Zdeněk Špalek: S ary kobaltovými to asi nevyjde, ale lákají mě arary

Podařilo se mu jako prvnímu v České republice nebo tehdejším Československu odchovat pět druhů arů a je jediným chovatelem u nás, který má téměř úplnou kolekci těchto velkých papoušků. Celkem čtrnáct druhů, včetně největších arů hyacintových. Do kompletního stavu mu chybí už jen dva, které ale momentálně nelze legálně získat: ara kobaltový a ara škraboškový, který je v přírodě vyhynulý. O chovu arů jsme se bavili se Zdeňkem Špalkem z Břízy u Hradce Králové.

Jak jste se vlastně dostal k chovu arů? V minulosti jste měl i jiné druhy papoušků, poslední léta se ale specializujete výhradně na ary.

Jako malý kluk z vesnice jsem měl od začátku kladný vztah k zvířatům. Začínal jsem od morčat, část mi jich tehdy ale pochytaly kočky. Potom jsem choval andulky, rosely a perličkové korely, což byla za totality rarita. Stály tehdy dva tisíce korun, což byly obrovské peníze. Potom jsem přešel na australské papoušky, penanty, u kterých mi jeden pár odchovával dvakrát do roka po pěti mladých. Byl jsem jedním z prvních, kdo u nás odchovával papoušky červenokřídlé, královské, prvenství jsem měl u papoušků patagonských, choval jsem papoušky červenočapkové i horské. Nakonec se mi ale začaly líbit ary a kakaduové.

Kdy jste získal svého prvního aru?

Zpočátku byli úplně nedostupní, první dvě ararauny jsem získal až v roce 1976. Hned na to jsem si pořídil kakaduy, jako první goffiny, potom kakaduy bílé, molucké… Celkem asi osm druhů. Jenže mě štvali, protože to byli hodně plaší ptáci, většinou z odchytu. Na mně si většinou zvykli, ale jakmile přišel někdo na návštěvu, zalétli dovnitř a voliéry byly prázdné. Byli divocí. Měl jsem třeba kakaduy žlutočečelaté tritony, které jsem choval od mláďat, samice mi sedmým rokem snesla vejce a samec dostal osmý rok takové chování, že je úplně zlikvidoval. Měl jsem u něj přistřižené křídlo a on tak vyšiloval, že dělal čtyřmetrové skoky. Hrůza, v životě jsem nic takového neviděl.

Co jste s nimi dělal?

Samici jsem od něj dal na čtrnáct dní pryč, potom jsem ji k němu zase vrátil, týden bylo všechno v pořádku a potom se to znovu opakovalo. Naštvalo mě to, takže když jsem postupně dostal možnost získat ary, začal jsem si je postupně dovážet. Tehdy ještě naštěstí před zavedením mezinárodní úmluvy CITES.

Jako první jste si tedy pořídil ararauny?

Ano, potom ary zelenokřídlé, arakangy, a potom už to šlo docela rychle. Ary vojenské jsem získal společně s kanindami. Jako soukromý chovatel mám české prvoodchovy u arů kanind, arakang, vojenských, červenouchých, červenoramenných, byl jsem asi třetí v republice, kdo odchoval ararauny. Postupně se mi dařilo získávat další a další druhy, až jsem se dostal k arům hyacintovým. Ty jsem si dovezl taky ještě před vznikem CITES, stejně jako ary horské.

Bylo těžké dostat takové ptáky přes polovinu zeměkoule?

Těžké ani ne, spíš to byla trošku otázka času, ale šlo to.

Naprostou většinu arů se vám daří odchovávat. Je nějaký druh, u kterého se vám to ještě nepodařilo?

Zatím mi nedaří odchovat ary zelené. Samice snášela, ale měl jsem samce, který k ní absolutně nešel. Teď mám asi tři roky nového samce, asi patnáctiletého, z Loro Parque Tenerife. Úžasně k sobě jdou, brání boudu, ale samice přestala snášet. Podle mě to je ale otázka času. Arové jsou dlouhověcí ptáci, dožívají se až 80 let, takže je třeba být trpělivý. Potíže jsem měl taky s ary rudobřichými. Mám úžasný pár, měl třikrát tři plné vejce, vždycky je bez problémů vylíhli, ale potom mláďata ušlapali. Nevěděl jsem, co s nimi, až předloni se mi podařilo odchovat jedno mládě. Letos jsou dvě, ale mohly být tři. Ale myslím si, že u tohoto páru už mám vyhráno.

