Miloslav a Marek Blažkovi: Agapornise chováme 15 let, ale stále se ještě máme co učit

Před lety začínal s jedním párem agapornisů Fischerových, který ho stál tolik jako měsíční výplata jeho rodičů. Potom zkoušel chovat australské papoušky i jihoamerické amazoňany. Nakonec se ale Miloslav Blažek, zakladatel a předseda Českého klubu chovatelů agapornisů, vrátil právě k agapornisům. Jako jeden z mála u nás se věnuje nejen chovu barevných mutací, ale také výstavních agapornisů, což je v České republice pole takřka neorané. Velkým pomocníkem mu je také syn Marek Blažek, s nímž se pravidelně účastní mezinárodních výstav BVA v Belgii. Oba poskytli rozsáhlý rozhovor časopisu Nová EXOTA a serveru Ararauna.cz.




Proč jste zvolili zrovna agapornise?

Miloslav Blažek: Choval jsem papoušky od australských po velké jihoamerické druhy, ale agapornisové mě zaujali tím, jak jsou živí a jaké jsou u nich možnosti mutací. Proto jsme u nich zůstali.

Takže jste dlouholetým chovatelem papoušků?

Miloslav Blažek: Ano, asi tak od patnácti let.

Všimli jsme si ale, že agapornise chováte společně se synem. Vychováváte si tedy nástupce?

Miloslav Blažek: Mladší syn Marek chovu agapornisů propadl, ale pomáhá nám i starší syn Martin, který s námi jezdí do Belgie, Holandska nebo Německa. Umí perfektně jazyky, takže nám pomáhá domluvit se s chovateli.

Jak jste se k papouškům dostal vy? Inspiroval vás také někdo z rodiny, nebo jste neměl žádný chovatelský vzor?

Miloslav Blažek: Ne, k chovatelství jsem přišel sám přes kroužky na škole. Základní organizace chovatelů z té doby se stále ještě schází na pivu a já jsem v ní pořád vedený jako „mládežník“…. 

Po kolika letech chovu jiných papoušků jste přešel na agapornise?

Miloslav Blažek: Chovám je od roku 2002, tedy patnáct let. V roce 2008 jsme založili Český klub chovatelů agapornisů. Příští rok budeme slavit desáté výročí.

Klub je jenom český, nebo v něm máte i zahraniční členy?

Miloslav Blažek: Máme i členy ze zahraničí, konkrétně ze Slovenska. V současné době máme 24 dospělých členů a tři mládežníky.

Skupinka loňských mláďat agapornise Fischerova (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Skupina loňských mláďat agapornise růžohrdlého (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Pohled na část chovatelského zařízení (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Nejstaršímu agapornisovi v chovu Miloslava Blažka je patnáct let (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Skupinka agapornise Fischerova mutace – v popředí mutace SF Misty zelený (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Skupinka agapornisů růžohrdlých, v popředí mutace opalin V violet D „modrý“ (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Musí zájemce o členství v klubu chovat agapornise, nebo stačí, že se o ně jen zajímá?

Miloslav Blažek: Musí, protože nechceme být klubem „mrtvých duší“. Ve stanovách máme podmínku, že se člen musí zúčastnit akcí pořádaných klubem, ale hlavně klubové výstavy, ale také některých doprovodných akcí, jako je například výstava Exotika v Lysé nad Labem, protože tam zajišťujeme část expozice.

Jaké druhy agapornisů vaši členové chovají? Všechny dostupné druhy?

Miloslav Blažek: Kromě agapornisů oranžovohlavých chováme v klubu všechny ostatní druhy.

Při zakládání Českého agapornis klubu jste se inspirovali v zahraničí? Byli jste předtím členy nějakých zahraničních klubů chovatelů agapornisů?

Miloslav Blažek: Spíš jsme se inspirovali podle českých klubů. Takovým naším vzorem byl Klub chovatelů zebřiček a také Klub chovatelů andulek. Řekli jsme si, že zkusíme něco podobného.

Vždycky, když začíná nějaký nový chovatelský klub, mívají jeho členové spoustu elánu, který se však těžko udržuje. Došlo u vás časem k nějakým výkyvům, nebo se vám daří stále stejně? Přibývají vám noví členové?

Miloslav Blažek: Členská základna nám roste, ale ne tak rychle jako na začátku. To nás bylo patnáct a pak to začalo narůstat, ale když jsme na členy začali tlačit, aby plnili své povinnosti, velice rychle se to vytříbilo. Celkově klubem prošlo asi padesát lidí, z nichž více než polovina zůstala, což je podle mě úspěch. Nechceme jít cestou masovosti, ale kvality.

Zmiňujete povinnosti člena vašeho klubu. Je to tak, že musí zaplatit členský příspěvek, a když ho nezaplatí, je vyškrtnutý?

Miloslav Blažek: Většinou mu dáváme dva roky šanci. Hlavní podmínkou členství je ale účast na našich akcích. Tedy aby členové chodili na schůze a hlavně na výstavu, abychom ji měli čím obsadit. Pokaždé se to všem členům nepovede, ale to se dá omluvit.

Když jsme u výstav, loni jste vaši klubovou výstavu poprvé pořádali v nových prostorách v Brně. Předtím jste léta vystavovali v Újezdu u Brna. Pomohla vám tato změna?

Miloslav Blažek: Všechno je poplatné ceně, takže větší a lepší prostor znamenal vyšší náklady. Určitě ale přišlo víc lidí, protože jsme byli v dosahu brněnské MHD. Do Újezdu se dostávalo veřejnou dopravou komplikovaně, bylo to daleko od vlaku a autobus tam jezdí jednou za čas. Brno se nám osvědčilo, a pokud nás nechá majitel v současných prostorách vystavovat znovu, zůstaneme tam. Původně jsem navrhoval, ať je naše klubová výstava putovní, ale členská základna se chce sejít jednou za rok na stejném místě i za tu cenu, že za to zaplatíme více peněz.

Takže výstavy děláte spíše pro sebe než pro veřejnost.

Miloslav Blažek: Ano, potkáváme se dvakrát, třikrát do roka, možná ani to ne, takže to je taková naše společenská akce. To je ten hlavní důvod. Ptáci k tomu samozřejmě patří také.

