Jan Potůček 
Málokterý chovatel papoušků je současně veterinářem, který by rozuměl aviární medicíně. Takovou vzácnou výjimkou je MVDr. Vít Kučerňák, zakladatel chovatelského spolku v Hrotovicích na Třebíčsku. Chová nejen na tři desítky druhů papoušků, ale každoročně i pořádá výstavu exotického ptactva, na které byste narazili na víc než 100 druhů papoušků a drobných exotů včetně víc než desítky druhů loriů a dalších vzácných opeřenců. S Vítem Kučerňákem jsme hovořili společně s šéfredaktorem časopisu Nová EXOTA Janem Sojkou u jeho chovného zařízení ve Stropešíně. Reportáž z této návštěvy jste si mohli přečíst na Ararauně již minulý týden.
Kdy jste začínal s chovem papoušků?
Může to být tak padesát let, kdy jsem jako kluk navštívil jistého pana Kříže a viděl u něj andulky. Do té doby jsem se věnoval holubům a veškerému domácímu hospodářskému drobnému zvířectvu. Andulky mě ale natolik učarovaly, že jsem si pro ně hned druhý den jel a doma pro ně vyrobil klece. Potom se to už nabalovalo: přišly neofémy a rosely, penanti a papoušci červenokřídlí, královští a postupně další.
Takže jste chovatelem už od dětství.
Ano, od počátku.
Propracoval jste se od těch obyčejných ptáků k vzácným papouškům.
Jsem spíš chovatel než veterinář. Ale ono to má něco do sebe, když se vyznáte v chování ptáků, protože snáze rozeznáte, který je zdravý a který ne.
K veterině jste se tedy dostal později?
Ano, to jsem už studoval jiný obor. Moje cesta vzdělání byla dost klikatá. Nejdříve jsem nastoupil na střední všeobecně vzdělávací školu, obor matematika a fyzika. Tam jsem ve třetím ročníku zjistil, že chci jít na veterinu, ale k tomu jsem potřeboval tři roky studia biologie, které jsem neměl. Učitelé mi řekli, že bych musel mít maturitu z biologie, jinak by mě k přijímacím zkouškám na veterinu vůbec nevzali. Tak jsem se pustil do samostudia a za jediný rok jsem zvládl všechny tři ročníky biologie tak, že jsem z ní mohl maturovat. Pamatuji si ještě dnes, jak se mě můj tehdejší trenér dorostenecké ligy ptal, proč já, vynikající student se samými jedničkami, chci mermomocí na „hnojárnu“. Vůbec netušil, co to je veterina.
Absolvoval jste tedy brněnskou veterinární fakultu?
Ano, tehdy tam ještě působil profesor Konrád, který psal knížky a byl jedním z prvních specialistů na aviární medicínu.
V podstatě jeden z jejích zakladatelů u nás.
Ano. Když jsem dokončil tuto školu, jezdíval jsem s ním jako praktik na jeho přednášky. Při praktických ukázkách jsem mu chytal ptáky, ukazoval, jak se provádí odčervení, jak se dává hadička do zobáku a volete a další základní veterinární postupy.
Pamatuji si, že jste jednu dobu byl v redakční radě Přílohy Informačního zpravodaje chovatelů exotického ptactva a pomáhal panu Vašíčkovi s obsahem.
Celé to vzniklo dost náhodně. Milan Vašíček mě na nějaké schůzi chovatelů požádal, jestli bych něco nenapsal. Sepsal jsem tedy jeden článek a on mě na jeho základě poprosil, zda bych nevytvořil celou sérii takových článků o neinfekčních a infekčních chorobách exotických ptáků. Musel jsem si k tomu vyhledat spoustu informací a přepočítávat dávky medikamentů, protože tehdy se všechno udávalo na dávky pro hospodářská zvířata. Lidé, kteří dostávali tento časopis, mě pak doporučovali do ÚV Českého svazu chovatelů do Prahy. Byl jsem tam asi rok nebo dva, ale neměl jsem na to vedle práce a rodiny skoro vůbec čas – měl jsem tři malé děti, stavěl dům… Nakonec mě ze všeho dostal Milan Vašíček. Řekl na svazu v Praze, ať mě omluví, že mu budu dodávat odborné články, a ať mě netrápí jízdami do Prahy.
Jak se mezitím vyvíjelo vaše chovatelství? Říkal jste, že jste začínal andulkami, pak australskými papoušky a nakonec jste skončil u velkých papoušků.
