Pavel Střílka a Jitka Skřivánková: Arasféru budujeme sedmým rokem a stále ještě není hotová

Málokdo by čekal, že v kopcích nad moravskými Hranicemi narazí na chovatelský areál plný velkých druhů papoušků – arů, ale také kakadu, nestorů kea a menších australských druhů. Pavel Střílka a Jitka Skřivánková již sedmým rokem budují v malé obci Malhotice chovnou stanici Arasféra, která je od letošního roku volně přístupná veřejnosti. Můžete zde spatřit takřka všechny velké druhy arů, kakadu molucké, inky, zmiňované nestory kea a projít se velkou proletovou voliérou pro odstavená mláďata arů.




Při příjezdu k vám jsme narazili na informační cedule o chovu a o jednotlivých druzích papoušků. Znamená to, že váš chov není uzavřený a kdokoli se k vám může přijít podívat?

Jitka: Náš chov je sice uzavřený, ale návštěvám se nebráníme. Lidé z Malhotic jsou zvyklí, že k nám mohou přijít prakticky každý den po 17-té hodině. Někdy okolo náš projíždějí turisté po cyklostezce a také se zastaví. A sousedé z vesnice k nám posílají své návštěvy, když jim chtějí ukázat kromě Hranických jeskyní a Helfštýna i něco, co není normálně k vidění. Zájemce provedeme naším chovem, a pokud máme odchovaná mláďata, která jsou ochočená, mohou si zkusit nakrmit je z ruky – dát mladému arovi oříšek a případně si ho vzít na rameno. Tomu se ale trochu bráníme, protože máme obavu z toho, že by ara mohl někoho klovnout, a papoušek by se pak reakce takového člověka lekl. Lidé k nám ale chodí prakticky neustále, včetně seniorů.

Nemusí se tedy dopředu telefonicky objednávat?

Jitka: Mohou se objednat dopředu.

Ale může přijít i jen tak bez ohlášení. Jak dlouho tyto prohlídky provozujete?

Pavel: Fungujeme takto zhruba tři měsíce.

Jitka: Pustili jsme se do toho takto do hloubky, protože letos slavila naše vesnička výročí 700 let od založení. Na 5. srpna byly naplánované oslavy, takže jsme se domluvili se starostou, že bychom v tento den mohli nabídnout návštěvníkům Malhotic prohlídku našeho chovného areálu. Zatím to tedy zkoušíme nanečisto, a když už s lidmi procházím okolo našich voliér, můžu jim o každém papouškovi něco říct, ale jakmile těch návštěvníků bude více, už bych to nezvládala. Proto jsme instalovali cedulky s popisy druhů. Plánujeme, že bychom takto zpřístupnili náš chov od května do září nebo října, aby lidé, kteří navštíví Malhotice, měli další alternativu, jak strávit volný čas.

Pavel: Nejde o komerční záležitost, nevybíráme žádné vstupné.

Jitka: Některé návštěvníky ani papoušci nezajímají. Paradoxně u malých dětí máme zkušenost, že některé jsou z papoušků nadšeny a jiné jdou raději krmit okrasné rybičky do našeho rybníčku.

Mladí nestoři kea. V Arasféře chovají dva páry těchto papoušků. (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Všimli jsme si, že nemáte jenom druhové cedulky, ale i osvětové tabule. Ty jste vymýšleli také sami?

Jitka: Ano, poměrně jsem si s tím vyhrála. Jednak jsme chtěli lidem ukázat, jak roste mládě ary, že je nejdřív maličké, váží 20 gramů a vypadá chvilku jako nějaký ještěr, a potom je z něj najednou takový barevný korálek. Také jsme chtěli přiblížit nadaci Loro Parque Foundation, jejímiž jsme členy a která se krásně stará o různé druhy zvířat, nejen o papoušky. Použila jsem tedy materiály z časopisu této nadace, který nám pravidelně chodí.

Myslíte časopis Cyanopsitta.

Jitka: Ano. A dále máme na informačních cedulích také něco o našem chovu: čemu se věnujeme a co se od nás návštěvníci mohou dozvědět.

Jak dlouho sídlíte v Malhoticích?

Jitka: Od roku 2011.

Neuvažujete o tom, že byste se stali oficiálním zooparkem a spustili nějakou marketingovou podporu?

Jitka: Přiznám se, že jsme se příliš nepídili po tom, co by k tomu bylo třeba z právního hlediska, ale asi to bude zbytečně komplikované. Pro nás je chov papoušků srdeční záležitost, ti ptáci jsou náš koníček. Nejsme ani obchodníci, ani se nechceme s našimi papoušky nějak předvádět. Jsme rádi, když za námi přijdou lidé, kteří navštíví naši obec a ocení, že naše chovatelské zařízení je spojeno s přírodou, že máme velké voliéry, ne nějaké králíkárny.

Celý areál je pěkně zasazený ve svahu, máte tu skalku, celkově se hodí do krajiny.

