Jiří Stejskal: Na ary mám štěstí, kromě kanind jsem všechny odchoval hned první sezónu

Dají se chovat arové přímo v krajském městě? Většina lidí by řekla, že nikoli, protože kvůli hluku by se musel chovatel velice brzy vystěhovat. Jiří Stejskal chová velké i malé druhy arů přímo v Pardubicích, se sousedy problémy nemá a papouškům se u něj evidentně daří. Letos se mu podařilo odchovat pod rodiči dvě mláďata kriticky ohrožených arů kanind, pravidelně rozmnožuje ary ararauny, ary malé i marakány. Na svůj první odchov čeká nový pár arů zelenokřídlých a do voliér by brzy měly přibýt další dva druhy arů. Reportáž z návštěvy u Jiřího Stejskala jste si mohli přečíst na Ararauně zde, nyní vám přinášíme rozhovor o jeho chovu.




Začnu vaším letošním úspěchem. Odchovat dvě mláďata arů kanind přirozeným způsobem, to se hned tak nevidí. Jak dlouho vlastně máte pár, kterému se to podařilo?

Tři roky, letos je jim jedenáct let. Hned, jak jsem si ho přivezl, měl naprosto ideální chování. Vzorně seděli pořád u sebe, obírají si navzájem peří a baví se spolu. I celý průběh hnízdění je zatím naprosto bezproblémový. Do boudy leze pouze samice, samec hlídá na bidle, dívá se do vletového otvoru a kontroluje, jak to tam probíhá. Zatím jsem se s tak vzorným párem arů nesetkal, každý měl nějakou drobnou úchylku.

Liší se nějak chov kanind od jiných arů, které máte?

Začátek byl krušný. První tři měsíce kanindy žraly asi tak 20 procent krmiva oproti arům zelenokřídlým, a to ještě jednom suché. Klíčeného zrní si vůbec nevšimly, ovoce a zeleniny jenom sem tam, většinou si vzaly kousíček jablka. Postupem času se to ale zlepšovalo a zlepšovalo a potom jsem vyzkoušel klasickou fintu, že co jim předložím ve venkovní voliéře, to mi všichni ptáci berou prioritně. Teprve potom jdou dovnitř a sežerou krmivo z misek v záletech. Začal jsem to tak dělat s ovocem a zeleninou a kanindy se kupodivu chytly. Sice s ním zoufale šeredily, ale co jsem jim napíchl na háček na dveře, to okamžitě sežraly. Dnes už si dají všechno to, co ostatní arové, ale hodně nepravidelně – podle toho, na co mají chuť.

Kolik jim dáváte?

Nemůžu souhlasit s názorem, který slyším velmi často, že když jdou chovatelé krmit, musejí mít ptáci prázdné misky. Vždycky jsem říkal, že když si člověk pořídí takové ptáky, musí počítat i s nějakými ztrátami na krmivu. Takže přiznávám, že vyhazuji nějaké zbytky, ale vsázím na to, že si ptáci sami vyberou. Je pravda, že si většinou vyberou to, co jim nejvíce chutná, a ostatní nechávají. Ale já je školím tím, že si zjistím, co nechávají, a pak jim třeba dva tři dny dávám jen to. Nezbude jim nic jiného, než se do toho dát.

Chovný samec ary kanindy (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Ary kanindy jste si pořizoval jako osmiletý pár, tedy v podstatě už hotový. Podařilo se vám ho sehnat u nás nebo v zahraničí?

Pocházejí z Moravy, z krásné kolekce papoušků pana Zigy, kterou sestavoval pan Horňanský. Měli nádherné voliéry v areálu koželužny. Tak nádherné ptáky jsem snad ještě ani neviděl, na jediném nebyla žádná vada. V tu dobu jsem zrovna prodával odchov arů zelenokřídlých a zákazníci mi říkali, že druhý den jedou právě k panu Zigovi, který se rozhodl celý chov zrušit a rozprodat. Padla řeč na to, že jsou tam i kanindy, dokonce dva páry. Tak jsem se tam vypravil také a ještě tentýž týden jsem se pro jeden pár vrátil. Nakonec jsem si od něj pořídil i můj dnešní pár arů zelenokřídlých.