Nejdřív jsem sbíjel voliéry a klece podle toho, co bylo po ruce. Byl jsem mladý, stačil jsem všechno oběhat… Po revoluci jsem si řekl, že to takhle dál nejde, že si musím postavit pořádné voliéry, které by měly vytápěné zázemí s osvětlením. Postavil jsem tedy budovu, na kterou dnes navazuje 26 voliér, a obsadil je různými druhy papoušků. Chtěl jsem jich mít co nejvíc, ne deset párů od jednoho druhu, i když se samozřejmě říká, že jeden pár není žádný pár. Nějakých odchovů jsem dosáhl, jsem spokojený. Původně jsem si myslel, že voliérami obstavím dokola celý svůj pozemek, ale pak jsem to vzdal. Už tak zabere starost o tyto voliéry dost času. Po revoluci jsem tedy přešel od australských papoušků k amazoňanům, kakadu a arům.
Ale ještě za bývalého režimu jste se proslavil odchovy papoušků amboinských. Ty jsme u vás viděli i nyní, takže je to taková vaše láska?
Papoušci amboinští jsou moje srdeční záležitost. Myslím si, že je u nás mnoho lidí neodchovalo, a už vůbec ne v 80. letech.
Kdy jste začínal s jejich chovem?
Tuším, že to bylo v roce 1978 nebo 1977.
Od té doby je chováte nepřetržitě?
Ano. Veškeré australské papoušky jsem později zrušil, až na tyto amboinské, a pustil jsem se do arů, kakadu, amazoňanů, amazónků a aratingů žlutých. Ti jsou také mou srdeční záležitostí, snažím se je odchovat. Rarit, které mám, je více. Bylo by na delší povídání, co všechno se podařilo a co ne.
Papoušci amboinští tedy zůstávají.
Ano, ti u mě zůstanou.
Daří se vám je odchovávat i v současnosti?
Momentálně mám sestavený pár z tříletého samce a tříleté samice, takže počítám, že příští rok by už mohli něco udělat.
Papoušci amboinští hnízdí až v tomto věku?
Ano, hnízdí později.
Říká se, že je u nich agresivnější samice. Je to pravda?
Nemůžu říct, že by byl agresivní jen samec. Měl jsem dokonce samici, která mi sprovodila ze světa dva nebo tři samce. Ani jsem nevěřil, že jde o samici, a nechal jsem ji pro jistotu endoskopovat. Z krve to stále ukazovalo na samici. Když s ní byl samec venku ve voliéře, normálně ji krmil, ale jakmile k ní vlezl do budky, zabila ho. Jednu dobu jsem choval tři páry papoušků amboinských, teď už mám pouze jeden pár.
Když jste tedy tak obměnil svůj chov a odešel od australských papoušků, co dnes považujete za svou největší srdcovku? Kterým druhem jste si splnil svůj sen?
Určitě ary hyacintovými. Nikdy jsem nevěřil, že se k nim dostanu. Potom třeba granadami (amazoňan rudooký, pozn. red.), to jsou krásní ptáci. Kakadu inka jsou také velice krásní, stejně jako kakadu molučtí. Ono je těch krásných ptáků hodně, ještě jsem zapomněl na aratingy žluté, což je jeden z mých oblíbených druhů.
Co považujete za svůj největší chovatelský úspěch a s čím jste se naopak nejvíce natrápil?
Nejvíce jsem se natrápil s aratingy žlutými a jinak se dost trápím s ary. Mám pět druhů arů, ale zatím se mi podařilo odchovat pouze ary zelenokřídlé. Prostě mi to u arů nějak nejde. U arakangů se mi nechce vyměnit samce, takže je nechávám, jak jsou, a už to neřeším. Jinak ale počítám, že se snad dožiji odchovu od arů hyacintových.
Jak jsou staří?
Jdou do šestého roku.
Tak to je docela vysoká pravděpodobnost, že by se brzy mohli o něco pokusit.
Už mají nachystanou budku, takže je už cvičím a trénuji.
Zvolil jste kmenovou nebo prkennou budku?
Ležatou prkennou. Stejné mám u všech arů. Jde o metr dlouhou bednovou boudu s předsíňkou.
Používáte u arů a dalších papoušků v budkách kamery?
Chtěl jsem, ale realizace by byla komplikovaná, musel bych navrtávat zdi a už jsem nenašel sílu natahovat tam dráty, takže budky kontroluji fyzicky.