Jitka: Myslím si, že lidé oceňují i naši velkou proletovou voliéru pro ary, kam mohou návštěvníci vstoupit. Je to něco jiného než v klasických zoo. Také se nám stává, že nám lidé říkali, jak byli v jiné zoo a papoušky tam úplně minuli, protože je viděli předtím u nás. Tak to nás potěšilo.

Venkovní výlety u arů měl Pavel Střílka původě bez pevných mezistěn (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Omezujete nějak návštěvy v době hnízdění papoušků? Neruší to ptáky?

Jitka: Návštěvníky pouštíme v podstatě jen do venkovního areálu. Do prostor, kde krmíme mláďata a máme inkubátory, běžně nikoho nevodíme. To už musí být opravdu člověk, který o to má velký zájem, ale určitě tam nepustíme celou rodinu.

Kolik máte voliér?

Pavel: Momentálně deset. Velkou voliéru pro ary, velkou voliéru pro australské papoušky, pro nestory kea a potom nějaké drobnější voliéry, čtyři nebo pět, pro menší papoušky. Stavíme ještě sedm dalších voliér, které by měly být dokončeny do konce letošního roku.

Jitka: My jsme v podstatě stále ve výstavbě. Naštěstí nám ale už brzy dojdou volné prostory (smích)

Jak velký je vlastně pozemek, na kterém máte chovatelský areál?

Pavel: Celkem 6 000 m2 , včetně sadu, který je před samotným areálem. Ten má okolo 3 000 m2. Nevyužíváme ho ale kompletně pro ptáky, museli jsme například zabezpečit břeh. Chovatelsky využíváme maximálně 2 500 m2.

Jitka: My sami z toho obýváme asi 55 m2. Stačí nám to. Je to hezky vymyšlené, takže máme blízko k ptákům, což je fajn.

Viděli jsme u vás hlavně ary. Ti jsou asi vaší srdeční záležitostí, že?

Jitka: Specializujeme se na ary a snažíme se, aby se naše páry dokázaly zharmonizovat a v páru vyvádět mláďata. K tomu máme ještě kakadu, kteří jsou také moc pěkní a líbí se hlavně lidem, kteří nás navštěvují. Oceňují na nich hlavně chocholku. Co už tak moc návštěvník nezná, je jejich hlučnost, třeba když pár kakadu moluckých začne křičet ve čtyři hodiny ráno… Takže máme i jiné ptáky, ale specializujeme se na ary.

Pohled na voliéru s kakadu inkou a hnízdní budkou v pozadí (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Ale asi jste nezačínali rovnou s ary. Jaké jste měli první papoušky?

Pavel: U mne to bylo jako u každého začínajícího chovatele. V roce 1986 jsem začal s andulkami a zebřičkami, potom s kanáry, korelami a postupně jsem přecházel na australské papoušky, rosely.

Jitka: Já jsem získala svoji první korelu ve 13 letech od sestřenice, která si koupila psa a potřebovala ji někam udat.

Pavel: Začínal jsem ještě u rodičů, kde nebylo tolik místa, takže papoušci byli v různých klíckách zastrkaných po dvorku. Potom jsem postavil menší voliéry pro australské papoušky, kde jsem měl roselu pestrou, Pennantovu, papoušky královské, barnardy… S většími ptáky jsem začal až ve chvíli, kdy jsem koupil dům ve Slavíči. V roce 1999 jsem si pořídil první ary, klasicky ararauny a zelenokřídlé, k tomu přibyli kakadu molučtí a bílí a potom jsem dospěl k té specializaci.

Je vidět, že s tím domem jste to dokázal lépe uchopit do ruky, dát tomu jasný směr.

Pavel: Ano.

Jitka: Víte, univerzální věci jsou divné. Když přišla na trh pračka se sušičkou, prostě mi to připadalo divné. Ale když máte speciální dobrou pračku a k tomu opravdu dobrou sušičku, je to skvělé. Mám ráda lidi, kteří něco umějí opravdu dobře.

Pavel: Takže nakonec to vyhráli arové. Ve Slavíči jsem jich měl osm nebo devět párů. Tady v Malhoticích jsem chov trochu rozšířil, máme jich dvanáct nebo třináct párů a k nim ještě kakadu a nestory. To jsou takové hlavní části našeho chovu. Potom máme voliéru pro australské papoušky, která není ani tak pro odchov mláďat, jako spíš na kochání, protože jsou tam pohromadě papoušci královští, červenokřídlí, barnardi, korely a kakadu růžoví. Počítal jsem s tím, že se snesou i s kakadu inka, ale to se neosvědčilo, takže inky jsme museli dát zvlášť.

Harmonizující chovný pár arů vojenských (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Musíte přistavět.

Pavel: To ani ne, už to máme vymyšlené, mají svoje místo. Z těch „studených“ kakaďáků bych ještě někdy chtěl pořídit kakadu žlutočečelaté. Prostory, které teď dodělávám, jsou pro ně připravené.

A co kakadu havraní nebo jiní černí kakadu, ti vás nelákají?