Kanindy poprvé zahnízdily až u vás?

U pana Zigy nehnízdil ani jeden z párů. Druhý, který jsem ani neviděl, protože byl prodaný před mou návštěvou, údajně snesl čisté vejce.

O kanindách se říká, že jsou celkem velcí montéři a prověří připravenost chovatele a jeho chovatelského zařízení. Platí to i o vašem páru?

Rozhodně. Snad první, čím se kanindy začaly bavit, je rozplétání pletiva. Nemám na voliérách svařované pletivo, stavěl jsem je před 38 lety s tím, že pokud do nich nepůjdou ptáci, budu v nich chovat opice. Celá stavba je tedy vyrobená jako stavebnice, aby se dalo různě hýbat s příčkami a průletová okna byla vhodná i pro opice. Nakonec tam zůstali ptáci, původně australské druhy. Arové byli vždycky můj sen, ale bral jsem to jako něco nesplnitelného. Asi před jedenácti lety se mi naskytla příležitost vzít si od kamaráda pár araraunů, který se mu oškubal a on je už nemohl mít doma kvůli hluku. Říkal jsem si tedy, že zkusím, zda to sousedi vydrží. Obešlo se to naprosto bez problémů a postupem času to došlo tak daleko, že nechovám nic jiného než ary.

Chovné zařízení Jiřího Stejskala (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Jaké druhy papoušků jste choval předtím?

Jenom australské. K chovu papoušků mě dostal kamarád, se kterým jsem vyrůstal odmalička a pořád mě hecoval, ať si něco postavíme a máme těch ptáků víc. Bydleli jsme totiž v paneláku a každý jsme měli andulky, on tedy ještě agapornise růžohrdlé, Fischerovy a papoušíčky vrabčí. Já jsem tomu dost dlouho odolával, ale jednou mě přemluvil, ať se s ním jedu k němu podívat. A vzal mě k panu Zemanovi, což byla místní naprostá špička, kde jsem poprvé viděl papoušky červenokřídlé. Ti se mi tolik zalíbili, že jsem neodolal a kamarádovi řekl, že pokud mi slíbí, že se do deseti let zmůžeme na takové ptáky, že do společného chovu půjdu.

A šel jste?

Ano, nejprve jsme postavili chovné zařízení u něj a potom u mě. Mezitím jsem měl na zahradě různé boudy, ve kterých jsem choval rosely. K těm mám takovou jednu zajímavost. Pořídili jsme si pár rosel žlutohlavých a dali ho do klece 2 x 1,5 x 2 m, která byla původně určena pro šest párů papoušíčků vrabčích. Během prvního roku jsme od toho jednoho páru odchovali ve třech hnízdech sedmnáct mladých. Takže už druhým rokem jsme si kupovali první pár papoušků červenokřídlých. Byl to obrovský úspěch, kterému jsem nechtěl uvěřit. U kolegy jsme měli hodně papoušíčků, šedokřídlé a modrohřbeté, asi třicet párů, a agapornise Fischerovy. U mě byli spíš větší papoušci, rosely penant, papoušci královští, Alexandřini. Časem jsme ale dospěli k názoru, že chceme jít každý svou cestou, a rozdělili jsme se. Sice stále bydlíme 500 metrů od sebe, ale každý chováme něco naprosto jiného. Mně se splnil sen o chovu arů.

Říkáte, že první byly ararauny, co přišlo po nich?

Dva roky po araraunách jsem si pořídil ary malé a hned další rok ary marakány. Potom přišli na řadu arové zelenokřídlí. Musím říci, že jsem měl hodně velké štěstí, že mi všechny páry odchovávaly mladé samy. Pouze jednou jsem musel dokrmovat ararauny, protože je rodiče začali tahat z boudy kvůli dalšímu hnízdění. Dělali to ale tak nešetrně, že jim otrhali peří na hlavě, krku a ramenou, takže jsem je musel odebrat k ručnímu dokrmení. Jakmile jsem to udělal, pár okamžitě zahnízdil znovu. Potom jsem se asi třikrát nebo čtyřikrát nechal umluvit někým, kdo ode mě chtěl dokrmeného papouška na domácího mazlíčka. Vždy jsem vzal z hnízda jedno mládě a dokrmil ho ručně. Dělám to ale strašně nerad, protože jsem nepřítelem mazlíčkování.

Také to zabere docela dost času, zvláště když dokrmujete mládě od vylíhnutí.

Od vylíhnutí jsem ary nikdy nedokrmoval, vždycky jsem mládě odebíral tak ve věku dvou měsíců, aby bylo co nejdéle u rodičů a abych ho nemusel krmit každé dvě hodiny. Když jsem začínal s chovem papoušků se zmíněným kolegou, zkoušeli jsme dokrmovat malé papoušíčky od vejce. Dodnes mám doma vlastnoručně vyrobenou líheň a odchovnu. Připravovali jsme se na to tím způsobem, že jsme nejdřív posbírali vejce vrabců a kosů a zkoušeli je v ní líhnout. Kupodivu se to podařilo, vylíhlo se nám úplně všechno, a tak jsme zkusili i papoušíčky. V té době ještě nebyly žádné dokrmovací směsi, všechno jsme museli rozkousat v puse, vyloupat v ruce slunečnici, proso, rozdrtit jáhly, potom v puse smíchat se slinami, dát do stříkačky a tím krmit. Byla to strašná práce. Každý si jistě dokáže představit ta dvoucentimetrová mláďata papoušíčků vrabčích, kterým je problém vpravit cokoli do zobáku. Ale povedlo se a na této drobotině jsme se to naučili. Pokud dnes musím dokrmovat nějaké mládě, používám výhradně lžičku. Jednak jsou ti ptáci větší, skoro půlkiloví, takže je můžu bez problémů vzít a krmit.

Venkovní obslužná chodba (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Nejsou ta mláďata příliš vystresovaná, když je odebíráte od rodičů ve věku dvou měsíců?

Jak které mládě. Když jsem dokrmoval ararauny, většinou první dva tři dny mláďata nadávala, ale potom velice rychle zjistila, že jim nedělám nic špatného a že se mají po krmení dobře. Potom už za mnou a lžičkou běhala sama. Jednou jsme ale museli dokrmovat mládě ary zelenokřídlého, protože chovná samice onemocněla, přestala krmit a nekrmil ani samec. Mládě už bylo vylétlé z budky, což bylo ještě horší – vždycky to byla hrozná pranice. Sám bych ho nenakrmil, vždycky mi musela pomáhat žena. Já jsem ho přepral a ona ho nakrmila.

Přežilo?

Ano, jenom nám vždycky chtělo ukázat, že si na něj nemůžeme dovolovat, ale potom bylo samozřejmě rádo, že se nažere.

Které ary jste odchoval jako další po araraunách?

Ary malé. Nevím, čím to bylo, ale asi jsem měl opravdu hodně velké štěstí, protože od všech arů, které jsem si pořídil – kromě kanind – jsem hned první rok odchoval mladé. I od arů zelenokřídlých, tedy předchozího páru, který jsem kupoval jako osmiletý a hned první sezónu také zahnízdil. Je pravda, že jsem je kupoval od staršího pána, který už asi fyzicky neměl na to, aby jim dal, co potřebovali, takže byli drženi zkrátka a ten servis, který jsem jim dal já, se jim asi zalíbil. Dnes mám jiný pár arů zelenokřídlých, sedmiletý, u kterého si říkám, že pořád ještě mají čas. Nespěchám na ně. Samice už dva roky projevuje zájem o páření, ale samec stále neví, jak se zachovat.

Což u arů není vůbec neobvyklé.

Je to zkrátka příroda, chce to trochu trpělivosti.

Rozrušená samice ary zelenokřídlého (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Nakousli jsme už otázku krmení. Jak často krmíte a jaké bývá složení krmných dávek?

Pokud jsem doma, snažím se krmit dvakrát denně. Není to ale tak, že bych jim přidával. Dělám to tím způsobem, že jim ráno dávám klíčené zrní a ovoce se zeleninou. Okolo páté hodiny odpoledne dostávají suché zrniny s ořechy a takové ty jejich delikatesy, po čemž jdou hned. Ze začátku se ale vždycky snažím, aby se nacpali tím, co chci já. Včetně míchanice, do které dávám jenom strouhanku a vejce a strouhám do ní sýr eidamského typu, většinou pětačtyřicetiprocentní. Podle mého názoru arové potřebují víc tuku a tohle je jedna z metod, jak jim ho dodat. Někdy je legrace sledovat, jak mají dvoucentimetrové kousky nastrouhaného sýra v zobáku jako cigaretu a pomalu ho vcucávají dovnitř. Sýr jim ale dávám jen občas a nikdy nic nezbude.

Zajímavé. Máte ještě nějaké zlepšováky?

Hodně často jim dávám rohlík máčený v mléce. Je to jedna z věcí, která jim velice chutná a rychle zmizí. Jinak si žádné speciality nevymýšlím, snažím se jim nabídnout co nejširší sortiment, takže je ze mě takový turista, který vyráží ráno s prázdným batohem a večer se vrací se vším možným, co venku najde. Rozhovor děláme v době, kdy vrcholí sezóna hlohu, takže jakmile jdu venčit psa, přinesu plný batoh nastříhaných větviček hlohu. Letos jsem arům začal dávat rakytník. Poprvé jsme se ho naučili zpracovávat. Je trochu problematické ho sklidit, ale někde jsme vyčetli, že je ideální nastříhat větvičky a dát je do mrazáku a potom jdou ty zmrzlé kuličky krásně oloupat. Jinak jsou na větvičkách bodliny delší než pět centimetrů, takže samotná sklizeň je dost nepohodlná. A hlavně plod je plný šťávy, takže jakmile ho utrhnete, rozprskne se a nic z něj není. Zamražení větviček je tedy dobrý způsob. Z rakytníku si děláme šťávu i pro sebe, podle knížek to je úžasná vitamínová bomba. Ptáci ho berou také velice rádi.

Co se týká směsí zrnin, mícháte si je sám nebo kupujete komerční balení?

Míchám si sám. Zkusil jsem nějaké komerční směsi, ale když se podívám na jejich složení, přijde mi, že tu svoji směs namíchám skoro za třetinu ceny. Je pravda, že komerční směsi se už hodně zlepšily, před deseti lety se mi zdály příliš prašné a bylo v nich hodně různých zbytků, které tam být neměly, ale myslím si, že si dokážu namíchat obdobnou směs. Zrní si dočistím sám a ořechy ptákům dávám zvlášť. Zdá se mi také, že v komerčních směsích je řada semen, která ptáci totálně ignorují. Výhodou vlastních směsí je fakt, že si časem vyzkoušíte, co dává smysl a co je úplně zbytečné. Můžete to neustále měnit.

Jiří Stejskal podává arům přes pletivo ořech (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Mícháte jiné směsi pro velké a jiné pro malé druhy arů?

Ne, všem dávám úplně stejnou.

Jak měníte krmení během zimní sezóny a v hnízdním období?

Přiznám se, že mi trvalo poměrně dlouho, než jsem doladil množství vitamínů a podpůrných prostředků pro ary, abych je dostal do toku v ten správný okamžik. Z chovu australských papoušků jsem měl naučeno, že stačilo nepatrné množství, a už se dařilo. Jenže u arů, zvláště u arů zelenokřídlých, jsou dávky mnohonásobně vyšší. Je to samozřejmě dáno váhovým poměrem, velikostí a možná i jejich spotřebou. Takže jsem míchal, co se dalo, různě jsem kombinoval a došel jsem k závěru, co všechno si můžu dovolit, abych ptákům naopak neuškodil.

Čili v zimě krmné dávky omezujete, jsou spíš poněkud chudší?

Ano, zhruba od začátku listopadu už dávám jenom suché krmivo a ovoce se zeleninou. To musejí dostat každý den, nijak ho neomezuji. Nedávám jim ale klíčené zrnivo a samozřejmě ani míchanici, nedostávají ani rohlík máčený v mléce. Musejí pocítit rozdíl mezi chovnou sezónou a zimou. Na druhou stranu, hnízdní sezóna u mě začíná brzy, už v druhé polovině prosince začínám klíčit zrní, protože mám páry, například ary malé, které jsou schopny se zbláznit i na Vánoce. Podobné to je s marakánami.

Přitápíte v zimě arům?

Byly doby, kdy jsem temperoval na šest stupňů, a musím přiznat, že to už bylo na hraně. Viděl jsem na ptácích, že to není úplně komfortní. Potom jsem topil na osm stupňů a došel jsem k závěru, že lepší je deset stupňů. A tím, že malé druhy arů začínají hnízdit poměrně brzy, mě to stejně nutí už třeba od konce ledna nebo i dříve topit alespoň na patnáct stupňů. Jakmile se mají líhnout mláďata, zvyšuji teplotu na tuto hodnotu a tak trochu dávám na počasí. Když je venku příjemně do mínus pěti stupňů, pouštím ptáky alespoň na chvíli ven, aby se prolétli. Potom jim ale musím přitopit trochu více, protože zázemí vychladne. Jednorázově tedy topím na patnáct až sedmnáct stupňů a zjistil jsem, že to mladým bohatě stačí.

Jaké používáte typy budek? U malých druhů arů se hodně používají kmenové, vy ale máte klasické prkenné.

Kmenové budky jsem zkoušel u australských papoušků a nikdy jsem nedošel k závěru, že by byly v něčem výhodnější než prkenné. Malým arům dávám svislé budky, pro velké ary mám ležaté. Kanindy jsem zkoušel různě hecovat, abych je dostal do toku, takže jsem jim zatloukal boudu, různě jsem ji otvíral, zase zavíral, protože jsem viděl, že uvnitř byly pavučiny a ptáci tam nelezli. Nakonec jsem vyřízl z kmene kolečko, takový plátek, pilou jsem v něm udělal díru a přišrouboval ho na vletový otvor. Hned se do něj pustili, začali okusovat kraje, potom celou destičku rozštípali napůl a začali hnízdit. Když jsem totéž udělal arům zelenokřídlým, nechali jenom šrouby a nic se nestalo. Tak uvidíme příští rok, musím vymyslet něco bytelnějšího.

Arů malých se chce Jiří Stejskal kvůli hluku zbavit (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Používáte v budkách kamery?

Dráty natahané mám, ale zatím jsem kamery nikam nedával. Uvažoval jsem, že bych dal kameru k marakánám, protože s nimi mám poslední dva roky problém. Tony Silva na jednom chovatelském setkání řekl, že když dal kameru do budky arům, zjistil, že ptáci hrají fotbal s vejci, a na jiném semináři nedávno byla fotka, jak měl kakadu vejce na zádech. Dělají s nimi psí kusy… U marakán jsem zatím udělal první opatření, že jsem jim vytvořil v budce mezipatro v domnění, že bych tím mohl samce zbrzdit a samice by zůstala dole v klidu. Jsou to ptáci, kteří jsou neustále spolu, jakmile jsou od sebe dál než 20 cm, jsou z toho oba nervózní. Letos chci zkusit další věc, že vytvořím budku do tvaru písmene L s nízkým stropem. Bude poměrně malá, jen aby se tam samice mohla odsunout a mít svůj koutek, a samec ji nemohl rušit. Uvidíme, zda to pomůže. Jde o pokus, ale když člověk nic nezkusí, nic nezmění.

Zmínil jste, že vztahy se sousedy máte vynikající. Zavíráte ary na noc do zázemí?

Sousedé jsou v pohodě, velice laskaví, takže je nechci zbytečně dráždit. Jde hlavně o ranní vstávání. Večer ptáky zavírám, když se setmí nebo když se začne smrákat. Uvnitř se rozsvítí světlo a naprostá většina ptáků jde automaticky za ním. Zalezou dovnitř a já je můžu kdykoli potmě zavřít. Ptáky bych si venku přes noc nedovolil nechat, ani s otevřenými okénky. Jednou se mi povedlo, že jsem je zapomněl zavřít, přijel jsem totiž až za tmy, a ráno o půl čtvrté jsem je v pyžamu letěl zavírat.

Jak dlouho arům večer přisvěcujete?

Den jim prodlužuji o půldruhé hodiny ráno a o dvě hodiny večer. Jinak mi ve voliérách svítí doutnavky, které se dnes už snad ani nevyrábějí. Jejich výhodou je, že vydrží okolo třiceti let. Jinak mohou svítit nonstop a nemají téměř žádnou spotřebu. Doutnavkami svítím i v noci kvůli mladým, když jsou čerstvě vylétlí z budek a v noci by se splašili, aby stínově viděli bidla a mohli se na ně vrátit. Jinak ptákům přes noc nesvítím.

Máte na voliérách sprchy?

Mám, loni jsem dělal nové, protože předtím jsem je měl vedené pletenou hadicí nad voliérou, což vyhovovalo u australských papoušků, kterým stačily plastové rozprašovače přišroubované zespodu voliér. Pro ary to byl samozřejmě oříšek. Jak to našli, rozlouskali to, vytahali ze závitů, takže jsem tam musel dát klasickou plastovou vodovodní trubku – a to ještě 10 cm nad pletivo. Nevýhodou je, že stále kropíte pletivo, takže rezaví, ale jinak to slouží bezvadně a ptáci sprchu milují. Jakmile ji pustím, do deseti minut jsou všichni promočení – nejvíc arové zelenokřídlí, kteří jsou ochotni se sprchovat i v zimě.

Nebáli se někteří ptáci sprch?

Neřekl bych, že by se přímo báli, ale jistý ostych měli arové kanindy. Vždycky, když jsem pustil sprchy, se schovali, seděli u okénka a dívali se. Ale jakmile viděli ostatní ptáky – z jedné strany ary zelenokřídlé, z druhé marakány, a oba dva druhy milují vodu, velice rychle se to od nich naučili. Je sice pravda, že k nim jdou jako poslední, trvá jim to třeba deset minut, ale málokdy se stane, by se nešli osprchovat.

V kolik hodin ráno pouštíte ptáky do voliér?

Jako důchodce nemusím vstávat brzy, chodím krmit tak někdy kolem osmé hodiny, což je čas, kdy je pouštím. A když je náhodou krmím dřív, před osmou hodinou je nepouštím ven, protože žijeme v klidné čtvrti, kde je většina lidí v důchodu, není tedy důvod, aby je budili moji ptáci. Pokaždé, když vylétnou, tak deset minut nebo čtvrt hodiny intenzivně křičí. Čili čekám, až se všichni probudí, a pak je teprve pustím.

Pohled na velkou voliéru arů zelenokřídlých (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Řešil jste ve svém chovu nějaké veterinární problémy?

Bohužel ano. Asi před osmi lety mi onemocněla samice ararauny, která seděla na pěti vejcích. Byl to pro mě docela šok, protože jeden den na ní nebylo nic vidět, druhý den sotva seděla na bidle, klepala se a bylo vidět, že má zřejmě teplotu. Byla sobota, v Pardubicích jsme zrovna neměli veterinářku specializovanou na exotické ptactvo, jako je tomu teď, a místní veterina nebyla ptactvu příliš nakloněna. Musel jsem čekat na pondělí ráno, až bude v práci pan doktor Tukač v Brně a okolo poledne jsem už u něj byl s oběma ptáky. Ve čtyři hodiny odpoledne mi volal, že samice nevydržela… Sám říkal, že tak rychlý průběh infekce ještě nezažil, v podstatě jí nestihli ani dát antibiotika. Než provedli rozbory, aby zjistili, o co jde, byl konec.

To nepotěší.

A pak jsem přišel vlastní chybou o samici ary zelenokřídlého. Byla to taková školácká chyba. Občas krmím směsí, která vypadá jako kandované ovoce. Je to trochu lepivé s tendencí jakoby sesedat. Pochybil jsem v tom, že jsem si ji přesypal do sklenice od kafe a dobře zavíčkoval. Říkal jsem si, že nebude vysychat a měnit konzistenci, nedostanou se do ní mouchy. Tím, že to byla směs tvořená různě barevnými druhy krmiva, jsem si vůbec nevšiml, že prorostla plísní. Fakt, že tak drží pohromadě, jsem přisuzoval tomu, že je lepivá. Vždycky jsem s tím zahrkal a nasypal do misky se suchým krmením. Jednou to ale bohužel bylo plísní dost prorostlé, a já to nabídl arům zelenokřídlým zrovna v době, kdy krmili mládě. Samice byla zesláblá už jenom tím hnízděním a odnesla to. Dostala zánět vzdušných vaků a uhynula. Přišel jsem tedy o chovnou samici.

Sehnat novou musel být asi oříšek.

Nebudu komentovat, jak jsem si zkazil názor na některé chovatele, když jsem v domnění, že kupuji jinou samci, dostal samce i s papíry vystavenými na samici, s kroužkem na samici… Tak jsem byl trochu otrávený, protože v minulosti, když jsem přišel o samici ararauny, jsem musel novou shánět natřikrát. Dvě samice si s mým samcem nesedly. Vždycky jsem koupil samici, dal ji do karantény, provedl všechna vyšetření, pak jsem ji měl chvíli ve voliéře, potom jsem ji v kleci dal k samci, a když to vypadalo nadějně, vypustil jsem ji k němu. Záhy jsem ji ale musel odchytit, protože by to jeden z nich nepřežil. Když jsem přišel o samici ary zelenokřídlého, měl jsem velký strach, aby se to martýrium neopakovalo. V okamžiku, kdy se mi naskytla příležitost koupit celý pár (opět od pana Zigy), neváhal jsem a původního chovného samce jsem prodal. Teď už je otcem někde jinde.

Dáváte arům ještě nějaké vitamínové přípravky a podpůrné prvky?

Ano, v průběhu roku podávám tekuté přípravky Karmivit a Optivin. Zvažuji Promotor, ale ten jsem ještě nikdy nepoužil. Karmivit a Optivin přidávám do vody tak jednou za měsíc dva tři dny po sobě a potom zase čistou vodu. Většinou na jaře.

Ary marakány po úspěšných sezónách dva roky rozbíjí vejce (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Provádíte u svých papoušků preventivní vyšetření, třeba rozbor trusu?

Pravidelně ne, ale když se mi něco nezdá, nechám udělat rozbor trusu, protože to je hned hotové. Nakonec máme v Pardubicích skvělou veterinářku Markétu Marečkovou, která je žákyní pana doktora Tukače a dokud mohla, trvale s ním spolupracovala. V tomto ohledu jsou na tom Pardubice dobře.

Zatím jsme rozebírali vaše dosavadní zkušenosti, ale co výhled do budoucna? Vím, že plánujete nějaké další druhy arů.

Nejbližší plán jsou arové horští. Chystal jsem se na ně delší dobu, myslel jsem si, že si je pořídím od nějakého chovatele u nás, ale záhy jsem zjistil, že to není tak jednoduché.

Většina ptáků je bez papírů.

Přesně tak, s papíry to u arů horských není vůbec jednoduché. Naskytla se mi tedy příležitost nechat si je dovézt z Loro Parque. Zhruba za měsíc bych je měl mít doma. A pokud se trochu zadaří příští sezóna, chtěl bych si příští rok pořídit ary červenouché.

Zbývají vám už jenom arové hyacintoví, ale to byste asi musel přistavět nové voliéry.

Ani ne, ti by byli v poslední voliéře vzadu, kde teď mám ararauny. S těmi bych se rozloučil. Myslím, že to je vyhovující prostor. Kdyby to šlo, arové hyacintoví by byli úžasní. Ale člověk také musí myslet na svůj věk, nemám bohužel žádného chovatelského následovníka. Dcera by se chovatelství věnovala strašně ráda, ale má tak silnou alergii na prachové peří, že když jedeme na dovolenou a ona přijede k nám a krmí mi ptáky, musí mít rukavice a roušku. Venku jí to nic nedělá, ale v zázemí má problém, tam je koncentrace prachového peří výrazně vyšší. Člověk ale musí mít nějaké cíle a plány, bez nich to nejde. Arové hyacintoví jsou tedy mým přáním. Ale mým nejtajnějším přáním jsou ararové zelení. To je tak nádherný pták, že když jsem ho viděl poprvé v Loro Parque na Tenerife, strávil jsem u jeho klece strašně moc času. Dostupnost těchto ptáků je ale nulová, takže moje představa je spíše iluzorní.

Pojďme ještě zhodnotit vaši letošní hnízdní sezónu. O kanindách víme, ale co další arové?

Ararauny mají dvě mláďata, arové malí jedno, kterému bohužel uklovali články prstů na jedné noze. Zklamán jsem už druhý rok z arů marakán, které likvidují vejce těsně před vylíhnutím. Letos měli tři snůšky po třech vejcích, všechna plná, ale ani jedno nevydrželo do stádia vylíhnutí. Den dva před ním vejce zmizela. Předtím mi marakány odchovávaly mláďata naprosto bez problémů. Proto si myslím, že bude potřeba provést nějakou změnu, aby se ptáci vrátili do normálu. Nechci a nebudu odebírat vejce a líhnout je uměle, protože vím, že ten pár odchovat mladé umí. Zkrátka je třeba něco změnit a já musím zjistit co.

Jiří Stejskal u svých voliér (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Pokud počítám správně, máte tři větší voliéry a čtyři menší, čili dohromady sedm.

Ano, z toho jedna velká musí zůstat pro mladé, takže si můžu dovolit dva páry těch největších arů a to ostatní už je podřízené šířkou voliéry.

Nové voliéry neplánujete, jste spokojen s tím, co máte?

Plánuji, hodně mě ale brzdí strach z otravy z čerstvého pozinku. Za poslední dva tři roky jsem slyšel několik případů, kdy se jím ptáci otrávili. To mě trochu brzdí, ale jinak se do toho dám. Pan Svoboda, který vyrábí voliéry, mě trochu uklidňoval, že Italové mají pozinkované pletivo lepší, že žárové zinkování je kvalitnější než galvanické a že by z toho otrava být neměla. Když jsem choval australské papoušky, vypadalo pletivo na voliérách jako nové. Jakmile jsem si pořídil ary, první, co udělali, že ho oloupali. A když jsem viděl, jak dokáží oloupat jekl, jak úžasně jim to jde a jak jdou až na kov, hned na první hrábnutí se dostanou až na železo… Teď už je to pár let obnažené. Ne, že by pletivo nevydrželo, ale jekl bude mít asi za chvíli dost, takže mě ta výměna voliér určitě čeká. Na druhou stranu, pokud tento čas nastane, bude to dobře pro ptáky, protože zúžím dvoumetrové voliéry o dvacet centimetrů a rozšířím metrové o dvacet centimetrů, což bude paráda, protože pak se už bude moci i velký ara prolétnout.

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz




Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Web používá cookies, kliknutím toto berete na vědomí. Dálší informace

Cookies je soubor, který se ukládá ve vašem počítači. Je potřebný k fungování uživatelského nastavení, reklamy a bezproblémového fungování webu. Kliknutím na OK souhlasíte s používáním.

Storno