Viděli jsme u vás velkou řadu voliér. Jak velké máte venkovní prolety a jak zálety se zimovištěm?
Zálety jsou dlouhé 3 m a široké 1,7 m. Výlety mají na délku asi 4 m.
V zimě ptákům v záletech přitápíte?
Zálety jsou temperované a je v nich řízené osvětlení, které je načasované se stmíváním. Potom tam mám ještě orientační světélko.
Jak moc ptákům v zimě přitápíte?
Moc ne, od dvou do osmi stupňů. Myslím si, že jim to vůbec nevadí. Pokud by v zimě nocovali venku, je důležité, aby neseděli na pletivu.
Mohli by na něj přimrznout?
Ano. Ale pokud sedí na bidle, schovají si nohy pod peří a není žádný problém.
Zavíráte papoušky na noc do záletů?
V zimě ano. Přes léto je nezavírám, ale v zimě je pouštím, jen když vysvitne sluníčko. Jinak bývají celý den zavření, hlavně když je ošklivo.
Máte docela výhodu, že okolo vás nebydlí žádní sousedé, takže ptákům můžete nechat přes léto otevřené výlety nepřetržitě.
Sousedy nemám, to je pravda. Pro ptáky je důležité, aby mohli na čerstvý vzduch, slunce a hlavně na déšť. Ale mám instalované i sprchy, takže když dlouho neprší, pouštím je.
V zimě papouškům prodlužujete den, přisvěcujete jim?
Ano, večer tak do sedmi nebo osmi hodin a ráno jim rozsvítím, když je jdu okolo sedmé krmit. Když je v zimě ošklivo, svítím jim celý den.
Jak často a čím krmíte své papoušky?
Krmím dvakrát denně. Samozřejmě se to liší podle toho, zda mají zrovna mláďata nebo ne. Ráno dostanou zrniny, jablko a další ovoce. Odpoledne to už více směřuji k měkkému krmení. Kde vidím, že jsou vyžrané misky, doplním je. Jinak si míchám krmné směsi sám, jenom pro ary kupuji komerční směs od Avicentry. U jiných papoušků se mi to neosvědčilo, třeba ve směsích pro amazoňany je polovina věcí, které nesežerou. Tak proč zbytečně vyhazovat peníze.
Jak si mícháte vlastní směsi?
Dávám do nich různorodou slunečnici – žíhanou, černou, když mám bílou, tak i tu, potom kardi, oves loupaný i neloupaný, trochu hrachu – pak to smíchám. Od října do března krmím suchým krmivem. Jakmile se v březnu oteplí, nakličuji.
Nebojíte se při nakličování zrnin plísní?
Nebojím, protože jeden den směs namočím, když je chladno, dám do ní teplejší vodu a nechám 12 hodin odstavit. Potom to sliji a hned další den zkrmím. Čili po maximálně dvou třech dnech je vše zkonzumované. Později jsou stejně klíčky větší a krmení je více hořké, takže ho ptáci odmítají.
Dáváte do vody, do níž máčíte směs, nějaký přípravek na okyselení?
Nedávám. Vůbec se toho nebojím. Jakmile vodu sliji, podívám se, a když se mi něco nezdá, směs propláchnu. Jakmile vodu sliji, jenom to celé prohodím a za den kbelík máčeného zkrmím. Vyjde mi to vždycky tak akorát. Jinak během sezóny dávám zeleninu a ovoce, prostě co je zrovna po ruce.
Děláte papouškům vaječnou míchanici?
Když mají mláďata, dělám vaječnou míchanic s mrkví, ale bez strouhanky. Přidávám do ní Deli Nature. Jinak jim do vody podávám tak jednou za tři týdny vitamíny. Není potřeba je dávat denně, protože tyto látky se ukládají do jater. Organismus je spotřebovává postupně.
Pojďme k vaší veterinární praxi. U lidských doktorů se říká, že neradi léčí vlastní rodinu. Platí to i u veterinářů? Je výhodou, že jako chovatel jste zároveň veterinář?
Rozhodně to je výhoda. Dokonce některé léky, které používám u dobytka, beru i já sám a z vlastní zkušenosti můžu říct, že mají nejlepší účinky. Totéž platilo u dětí. Když jim něco bylo, tak jsem jim radil, co mají udělat, co si vzít a ono to fakt zabralo.