Jitka: Pavel miluje kakadu molucké a palmové, takže bych to viděla na ně. Mně se kakadu havraní líbí, ale uspokojuje mě i kakadu inka, kterého už máme (smích). Škoda, že inkové nemohli zůstat ve společné voliéře s dalšími australskými papoušky, ale samec kakadu růžového byl na samce inky hodně agresivní. Shodil ho do rybníka, který zasahuje do voliéry. Bylo to na jaře, dny ještě byly studené, a inka se vyplazil na břeh, táhl za sebou křídla, tak jsem hned Pavlovi říkala, že musí vymyslet, kam je přestěhujeme.

Pavel: Pokud nejsou ptáci v toku, je to v pohodě, ale jak jde kakadu růžový do toku, hned dochází k šarvátkám.

Specializujete se ale hlavně na ary. Kolik druhů chováte?

Pavel: Kdybychom mezi velké ary počítali aru červenouchého, chybějí nám v podstatě jen dva druhy: právě ara červenouchý a ara hyacintový.

Neměl jste už náhodou ary hyacintové?

Pavel: Měl, ale bohužel mi uhynula samice, takže jsem samce prodal. Těžko říct, zda se k nim ještě někdy vrátím.

Jitka: Ale máme pro ně připravené místo, takže víme, kde by jednou mohli být (smích).

Pavel: Ale těžko říct, zda to tak bude, protože jsem se zařekl, že už ty ptáky nechci, že budu mít radši čtyři páry arakang, zelenokřídlých a arů zelených než jeden pár arů hyacintových, u kterého budu se strachem chodit do voliéry, jestli žije nebo ne.

Pavel Střílka s šéfredaktorem časopisu Nová Exota Janem Sojkou u voliéry s mníšky šedými (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

V čem byl problém u té uhynulé samice?

Pavel: Dříve jsem měl voliéry postavené trochu jinak než dnes. Vnitřní část je šestimetrová a v části záletu jsem instaloval sprchy. Zem byla normálně hliněná a zvažoval jsem, zda pro ary vůbec dělat venkovní výlet. No a samice ary hyacintového chytila bakterii.

Jitka: Pravděpodobně z té vlhké hlíny pod sprchami.

Pavel: Řešil jsem to ještě s panem doktorem Tukačem a podle něho šlo o bakterii, která se zaspóruje a zůstane někde v hnilobě nebo zetlelém listí. Jak samice chodila po zemi, dostala se k ní a bohužel jsem na to přišli pozdě. Už se nedalo nic dělat.

Jitka: Pan doktor Tukač nám ale říkal, že zachránit by se nedala ani v tom okamžiku, kdy tu bakterii pozřela.

Ano, někdy to bývá opravdu rychlý proces.

Pavel: Takže po téhle zkušenosti jsem voliéry pro ary předělal a vytáhl z nich výlety. Sice ne moc velké, ale arové mohou na sluníčko a na déšť. Vnitřní zálety jsou nadále šestimetrové, což je pro ary dostačující. Výlety jsou dvoumetrové.

Jak jsou ty voliéry široké?

Pavel: Půldruhého metru, aby ptáci mohli roztáhnout křídla. Když někdy slýchám, že se velcí arové dají chovat ve voliérách širokých metr dvacet, nepovažuji to zrovna za ideální. V takové voliéře se ara prostě nemůže proletět.

Říkal jste, že z arů jste si nejdříve pořídil ary ararauny a zelenokřídlé. Kdy se dostavil první chovatelský úspěch? A u kterého druhu?

Pavel: Jako první jsem odchoval ary zelenokřídlé, mláďata mám dodnes. Bylo to v roce 2003.

Jak jste složil chovný pár?

Pavel: Byli to ptáci odchovaní v Evropě. Jeden pocházel od Jana Nedělníka a druhý z odchovu z Rakouska.

A jejich první hnízdění bylo přirozené, odchov pod rodiči?

Pavel: Ano, přirozený odchov tří mláďat, překvapivě až na bidlo, bez jakékoli pomoci z mojí strany.

Jitka: Ten pár to umí dodnes

Pavel: Někdy s určitými problémy.

Jitka: Občas oškubávají mláďata. Ale dva až tři potomky odchovají co tři roky.

Nadějný pár kakadu inka (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Jaké další druhy arů se vám už podařilo odchovat?

Pavel: Ještě ary arakangy a ary vojenské. Teď nám sedí na snůšce arové kanindy. Letos zahnízdili poprvé. Bohužel jsem s tím absolutně nepočítal, takže jsou v boudě, která je prakticky nekontrolovatelná. Zůstane to tedy čistě na nich, což by stejně zůstalo, protože je to jejich první hnízdění. Buď tedy z boudy vyletí mladí, nebo samice sleze ze snůšky a příště to budeme řešit.

Budete analyzovat, v čem je problém, a snažit se jim vytvořit lepší podmínky?

Pavel: Přesně tak.

Jitka: První snůšky se jim ale snažíme nechávat. Pokud to jde, je pták schopen mláďata vytáhnout až na bidlo.

Je podle vás lepší, když to zvládnou sami rodiče?