Kolik agapornisů míváte průměrně na výstavách?

Miloslav Blažek: Okolo dvou set výstavních a stovky prodejních. Čili dvě stě až tři sta ptáků.

Vystavují jenom členové Agapornis klubu nebo i nečlenové?

Miloslav Blažek: I nečlenové, ze zahraničí hlavně Slováci. Předloni byli i Poláci a my jsme jim to měli oplatit, ale nevyšlo nám to, tak se k nim chystáme letos. Máme navázanou družbu s jejich klubem.

Příprava agapornisů určených pro Loro Parque (Foto: Jan Potůček, Ararauna,cz)

Kontrola kroužku mláděte agapornise růžohrdlého (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Tato skupina agapornisů je nyní už v karanténním zařízení Loro Parque na Tenerife (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Lonští agapornisové růžohrdlí v proletové vnitřní voliérce (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Detail mladého agapornise růžohrdlého (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Miloslav Blažek před stěnou plnou hnízdních boxů (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Vidíte za deset let existence Agapornis klubu kvalitativní posun u ptáků, kteří se u nás chovají? Tedy těch na klubové úrovni?

Miloslav Blažek: Na klubové úrovni jde podle mě úroveň nahoru, ale chov agapornisů jako takový jde obecně dolů. Komerčně. Je to otázka výkupu. Jestliže někdo vykupuje agapornisy za stokorunu, je naprosto nereálné pokrýt z toho náklady na odchov mláděte, když si dovážíme hezké ptáky ze zahraničí. Ti stojí trojcifernou sumu v eurech, ale u nás takové ptáky neprodáte, takže je to stejně koníček, který člověk dotuje.

Má situace s výkupem nějaké řešení?

Miloslav Blažek: Podle mě nemá, když nezačne výkup rozlišovat mezi kvalitou a ….. Je to věc osvěty, ale lidi nechtějí nic slyšet, zajímá je spíš cena. Netvrdím, že se tak chovají všichni. Kolikrát ke mně přijedou chovatelé mimo náš klub a chtějí kvalitu. Obecně spíš převažuje stránka ceny, než kvalita a zdravotní stav ptáků, což je smutné.

Když jste začínal s chovem agapornisů, kupoval jste si první ptáky v České republice nebo jste si je dovezl ze zahraničí?

Miloslav Blažek: První pár jsem si koupil, když mi bylo patnáct let, za peníze, které jsem si vydělal na brigádě. Tehdy vyšel pár agapornisů Fischerových na dva a půl tisíce korun. Na brigádě jsem si vydělal patnáct set a tisícovku mi dala teta a babička. Když jsem to řekl doma, nemohli tomu uvěřit, protože takové peníze tehdy byla celá výplata.

A když jste se znovu rozhodl jen pro agapornisy, tedy výstavní agapornisy. Dá se jim vlastně říkat výstavní agapornisové?

Miloslav Blažek: Rozhodně ano.

Když jste si tedy pořizoval agapornisy výstavního typu, čerpal jste s českých zdrojů nebo ze zahraničí?

Miloslav Blažek: Ze začátku jsem se díval na materiál, který byl dostupný u nás, a učil se, jak by to mělo vypadat. Standard tehdy ještě žádný neexistoval. Dozvěděli jsme se, že existuje klub BVA v Belgii, ve kterém jsou i Holanďané a další chovatelé z Evropy, dnes už i z Indonésie, Filipín nebo Jižní Ameriky. Je to už celosvětově známý klub. Každý rok pořádají BVA Masters, kde je okolo dva a půl tisíce agapornisů, a na této výstavě můžete standard dostat „do oka“. Poprvé jsme tam jeli v roce 2009 a od té doby jezdíme každý rok. Dá se tam hezky porovnat, jak by měli ptáci vypadat, naučit se mutace. Byl tam s námi i René Poštulka, když začal vedle výstavních korel chovat i výstavní agapornisy. Také se musel podívat, jak to vypadá, protože u nás takoví ptáci nejsou.

Navíc když je posuzovatelem…

Miloslav Blažek: Přesně tak. Byli tam společně s Václavem Blažkem.

S kolika ptáky jste začínal opětovně chovat agapornise v onom roce 2002?

Miloslav Blažek: Se dvěma páry agapornisů Fischerových. Chtěl jsem něco, co se hýbe. Agapornis pořád šplhá, celý den něco dělá, je v pohybu a hlavně, když chováváte mutace, baví vás to, protože to nejsou pořád ti samí zelení ptáci. Dostanete se ke genetice, kterou se člověk učil na škole a pamatuje si ji, takže dnes podle toho můžu skládat páry. Když naši klubovou výstavu navštívil zakladatel belgického klubu BVA Dirk Van den Abeele, zastavili jsme se v Brně v muzeu zakladatele genetiky Johanna Gregora Mendela, kde jsem mu ukázal na příkladu žlutého a zeleného hrášku, jak na tom dvorku vznikly mutace. Označení chromozomů X a Y, které tehdy použil Mendel, se používá dodnes. Dirk Van den Abeele byl nadšený.

Když už jsme u mutací agapornisů, všiml jsem si, že jako jeden z prvních klubů jste začali užívat označení mutací podle genotypu a nikoli fenotypu. Inspirovali jste se v zahraničí, nebo vás to napadlo jen tak?

Miloslav Blažek: Přispěl k tomu první kontakt s Dirkem Van den Abeelem ještě v době, kdy předsedal BVA. Říkali jsme mu, že jsme založili vlastní klub v české republice a jeho to hodně nadchlo. Doporučil nám, abychom šli cestou nového názvosloví, které v té době teprve vznikalo. Není to přímo názvosloví BVA, ale skupiny MUTAVI, která se zabývá všemi ptáky, nejen agapornisy. Tato skupina, která pořádá vlastní výstavy zaměřené na všechny možné druhy, byla v označování nejdál. Je to vše pěkně řešené, dominantní mutace je psaná velkým písmenem, recesivní malým. Všechny mutace mají svoje nezaměnitelná označení a genetické vzorce. Myslím si, že to je správně poskládané, logické a tak jsme toto názvosloví převzali a začali prosazovat u nás. Časem se mi potvrdilo, že tato cesta je správná, protože na toto logické názvosloví postupně přechází většina klubů z celého světa, napříč chovanými druhy papoušků včetně těch nejkonzervativnějších. Vysvětlení je na samostatný článek.