Máte mezi těmi druhy arů, které chováte, nějaký nejoblíbenější?

Ne. Každý pár má něco do sebe. Nerozlišuji mezi tím, jestli jde o nejmenší aru – nobilisku, nebo aru hyacintového. Absolutně žádnému druhu nepřilepšuji, krmení mají všichni stejné. Krmné směsi si nechávám míchat a dělám si svoje vlastní složení. Aby ho neměla celá republika stejné, domíchávám si do směsi různé věci.

Který z druhů arů se vám sháněl vůbec nejhůře?

To se nedá takhle říct. Část šla přes dovozce v Německu, kteří je vozili z odchytu. Byla to spíš otázka financí.

Jste známý tím, že dáváte přednost odchovům mláďat pod rodiči, ruční dokrmování příliš nepraktikujete. Proč?

Dávám přednost odchovu pod rodiči, protože takoví ptáci jsou mohutní a kvalitní, i když dnes už jsou na trhu dobré dokrmovací směsi, na nichž se ptáci dají odchovat ručně. Občas se ale stane, že je kvalita těchto směsí horší. Mezi uměle dokrmovanými ptáky a těmi, co odchovali rodiče, je ale ze začátku obrovský rozdíl. Mám zkušenosti od chovatelů, kteří si u mě chtějí dopárovat ptáky, vyberou si ze svého chovu nejlepšího ptáka, dovezou ho ke mně, a on bývá o čtvrtinu menší než moje odchovy. Sami to tu vidí. Nemám ale problém některé druhy odchovat ručně, obvykle u araraun, které jsou většinou určené na ochočení. Dokrmuje je buď můj syn, nebo kamarád Jaroslav Jelínek z Hradce Králové.

Podle některých chovatelů je problém mláďata arů odchovaná pod rodiči prodat, protože se nedají tak dobře ochočit. Předpokládám, že vy s tím problém asi nemáte, protože většina vašich odchovů jde zase do chovů.

Mláďata odchovaná pod rodiči jsou naprosto ideální do chovu. Osobně mám při dokrmování zkušenosti pouze s araraunami, ty odchovávám už spoustu let. Většina šla k chovatelům u nás v republice. Část jich byla na ochočení, z komerčních důvodů je zájemci chtěli třeba do různých firem jako reklamu. I když jsem jim říkal, že jde o ručně dokrmené ptáky, později přijeli a chtěli je dopárovat s divokým arou. Jsou ptáci, u kterých to jde, a u jiných zase ne. I ptáci ze stejného hnízda mohou mít úplně jinou povahu, stejně jako to bývá u lidí. Mají i různé schopnosti. Moje samice ararauny třeba už ve čtyřech letech snesla osm vajec, všechna byla oplozená, vyseděla je, ale mláďata nekrmila. U jiné to bylo naopak, nechtěla sedět na vejcích, ale mláďata krmila. Záleží čistě na povaze každého ptáka.

I když jste proti ručnímu odchovu mláďat, u arů hyacintových jste se mu nakonec neubránil.

V jejich případě jsem nemohl dělat jiného, deset let jsem se je pokoušel odchovat pod rodiči a přišel tak o spoustu mláďat. Konzultoval jsem to se zoologickým ředitelem Loro Parque Tenerife Matthiasem Reinschmidtem a přišli jsme na to, že v Loro Parque dávají arům hyacintovým hnízdní boudy vysoké 60 centimetrů a kontrolní kamery do nich umisťují z boku, kdežto já je mám uvnitř shora, a proto mám boudy vysoké metr. Když samec uvnitř krmí samici, ta při tom úplně skáče. Pokaždé tak udupala mládě. Když je bouda vysoká jen 60 centimetrů, nemůže samice při krmení tolik hýbat hlavou a dá se říct, že je klidná. Potom se daří mláďata odchovávat pod rodiči.

A už se je podařilo pod rodiči odchovat i vám?

Zatím ne, protože jediný pár, který mi úspěšně hnízdí, má stále původní hnízdní boudu. Nechci riskovat její výměnu, nevím, jak by zareagovali na novou. Se syny teď ale sestavuji nový pár arů hyacintových a u toho už plánujeme boudu nižší s otvorem pro kameru z boku. Uvidíme, jak se to projeví.

Teď máte dva nepříbuzné páry arů hyacintových. Počítáte s tím, že si z jejich odchovů časem složíte další páry?