Jitka: Určitě, ale nemusí to znamenat, že se jim to potom bude už dařit pokaždé. Někdy třeba přestanou krmit mladé nebo nedosedí snůšku, případně ji snesou na zem, což je teď asi nějaká nová móda.

Pavel: Ano, u našich arů určitě.

Jitka: Samice sedí na zemi a člověk neví, jestli zahřívá ořech, nebo tam má vejce. Už se nám stalo, že seděla i na ořechu.

A co hnízdící kanindy? Pokud víme, jeden pár pochází z Loro Parque.

Pavel: Ten máme také, ale zatím nehnízdí. Zkušení chovatelé mi ale říkají, že máme čas, protože kanindy zahnízdí až ve dvanácti letech nebo později. Samici z Loro Parque teď budou čtyři roky. Hnízdící pár je starší, samci bude okolo jedenácti let, samice je mladší, asi devítiletá.

Jitka: Kanindy jsou z arů nejvíc agresivní. Je problém je vůbec nakrmit, musím vymýšlet různé finty, jak je zahánět – od smetáků až po odchytovou síťku. Jenže i z ní dokáží vytáhnout drápek ven a sekat po člověku.

O kanindách se traduje, že dokáží ze všech arů nejvíc zničit voliéry.

Pavel: To je pravda. Je to nejmenší z velkých arů, ale udělá největší paseku. Vrhli se na pletivo. Ve stejné voliéře jsme měli ary hyacintové a bylo to naprosto bez problémů, ale u kanind aby člověk neustále hlídal voliéru, kde který drát oddrátují. Jsou to takoví montéři.

U kanind tedy už máte nakročeno k úspěchu, jak to vypadá s ary zelenými?

Jitka: To je právě ta samice, která sedí na vejcích na zemi.

Pavel: Loni se nám od nich podařilo mít čistou snůšku tří vajec a letos samice místo do boudy začala snášet na zem, takže máme v líhni dvě vajíčka. Jestli z toho něco bude, nevíme, zatím jsme je nezkoušeli.

Jitka: Používáme na kontrolu vajec přístroj Buddy.

Pavel: Teď o víkendu bychom už měli vědět – tak uvidíme. Od kakadu moluckých jsme takto měli také vejce, které bylo oplozené, začal se vyvíjet zárodek, ale potom uhynul. Měřili jsme ho hodně brzy. Většinou se stává, že se ptáci spíš nevyklubou. K úhynu dochází spíše při klubání nebo dva tři dny před ním.

Jitka: Mláďatům s klubáním nikdy nepomáháme.

Proč? Není to škoda?

Jitka: Ne.

Pavel: Po zkušenostech, které jsem slyšel od dalších chovatelů, pokud se mládě nevyklube samo, většinou pak za moc nestojí.

Jitka Skřivánková a Pavel Střílka před voliéry s chovnými ary (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Nám to před časem v rozhovoru říkal slovenský chovatel Václav Zouhar, který se také specializuje na ary.

Pavel: Ano, zrovna on říkal, že pokud se mládě nevyklube samo, nebylo by v pořádku.

Jitka: A píše to i Matthias Reinschmidt, bývalý kurátor Loro Parque, ve své knize o umělém odchovu papoušků.

Pavel: Nedokážu si představit, že bychom dělali to, co popisovali někteří chovatelé, že zbrušují vajíčka se silnou skořápkou. Asi bych neměl ani odvahu na to vajíčko sáhnout.

Máte moc pěknou proletovou voliéru pro mladé ary. Mláďata se v ní mohou socializovat. To mnoho chovatelů nemá.

Pavel: Nám jde právě o dobrou socializaci. Nemáme žádné krotké ptáky určené na mazlíky.

Jitka: Do proletové voliéry je většinou dáváme ve věku jednoho roku.

Pavel: Někdy i po tři čtvrtě roku, jakmile dokrmujeme už další mláďata. Většinou tam pak bývá pět šest arů a socializují se.

Jitka: Je legrační sledovat, jak se starší ptáci stávají dominantnějšími, a byť jde třeba o malého aru vojenského, dovoluje si na větší ary ararauny. Teď je největší kamarád s mladou samicí ary zeleného. Oba jsou stejně staří, oba jsou zelení, ale samice je skoro dvakrát větší než ara vojenský. V proletové voliéře si mláďata zvykají i na lidi, protože tam pouštíme návštěvníky, ale pořád jsou to divocí ptáci.

Pavel: Jsou určeni do chovu. Pokud chce někdo ptáka na domácího mazlíka, musí si ho vzít hned po odstavu, protože my s ním potom už neudržujeme takový kontakt. Samozřejmě si vezme ořech z ruky přes pletivo, ale to je asi tak všechno.

Když jsme tedy u odchovu, co používáte pro umělé dokrmování mláďat?

