Petr Střecha: Cílem každého chovatele by měla být možnost předání chovu další generaci

S chovem papoušků začínal několikrát, nakonec u něj zvítězily jihoamerické druhy. Zaměřil se na méně známé a v zajetí vzácnější ptáky. Jako jeden z mála v České republice odchoval papoušky modrobřiché, donedávna neprávem zařazované mezi amazoňany. Daří se mu ale také s amazoňany jamajskými a černouchými. Ve voliérách Petra Střechy poletují i kognové dlouhozobí a amazónci krátkoocasí. Při naší návštěvě časopisu Nová Exota a serveru Ararauna.cz v Ivančicích prozradil, že časem by se rád pustil i do chovu loriů.




Petře, jak dlouho se zabýváš chovem exotických ptáků?

Od deseti let.

Takže jsi dlouhodobý chovatel. Co všechno jsi choval? Začínal jsi standardně andulkami nebo kanáry?

V těch deseti letech jsem dostal první pár andulek. Možná to bylo o něco dříve, už v osmi. Potom jsem měl korely, následovali agapornisové. Ty jsem si zamiloval natolik, že když jsem měl jako student střední zemědělské školy dělat ročníkový projekt, všichni spolužáci se věnovali orbě, setí a podobně, a já se zaměřil na rod Agapornis. Dodnes to mám schované, táta mi všechno psal na stroji na křídový papír a tehdy se to všem moc líbilo, ale za nedodržení tématu jsem dostal trojku. Po agapornisech jsem se pustil do chovu rosel. Docela se mi dařilo ty ptáky i množit, agapornisů růžohrdlých se mi podařilo odchovat snad sto kusů a to tehdy bylo něco.

Nebylo to příliš běžné.

Hlavně ještě neexistovala endoskopie, takže sestavovat páry byla sázka do loterie. Různě se osahávaly pánevní kosti a zkoušelo se, jestli je jedna větší nebo ne. Ale hlavně, když se mi jako klukovi podařilo odchovat od třech párů po dvou hnízdech, měl jsem spoustu peněz na to, abych si koupil agapornise škraboškové, Fischerovy nebo rosely Pennantovy. Potom jsem ale šel na vojnu a o ptáky se starala moje sestra. Vyřešila to tak, že je skoro všechny rozdala, aby se o ně nemusela starat, takže když jsem se vrátil, zbyl mi jediný pár rosel pestrých. Následovala taková chovatelská přestávka, protože jsem se oženil, měl děti a zakládal jsem firmu. Bylo to náročné období, takže jsem se chovu asi deset let nevěnoval. Potom jsem se k němu ale vrátil a zase mě to baví.

Jak jsme viděli, teď tě uchvátili hlavně jihoameričtí papoušci.

Víceméně ano.

Chováš samé zajímavé druhy: papoušky modrobřiché, amazoňany jamajské, amazoňany černouché, kogny dlouhozobé. Který z těch ptáků ti nejvíce přirostl k srdci?

To se nedá tak úplně říci.

Proč sis tedy vybral zrovna tyto druhy? Všechny jsou zajímavé, nejde o nic běžného.

Protože ty běžné nebo takové a snáze dostupné jsem předtím měl a odchovával je – například amazoňany kubánské, ekvádorské, modročelé. Ale protože nemám moc místa na voliéry, snažím se svůj chov zkvalitňovat a nahrazuji ty běžné druhy méně dostupnými. Je to pro mě vždycky taková výzva, když je k dispozici nějaký chovatelský „špek“, jít do toho, protože jde pokaždé o trochu jiné ptáky, kteří vyžadují jiný přístup, trochu jiné krmení. To byl asi ten důvod, proč jsem druhy, od kterých jsem odchovával, postupně prodal a pořídil si něco jiného.

Papoušek modrobřichý u hnízdní budky (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Zastavme se u papoušků modrobřichých. Jak tě napadlo jít zrovna do těchto ptáků? Jsou opravdu málo chovaní a řekněme zvláštní. Dříve byli označováni za amazoňany, ale asi s nimi nemají moc společného, že?

Poprvé jsem je viděl v Německu u poměrně známého chovatele Filipa Krammera, a vůbec se mi nelíbili. Asi proto, že je měl ve sklepě, kde seděli smutně v malé voliérce. Říkal jsem si, panebože, co to je? To je hrozné, proč takový chovatel, který odchovává kakadu havraní a žlutouché, se zabývá takovými ptáky? Potom jsem je nějak ztratil ze zřetele, až se mi jednou naskytla příležitost je získat od pana doktora Tolara. Další jsem získal od dvou různých chovatelů z Německa. Během dvou let se mi je podařilo tak rozchovat, že jsem od nich měl první mladé. Ale o ty jsem přišel.