Jaký největší veterinární problém jste řešil u sebe v chovu?
Operoval jsem aru arakangu, která nemohla snést vajíčko. A pak ještě za hluboké totality jsem operoval samici eklekta, která měla protržený vejcovod a vajíčka jí padala do dutiny tělní. Vypadalo to, jako by jí někdo už dřív pomáhal se zadrženým vejcem a jak na něj tlačil, zřejmě praskl vejcovod. Další vejce, která se potom tvořila a procházela vejcovodem, spadla do tělní dutiny. Jinak jsem často řešil protržená volata a skuliomy. Jinak šlo o běžné úrazy, zkracování zobáků, drápů, jednoduché zlomeniny křídel, které se jen zafixují. Měl jsem jednoho kamaráda, výborného chirurga Láďu Fialu, který mi pomohl se zlomeninou nožky u alexandra rudohlavého. Tehdy jsem poprvé viděl, jak se do stehenní kosti zavedl drát a propojil nohu zpátky. Potom se drát vyndal a úplně krásně to srostlo. Láďa byl na takové věci abnormálně šikovný. Já sám si na kostní chirurgii už netroufnu, není to nic jednoduchého.
Je to „vyšší dívčí“ veteriny?
Ani ne, ale člověk by se na to musel specializovat a párkrát to vidět. Všechno je o tom, aby člověk získal zkušenosti z praxe. Jinak by mohlo několik chovatelů hořce zaplakat.
Je na Vysočině, kde působíte, dostatečný zájem o aviární medicínu nebo se musíte věnovat všem zvířatům? Jak velkou část vaší praxe tvoří ptáci?
Vzhledem k tomu, že mě chovatelé z okolí znají a kolikrát byste ani nevěřili, z jaké dálky mi lidí volají, je toho dost, ale stále to je pro mě okrajová záležitost. Víceméně se věnuji hlavně práci v terénu a k tomu si vedu ordinaci pro malá zvířata. Když mi někdo zavolá, vyhovím mu a udělám, co potřebuje. Odebíráme krve na DNA a na různé nemoci.
Kam posíláte vzorky na analýzu?
Od začátku jsem využíval laboratoř paní doktorky Hovorkové z Brna. Přestože tam už ze zdravotních důvodů nepůsobí, zůstal jsem této laboratoři věrný. Pokud někdo chce, aby to bylo levnější, odeberu mu vzorky a on si je pak může poslat do Olomouce nebo do Plzně. Já je posílám stále do Brna.
Viděli jsme ve vaší ordinaci spoustu vycpaných papoušků. To jsou vaše veterinární „trofeje“? (smích)
Kdyby to byly moje oběti, nevystavoval bych je tam. Chovatelé mi ale nosí i uhynulé ptáky na pitvu, a když se mi líbí a nejsou zdevastovaní, nechám si je u známého vycpat. Někteří chovatelé si je chtějí nechat vycpat pro sebe. Takový vycpaný papoušek má dost výhod: nežere, nedělá nepořádek…
A „nechcípne“… Takže děláte i pitvy?
Ano, byť nerad.
Jsou chovatelé ochotni zaplatit pitvu, aby zjistili, proč jim papoušek uhynul? Spousta lidí je totiž hází do popelnice a nechce to řešit.
Poměrně dost lidí si nechá zjistit, v čem byl problém. Pokud to má být použito v nějakém sporu, volám do Jihlavy panu doktoru Kostkovi, což je výborný patolog, aby jim to potvrdil státním razítkem. Pokud bych to potvrzení napsal já, mohli by mě nařknout, že jsem si něco vymyslel, nebo že jsem s někým domluvený. Pokud uhynou ptáci, kteří byli čerstvě koupení, a stane se to třeba týden po koupi, může takové potvrzení vést k vrácení peněz – samozřejmě ne v případě, že se pták zabije o pletivo, ale pokud se u něj prokáže nějaká chronická nebo skrytá vada. Dost lidí na mě dá, takže někteří prodejci, od nichž padli ptáci, potom bez diskuse vrátili peníze. Samozřejmě jsou lidé, s nimiž se domluvit nedá, a u těch ať se to řeší přes to státní razítko.
S čím nejzajímavějším z veterinárního hlediska jste se setkal při pitvách papoušků? Narazil jste na něco kuriózního?