Jitka: Dříve jsme mívali NutriBird 19 a pro kakadu NutriBird21 a letos poprvé používáme ZuPreem, což je něco jiného. Kaše od ZuPreemu trochu víc bobtná, když se připravuje, musela jsem si na to chvíli zvykat. ZuPreem je lepší ze dvou důvodů: nehrudkuje, a když se dostane na pírka mláďat, nedělá na nich slepené koule pod zobákem. Pokud se to stalo u NutriBirdu a člověk je neumyl dostatečně rychle, hrudka zaschla a potom jste musel buď uštípnout celé pírko, nebo počkat, až samo vypadne. ZuPreem to nedělá a mláďata se dají udržovat v čistotě.

Pavel: Je také o něco hrubší.

Jitka: Ano, o trochu. Ale větší mláďata arů, starší 60 dnů, která rodiče obírali na hlavě, takže jsme je museli odebrat k ručnímu odchovu, Pavel dokrmuje už nadrcenou směsí granulí.

Pavel: Jsou to ovocné a zeleninové granule.

Jitka: K nim přihodíme pár piškotů, ovesné vločky a semínka slunečnice.

Pavel: Nakonec se ta směs pomele.

Jitka: A potom se jim dává do volete, respektive mláďata si ji potom už začala brát sama.

Pavel: Ano, teď už jsou ve stádiu, kdy si berou kaši z misky sama. Sem tam začínají i louskat.

Dokrmujete lžičkou nebo stříkačkou?

Jitka: Stříkačkou. Obvykle pak přejdu na systém, že jedno krmení dělám lžící. Většinou ale takto podávám něco jiného než kaši, třeba zmiňované nadrcené granule nebo namočený All-mix a do toho ještě přidáme Pacholíka nebo jogurt, aby to pro ně bylo zajímavější. I když nemám pocit, že by v tom nějak rozlišovali. Odkrmila jsem asi dvacítku ar a každý má rád něco jiného.

Mají chuti?

Jitka: Ano. Ale všichni mají rádi hroznové víno. Jinak některý má rád banán, jiný ananas, například arové vojenští mají rádi mrkev. Naopak arakangy ji téměř vůbec nežerou, ale zase mají rády mandarinky (smích)

Co kukuřice v mléčné zralosti, tu mají asi rádi všichni, ne?

Jitka: Celkem ji mají rádi, ale někteří se na ni tedy vyloženě nevrhají, například Karel – to je náš nejstarší ara zelenokřídlý. Dáváme ji mláďatům, když se učí zobat.

Pavel: Arakangy ji taky moc neberou, jeden pár vůbec ne.

Jitka: Mladé arakangy vlastně také ne.

Kolikrát denně krmíte?

Jitka: Jednou denně v odpoledních hodinách. Když máme mláďata, dávám jim i ráno. To mají ovoce a odpoledne pak dostanou semínka a oříšky. Dostanou arašídy a vlašáky, mají rádi lískové ořechy. Do věku jednoho roku jim sem tam dám ještě i kaši. A nebo ji mají v misce, aby si mohli líznout. Když jsou starší, občas ji dostanou na zpestření.

Jak krmíte nestory kea?

Pavel: V podstatě vším. Dostávají misku zrní jako pro ary a do druhé misky všechno možné.

Jitka: Mají rádi nektar od Orluxu, smíchávám ho s All-mixem, vždycky jim tam dám hromádku a na tu se vrhají vůbec nejvíc. Ale stáhnou i vařené kuřecí maso i s kostmi, dostávají vaječnou míchanici… Samotná vajíčka ale moc nemusejí. Jsou hrozně hraví. Milují arašídy, vždycky je máčí ve vodě a louskají.

Pavel: Piškot si také jdou hned automaticky namočit do vody.

Máte tu atraktivní a barevné ary, populární chocholaté kakadu a potom hnědé nevýrazné nestory kea. Co na ně říkají návštěvníci?

Jitka: Někteří lidé jsou z nich úplně uneseni.

Detail kakadu inky (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Jak jste přišli na to, že budete chovat zrovna nestory kea?

Jitka: Byl to můj nápad, narazila jsem na ně v knize. Pavel rád chová druhy, které nejsou úplně běžné, takže řekl, že bychom to mohli zkusit.

Pavel: Tak jsme to zkusili. Pro mnoho návštěvníků jsou to nejhezčí ptáci z našeho chovu. Přitom jsou to „jen“ hnědí keové.

Jitka: Když letí, je jim na letkách vidět oranžová barva. Nebojí se přijít k pletivu a vzít si arašíd. Lidem ale vždycky říkám, že zobák nestorů je jako šídlo. To ara, pokud člověk necukne, dokáže udělat čistý řez (smích), ale nestor kea proděraví kůži, botu, cokoli. Když jim ve voliérách vyrostou kopřivy, Pavel je chodí trhat s dlouhými koženými rukavicemi, co se s nimi přikládá do kotle

Pavel: Normální svářečské rukavice. Jitka hlídá venku, a oni po mně hned jdou. Jako ve smečce. Dva zepředu, dva zezadu.

Jsou dost hraví. Co nepochytili v barvě, to mají v povaze.

Pavel: Přesně tak.

Jitka: Ani ta khaki barva není špatná. Jedni lidé k nám přijeli pro aru a paní zůstala jenom u nestorů. Když jsem k ní přišla, jenom opakovala, že „to není možné“.