Pohled na chovný regál (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Pohled do hnízda agapornisů škraboškových (Foto: Jan Potůček, Ararauna,cz)

Mláďata agapornise růžohrdlého (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Krmná směs určená pro agapornise (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Vaječná míchanice (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Kompletní krmivo pro agapornise během hnízdní sezóny (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Jste tedy takovými průkopníky.

Miloslav Blažek: Když se v tom někdo chce zorientovat, je rád, že to konečně někdo dal dohromady, že nevzniká hrůza nepřesných názvů a je vše jasné – například název opalin lutino, kterému se říkalo golden cherry, zlatá třešeň a přitom je to správně opalin-ino zelený. Všechno je v tom názvosloví jasně dané, definovatelné…. Vždyť proč se nějaké mutaci říká žlutá, když je to mutace zelené barvy?

Na svých vlastních výstavách tedy používáte tento typ označení?

Miloslav Blažek: Ano a dělíme podle nich i ptáky do skupin na našich výstavách.

Když pořádáte výstavy, potřebujete i nějaký standard výstavních agapornisů. I ten jste převzali od Belgičanů?

Miloslav Blažek: Ano. Chtěli jsme ho vylepšit, máme ho přeložený, ale je to jenom textový materiál. Chceme ho doplnit fotkami, aby posuzovatel, který ho dostane do ruky, viděl, jak má co vypadat.

Podle belgického standardu se vychází na všech českých výstavách agapornisů nebo jenom na vaší klubové výstavě?

Miloslav Blažek: Jenom na naší klubové výstavě nebo na akcích, které pořádáme jako Český klub chovatelů agapornisů.

Zatím jsme se bavili jen o barvě, ale viděl jsem, že u agapornisů růžohrdlých už máte ptáky, kteří jsou jiní než klasičtí přírodní agapornisové růžohrdlí. Jsou robustnější, mají větší hlavu, hrubší peří. Jak se vám podařilo docílit takových odchovů? Šlo o selektivní křížení největších jedinců?

Miloslav Blažek: Ano, také. Takovým způsobem vznikla výstavní andulka. Rozdíl je nejenom v postavě, ale i v délce peří.

Proč jste pro šlechtění zvolili zrovna agapornise růžohrdlé? Pracuje se na podobném šlechtění i u jiných druhů agapornisů?

Miloslav Blažek: Objevilo se to zatím jen u agapornise růžohrdlého, u ostatních druhů ne. Je to asi přirozený vývoj a určitě se objeví časem i u dalších druhů agapornisů.

Je o tyto ptáky zájem mezi našimi chovateli?

Miloslav Blažek: Jak kdo. Je to také otázka ceny, protože vyjde minimálně jednou tak draho, než se prodává normální agapornis růžohrdlý. Často je to i více, třikrát i čtyřikrát. Ale je to stejné jako u andulek. Za obyčejnou zaplatíte stokorunu a za výstavní čtyři sta a více a špičkoví ptáci jsou za tisíce.

Když jsou agapornisové takto šlechtěni, odráží se to nějak na jejich plodnosti, nebo ne? Nebo mívají jako normální agapornisové růžohrdlí tři, čtyři nebo pět mláďat?

Miloslav Blažek: Čím hezčí pták, vhodný na vystavování, tím bývá horší rodič (není to pravidlo). Je třeba vybírat ty nejlepší z hnízda na výstavy. Dál ovšem pracuji s ostatními z hnízda, protože znám jejich genofond.

Marek Blažek: Výstavní agapornisové růžohrdlí ještě nejsou tolik v povědomí. Každý dokáže rozlišit výstavní a obyčejnou andulku, ale u agapornisů růžohrdlých zatím ne. Základna chovatelů, kteří by se o ně zajímali, je malá. Znalost však postupně samozřejmě narůstá, ale kolikrát přijdou zájemci, a ani nevědí, že to je výstavní pták. Je tedy potřeba provádět osvětu. Také jsem se setkal s otázkou, proč ten zelený agapornis stojí 800 korun. Když namítnu, že je výstavní, dotyčný mi tvrdí, že má doma dvakrát tak velkého agapornise… .

Miloslav Blažek: Rozdíl pochopíte, když si toho agapornise vezmete do ruky. Výstavní andulka je pohledově víc výrazná. Když ale dáte výstavního agapornise na „normálního“ ptáka, neodchováte již „velkého“ výstavního agapornise. Tímto se takoví ptáci vrací zpět k „normálním“ agapornisům.

Marek Blažek: Dolů se sestupuje hrozně rychle, ale zpátky k té vysoké úrovni a kvalitě se pak vrací potom obtížně.

Pohled na proletové vnitřní voliéry pro mladé ptáky (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Mladý agapornis růžohrdlý výstavního typu (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Výstavní agapornisové jsou velmi mohutní (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Mladí agapornisové růžohrdlí čistého přírodního typu (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Mutační agapornisové Fischerovi (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Miloslav Blažek (vpravo) v chovné místnosti (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Jak velký by měl být takový výstavní pták?

Miloslav Blažek: Zhruba o dva centimetry větší než obyčejný. Když to tedy vezmu jenom na velikost, normální agapornis růžohrdlý měří 13 až 15 cm a výstavní by měl mít 15 až 17 cm. Má také delší letky a silnější nohy.

A takoví ptáci se tedy kroužkují většími kroužky než běžní agapornisové růžohrdlí?

Miloslav Blažek: Ano, běžná velikost 4,5 mm nestačí. Používáme průměr 5 mm a i tato velikost již bude brzy malá.

U výstavních andulek se šlechtěním došlo k výraznějším rozdílům, ale také se zásadně zkrátila jejich životnost. Pozorujete něco podobného u výstavních agapornisů růžohrdlých?

Miloslav Blažek: Neřekl bych. U agapornisů to doopravdy není ještě tak daleko jako u andulek. Tam je to větší problém.