Co se stalo?

Měl jsem kontrolu od České inspekce životního prostředí, která dost brutálním způsobem lezla do voliér během hnízdního období a samice po této kontrole všechna tři mláďata zabila. Napoprvé to byl tedy jen takový poloviční úspěch, ale hned další rok jsem už odchoval devět papoušků modrobřichých. Od té doby se mi je daří s různými menšími či většími úspěchy odchovávat každoročně.

Jak dlouho se vlastně věnuješ jejich chovu?

Letos to bude šestým rokem.

Čím jsou ti ptáci specifičtí?

Každopádně jsou zajímaví tím, že když se na ně díváte, vypadají, že „brzy umřou“.

Musíš se na ně tedy dívat hezky.

Dívám se na ně hezky, ale i tak se mi nevyhnuly úhyny, které byly nepředvídatelné a nečekané. Papoušci modrobřiší jsou strašně zajímaví i svým chováním. Vím, že je i v jejich domovině chovají Indiáni jako domácí mazlíčky. Mají zajímavý projev a způsob námluv. Je to úplně jiný pták než amazoňan. S ním nemá vůbec nic společného. Pro mě se stali takovými mazlíčky.

Dají se svým chováním přirovnat k nějakému dalšímu papouščímu rodu, třeba k amazónkům?

Vůbec ne, není to ani amazonek, ani amazoňan. Papoušci modrobřiší jsou schopni se zastavit v letu jako kolibřík, zůstat na místě několik vteřin a potom zase střemhlav odletět.

Zázemí pro chov papoušků modrobřichých (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Jsou to tedy dobří letci.

Velmi dobří letci, velice obratní. Jsou lehcí, mají podstatně více peří než amazoňané. Ti jsou spíš takoví mohutní a mají těžkopádnější let. Papoušci modrobřiší jsou vyloženě jako kolibříci.

Čím je krmíš? Všimli jsme si v miskách, že jim dáváš směs nějakých drobných zrnin.

Jako většina papoušků jsou náchylní k nabírání váhy, takže jsem zkoušel různé zrniny a po určitých experimentech u mě zvítězila směs, kterou vyvinula firma Blattner z Německa. Jde o směs pro evropské ptactvo, konkrétně pro křivky, hýly a podobné pěvce. Krmím buď originální směsí Blattner a nebo licenční směsí, kterou dodává Versele Laga. Jinak berou jakékoli měkké krmení, tedy vařenou směs z luštěnin, jablko, granátové jablko, milují čerstvou papáju, jeden pár má rád lehce povařenou červenou řepu, druhý si jí ani nevšimne – ale to je stejné jako u lidí. Dávám jim v podstatě všechno, co si vypěstujeme na zahradě, ať už jde o třešně, rybíz, pampelišku… Jakmile mám čas, něco jim natrhám.

Jaký poměr měkkého krmiva a zrní dáváš papouškům?

Asi tak půl na půl. Krmná dávka zrnin je asi tak do jedné hrsti, aby to zaplnilo dno misky. Víc jim není třeba dávat, protože potom to nechávají a je vidět, že toho více nepotřebují.

Dáváš ptákům i nějaké vitamíny a další doplňky?

Do vody jim přimíchávám Calcivet, který mi doporučila MVDr. Ľubica Nečasová (s touto paní veterinářkou mám velmi dobré zkušenosti a vždy mi pomohla). Na českém trhu je Calcivet poměrně krátce, ale paní doktorka ho objednávala už dříve přímo z Anglie. Já tento přípravek používám pět let a mám s ním velmi dobré zkušenosti. Od stejného výrobce používám při klíčení zrnin Aviclens. Myslím, že je velmi šetrný, protože ho používají i chovatelé drobných exotů, například amadin Gouldových.

Ano, je to dezinfekce.

V podstatě ano. Při nakličování je samozřejmě potřeba klíčenou směs propírat vodou, ale nikdy se mi nestalo, že by kvůli ní měli ptáci jakékoli problémy.

Jak jsou na tom papoušci modrobřiší s křikem? Dokáží být hluční?