Takže nelitujete, že jste si je pořídili – takové nebarevné papoušky?

Pavel: Určitě ne.

Jitka: Keové mají úžasnou historii a zajímavý biotop, kde žijí. Provází je zajímavá pověst.

A nemusí se jim v zimě topit.

Pavel: To je pravda.

Jitka: Také jsou to hlídači. Buď štěká náš pes Vigo, nebo hvízdají nestoři. A když se ozývá Vigo i nestoři, jde Pavel ven, protože se už fakt musí něco dít. Naposledy takhle načapal sovu, jak nám sedí na voliéře s australskými papoušky.

Ozývají se vám nestoři i v noci?

Pavel: Ano.

Jitka: Oni totiž v noci dobře vidí.

Pavel: Navíc se v noci i páří, což je tedy strašný kravál.

Výhodou je, že nemáte blízko sousedy.

Jitka: Lidé z Malhotic nás ale celkem přijali a rádi k nám zajdou. Někdy přijde z vesničky celá skupina, zvednou se od grilování a chtějí se jen tak projít. Je to fajn, protože mnohdy slýcháme od chovatelů, kteří bydlí někde uprostřed města, že to se sousedy nemusí být jednoduché.

Dotkli jsme se krmení, ale neřekli jste nám, zda si krmné směsi mícháte sami nebo je kupujete v pytlích?

Pavel: Kupujeme směs Delux od Avicentry a přidáváme do ní ještě velkou žíhanou slunečnici a All-mix.

Takže směsi nemícháte.

Pavel: Ne, je to tovární výroba.

A jste s ní spokojeni?

Pavel: Ano, a samozřejmě podáváme ještě ořechy a další věci.

Jitka: Lidé už vědí, že pokud mají velkou úrodu ořechů, u nás ji přivítáme.

Jaké druhy ořechů nabízíte svým papouškům?

Jitka: Vlašské, lískové – ty si nasbíráme sami – arašídy nakupujeme po pytlích. A potom ještě palmové ořechy.

Pavel: Ty ale jen sporadicky, ne že bychom s nimi krmili pravidelně. Někteří arové si je vezmou, jiní si s nimi hrají a další je zahodí. Je mi docela líto jim je dávat, aby je házeli po zemi.

Dáváte i nějaké minerální a vitamínové přípravky?

Jitka: Kupujeme občas Promotor, Vigosin a Complejo.

Čili osvědčenou Tukačovu kombinaci „PVC“.

Jitka: Ano. Jednou měli arové zelení úplně zničené zobáky, celé oprýskané a tato kombinace jim nesmírně pomohla. Dostávali ji asi měsíc, nebo možná čtvrt roku, nakoupila jsem litrová balení, a zobáky se jim nádherně spravily.

Když už jsme u prevence, necháváte jim provádět třeba i rozbory trusu?

Pavel: Pokud se vyskytne nějaký problém, tak ano, ale čistě preventivně ne. Sice jsme měli tendenci, že k nám dovezeme ještě pana doktora Tukače, který by udělal kompletně všechno u našich třiceti arů, ale nakonec jsme od toho upustili. Měli jsme problém s líhnivostí vajec, to jsme přeléčili antibiotiky.

Jitka: Já jsem vezla panu doktoru Tukačovi embrya na rozbor. Na jeho základě nám doporučil ta antibiotika.

Dodáváte papouškům vápník?

Pavel: Arové ho vůbec nebrali, australští papoušci ano. Ti mají i misku s gritem.

A nějaké minerální bloky?

Pavel: Ne. Ve voliéře mají potěrák, takovou klasiku s pískem, takže když chtějí, slezou si na zem. Ale zase to nejsou slepice, aby tam byli pořád.

Jitka: Jednou jsme měli arakangu, která měla narušený vaz na noze a měla ji pořád nataženou. Museli jsme jí „svazovat“ nohy k sobě a doktor Tukač nám poradil Dologran, což jsou granule pro lidi, které obsahují vápník. Vmíchávala jsem je do kašičky, aby se ta nožka lépe srovnala, zpevnil se vaz a držel kloub. Ale jinak vápník nepodáváme.

Jaké ptáky považujete za své favority? Asi máte každý nějaké jiné, že?

Jitka: Miluji ary, jsou to neuvěřitelní ptáci. Mají chytrost v oku a dovedou být velice osobití. Dokážou si s člověkem nastavit takový vztah, že když nejsem delší dobu doma, dost mi to chybí.

Arové ale mívají každý trochu jiný charakter, ne?

Jitka: Každý je jiný. Když máme víc mláďat, je to na nich jasně vidět. Vedu si o nich záznamy. Každému mláděti věnuji jeden sešit, kam píšu, jak roste, kolik přibralo, jak se chová, co ho zajímá. Jeden mi bere brýle, druhý náušnice, třetí ke mně vůbec nejde a nezajímám ho. Je to jedna osobnost vedle druhé, hodně chytří ptáci. A nestoři ještě víc.