U ostatních druhů agapornisů ještě výstavní typy nejsou. U nich se tedy soustředíte na ptáky přírodního typu a na mutace?

Miloslav Blažek: Na mutace, ale samozřejmě i u agapornisů škraboškových a Fischerových se objevují rozdíly ve velikosti. Tam se selekcí také dá docílit odchovu mohutnějšího ptáka.

Dbá se tedy na to, že čím je to zvíře větší, tím je hodnotnější pro chov?

Miloslav Blažek: Ano, ale musí mít i správnou kresbu.

Takže musí mít velikost a základní kresbu, když se bavíme o těch ptácích přírodního typu?

Miloslav Blažek: Měla by se hodnotit nejen velikost, ale hlavně jak jsou vyrovnané přechody barev. Například u Agapornise Fischerova musí být zarovnaný přechod barev od hlavy po břicho, u hlavy aby šla tmavá barva zátylku přes střed oka. U „růžáků“ musí být vidět špička v přechodu čela do líce hlavy. Pak ten pták úplně jinak vypadá, je jakoby plastičtější.

Pojďme k vašemu chovu. Jak jsme pochopili, chovnou sezónu začínáte na podzim.

Miloslav Blažek: Začínáme zhruba po výstavě, což je na začátku října.

Takže první mláďata máte někdy v prosinci?

Miloslav Blažek: V listopadu.

Proč jste zvolili zrovna takové načasování hnízdní sezóny? Je to kvůli přípravě mláďat na výstavu?

Miloslav Blažek: Spíš je to o tom, abychom vytvořili vhodné hnízdní podmínky. Kdybychom je nechali hnízdit klasicky v dubnu, počasí a teplota se neustále mění. Dříve jsme dávali ptáky do venkovních voliér na začátku dubna. Pokud bychom to udělali letos, nedopadlo by to dobře. Jsou to afričtí papoušci, takže potřebují teplo. Potom přijdou náhlé změny teplot, ptáci začnou přepeřovat, nestarají se o mláďata, nekrmí, vznikají problémy. Takže hnízdíme v době, kdy jim můžeme vytvořit stabilní podmínky.

Marek Blažek: Snažíme se vytvořit konstantní podmínky v tom, že udržujeme stále stejnou teplotu, vlhkost a kvalitu vzduchu. Maximálně v hnízdní místnosti vyvětráme.

Prodlužujete uměle den?

Marek Blažek: Ano, svítíme jim a používáme postupné stmívání. Jde tedy o to, že ptáci jsou stále ve stejných podmínkách, takže nemají žádný důvod chovat se nestandardně.

Miloslav Blažek: V zimě jim dvanáct hodin světla nestačí, takže jim prodlužujeme den na čtrnáct až patnáct hodin, aby mláďata byla přes noc nakrmená. Dosvěcování tedy musí být intenzivnější, ale vrací se to v kvalitě mláďat a v jejich počtu.

Chovné páry máte rozdělené do jednotlivých chovných boxů. Nechováte tedy agapornisy v hejnech?

Miloslav Blažek: Ne, jen po párech. Jsem proti hromadnému chovu, protože ptáci si nejsou si věrní a pak nevíte s jistotou jaká je genetika mláďat.

Jak velké máte chovné klece?

Miloslav Blažek: 40 x 50 x 80 cm (šířka x výška x délka)

Všiml jsem si, že máte docela malé budky.

Miloslav Blažek: Budky jsou andulkářské s půdorysem 15 x 25 cm a výškou 15 cm. shora máme přidělanou gumičku, aby staří ptáci neoddělali víko. Andulce by se to nepodařilo, ale agapornis, když si postaví hnízdo, to dokáže. Potom by mohl ulétnout do místnosti.

Takže umožňujete agapornisům, aby si stavěli klasická hnízda? Dáváte jim tam nějaké větvičky? Co používáte?

Marek Blažek: Vrbu s listím, protože vrbové listí uschne a tím se dá použít jako výstelka, zatímco u bezového listí to nejde, protože začne okamžitě hnít a plesnivět, což je problém. Používáme andulkářské budky i z toho důvodu, že jsou menší. Dříve jsme používali rozměrnější budky, ale ty se neosvědčily. Menší budka je lepší, jelikož ne všichni si hnízdo postaví, někteří si sotva nanosí na dno a někteří vůbec ne. Když jsou mláďata třeba jen tři a samice si na ně nasedá, protože se je ještě snaží zahřívat, prostor by nebyl příliš zaplněný a začínaly by se mladým rozjíždět nohy. Takže i z toho důvodu je lepší menší prostor, kde jsou mláďata soustředěna například do rohu, dokážou se zapřít. Proto také na dno dáváme vrstvu hoblin, na ni ještě bukové štěpky a teprve na to si stavějí hnízdo. Někteří to vyházejí, někteří si to nechají a stavějí hnízdo. Je to čistě individuální. Jsou i páry, které vyházejí vše a snášejí přímo na překližku.

Kolik hnízd uděláte za sezónu od jednoho páru?

Miloslav Blažek: Maximálně dvě. Ve třiceti klecích střídáme čtyřicet až padesát párů. Někde necháme jedno hnízdo za sezónu, někde dvě. V současnosti už se dá určovat pohlaví podle DNA, takže si můžu páry poskládat. Dřív to nebylo možné, tak jsme říkali, padni komu padni. První hnízdění se nechalo a zjistilo se, co je samice a co samec. Jestliže vám někdo řekne, že pozná na sto procent samici a samce, tak já tedy ne, samozřejmě vyjma druhů, kde jsou pohlavní rozdíly patrné např. u etiopských.

Jakou teplotu udržujete v chovné místnosti během hnízdění?

Miloslav Blažek: Okolo 18 °C.

Řešíte i vlhkost?

Marek Blažek: Udržujeme vlhkost 60 %.

Oni jsou asi schopni si ji udržet větvičkami, které si natahají do budky, že?

Miloslav Blažek: S vlhkostí jsme měli celkem problém, protože nám padala pod 50 procent, ale snažíme se ji držet okolo těch 60 %.

Marek Blažek: Zatím nemáme potřebu ji řešit rosením, protože když to sečteme, máme v místnosti 32 napáječek, osm nebo deset misek s vodou, což jsou všechno otevřené zdroje vody. Nedávno jsem měl problém, že když jsme na chvíli otevřeli ven, vešlo do místnosti horko a hodně klesla vlhkost. Napustili jsme tedy umyvadlo plné vody, nechalo se v místnosti přes noc a vlhkost znovu vystoupala na správnou hodnotu.

Miloslav Blažek: Máme ještě zvlhčovač pro všechny případy, ale ten už nepoužíváme, protože přes léto vlhkost nenatáhl ani on.

Zabezpečení víka budky gumičkou před zvedáním (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Germicidní lampa a ionizátor jsou umístěny v chovné místnosti (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Miloslav Blažek (vpravo) ukazuje vnitřní voliéry šéfredaktorovi časopisu Nová EXOTA Janu Sojkovi (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz).

Pohled do chovné místnosti (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Miloslav Blažek u venkovních voliér, kam stěhuje agapornise po hnízdní sezóně (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Kdy vám zhruba končí hnízdní sezóna?

Miloslav Blažek: Většinou jsme končili tak v dubnu, kdy jsme ptáky dávali do venkovních voliér. První kolo je bez problémů, pak si to můžete nějak vyrovnat, že srovnáte i druhé kolo. Některé páry přecházejí z jednoho kola do druhého, takže snášejí vejce do budky s mláďaty z prvního hnízdění. Mláďata tedy odstavíte. Je nutné sledovat počet mláďat v budce, protože když je jich tam šest, je to špatně. Potřebuji, aby tam byla tři, maximálně čtyři. Jen tehdy rodiče dobře krmí a o kvalitě mláděte, tedy i o výstavní kvalitě agapornise, se rozhoduje v budce.

Je to tedy už jako u výstavních andulek, že opravdu dvě, tři, maximálně čtyři mláďata a zbylé rozhazujete po dalších párech, které jich mají méně?

Miloslav Blažek: Přesně tak. U agapornisů není problém s přijetím cizích mláďat.

Mícháte třeba i druhy, že byste pod agapornise růžohrdlého podložili mládě agapornise Fischerova?

Marek Blažek: Jednou jsme to zkusili u páru agapornisů škraboškových, kteří měli dvě vlastní mláďata, a podložili jsme jim jednoho agapornise růžohrdlého. Choval se jako kukačka. Původní mláďata vyházel z budky a zůstal tam sám. Rodiče původní mláďata normálně dokrmili mimo budku, ale růžohrdlý zůstal sám v budce a byl jednou tak velký jako mláďata, která vyhodil.

Miloslav Blažek: Ale jinak není problém, když jsou odstavená mláďata různých druhů spolu, třeba agapornisové škraboškoví a Fischerovi. Ve voliéře spolu normálně fungují, ale v chovu ne.

Takže někdy v květnu ukončíte hnízdní sezónu a pak ptáky dáte do venkovních voliér na vylítání a vyslunění?

Miloslav Blažek: Ano, a ve chvíli, kdy je tam dáme, pomalu nevzlétnou ani na bidlo, jak nejsou zvyklí z té malé klece, a na podzim je naopak nemůžeme chytit, jak jsou vylítaní. Jsou nabuzení do chovné sezóny.

Čili váš chovný rok pokračuje tím, že je po hnízdění dáte do venkovní voliéry, pak máte výstavy a po výstavách začínáte hnízdit? Nebo ještě před nimi?

Miloslav Blažek: Jsou osvědčené páry, které jdou hnízdit v době výstav a pak je ještě doplňujeme. Z těch padesáti párů, které máme, jich doplňujeme třeba deset.

Jak staré ptáky necháváte hnízdit? Všude se uvádí, že agapornisové musejí mít rok nebo dva.

Marek Blažek: Minimálně rok.

Miloslav Blažek: U agapornisů růžohrdlých rok a půl. U samce to ani nevadí, ten může být třeba osmiměsíční, ale většinou nemá oplozená vajíčka. U samice je to problém, v nízkém věku může mít zadržené vejce., což by bylo špatné. Uspěchání je zbytečné.

Máte to podobně jako u chovatelů kanárů, že točíte samce mezi samicemi, nebo máte trvale sestavené páry, které vám něco dávají, nějakou barvu? Trháte i páry, které dělají mláďata, nebo je necháváte spolu?

Miloslav Blažek: Když je pár osvědčený, necháváme ho spolu. Zvlášť pokud mláďata vypadají tak, jak by měla. Když ne, samozřejmě je rozdělíme.

O agapornisech se tvrdí, že tvoří nerozlučné páry. Dají se tedy bez problémů přepárovat?

Miloslav Blažek: Dají, není s tím problém.

Marek Blažek: Zkoušeli jsme dát do venkovní voliéry čtyři budky pro čtyři páry a samice krmila mláďata v jedné budce a její samec se mezitím pářil s další samicí z jiné budky. Právě proto říkáme, že to nebudeme dělat, ale vyzkoušeli jsme si to.

Miloslav Blažek: Mělo to ale výhodu, že jsme měli jednoho samce, tři samice a všechny napářil a měly mláďata.

Ale z hlediska genetiky to nevadí, že? Protože matka je jistá…

Miloslav Blažek: Agapornisové jsou dobří v tom, že i když třeba samice uhyne během hnízdění, samec dokáže sám dokrmit a vyvést mláďata.

Marek Blažek: Stalo se nám to několikrát, i samec dokrmí mladé, dvě zvládne v pohodě.

Jak je to se škubáním? U agapornisů se často stává, že rodiče škubou mláďata.

Miloslav Blažek: Ano, to se děje pořád. Dříve to dělaly samice, dnes to dělají i samci. Pokud se to děje, dáváme do budky mřížku. U některých párů to jde, u jiných ne. Je to problém, když kvůli mřížce přestanou krmit. Když je samec oškube trochu, obere jim záda, není to problém, protože to doroste. Ale jakmile začne s letkami, musí okamžitě pryč.

Takové škubače vyřazujete z chovu?

Miloslav Blažek: Ano.

V jakém stáří odstavujete mláďata? Mnohdy se stává, že samice znovu snáší do hnízda, kde jsou ještě mláďata.

Miloslav Blažek: Letos zkoušíme variantu odebrání budky po 6 týdnu. Samice občas snese vajíčka na zem, a když jsou mláďata odstavena, vrátíme jim budku zpátky. Chceme tím nastartovat druhé kolo tak, aby časově navazovalo. Pokud samice snáší mezi mláďata, jsou většinou čistá nebo podchlazená. Mláďata je mohou rozbít…

Čím krmíte své agapornise?

Marek Blažek: Směsi si mícháme sami. Jako základ používáme proso – žluté, zelené, červené. Do něj přidáváme oves, nahý i ve slupce. Přimícháváme Deli Nature směsi č. 59, 68 a 71. To jsou nové speciální směsi pro agapornise.

Miloslav Blažek: Směs 72 je Šampion, tu podáváme jenom před výstavami.

Marek Blažek: V hnízdní sezóně k němu každý den doplňujeme vaječnou míchanici: mrkev, vajíčko, strouhanku a do toho ještě CéDé s medem a klepítky. Předkládáme ji s naklíčenou směsí, aby tam bylo trochu vlhčího krmiva. Když není hnízdní sezóna, snažíme se míchanici dávat alespoň dvakrát týdně na přilepšení, to ji už nepotřebují každý den. Dáváme jim spíše pro zábavu senegalské proso – výjimečně. Jinak salát, špenát, pampelišky. Zkoušel jsem i jahody, ale ty moc neberou. Také meloun, okurky. Mohou se „utlouct“ po cuketě.

Dáváte jim větvičky na okus?

Marek Blažek: Když jsou ve venkovní voliéře, snažím se jim stabilně nosit bezové nebo vrbové větvičku pro zábavu.

Miloslav Blažek: Oni to mají za chvíli oholené, dlouho jim to nevydrží.

Marek Blažek: Ještě používáme minerální bloky a sepiové kosti.

A nějaké průmyslové vitamíny?

Miloslav Blažek: Někteří agapornisové trpí takovým problémem, říkáme jim kvůli tomu „hvězdáři“, že různě vytáčejí hlavu. Mají nedostatek vitamínu D, takže dostávají přípravek Omnivit.

Jak máte mezi sebou rozdělenou práci v chovu?

Marek Blažek: Dříve, když jsem ještě chodil do školy, měli jsme domluvu, že já jsem se o chov staral v pracovní dny a táta o víkendu. Když byl doma nebo o různých svátcích. Tenkrát jsme ještě neměli chov tak rozsáhlý. Teď, když už pracuji, je to trochu jinak a spíše o domluvě. Často krmíme společně. Jeden dává třeba krmení a druhý vodu. Pak se prostřídáme, druhý se chce třeba podívat do budek…

Kolik času denně vám zabere krmení a jak často krmíte?

Marek Blažek: Když je chovná sezóna, trvá to mně samotnému hodinu a půl. A to počítám jenom to, že je základně nakrmím a vyměním jim vodu. Nic nečistím, prostě jenom takový základ. Ale když je potřeba se jim pořádně věnovat, je to třeba na celou neděli.

A krmíte jednou denně?

Marek Blažek: Ano, většinou odpoledne. Po práci.

Viděli jsme, že do klecí používáte jako podestýlku štěpky. Osvědčily se vám, používali jste dříve něco jiného?

Marek Blažek: Štěpky nám doporučil člen našeho klubu. Začali jsme je používat kvůli snížení prašnosti. Podařilo se to v desítkách procent. Také je výhodou, že když čistíme klece a sypeme podestýlku do popelnice, jsou štěpky mnohem lehčí než písek, který jsme používali předtím. Když jsou štěpky čerstvé, agapornisové je rádi štípají na padrť a zabaví se tím.

Takže ptáci chodí po zemi a štípou štěpky?

Marek Blažek: Ano, a někteří si je dokonce nosí do budky.

Uchycení sépiové kosti na pletivu hnízdního boxu (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Miloslav Blažek ukazuje Janu Sojkovi mutační agapornise v další části svého chovného zařízení (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Chovatel používá kameninové misky, které agapornisové nedokáží převrátit (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Kroužky pro značení agapornisů (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Jak často musíte štěpky v klecích měnit?

Marek Blažek: Je to hodně individuální. Každý pár se k nim chová jinak. U některých párů bychom je museli měnit každých čtrnáct dní, někteří s nimi vydrží třeba měsíc.

Miloslav Blažek: Stejné to je s vodou, některé napáječky jsou prázdné za jediný den, u jiných ptáků by vydržela i týden.

Odčervujete agapornise?

Miloslav Blažek: Ano, ptáky pravidelně odčervujeme. Pro jistotu. Používáme S76. Také jsme na něj dostali doporučení. Kapeme ho do vody. Nejdříve necháme ptáky vyžíznit a potom ho tam kápneme.

Marek Blažek: Ráno se jim odebere voda, třeba na celý den a další den se namíchá a podá tento přípravek.

Miloslav Blažek: Ale nemyslím si, že by s tím měli agapornisové nějaký velký problém, že by byli začervení. Nesetkal jsem se s tím. Ale řekli jsme si, že to jednou ročně preventivně podáme.

U agapornisů je velkým problémem cirkovirus (PBFD). Myslíte si, že jsou chovy u nás promořené?

Miloslav Blažek: Myslím si, že slovo promořené je silné, spíše bych to nazval, že je to problém, který se málo řeší.

Marek Blažek: Já si to osobně myslím taky. Strašně mi vadí kultura na ptačích burzách, nerad tam jezdím, protože nemám rád jednání některých chovatelů. Samozřejmě jsou výjimky, nedá se to sumarizovat. Nechci házet všechny do jednoho pytle. Jsou tam i slušní lidé. Pak jsou tam takoví ti rádoby chovatelé, kteří do všech mlátí přenoskami, při příchodu ani nepozdraví a jsou tam i takové typy lidí, kteří mají přenosku a trus na jejím dně pamatuje císaře pána. To je mi úplně odporné, to jsou ti roznašeči všech chorob, které se mohou na burzách vyskytnout. Nemůžu pochopit důvod, proč ten člověk není schopen zainvestovat do plastové přenosky, kterou po burze vypláchne horkou vodou a nechá ji uschnout. Není to žádný problém.

Miloslav Blažek: PBFD je jen problémem prevence nejen u agapornisů, ale u všech papoušků. Kdyby všichni chovatelé zastavili tento problém hned v počátku, nikdy by nebyl žádný problém s touto nemocí….

Pokud si dovezeme odněkud ptáky nebo vezeme ptáky na prodej na burzu a vracíme je domů, dáváme je po návratu zvlášť do sklepa (oddělené prostory), aby nepřišli vůbec do styku s ostatními ptáky, zvláště ne s chovnými páry a mláďaty v budkách. Ptáci se nenakazí z burzy, ale mohou nakazit po určitou dobu druhé, z důvodu, že to přenesou na peří, tak jako si lidé předávají chřipku třeba v MHD, tato pravděpodobnost je ale mizivá, protože je dokázáno, že největším problémem jsou odchovaní přenašeči PBFD a ne ptáci z burz i když se setkají zde s nakaženým ptákem. Přijedeme domů z burzy, svlékneme se a prádlo hodíme do špíny. Staří ptáci jsou vůči PBFD imunní. Jde spíš o to, aby se PBFD nepřeneslo na mláďata. Ta by většinou uhynula. Přestanou jim růst letky, začnou vypadávat brka – a je konec.

Problém je, že některý přežije, potom vypadá v pořádku, ale může z něj být přenašeč. Když ho budete mít v chovu, začnou vám hynout mláďata, což je prvotní známka, že máte přítomnost PBFD. Když problém nevyřešíte při prvním náznaku virózy a necháte tomu „volný průběh“, pak se zamoření chovu nezbavíte bez testů všech ptáků nikdy, tak že když vyřešíte testy na PBFD hned v počátku a potom budete dodržovat výše uvedená pravidla, nemusíte se ničeho bát.

Zde je na místě pravidlo – kupujte ptáky jen z osvědčených zdrojů a vždy nejlépe z osvědčeného chovu – NE od anonymního chovatele….

Nebojíte se, že by se PBFD mohlo šířit na výstavách agapornisů?

Miloslav Blažek: Tam už jsou už přepeření ptáci a ti jsou již odolní a nenakazí se. Takže tam ten problém není. Mláďata jsou už půlroční a jsou z pohledu nákazy PBFD imunní. Když se vám PBFD objeví v chovu, je to od ptáků, které jste si odněkud dovezl. První věc tedy je tyto ptáky selektovat, otestovat tzn. investovat do nich peníze za test na PBFD a zastavíte to. Těch nakažených ptáků se musíte zbavit, musíte je bohužel utratit a je to vyřízené. Když vím, že mám čistý chov, nesmím si ho nakazit.

Pro vás to je vyřízené, ale u prodejce těch nemocných ptáků ne.

Marek Blažek: Každý se musí chytit za nos.

Miloslav Blažek: Ale to je jeho problém. Má si o tom něco přečíst, o PBFD se toho napsalo spoustu. My to bereme jako nějaké tajemství, ale je to tak, jak to je. Na člověka se PBFD nepřenáší, není to nebezpečné, ale je to problém pro chov. Hlavně, jak se toho zbavit. Když tuto problematiku nebudete řešit, přijdete v podstatě o celý chov. Nebo ne o celý, protože staří ptáci se už nenakazí. Musel byste jít jenom po linii nově příchozích ptáků, a to zase není takový problém. Když už pustím do chovu nakažené ptáky a rozmnožím je, vznikne mi problém, protože mláďata, která neuhynou, nákazu šíří dál. Také toto téma je na rozsáhlý článek.

Když si tedy pořizujete nové ptáky, dáváte je do karantény?

Miloslav Blažek: Ano, na tři měsíce, v Čechách nekupuji a ptáky, které dovezu, u nich vím, že jsou z bezproblémového chovu.

A když jezdíte do zahraničí na výstavy a ptačí burzy, je podobná kultura prodeje i jinde než u nás?

Marek Blažek: Znám situaci v Belgii, a také jsem několikrát byl na burze ve Zwolle. Je tam jiná kultura, všichni ptáci jsou v bodovačkách. Já tedy nejsem úplný zastánce takového řešení, nemyslím si, že by pták potřeboval tak obrovský prostor na tu chvíli, kterou stráví na burze. Myslím, že bohatě stačí plastová přenoska, kde je dostatečný prostor, aby se pták otočil všemi směry a měl pod sebou čisto. Jakmile přenosku přivezu domů, jdu ji umýt. Kultura burz je v zahraničí mnohem dál. Když už je v bodovačce více ptáků, jsou maximálně po dvou kusech, nikdy jich není navrstveno víc. Myslím, že bychom se měli tímto směrem taky ubírat. Nemyslím tím přímo ty bodovačky, ale rozhodně tu čistotou. Vyházet staré, špínou prolezlé dřevěné přenosky a koupit nové, které se dají lépe udržovat. Myslím si, že udržování přenosky nezabere tolik času. Než si uvařím kávu, mám ji vyčištěnou.

Miloslav Blažek: U agapornisů je problém, že když třeba povezu šestnáct ptáků a měl bych mít pro každého samostatnou bodovačku, jak bych je unesl? A je to zbytečné. Jde hlavně o čistotu.

Když už jste u toho, čím dezinfikujete své chovatelské zařízení?

Miloslav Blažek: Používali jsme Arpalit, Chirox. Každou sezónu vytáhneme všechny klece ven a vyčistíme je octovou vodou. A pak je dáme na sluníčko. Hliník je na to skvělý. Postupně takto chceme vyměnit všechny dřevěné části na hliník.

Jaké máte plány do budoucna? Viděli jsme u vás výstavní agapornise růžohrdlé, pak máte modré řady agapornisů škraboškových a Fischerových…

Miloslav Blažek: Na mutacích je zajímavé, že fungují jako sběratelství. Vždycky se objeví nějaká nová mutace a člověk ji chce hned mít.

Takže směřujete do opalinových agapornisů Fischerových?

Miloslav Blažek: Uvidíme.