Už máme tři páry arů hyacintových, ale jeden je ještě mladý. Samice je z loňského listopadu, samec je o rok starší. Plánujeme ještě asi jeden pár.

Je mezi českými chovateli o mláďata arů hyacintových velký zájem? Zůstávají spíš v Česku, nebo jdou do zahraničí?

Zatím spíš zůstávají tady, protože se tu příliš mnoho odchovů nedaří.

Dokonce jsem slyšel, že se na každé mládě dělají pořadníky zájemců…

Asi ano, ale já to tak nedělám. Když se mi někdo ozve, udělám si sice záznam, ale jen v případě, že pár už minimálně sedí na snůšce. To se netýká jen arů hyacintových, ale všech našich ptáků. Pokud vím, že to je pár, který odchovává bez problémů, poznamenám si zájemce. Třeba když má pár čtyři vejce, předběžně počítám s dvěma mladými. Jistější to je až ve chvíli, kdy už mají mladé a když už jsou okroužkované. Jakmile kroužkuji, hned mláďatům odebírám krev, abych je později nestresoval. Nedělám endoskopii, moji ptáci jsou zdraví, v chovu nemám žádnou migraci. Před vylétnutím mláďat z budek už vím, jakého jsou pohlaví.

Časopisu Papoušci jste nedávno řekl, že byste si strašně rád pořídil ary kobaltové. Je to vůbec reálné?

Není. V současné době to je vyloučené. Ptal jsem se na to Mathiase Reinschmidta a ten mi řekl, že je sice v Loro Parque mají, ale ze všech odchovů si budou tvořit další chovné páry. Takže snad někdy v budoucnu…

A na čem by to záleželo? Vyloženě jen na rozhodnutí Loro Parque Tenerife?

Ne, všichni arové kobaltoví chovaní v zajetí, stejně jako arové škraboškoví, jsou majetkem brazilské vlády. Ta má koordinátorku pro tyto chovné programy, která dává požehnání konkrétním institucím, aby je mohly chovat. Jde ale jen o zoologické zahrady a jednoho soukromého chovatele v Kataru.

Zajímavé je, že divokou populaci ary kobaltového se poměrně úspěšně daří rozšiřovat, je jich už asi tisíc, kdežto třeba ara kaninda, který je v zajetí celkem častý, v přírodě téměř vyhynul a je momentálně nejohroženějším druhem volně žijícího ary.

V přírodě jich ubývá, ano. Kanindy se mi docela daří odchovávat, zatím u dvou párů. Myslím si, že jich bude docela dost. U arů kobaltových je podle mě otázka času, kdy brazilská vláda povolí a půjdou i mezi soukromé chovatele.

Pak je ještě jeden druh ary, který nemáte, ale u toho je prakticky vyloučené ho sehnat – v přírodě vyhynulý ara škraboškový.

Naděje tu asi bude, ale u mě určitě ne, a myslím si, že ani u další chovatelské generace. Bude to trvat hodně let, než se podaří ary škraboškové natolik namnožit, aby se nějací ptáci dostali mezi soukromé chovatele.

Dá se vůbec odhadnout cena arů kobaltových a škraboškových, když se s nimi zatím nedá volně nakládat?

Asi ne, momentálně těžko. Kdysi byli dokonce nabízeni, cena byla samozřejmě vyšší, ale nešel jsem do toho, protože jsem neznal jejich původ. Za to by byl kriminál.

Už jste zmínil, že z menších druhů arů se hůře odchovává ara rudobřichý, ale celkem málo se chová i jeden poddruh arů červenoramenných amazonských (cumanensis).

Ano, ten je chovatelskou raritou. Měl jsem je, ale už je nechovám. Před dvaceti lety jsem je odchovával, nebyl o ně ale absolutně žádný zájem. Obyčejné nobilisky chtěl každý, ale u těchto jsem měl takové problémy prodat odchovy, že jsem se nakonec zbavil i chovného páru. Dnes by o ně zájem byl, ale už je nemám. Dají se sehnat, ale nepídil jsem se po nich. V současné době na ně nemám místo. Kromě arů tu mám už jen pár žaků, ale ti jsou tady za zásluhu. Odchovávají mladé už přes třicet let. Až odpadnou stářím, možná si tyto ary ještě pořídím. Jinak mám všechny malé ary, kromě nobilisek, po jednom páru. Kdežto velké ary po dvou a více párech.

V čem jsou na chov tak problematičtí arové rudobřiší?

Trochu v krmení a jsou takoví nevyzpytatelní. Jsou dost bázliví, jejich chování je jiné než u ostatních malých arů. Ale jak říkám, už se mi je daří odchovávat. Letošní dvě mláďata se už opeřují. Plné bylo i třetí vejce, ale samice ho nechala vedle. U malých arů nemám v budkách kamery, takže jsme na to přišli poměrně pozdě. Samice je neustále na snůšce, jakmile snese vejce, nehne se od nich. Nemám náturu na to, abych ji ze snůšky zvedal, nechci ptáky stresovat. Takže jakmile jsme přišli na to, že na třetím vejci nesedí, odebrali jsme ho a podložili ho ke snůšce nobilisek. Druhý den se z něj vylíhlo mládě, ale nobilisky ho nekrmily, takže jsme o něj přišli.

Mezi vaše největší úspěchy patří chov arů červenouchých, o kterých se hodně traduje, že jsou nejvíc náchylní na nemoci a škubání. Čím to, že se jim u vás tak hodně daří?

Nevím, a ani zahraniční chovatelé si to nedokáží vysvětlit. Zřejmě to je krmnou dávkou, vlastní směsí. Ptáky nepřekrmuji. Asi to má vliv i na to, že se neškubou. Ani jeden z osmi arů červenouchých, které chováme, se nepoškozuje.

Bavil jsem se s jedním z chovatelů arů, který uvažuje o koupi tohoto druhu, ale obává se toho, že bývají často zmiňovaní v souvislosti s dilatací žlaznatého žaludku.

Tento problém se netýká jen arů červenouchých, riziko je u všech druhů arů. Záleží, jak moc u nich tato nemoc propukne, ale arové červenouší jsou v dospělosti nejnáchylnější na změnu prostředí a jsou to jediné ary, které s ní podle doktora Tukače absolutně vůbec nebojují. Ostatní ary jsou se žlaznatým žaludkem schopny bojovat. Někdy se tu nemoc podaří zarazit a ara přežije, ale u červenouchých ne. Jakmile u nich propukne, takový pták je odepsaný. A můžete nasadit antibiotika, jaká chcete, prostě o toho ptáka přijdete.

Taky mě překvapilo, že nedáváte arům žádné exotické ovoce, ale jenom to, co si sám vypěstujete na zahradě. Nechybí třeba arům hyacintovým palmové ořechy a olej?

Podle mě ne, protože se mi daří odchovávat mladé. Ptáci jsou naprosto zdraví. Jediný problém u arů hyacintových je při líhnutí mladých pod rodiči nebo u náhradního páru. Taková mláďata mají rovný zobák, kdežto když se vylíhnou v líhni, zobák mají zakřivený. Nikdo neví, čím to je, děje se to i na farmách v Americe. Zajímavé je i to, že když se arové hyacintoví dokrmují ručně, okruží kolem oka mají bílé a teprve časem jim zežloutne, kdežto když jsou mláďata odchovávána pod rodiči nebo náhradním párem, okruží mají od začátku žluté.

To jsem ještě neslyšel…

Je to taková rarita. U zobáku se to postupem času srovná. Ale je to otázka pěti, někdy i deseti let.

Četl jsem o vás, že jeden den v týdnu ptáky vůbec nekrmíte, že jim dáváte dietu.

Ne, krmím je každý den, ale střídmě. U ovoce nejsem příznivcem žádných exotických plodů, máme dost velkou zahradu a z ní vlastní jablka i hrušky. V zimě arům dávám zhruba jednou týdně namražené černé jeřabiny. Co se týká ořechů, lískové mají ve směsi, vlašské jim dávám během návštěv, takže během léta častěji. Nemám to ale stanovené tak, jako někteří chovatelé, že bych dávkoval třeba čtyři ořechy denně na jednoho ptáka. Dávám je podle chuti – vždyť i já, pokud mám chuť, si dám jablko a pak ho třeba dva týdny nemusím.

Všimnul jsem si, že u vlašských ořechů si dáváte pozor a půlíte je, abyste viděl, jestli uvnitř nejsou plesnivé.

Rozdělávám je proto, že nejsou z naší sklizně. Sice máme tři ořešáky, ale loni byla malá úroda, takže jsem si je musel nakoupit od dodavatele u Znojma. Pro jistotu se do nich dívám, protože občas je nějaký plesnivý. Mám ale takovou zkušenost, že když dám arům víc ořechů a nějaký je špatný, nechtějí ho. Jenom ho rozloupnou, ale nežerou ho. U menších druhů arů je půlím čistě z praktického důvodu, protože si je nedokážou rozloupnout sami.

Šípky arům nedáváte?

Ne. Asi jsem trochu lajdák, ale stále ještě chodím do práce, takže nemám moc času na jejich sběr.

Co říkáte na to, jak se v posledních letech rozmohla móda chování araraun, arů zelenokřídlých nebo arakang jako domácích mazlíčků? Je vidět, že za poslední léta ceny těchto ptáků hodně padají. Je to dobře, nebo špatně?

Myslím si, že to souvisí s ekonomickou krizí. Mezi lidmi je méně peněz, tím pádem šly ceny ptáků dolů. Ale je zajímavé, že se to stalo jenom u druhů, které jste jmenoval, zatímco třeba u arů červenouchých, hyacintových, zelených nebo kandind se ceny pořád drží. Ba naopak, u arů červenouchých během posledních tří let šly ceny nahoru. Je to ale i otázka poptávky a nabídky.

Asi taky záleží na tom, o jak kvalitní jde chov, zda jde o ptáky odchované pod rodiči a zda jsou rodiče z odchytu, ne?

Já mám ceny tak nějak v souladu s Evropou, takže spíš malinko níže, protože si říkám, že bych měl pomoci začínajícím chovatelům. Podle mě v Čechách nemáme předražené ptáky, jsou tu spíš nižší ceny.

Které z druhů arů mají podle vás z tohoto pohledu budoucnost – u kterých ceny nebudou klesat a udrží se, nebo stoupnou?

Těžko říct. Zatím si myslím, že to budou arové hyacintoví, protože u nich tu není moc odchovů. A snad pár let i arové červenouší, protože na to, kolik párů už je v republice, se jich tady odchovává hrozně málo. U arů kanind je otázka, jak se který pár chytne, ale u nich si myslím, že by hnízdění neměl být problém. U mě prakticky odchovávají dva páry, u třetího páru jsem přišel o samce, ale samice odchovala mladé jako první v republice.

Už jste říkal, že chcete zvýšit počet hnízdních párů arů hyacintových, máte i víc párů arů kanind a červenouchých. Chystáte se rozšířit počty párů i u nějakých dalších druhů?

Ne, protože na ně už nemám volné místo. Synové také ne. Máme sice devět nových, lepších a větších voliér, ale ty jsou už obsazené a myslím, že dál už přistavovat nebudeme. Možná, až budu v důchodu, ale zatím žádnou novou voliéru neplánuji.

Nestíhal byste to všechno ukrmit?

Asi stíhal, ale pořád to mám jako koníčka, nikoli jako byznys, i když nějaký užitek z toho je. Za ta léta se to muselo začít trochu vracet. Máme ale plno dalších zvířat.

Takže se nechystáte ani na jiné druhy papoušků kromě arů?

Ne, ary zůstanou jako hlavní, a pak už bude záležet na synech. Jediné, co bych možná chtěl vyzkoušet, jsou arary, což je takový přechod k arům. Jsou to dost vzácní papoušci.

Má je u nás vůbec někdo?

Ne, nikdo. Ale v zahraničí se odchovávají, zejména arary zelené, a mám známé, od kterých by se daly získat, takže by to asi nebyl problém. Bude ale záležet na tom, jak to půjde s odbytem stávajících odchovů arů. Zatím jsem ale neměl žádný problém, každý rok jsem prodal všechny odchovy.

Takže nejdřív se pokusíte o arary a pak možná o ary kobaltové.

No, snad ano.

Foto pro Ararauna.cz: Přemek John

2 komentářů

  1. Aleš napsal:

    Jednoznačně nejlepší web pro papouškáře. Reportáže, rozhovory, fota – super, jen tak dál. Prostřednictvím Vašich článků můžem navštívit chovatele, ke kterým se pravděpodobně nikdy nepodíváme a nebo o nich ani nevíme, takže fandím. Co nejvíc takových reportáží a rozhovorů, hodně fotek, je to inspirace. S pozdravem Aleš.

  2. Jan Potůček napsal:

    Díky za pochvalu. Rozhovory i návštěvy budou dál pokračovat, záleží ale i na ochotě samotných chovatelů, zda se chtějí podělit se svými zkušenostmi. Zatím tu máme jeden článek denně, časem jich snad bude víc a přibude diskusní fórum a další možnosti, jak by se mohli zapojit i sami čtenáři.