Pavel: U mě jednoznačně vítězí kakadu molučtí.

A ty momentálně chováte?

Pavel: Máme jeden pár, letos snesli jedno vejce, které bylo plné, ale jak už jsem říkal nakonec to nedopadlo.

Jitka: Kakadu molučtí jsou největší křiklouni po nestorech. Keové křičí ve čtyři ráno a molučáci o půl čtvrté. Proto jsme je dali na úplný konec pozemku, za všechny túje a keře.

I tak se asi ten jejich hlas docela nese okolím.

Pavel: Jsme v údolí, jakmile tedy začne pokřikovat, jdu ven a sleduji ho. Samec volá a myslí, že tam někde je další samec, protože se mu jeho vlastní křik vrací ozvěnou. To ho ještě víc vyprovokuje… Když nespím, říkám tomu „rajská hudba“. A opravdu se jdu s požitkem podívat, protože jinak bývají molučáci hodně zalezlí a nejsou vidět. Je to pro mě požitek, pokud to tedy není zrovna o půl čtvrté ráno.

Jitka: Má neuvěřitelnou škálu zvuků, které vydává. Začíná vrzáním, jako když vržou kolečka…

Pavel: A pomalu zrychluje.

Jitka: Potom začne hýkat skoro jako osel, potom zase vrže, takže to vypadá, jako bychom tu měli šestnáct různých druhů ptáků. Jak se to tuhle stalo o půl čtvrté ráno, musela jsem se smát. Pavel říkal, že to je rajská hudba a šel zavřít okno (smích). Ale mně nevadí, když ptáci hulákají hned po ránu. Říká se, že když je člověk v depresi, neslyší štěbetání ptáků. Tak vždycky říkám, přijeďte k nám, protože tady rozhodně nebudete moci být v depresi. Ptáky uslyšíte, i kdybyste nechtěli. Máme dole na pozemku sezení, kterému říkáme „kino“, a když se v létě blíží sedmá nebo osmá hodina, začnou se papoušci zdravit se sluníčkem, které pomalu zapadá, a v tu chvíli si ani nemůžeme nic říct, jaký je to hluk.

Pavel: Dokážeme tam sedět třeba dvě hodiny a občas si povídat. Není to tak, že by ptáci řvali celou dobu. Vydrží jim to třeba pět minut a pak se zase uklidní. Takže sledujeme, jak se mají, jak se k sobě chovají, a vždycky si říkáme, to je dobré, ti se páří, ti se krmí…

Jitka: A pak z toho třeba nic není. Ale říkáme si, že když už je to takto, že je jim snad u nás dobře.

Pavel: Že to je na dobré cestě.

Je to určitě náročné na čas. Ono se to nezdá, ale musí se nakrmit, vyměnit voda, občas vyčistit voliéry…

Jitka: Čím jsme starší, tím častěji konstatujeme, že je pro nás stále horší přerušované spaní v noci, protože nejmladší ary krmíme první týden opravdu co dvě hodiny. Někteří chovatelé píší, že už od třetího dne krmí třeba jenom dvakrát denně, ale to mi připadá šílené. Já po týdnu přecházím na tříhodinovou až čtyřhodinovou pauzu v noci, ale přes den držím stále ty dvě hodiny a krmím raději méně a častěji. Když se potom dostaneme na nějakých pět hodin pauzy v noci a přes den krmíme po čtyřech hodinách, krmím desetinu jejich váhy. Máme zkušenost, že ptáci dokrmovaní od vylíhnutí přibírají na váze mnohem méně než ti, které odebereme v určitém věku od rodičů. Ti bývají třeba dvakrát tak těžcí. Prostě není nad to, když mládě odmalička alespoň nějakou dobu mohou vychovávat rodiče. Minimálně kvůli enzymům, které mu předají. A také ta mláďata vědí, že jsou arové. A ne že se jim rozlepí oko a v mžiku si myslí, že jsou blondýna (smích)

Používáte u svých papoušků kamerový systém?

Pavel: Zatím se nám ho nepodařilo realizovat. Měl jsem ho ve Slavičí, kde jsem si takto monitoroval první odchov arů zelenokřídlých. Záznam jsem měl na kazetách VHS. V Malhoticích stále ještě budujeme areál. Až bude hotový, budeme se moci věnovat kamerovému systému.

Jitka: Ono je to trochu komplikované v tom, že s Pavlem často do voliér přidáváme další budku, nebo tu původní přemístíme, změníme rovnou na svislou, a kdyby tam byla napevno připevněná kamera, muselo by se to neustále předělávat.

Pavel: Ve Slavičí jsem měl kameru i v budce u kakadu moluckých a teď ji také zvažuji. Je to náš jediný pták, který se chodí do boudy schovávat.

Takže ho ani moc nevidíte…

Pavel: Přesně tak. Potom nevíme, jestli se tam schovává nebo sedí na snůšce.

Jitka: Nebo jestli neuhynul.

Pavel: U arů, pokud se pták ztratí v boudě, se něco děje, ale u kakadu moluckých mohou sedět v boudě půl roku a v podstatě se neděje nic.