Poměrně často mi chovatelé nosí ptáky, kterým navenek nic nebylo, ale když je pitvám a oddělám kůži, vidím, že se o něco zabil, třeba když se lekl při bouřce nebo když někdo poblíž hodil světlici, případně se v blízkosti voliér objeví někdo neznámý a ptáci se ho leknou. Poměrně často se setkávám s dilatací žláznatého žaludku a špatnými játry. Je to dané nesprávnou výživou, třeba u australských papoušků přebytkem tučného krmiva – slunečnice, semence… Časté jsou záněty střev, začervení. Vyskytují se i nádory, ty jsou časté u kakadu.
Tukové?
Ano, tukové, které se dají naštěstí lehce odstranit. Naříznu je a vyloupnu čínskou medicínou. Jinak řeším často zlomeniny, úrazy křídel, napadení partnerem… Někdy také oční záněty, to občas bývá zanícené podloží až po zobák.
S jakými infekcemi se setkáváte nejčastěji?
Nejčastější jsou bakteriální infekce, pominu-li virové, které se mohou u ptáka vyskytovat dlouhodobě a jakmile nastane nějaká zátěžová situace pro organismus, propuknou. U bakterií, pokud je pták trochu ve stresu nebo z něčeho vyčerpaný a propukne infekce, je potom důležité trefit se do správných antibiotik. Nejčastěji se používají enrofloxaciliny a amoxiciliny. Když se trefíte do správného léku, má z toho člověk radost, protože druhý den přijde a pták už nemá průjem.
Jak často se setkáváte třeba s PBFD? Říká se, že jde o velký problém.
Je to časté.
U kterých ptáků je cirkovirus nejčastější?
Často si lidé PBFD pletou se stresovými ptáky, kteří se oškubou. Nemoc se musí prokázat. A to něco stojí. Vzorek se musí poslat do laboratoře, což moc lidí nechce.
Kromě veteriny a vlastního chovu se věnujete i klubové činnosti. V blízkých Hrotovicích organizujete vyhlášenou výstavu exotického ptactva. Kdy jste s ní začali?
V roce 1989. V první fázi jsme ji pořádali jednou za dva roky. Zhruba před deseti lety jsme si ale řekli, proč bychom ji nemohli pořádat každoročně, a od té doby to tak je. Ze začátku nešlo o zvlášť velkou akci, měli jsme malé voliéry a nemohli jsme si dovolit vystavit mnoho druhů papoušků. Potom jsme díky panu Vítámvásovi získali nové voliéry, takže jsme v přízemí našeho chovatelského domu umístili 56 voliér a 12 klecí. Vejde se tam 70 druhů a nahoru do prvního patra dalších 30 až 35. Teď už je to pěkné.
Kolik druhů ptáků průměrně vystavujete?
Zhruba od 105 do 110 druhů.
Tak to je výborné.
Kdybychom měli větší prostory, dokázali bychom vystavit ještě dalších 30 až 35 druhů, které vlastní členové našeho spolku. Ale chovatelský dům nelze nafouknout.
Kolik členů má váš chovatelský spolek?
Aktuálně je nás 24.
Jde tedy o velký spolek se širokým záběrem.
Ano, hlavně na Znojemsku, Třebíčsku a v okolí Moravského Krumlova. Každou první neděli v měsíci se scházíme v Hrotovicích. Není to ale ptačí burza, spíš se jen bavíme, kdo co zrovna má a co nabízí nebo shání.
Chovatelský areál v Hrotovicích je přímo váš?
Ano, koupili jsme ho od obce.
Výstava přitahuje poměrně dost lidí. Kolik míváte návštěvníků?
Většinou přes tisíc lidí, tak do dvanácti set. Termín máme shodný s hrotovickou poutí, kde je daleko víc atrakcí. Ale nemyslím si, že bychom bez pouti měli nějak dramatičtěji méně návštěvníků. Poměrně hodně lidí nám výstavu chválí a každoročně se na ni vrací.
Jak se daří přesvědčovat chovatele, aby vám zapůjčili vzácné druhy? Na hrotovické výstavě se objevují papoušci, kteří nejsou vidět ani na velkých výstavách.
My je ani nepřesvědčujeme, prostě jenom vezmu katalog a zeptám se: „Rozela slámožlutá, chová ji ten a ten – dáš ji na výstavu?“ Dotyčný řekne, že ano a já si druh odškrtnu. Není to direktivní, ale…
Spíš takové „polodirektivní“.