Neplánujete vytvořit nějakou vlastní mutaci?

Marek Blažek: To není tak jednoduché.

Miloslav Blažek: Plány jsou, ale… V nějaké kombinaci se dají udělat nové mutace, ale to už pak ztrácí tu pointu. Pták by měl mít znaky, které splňují standard.

Marek Blažek: Dříve jsem chtěl mít všechno, od každé mutace alespoň jeden pár. Teď už jsem si vytvořil takovou svoji linii ptáků, které bych chtěl chovat. Za mě osobně je to fialový faktor a dominantní straky u agapornisů Fischerových i škraboškových. Recesivní straky máme oblíbené společně. Těmto mutacím se chci věnovat, protože se mi líbí. Moc neobdivuji pastelové mutace. V modré řadě celkem ano, v zelené ne. Tmavý faktor mi nic neříká. Rád se tedy věnuji fialové – violet faktoru.

A co na to otec? Máte to podobné?

Miloslav Blažek: Otec spíš experimentuje. Zkouším ověřit třeba to, jak je to s mutací dec (dark eyed clear) a jejich navázáním na mutaci ino tzv. dec-ino, jestli to je vůbec možné tyto mutace oddělit, protože tyto mutace jsou příliš blízko k sobě na alele. Oddělit je geneticky většinou nejde, protože jsou na sebe příliš navázané. Tvrdili mi, že se to dá, ale já to zkouším a myslím si, že se to nedá. Proto se spíš potvrzuje stará známá teorie, že recesivní mutace je potřebné rozmnožovat pomocí štěpitelných jedinců, ne křížením jedinců již nesoucích danou mutaci navzájem.

Loni jsem dovezl mutaci „yellow face“, čili tyrkysovou mutaci u agapornisů Fischerových, tak chci zkusit nějaké kombinace s touto mutací.

Jak vidíte budoucnost chovatelství agapornisů u nás? Cítíte, že je zájem pracovat odborně, nejen je množit?

Miloslav Blažek: Agapornis je podle mě po andulce nejoblíbenější papoušek. Pro lidi je dostupný. U chovatelství mám spíše takový pocit, že mladí do něj nejsou zapojeni. Je jiná doba, a už ta starost, že zvířeti musíte dát denně potravu, je to živý organismus… Mladí se nechtějí starat, chtějí si užívat života, takže mám trochu strach, že chovatelství ustupuje. Spíš to jde cestou domácích mazlíčků. Já mazlíky nedělám…

Marek Blažek: Já to vidím podobně. Z mého pohledu vidím ten obrovský rozdíl mezi starší generací a mladšími chovateli. Vždycky jsem starším chovatelům naslouchal a čerpal z jejich zkušeností, ale cítím, že starší generace není otevřená novým věcem, novým mutacím. Člověk je může „umlátit“ argumenty, ale stále jsou schopni tvrdit svou stokrát vyvrácenou pravdu. Zatímco mladší se učí a získávají nové poznatky. Když vezmu příklad burzy, přijde mladší chovatel a zeptá se správně na dec, přijde starší a zeptá se na lutino. Prostě mladí začínají být schopni to správně rozlišit.

Jak velkým problémem je u mutací agapornisů mezidruhové křížení? Je u nás rozšířené?

Miloslav Blažek: Je to velký problém.

Celá řada mutací ale vznikla křížením druhů.

Miloslav Blažek: Ano, ale musí se to provádět cíleně. Pak se ale musí mutace „vyčistit“. Ty geny tam ale samozřejmě zůstanou. Co si budeme povídat, je to tak. Ale když dám necíleně agapornise Fischerova na škraboškového, není to dobře. A to se děje.

Jako členové klubu vystavujete na mezinárodních výstavách BVA?

Miloslav Blažek: Ano, se syny tam jezdíme, už tam dokonce nastálo visí česká vlajka. Byli jsme tam přede dvěma lety se dvěma ptáky, letos bychom měli jet znovu. Dostali jsme hodnocení „very good“, což je u nás 90 až 92 bodů. Hodnotí se tam systémem predikát, tedy „good“, „very good“, nejsou tam body. To by asi nezvládali, protože tam bývají dva tisíce ptáků. Každý posuzovatel musí ohodnotit dvě stě kusů. Každého ptáka hodnotí minimálně pět posuzovatelů a pak dělají střed.

A potom se na těch šampionech musí shodnout všech pět posuzovatelů?

Miloslav Blažek: Ano. Pak se vybere užší skupina, když je rovnost bodů – jako je to u nás – pak rozhodnou, který z nich je lepší. Mají trošku jiný postup než my, mají skupiny vítězů a ještě mají kolekce. Vybírají vítěze druhu a pak nejlepšího z nejlepších. Takže mají seznam ptáků – žádné jako u nás, že se udělá přejímka a zjišťuje se, jaká je to mutace. Tam se musí poslat dopředu číslo kroužku a zařazení do mutace. Když ptáka zařadíte špatně, jste vyřazen. Pak přijdu na výstavu s číslem, které mi přidělili, dostanu obálku, musím si polepit klece svými čísly a předat.

Jak vypadá práce posuzovatelů na této akci?

Miloslav Blažek: Jsou už tak daleko, že posuzovatelé dostanou program a každý svůj tablet. V něm jsou uvedena čísla klecí, které bude posuzovatel posuzovat. Do toho napíše svoje hodnocení. Přes wifi se odešle do centrály, tam se zprůměrňuje. Vyjdou ti nejlepší z nejlepších a ti musejí být znovu posouzeni.

Zmínili jsme, že vaši výstavu navštívil Dirk Van den Abeele. Co říkal na úroveň našich ptáků?

Miloslav Blažek: Líbily se mu kresby, ale velikost agapornisů máme stále ještě menší. U nich v Belgii je u výstavních ptáků dobrá kresba i velikost.

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz




Komentáře jsou uzavřené.

Web používá cookies, kliknutím toto berete na vědomí. Dálší informace

Cookies je soubor, který se ukládá ve vašem počítači. Je potřebný k fungování uživatelského nastavení, reklamy a bezproblémového fungování webu. Kliknutím na OK souhlasíte s používáním.

Storno