Jitka: Náš standardní večerní rozhovor se odvíjí v duchu: „Viděl jsi dnes molučáky?“ „Ne,“ říkám, „a ty?“ „Já taky ne.“ Takže vzpomínáme, kdy jsme je viděli naposledy…

Pavel: A jestli se ztrácí krmivo z misek

Máte nějaký chovatelský sen, jaký druh byste si chtěli pořídit a čeho byste chtěli dosáhnout?

Jitka: Já bych chtěla ary hyacintové a odchovat je. Takový ochočený hyacint… Ale zase jen do toho jednoho roku. U pana Zouhara jsme viděli mládě ary hyacintového a jsou to nádherná zvířata. Bál se nás, a jakmile zaslechl, že se k němu blížíme, prásk sebou v bedničce na záda a dělal mrtvého. Vydržel tak ležet deset minut, ani se nehýbal. Potom začal zkusmo otvírat jedno oko, zda tam ještě jsme. (Smích). Úžasné zvíře.

Pavel: U mě vyhrávají kakadu molučtí. Samozřejmě ara hyacintový je top papoušek. Možná si ho někdy na důchod znovu pořídíme, stejně jako kakadu palmové. Na druhou stranu třeba trichové orlí mě nijak neberou. Moje tři top druhy jsou kakadu molučtí, palmoví a arové hyacintoví.

Jitka: Všichni ptáci jsou úžasná zvířata. Když jsem v roce 2011 poprvé dostala malého aru arakangu na krmení, pojala jsem naprostou úctu k tomu, jak je možné, že ptáci dosud nevyhynuli. Přijde mi neuvěřitelné, jak musí v hnízdě otáčet vajíčka, udržovat správnou teplotu a vlhkost…..

A pak nakrmit mládě, když se vylíhne.

Pavel: Právě, pokud se vylíhne…

Loni jste vystavovali několik druhů arů na Exotě Olomouc. Jak to ptáci snášeli?

Pavel: Nebyl s tím žádný problém, nejsou to žádní stresoví ptáci. Nejde o ručně odchované ary, vesměs jde o dospělé starší ptáky, které jsme si pořizovali v letech, kdy jich ještě u nás mnoho nebylo. Vesměs jde tedy o ptáky z dovozu, ale už je mezi nimi minimum ptáků z odchytu. Ti se přetřídili, přeselektovali a už tu zůstali víceméně ptáci z odchovů. Nebyla na nich vidět žádná známka stresu nebo že by je to nějak poznamenalo. Samozřejmě ary nevozíme prodávat na burzy, to se prostě nedá.

Co všechno jste vystavovali na Exotě?

Pavel: Ary arakangy, ary zelené, ary vojenské , ary kanindy a nestory kea. Moc se mi líbili mladí arové hyacintoví od Zdeňka Špalka – byli nádherní.

Jak vám vlastně dopadla letošní chovná sezóna?

Pavel: Když se mě někdo zeptá, jak se daří, odpovídám, že pokud nic neuhyne, je to dobré. Ale letošní sezóna je relativně slušná. Momentálně dokrmujeme tři ary a předpokládám, že by ještě nějaký mohl být. Celkem čtyři, eventuálně pět. A krmíme také tři kakadu.

U kterých druhů arů se vám letos zadařilo?

Pavel: Máme dvě mláďata arů zelenokřídlých, jednu araraunu a v líhni jsou vejce od arů zelených, kterým moc nevěřím. Potom mají arové vojenští tři vejce, z nichž jsou dvě plná, a je tam ještě jedna arakanga.

A ještě vám sedí na snůšce ary kanindy.

Pavel: Tak to by už byla naprosto top sezóna.

Takže v podstatě dobrý rok.

Jitka: Každý rok odchováváme v průměru od dvou do čtyř mláďat.

Pavel: Loni jsme ale měli jenom dvě mláďata arů a kakadu. Ale jak říkávám, že pokud je na krmení a topení, je to dobré.

Ono to chovatelství je docela náročné, že?

Jitka: Ano, ale baví nás to. Chystáme se vytvořit webové stránky a jak jsem chystala informační panely, procházela jsem si staré fotky. Kromě toho, že člověk nad nimi zjistí, jak se sám změnil, ptáci jsou na nich pořád stejně hezcí. A to se mi vždycky zasteskne po období, kdy se malí arové dostávají do pubertálních měsíců. Je to opravdu hezké období. Ještě neumí pořádně létat, takže za vámi chodí, nechají se pochovat, přitulit, nemají takový stisk v zobáku… Jsou to prostě kámoši. Klidně se na ně někdy přijeďte podívat, kontakt naleznete na stránce www.arasfera.cz.

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz




Komentáře jsou uzavřené.

Web používá cookies, kliknutím toto berete na vědomí. Dálší informace

Cookies je soubor, který se ukládá ve vašem počítači. Je potřebný k fungování uživatelského nastavení, reklamy a bezproblémového fungování webu. Kliknutím na OK souhlasíte s používáním.

Storno