Když chtějí, ano. Přes den jsou v klidu, ale když jdou do toku nebo si potřebují něco sdělit, případně když cítí nějaké nebezpečí v podobě našeho pejska, který šplhá po kleci nebo voliéře, dokážou se ozvat. Není to takový ten šílený hrdelní zvuk jako u amazoňanů, ale je to slyšet více než u australských papoušků.

Na stěně proti pletivu vnitřních voliér umístil Petr Střecha sálavé panely Ecosun, kterými přitápí během zimní sezóny (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Kolik vajec snáší? Jsou to menší ptáci, takže budou mít asi početnější snůšku.

Největší snůška u mě měla pět vajec a všechna byla oplozená.

Jaká je jejich velikost?

Jsou poměrně malá, ale i z těchto malých vajíček se mi podařil bez problémů i ruční odchov mláďat.

A líhl jsi je uměle, nebo pod rodiči?

Po špatné zkušenosti s „invazí kontrolního orgánu“ jsem další rok všechna mláďata odchovával ručně a od té doby potom už jen pod rodiči.

Jak velké budky používáš pro papoušky modrobřiché?

V podstatě vždy si vyberou stojatou hnízdní budku. Nabízím jim i ležaté, prkenné nebo z překližky. Do ležaté budky jsem viděl chodit v podstatě jenom jeden pár, ale nehnízdil v ní. Stojatá budka je velká jako pro amazoňany modročelé.

Tak velká?

Nevím, proč si vybírají tak velké budky. Předkládal jsem jim malou budku, která by příslušela jejich velikosti, ale pokaždé si vlezli do té velké.

Další tvojí raritou jsou amazoňané jamajští. Viděli jsme u tebe dokonce letošní odchov.

To jsou zase úplně jiní papoušci, v chování jsou si podobní s amazoňany kubánskými a haitskými. Podobají se i vizuálně, však jsou ze stejné oblasti Velkých Antil. Krmení je hodně střídmé: dieta, dieta a zase dieta. Protože kdybych je krmil lopatou na uhlí, stejně by všechno sežrali. Stále jsou při chuti a pak by z nich byly takové kuličky, které jenom sedí na větvi a čekají, až dostanou další krmení. Směs od Blattnera je tedy pro ně dobrá, protože obsahuje opravdu drobné zrniny. Před hnízdní sezónou jim dávám i mikroslunečnici, kterou si dovážím z Itálie. Slavím s ní docela velký úspěch. Není v ní tolik tuku a nejmenší mikroslunečnice má velikost zrnek kmínu. Běžně se v Itálii dají sehnat čtyři druhy. Blattner je do svých směsí také míchá. Jeden druh je dokonce tmavě fialový.

Ručně dokrmované mládě amazoňana jamajského (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Kolik taková mikroslunečnice stojí?

Na burze v Reggiu Emilia vyjde kilogram asi na osm euro. Když ji kupuji od obchodní firmy nebo i od společnosti Ornitalia, která vyrábí směsi, dostanu se i pod dvě eura za kilogram, což je tedy značný rozdíl.

Jsou amazoňané jamajští hodně stresoví ptáci? Viděli jsme, že mláďata byla z naší přítomnosti hodně rozrušená.

Ptáci odchovaní přirozeně pod rodiči jsou opravdu hodně náchylní ke stresu. Proto jsem příznivcem toho, aby byli po okroužkování odebráni z budky a dokrmováni uměle. Myslím, že potom snadněji hnízdí a fakt, zda byli dokrmováni nebo odchováni rodiči, nemá žádný vliv na to, jak budou vhodní do chovu a zda budou mít problém s reprodukcí.

Kolik máš párů těchto amazoňanů? Viděli jsme jeden, o kterého jsi letos odchoval mláďata.

Pokud budu počítat i mláďata z roku 2017, mám šest a půl páru amazoňanů jamajských.

Narazili jsme u tebe také na druh amazoňan, který byl kdysi v českých chovech hojný, ale potom zcela vymizel a dnes jde o raritu – amazoňana černouchého. Viděli jsme dokonce mláďata.

Ano, je tam odchov. Loni v květnu jsem si z Německa od jedněch starších chovatelů dovezl pár s tím, že tito ptáci ještě nikdy nehnízdili, ale vybrali se ve společné voliéře. Tři týdny po dovozu mi snesli čtyři vajíčka a z nich se vylíhla tři mláďata. Dvě z nich, naštěstí samičky, kterých se obecně méně, se podařilo odchovat až na bidlo. Čili ideální stav, který se samozřejmě nemusí podařit pokaždé. Amazoňani černouší jsou ale hodně zajímaví ptáci.

Je u nich zřetelný pohlavní dimorfismus?

Ano, je to u nich zřetelné. Moji ptáci jsou v podstatě z čisté linie, rodiče pocházejí z farmy na Floridě v USA. Některým chovatelům se zdají být menší a jiní jsou přesvědčeni, že jakmile vyleze mladý sameček z budky, musí už mít červené znaky. Ten, kdo to tvrdí, většinou drží nebo odchovává křížence. Svého času byl velký nedostatek samiček, který v podstatě trvá dodnes, a protože samička má jednou tak velkou hodnotu než sameček, někteří chovatelé je křížili s amazoňany běločelými nominátní formy nebo poddruhem nana. Ono se to ve druhé nebo třetí generaci takříkajíc ztratí, ale ten vstup tam je, ti ptáci jsou opravdu trochu jiní. Takže pokud má někdo krásný pár velkých „xantholor“, buď má velké štěstí na krásné velké ptáky, nebo má křížence. Pozná se to hlavně podle toho, když má samička červené čelo s bílými znaky jako „nana“. Může mít sice černé ucho, černé znaky, ale jak je u ní bílé čelo s červenou barvou, je to jasný kříženec.

Podařilo se ti odchovat dvě samičky. Necháš si je?

Ne, zamluvil si je chovatel z Dánska.

Mezi těmi tvými raritami jsme narazili i na amazoňany modročelé s výraznými žlutými znaky.

Pocházejí z Itálie od chovatelů, kteří se těmto hodně žlutým ptákům věnují už řadu let. Vybral jsem si ty, kteří se mi líbili a byl jsem za ně ochotný zaplatit určitou cenu. U hodně žlutých ptáků se cena někdy šplhá až příliš vysoko a přeji jenom jde o modročelého amazoňana, takže by mi přišlo bláznivé dávat za ptáka i několik tisíc euro. Bohužel se mi je zatím nepodařilo odchovat. Letos budou šestiletí, tak věřím, že se to už nějakým způsobem zlomí.

Trojice kognů dlouhozobých čeká na dopárování (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Ještě jsme se nevěnovali kognům dlouhozobým. To je takový úkrok od amazoňanů v tvém chovu. Kolik jich máš?

Zatím tři, ale chtělo by to sehnat další. Jsou to všechno sourozenci z jednoho hnízda, takže se budu snažit sehnat další krev a chovný materiál. Svým chováním a způsobem letu připomínají papoušky modrobřiché, i krmení je u nich dost podobné. Dá se říci, že polovinu krmné dávky tvoří měkké složky, ovoce a klíčené nebo vařené luštěniny. Ze zrní opět dávám směs Blattner pro evropské ptáky. Díky kamarádovi mám dost přísunu čerstvých borových větví, hlavně v zimním období, kdy probíhá v lese těžba. Všichni moji ptáci milují borové šišky a dá se říci, že jim to i dost prospívá. Kolikrát mají zobáky vyloženě zalepené od pryskyřice a jsou úplně šťastní, že tam můžou něco oblizovat.

Viděli jsme, že v zázemí voliér přitápíš, používáš sálavé panely Ecosun. Na kolik stupňů ptákům přitápíš?

I za velkých mrazů se snažím, aby teplota neklesla pod 10 stupňů. Jinak taková standardní teplota, při které jsou ptáci radostnější, je minimálně 15 nebo 16 stupňů.

Kteří z papoušků v tvém chovu jsou nejvíce teplomilní? Papoušci modrobřiší nebo amazoňani černouší?

Patrně amazoňani černouší, kteří pocházejí z Mexika. Naopak největší „tvrďáci“ jsou kogny, někteří chovatelé je mají celoročně venku bez přitápění. Pouze jim poskytnou závětří. U mě mají všichni papoušci stejné podmínky, ať jsou choulostiví nebo ne. Ale papoušci modrobřiší by si vzhledem ke své velikosti zasloužili společně s amazoňany černouchými nejvíc tepla.

Prodlužuješ jim během zimy den přisvěcováním?

Ne, ale už asi pět let se na to chystám. V noci jim v zázemí svítí taková ta dětská světélka, takže pokud by se nějací ptáci poplašili a spadli z bidla, mohou se ve voliéře zorientovat a vylézt zpátky nahoru. Nemusí sedět do rána na zemi a čekat, až se rozední.

Voliéry máš v docela husté zástavbě. Řešil jsi někdy problémy se sousedy kvůli hluku?

Na sousedy mám naprosto úžasné štěstí. Nevím, čím to je, ale možná tím, že s nimi mluvím a chovám se k nim slušně, takže mi to vrací. Vedle nás bydlí starší manželé, pán chová holuby, takže jsme si jako chovatelé hodně blízcí. Zatím se mi nestalo, že by byl nějaký problém.

Zavíráš ptáky na noc do zázemí?

Snažím se.

Ivančice byly loni v epicentru ptačí chřipky. Jak jsi to tehdy prožíval a jaký dopad to mělo na tvůj chov?

Nechtěl jsem demonstrovat občanskou poslušnost, tak jsem byl připravený ptáky odvézt, pokud by se měli dostat do ohrožení, třeba i do zahraničí. Naštěstí mi na krizovém centru potvrdili, že stát není ochoten vyplácet náhrady za takto drahé ptáky, že se raději zhojí na holubech a drůbeži, takže moje ptáčky nechali na pokoji.

Zvědavý amazoňan nádherný (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Ale drůbež a holuby v okolí vybili.

Na základě mé intervence sousedovi holubářovi chov nevybili. Nedokázali totiž vysvětlit,
jaký v rámci deklarované prevence proti ptačí chřipce rozdíl mezi uzavřeným chovem holubů a uzavřeným chovem papoušků. Na základě toho krizové centrum v Ivančicích ustoupilo od likvidace holubů.

Ve finále tedy převládl zdravý selský rozum.

Vyhodnotili si to tak, že ti holubi absolutně nikomu neškodí, ale bohužel to tedy odnesly všechny slepice.

Zavedl jsi během ptačí chřipky nějaká bezpečnostní opatření v chovu, dezinfekční rohože a podobně?

Ne, vůbec ne. Neudělal jsem nic.

Pouštěl jsi v té době ptáky do venkovních voliér?

Ano. Pokud na to bylo vhodné počasí, okolo pěti stupňů nad nulou, byli venku.

Víme také, že hodně cestuješ po světě. Dává ti to jako chovateli něco navíc, když můžeš pozorovat papoušky v jejich přirozeném biotopu?

Určitě ano. Zajímavé je sledovat i různá chovatelská zařízení a jak a čím chovatelé krmí, jak řeší otevírání voliér, ventilaci, vytápění. Využívám chovné zařízení mého přítele a skoro tchána Jiřího Šustra, které bylo před čtyřiceti lety jedno z nejšpičkovějších v tehdejším Československu, dnes už je ale samozřejmě zastaralé, takže jsem se při svých cestách inspiroval, jak ho zmodernizovat.

Udělal jsi mu zkrátka nový „facelift“.

Ano, trochu jsem ho vylepšil, zavedl jsem do něj elektřinu, vytápění, zateplil jsem ho… Samozřejmě by se dalo zdokonalovat ještě víc. Moje cestování do zahraničí je ale hodně spojené s pozorováním ptáků v přírodě. Zaparkujeme třeba v čajové plantáži na Srí Lance a tři hodiny sledujeme hnízdní dutinu, ve které hnízdí alexandr rudohlavý, a u toho si nás fotí japonští turisté, kteří si myslí, že jsme dva blázni, kteří klečí na kolenou a modlí se k nějakému čajovému keříku. Nechápou, že sledujeme papoušky.

Taky je zajímavé navštívit různé chovatele hlavně v západní Evropě, kde je čemu se přiučit, protože díky tomu, že na Západě se chovu papoušků na nějaké serióznější úrovni věnují především lidé, kteří mají dobré finanční zabezpečení, je to vidět i na investicích do jejich chovatelského zařízení, do chovného materiálu. Nicméně můžu říci, že i u nás v poslední době také vyrostla spousta kvalitních chovatelských zařízení, která jsou srovnatelná s tím, co považuji za takový ten vyšší standard v západní Evropě. Celoevropskou špičkou je Loro Parque na Tenerife, celosvětově bych řekl, že to je zoologická zahrada v San Diegu. Když jsem odtamtud přijel, asi tři dny jsem nespal, protože tam je opravdu na co koukat.

To ano, ale leccos zajímavého je vidět i u nás. Ty jsi třeba choval a ještě chováš amazónky krátkoocasé.

Choval jsem je, ale už je nechovám, protože je velký nedostatek samečků a nedaří se mi dopárovat samičky. Pokud se to nepodaří, nebo nezískám celé páry, zřejmě tento druh opustím.

Podařilo se ti je v minulosti odchovat?

Ne. V době, kdy jsem se k nim dostal, jsem měl připravenou budoucí chovnou skupinu. Ale potom, když jsem potřeboval budovat firmu, což je pro mě vedle rodiny to nejdůležitější – ptáky mám přeci jenom až na dalším místě, je to pro mě v podstatě zájmová činnost – jsem celou skupinu amazónků krátkoocasých prodal, stejně jako amazoňany čelenkové, kterých jsem měl svého času několik párů. Prostě bylo třeba budovat firmu, tak jsem prodal všechny ptáky, kteří byli nějakým způsobem zajímaví.

Chovný pár amazoňanů jamajských ve venkovní voliéře (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Bylo těžké tyto amazónky sehnat? Přeci jenom to není běžný druh mezi chovateli.

Koupil jsem je na dvou místech. Větší část u chovatele, který kvůli zdravotním problémům končil s chovem, na druhém místě jsem dokoupil nějaké dva kusy.

Zajímavé je, že se teď soustředíš na chov zelených ptáků, nepříliš pestře zbarvených…

To je pravda. Ale já si myslím, že se jednou stanu loriářem jako můj vzor a velký kamarád Jirka Šustr, který je do chovu loriů hodně zapálený. Tam jsou ty barvy někde úplně jinde, ptáci jsou také mnohem aktivnější.

To se ale budeš muset připravit na každodenní uklízení voliér.

Přesně tak. K chovu loriů se musí člověk nějak probojovat nebo prochovat. Třeba potom budu spokojený loriář… Už vím, které druhy bych chtěl chovat, takže se na to už připravuji.

Prozradíš nám je?

Zajímá mě lori vlnkovaný, to je docela zajímavý druh, který se už chová a odchovává i u nás. Nebo lori korunkový, kterých je v Evropě vyloženě málo a asi jen na pěti místech. Vím, že je mají v Německu, Maďarsku, Rakousku a v Itálii. Jsou to menší loriové, je to australský druh, kde se vyskytuje i jeho větší příbuzný lori mošusový. Potom mě zajímá lori žíhaný. Ty se chystáme prohlédnout v jednom chovu v Německu, až pojedeme na burzu do Zwolle.

Chovu loriů ale budeš muset uzpůsobit chovné zařízení nebo udělat úplně nové, protože loriové potřebují vyšší teplotu.

Vypadá to na bagr, ano – staré voliéry zbourat, nové postavit. Uvidíme. Nějakou dobu se ještě budu asi věnovat amazoňanům.

Máš nějakou chovatelskou vizi, co bys řekl jako poselství našim čtenářům?

Domnívám se, že každý, kdo chová ptáky, by se měl snažit nasměrovat k chovu své děti. Úplně největší štěstí je, když táta může předat chov synovi, dceři nebo vnukovi a vnučce. Stejně jako když se z generace na generaci předává firma. Prostě aby to neskončilo tím, že to nemá kdo převzít, protože je třeba líný nebo k tomu nemá vztah a zajímá ho jenom prostopášný život. Možnost předání chovu, a je jedno, jestli jde o jedinečnou kolekci nějakých ostrovních amazoňanů nebo kolekci krásných zdravých andulek, by mělo být cílem každého chovatele.

Amazónek bělobřichý nominátní formy (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Takže by si měl vychovat mladou generaci.

Určitě ano. Bohužel v tomto směru postrádám podporu státu, protože si myslím, že by měl více podporovat takovouto mimoškolní činnost. Měl by vést děti k zájmové činnosti, zvláště v době, kdy je zajímá hlavně počítač a mobil.

On se stát asi obecně k chovatelům nechová příliš dobře.

Nechová. Je to spíš takové podivné, dokonce bych to nazval jakousi zkouškou občanské poslušnosti, protože to, co jsem osobně zažil na vlastní kůži, by se nemělo dít vůči daňovému poplatníkovi a člověku, který žije slušně, bez jakýchkoliv mravních nebo společenských deliktů. Stát by měl vycházet vstříc a měl by se chovat k těmto lidem uctivě, což se bohužel neděje.

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz




Komentáře jsou uzavřené.

Web používá cookies, kliknutím toto berete na vědomí. Dálší informace

Cookies je soubor, který se ukládá ve vašem počítači. Je potřebný k fungování uživatelského nastavení, reklamy a bezproblémového fungování webu. Kliknutím na OK souhlasíte s používáním.

Storno