Ani to ne. Já se pokaždé ptám, jestli má ještě někdo něco, co by se dalo vystavit. Chovatelé se sami hlásí s tím, co nového si pořídili. Je to aktivní z jejich strany, ne že bych je nutil.
A vy si ptáky na výstavě ohlídáte jako veterinární dozor?
Ano. Nepřijmu na výstavu ptáky, kteří by tam neměli být.
Kolik lidí se o vaši výstavu stará?
Prakticky celý klub. Týden před akcí připravíme voliéry, dovezeme větve a vytvoříme aranžmá. Z větví naděláme štěpky, které krásně voní, a dáme je jako podestýlku do voliér. Habrové větve umístíme nahoru na voliéry. V pátek před výstavou nachystáme krmení a vodu, v sobotu v osm hodin ráno probíhá příjem ptáků a v devět začíná výstava. Je do pěti hodin odpoledne, pak znovu všechno nakrmíme, trochu vyčistíme klece a voliéry a v neděli od osmi do pěti probíhá další den výstavy. Musím zmínit Jiřího Šustra, který nám jako zlatý hřeb programu každoročně dováží vzácné lorie. Letos vystavoval deset druhů. Jinak se snažíme všem ptákům poskytnout takový prostor, jaký potřebují. Drobné exoty umísťujeme do menších klecí, papoušky do větších. Pořádáme i bohatou tombolu a prodej ptáků.
Termín výstavy je vždy stejný?
Ano, je to druhá srpnová sobota a neděle, vždy o hrotovické pouti.
Je to neobvyklá doba, kdy ještě mnoho ptáků hnízdí, ale vám to evidentně funguje.
Ano, navíc v srpnu je počasí stálejší, než kdyby to bylo v říjnu nebo v listopadu, což by sice bylo pro ptáky ideální, ale pro lidi už méně. Někdy míváme problém s horkem. Jeden rok bylo takové vedro, že jsme museli do výstavních místností instalovat klimatizaci. Ale museli jsme zase zařídit, aby na ptáky netáhlo. Všechno se ale podařilo zdárně vyřešit. Máme tam šikovné chlapy.
A máte mezi sebou i mladé chovatele?
Bohužel jenom jednoho patnáctiletého a potom pět nebo šest mezi pětadvaceti a třiceti lety.
Tak to už je jistá mladá linie.
Ano. Starší radí a ti mladší dělají.
Když se vrátíme k vašemu vlastnímu chovu. Máte ještě nějaký chovatelský sen, co byste si chtěl pořídit nebo co byste rád odchoval?
Mým snem by bylo mít něco, co má pan Drozdek, ale do toho už nepůjdu, protože jsem o rok starší. Líbí se mi zoborožci a tukani, jsou to krásní ptáci.
Jaký druh papoušků, které už máte, byste nejraději odchoval?
Určitě ary hyacintové.
Připravujete si nějakého svého chovatelského nástupce? Máte v rodině někoho, kdo inklinuje k chovu papoušků?
Nevím, zda je přesvědčím. Syn ví přesně, co je co, a když jedu pryč, nakrmí ptáky. Není s tím sebemenší problém, ale nevím, zda by se o ně chtěl starat. Ještě mám takový sen pořídit si kakadu palmové. Ale to by chtělo jinou voliéru a krmení.
Místa na novou voliéru máte dost.
To je pravda.
Postavil byste jim samostatnou voliéru.
Bavíme se na pergole, místo níž měla původně stát kostka s velkým výletem a v něm měli být umístěni odchovaní ptáci na vylétání. Potom jsem si ale řekl, že ji postavím do rohu pozemku a sem dám pergolu. Proletová voliéra pro mláďata mi ale chybí. Loni jsem odchoval ary zelenokřídlé, ale neměl jsem je kam dát vylítat. Když je necháte ve voliéře s rodiči, nemusí to dobře dopadnout.
Olámou si ocasy.
Ano. I dlouhá pera nad ocasy. Spousta lidí pak řekne, že je divné, že mláďata mají v roce olámané peří. Starší pták si na to dá pozor, ale mladý… Loni jsem měl odchované dva krásné samce. Držel jsem si je do jara a oni si přes zimu tak vylámali ocasy, až mi to bylo líto. Bral si je ode mě Jozef Juleny, ale ten mi řekl, že jsou nádherní a olámané ocasy že mu nevadí, že jim to vypadá a doroste. Proletovku bych ale potřeboval.
Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz
