Václav Klaška: Nejsem příznivcem klecí, papouškům jsem věnoval celou jednu místnost

Málokterý chovatel papoušků by byl ochoten s exotickými opeřenci přímo sdílet byt. Václav Klaška z Teplic vyčlenil celou jednu místnost pětici bílých kakaduů, protože mu to přišlo mnohem přirozenější, než kdyby je choval v pěti různých klecích. Je to podle něj i praktičtější z hlediska úklidu a možnosti předkládat papouškům čerstvé větve na okus. Reportáž z návštěvy u Václava Klašky jste si mohli na Ararauně přečíst minulý týden, nyní vám nabízíme rozhovor s tímto netradičním chovatelem. Dozvíte se v něm o dalších plánech na velkou venkovní voliéru, dopárování všech ptáků a pokusu o skupinový chov kakaduů ve společných prostorách i během hnízdního období.




Kdy ses rozhodl, že si do bytu pořídíš kakaduy a který z nich byl první?

Prvním kakaduem, kterého jsem si pořídil, by kakadu žlutočečelatý triton jménem Vilda. Nepořídil jsem si ho přímo já, spíš to byl impuls od mojí ženy, které jsem vyprávěj, jak jsem si v dětství přál mít tohoto papouška. Sehnala na internetu paní, která zrovna prodávala ochočeného kakadu. Bylo to pro mě překvapení, hned jsme si pro něj jeli, a to byl ten první krok k chovatelství. Původně jsem ale neplánoval, že budu mít pět nebo šest kakaduů. Jak nám uletěl Vilda, pořídili jsme si jeho „bratra“ a pak se to začalo kumulovat. Nevím, co by se stalo, kdyby Vilda neulétl. Myslím, že bychom mu maximálně koupili samičku a byli by v páru. Nejsem si jistý, zda by to šlo tímto směrem.

Jak dlouho to je, co jste si pořídili Vildu?

Šest let, což je z hlediska kakaduů celkem krátké období.

Jak u vás začalo papoušků přibývat, udělali jste jim celou ptačí místnost, kde jsou volně puštění. To nikdy nebyli v klecích?

Původně jsme měli pro každého samostatnou klec. Potom mě na internetu inspirovala jedna paní, která měla pro svoje papoušky také celou místnost. Nejdřív jsem se bál, jak to budou to naši snášet, když budou ve větším prostoru, zda se náhodou nebudou plašit, když kolem okna projede auto. Nic takového se ale nestalo, spíše naopak: najednou bylo všechno v pohodě. Lepší to bylo i pro mě, protože jsem je nemusel nechávat zavřené v kleci. Nemusel jsem jim tak často měnit vodu a dávat zrní. Nemluvě o tom, že mytí těch pěti klecí bylo asi tak desetkrát horší než uklízení celé ptačí místnosti. U těch klecí byly lapače na zbytky krmiva a další součásti, jejichž mytí zabíralo spoustu času. Ptačí místnost je oproti tomu „brnkačka“.

Vyluxuješ ji, vytřeš a máš hotovo.

Ano. U klecí to byla otročina.

Jak se tvoji kakaduové snesou ve společném hejnu?

Na to, že mě od společného chovu ze začátku každý zrazoval, až jsem se toho sám trochu děsil, je to pohoda. Každý nový kakadu si ale musel projít takovou seznamkou, než jsem ho vypustil do ptačí místnosti. Vždycky jsem si vzal dva týdny dovolenou a dělal jsem doma takového „policajta“. Samozřejmě docházelo k určitým náznakům od starších ptáků, že tam nováček nepatří a celá místnost patří jim, ale po týdnu nebo dvou je to přešlo. Jedinou podmínkou pro bezproblémové začlenění do skupiny byla schopnost plnohodnotného letu a přijímání potravy. Ptáka, který špatně létá a žere, ostatní vyčlení ze skupiny. Jednou se nám to stalo s jednou samičkou kakadu, která k nám přišla ve stavu, že neuměla létat. Původní majitelé ji vůbec nepouštěli ven z klece, takže ztratila základní instinkt pro let a pouze lezla. Do doby, než se naučila úplně perfektně létat, nemohla být s ostatními v ptačí místnosti. Nevšímali si jí a když dostali žrádlo, odstrčili ji. Tak jsme si řekli, že tudy cesta nevede a dokud se nenaučila létat, s ostatními prostě nebyla.

Václav Klaška se samičkou kakadu žlutočečelatého poddruhu „eleonora“ (Foto: Ja Potůček, Ararauna.cz)

Je mezi tvými kakaduy nějaká hierarchie, mají svého šéfa?

Je to taková proměnlivá parta, kde si jeden konkrétní kakadu dovolí na určitého papouška, ale na jiného ne. Největší dominanci má samice kakadu bílého. Je to nejstarší pták, pětiletý, ale dominantní je jen vůči někomu. Například k druhému kakadu bílému nebo kakadu žlutolícímu sumbskému. Ale zase není dominantní vůči samici kakadu moluckého. Na druhou stranu kakadu žlutolící sumbský je vůči této samici dominantní, ale nedovolí si zase na kakadu žlutočečelatého. Takže to je takové rozdělené, není to tak, že by jeden vedl celou smečku. Vždycky to je tak, že jeden kamarádí s druhým a dalšího nemusí. Ale dohromady tvoří neskutečnou partu. Vzájemně si pomáhají při různých lumpárnách.

Jak vypadá typický den téhle party kakaduů?

Záleží na tom, jestli mám v práci ranní nebo ne. Když nemám, ráno k nim přijdu, zametu nepořádek, co tam zbyl po noci, seškrábu trus, vyměním vodu a zrní. Každé ráno dávám ovoce, ale ne mix několika druhů, ale spíš každý den něco jiného, aby to nebylo stereotypní. Takže jeden den mají jablko, druhý den granátové jablko, třetí den zeleninu, čtvrtý den zase něco jiného. Jakmile začne růst hloh, bezinky a další bobuloviny, dostávají je skoro denně. K tomu ještě ovoce, ale snažím se jim dávat to, co zrovna zraje venku. Když byly jahody, dával jsem jahody, potom špendlíky, švestky. Myslím si, že kdybych jim dával každý den ten samý mix ovoce, že by ho za chvíli nechtěli. Potřebují nějakou změnu.

Víš, co dělají tvoji papoušci v době, když jsi v práci? Jsou doma v pohodě?

Ano. Samozřejmě se občas stane, že něco zničí, třeba shodí lano nebo něco rozštípou. Díky kamerám a monitorovacímu systému si můžu přehrát záznam z celého dne a zjistím, co se stalo a proč. A potom vždycky udělám nějaké nápravné opatření, aby se to už příště nestalo. Jde mi hlavně o to, aby se jim něco nestalo. Ulehčuje mi to taky práci, nemusím pak pořád něco montovat.

Kamery jsou báječná věc. Kdy ses rozhodl je nainstalovat do ptačího pokoje?

Hned v tu dobu, co jsem zrušil klece. Ani ne tak kvůli zlodějům, i když mám na oknech z venku napsáno, že jde o monitorovaný prostor, ale spíš z toho důvodu, abych viděl, jestli na sebe náhodou neútočí. Taky mě zajímá, co dělají během dne, když s nimi nejsem, abych pochytil chovatelské zkušenosti – kdy spí, kdy žerou, kdy se probouzí a co jim vadí a co je ruší. Je to dobrá věc zjistit, že když jsou sami, reagují úplně jinak, než když jsem u nich.

Říkal jsi, že nejstaršímu kakaduovi je pět let. Co s nimi budeš dělat, až dospějí? Nebojíš se vzájemné agresivity, která je u samců kakaduů pověstná?

Chtěl bych si vyzkoušet nezvyklý způsob chovu, kdy je nechám všechny pohromadě. Chci je všechny dopárovat. Nemyslím si, že by se chtěli křížit mezidruhově. Trochu jsem se toho bál, když mi uhynula samice kakadua žlutolícího sumbského a měl jsem obavy, že samec se bude chtít spárovat se samicí kakadua žlutočečelatého eleonora. Vůbec nic takového se nedělo. Nevím tedy, zda jsou už pohlavně dospělí, ale nepozoroval jsem ani žádné vzájemné probírání peří. Myslím si, že druhy se mezi sebou dobrovolně nezkříží, tedy pokud nedáš dva jedince různého druhu do jedné voliéry a nedáš jim na výběr. Podle mě by to tak bylo i u arů, pokud by jich bylo víc druhů v jedné společné voliéře. Preferovali by svůj vlastní druh. Podle mě by to tak mohlo fungovat. Ale je to o tom dát jim obrovský prostor, aby se mohli vyřádit a neměli nutkání po sobě jít. Aby se vybouřili jinak.

Papoušci jsou u Václava Klašky plnohodnotnými členy domácnosti (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Proto plánuješ venkovní voliéru? V centru Teplic to bude docela unikátní věc.

Bude to hromadná voliéra pro všechny moje papoušky s tím, že tam bude několik budek, aby měli možnost si v klidu někam zalézt a mít tam svoje mláďata.

A kdyby to nefungovalo? Jsi připravený tu voliéru rozdělit?

Kdyby to nefungovalo, budu na to muset nějak adekvátně reagovat. Budu s tím muset počítat při stavbě voliéry, aby se dala různě přepažit, ale doufám, že nebudu muset.

Kakaduové dokáží být docela hluční. Jak se projevují u tebe?

Nemyslím si, že by to platilo paušálně. Co mám vypozorované, u mě si zařvou ráno s východem slunce. Do večera je potom klid a zase ve čtyři hodiny nebo v pět je trochu rachot. Zařvou si před spaním. Když to srovnám třeba se psem, který věčně štěká, nebo s nějakým jiným zvířetem, které se víc projevuje, tak si myslím, že na to, že jich mám tolik, je doma docela klid. Žádné řvaní deset, dvacet nebo třicet minut. Samozřejmě když je pustím do obývacího pokoje a rosím je, tak to je „bengál“, hodinový řev.

Nikdo ze sousedů u tebe nezvoní?

To ne.

Všichni ale vědí, že chováš papoušky?

Ano, v celé ulici. Ale jinak si myslím, že to je v klidu. Žádné sousedské spory zatím neřeším.

Jak často kakaduy rosíš?

Záleží na počasí. Když byla v létě velká horka, rosil jsem je určitě tak třikrát týdně. Kakaduové to potřebují. V zimě to tak časté není. Nejdřív je vezmu do obývacího pokoje a nechám je tam hodinu nebo dvě létat, aby se aklimatizovali, protože tam mám vyšší teplotu. Potom je rosím, nechám je vysušit úplně do sucha, aby v ptačím pokoji nenastydli. V jejich místnosti totiž vůbec netopím, ani přes zimu. A stále nechávám otevřené ventilačky. Díky tomu mají chladno a to jim svědčí. Když jsou v teple, mají takové ošklivé zacuchané peří. V chladu ho mají nádherně sametové. Rosení je tedy vyloženě podle počasí. I tak si myslím, že by ho měli mít minimálně jednou týdně, ať je počasí, jaké je.

Václav Klaška v ptačím pokoji pro kakaduy (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Kakaduové jsou velcí ničitelé dřeva. Jak často jim musíš měnit v místnosti bidla?

Docela často, jednou týdně nebo za čtrnáct dní – podle toho, co přinesu. Když jde o vrbu, musím ji měnit častěji, když jim dám dub, vydrží déle. Měním je často i z hygienických důvodů, protože okoušou kůru, obrousí si drápy a potom je to už moc nebaví. Problém je, když je období ptačí chřipky, to musí se starými bidly vydržet trochu déle. Nechci u nich podstupovat zdravotní riziko.

Viděli jsme u tebe i větve na okus s listím a bobulemi. Ty dostávají jak často?

Docela často, podle toho, co zrovna kvete nebo zraje. Když kvetla lípa, dostávali lípu, potom třešeň. Větve dostávají obden. Na jaře hned, jak vyrazí první pupeny, potom když jsou květy… To je opravdu dost pracné.

Ráno jim tedy dáváš ovoce a odpoledne předpokládám nějakou směs zrní.

Když jsem doma, střídám jim to. Ráno dávám ovoce a zároveň stáhnu misky se zrním, aby sežrali to ovoce. Nesmím to ale moc kombinovat s bobulemi, protože jakmile tam dám bobule, nechtějí ani ovoce. Když jim tedy dávám ovoce, nedostávají bobule a naopak. Navečer dostávají zrní. Někdy krmím dvakrát denně, někdy – s těmi bobulemi – dokonce třikrát. A když jsem v práci, dostanou ráno plody, které zrovna zrají venku, plus zrní a já jsem celý den v práci. Oni se zabaví, létají si s bobulemi a mají k dispozici zrní. Ovoce jim v tu dobu dávat nemůžu, protože by mohlo zkvasit a plesnivět. Když bývám doma, po hodině nebo po dvou ho sklízím pryč. Občas jim dávám i červy, kobylky a podobné živočišné bílkoviny.

Pokud si dobře pamatuji, měl jsi plány pořizovat si i nějaké černé kakaduy. Pořád to platí?

Ano, chtěl bych kakadua havraního.

Přidáš ho do skupiny bílých kakaduů?

Nevím. Nedávno jsem to řešil s jedním chovatelem, zda to je dobrý nápad. Jestli nenastane nějaký problém. Hodně lidí mě taky varovalo, že černí kakaduové hrozně řvou. Bělouší a žlutouší ani tak ne, ale havraní ano. Takže nejlepší by bylo, kdyby mi ho někdo půjčil, já bych si to otestoval a uvidělo by se.

Z tohoto hlediska je prý výborný kakadu palmový.

Já mám podobnou zkušenost z návštěvy u jednoho chovatele, který mi ukazoval kakadua bělouchého. Ten taky neřve. Když jsem u něj slyšel kakaduy přilbové, měli dost pronikavý hlas a kakadu bělouchý byl v klidu. Kakadu havraní se mi každopádně líbí, ty světlé flíčky na černém těle jsou úžasné. Netuším, jak to u nich je – zda jsou klidnější samice nebo samci. Ti by mohli být hlučnější.

Chtěl bys jednoho, nebo by sis ho časem dopároval?

Asi bych ho chtěl dopárovat. Původně jsem si myslel, že budu mít od každého druhu jeden kus, ale postupem času jsem to přehodnotil. Vidím, že čím jich je více, je pro ně lepší mít svůj protějšek, když nejsem doma. V páru a v hejnu je jim lépe, je to pro ně přirozenější. A taky vidím, že jak stárnou, chtějí se pářit. Dávají to jasně najevo.

Řešil jsi u svých papoušků nějaké zdravotní problémy?

Zatím to musím zaklepat, kromě uhynulé samičky kakadua žlutolícího sumbského ne. Ještě jsem řešil škrábanec kakadua žlutočečelatého do oka, doktorka Nečasová mu na to musela dát mastičku. Jinak jsem neřešil nic, ani problémy se začervením, střevními problémy nebo nachlazením.

Praktikuješ u papoušků preventivní prohlídky?

Ano, každoročně. Beru jim trus a nechám dělat koprologický rozbor. Krev jim ale neberu.

Se samicí kakadu moluckého na Papouščím dni 2015 na Krásném u Šumperka (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Dáváš jim kromě krmiva i nějaké vitamínové přípravky?

Snažím se to dělat spíš přirozenou formou, kdy vím, že vápník je v mandlích a ve skořápkách z vejcí. Dostávají pravidelně kopřivy a různé bylinky. Zajedu vždycky na pole a sesbírám je tam, papoušci je mají rádi. Je to podle mě lepší, než to do nich cpát chemickou cestou. Ono to ani moc nefunguje, protože když se to nakape do vody, kakaduové moc nepijí, takže v tom množství vody to ztrácí význam.

S čím si tví papoušci nejvíc vyhrají? S větvemi, co jim nosíš, nebo s lany?

Lana slouží spíš jako taková pohyblivá bidla. Je to podobně jako u opic, přelítnou si z jednoho na druhé, udělají na něm otočku a zase letí zpátky, takže to je spíš takové zábavné centrum. Nejvíc si vyhrají, když jim přinesu větve obalené listím a bobulemi. Různě to kosí, lámou, likvidují… Teď mají hloh a bezinky, takže si užívají. Zkoušel jsem jim dávat i různé hračky pro papoušky z kokosového lana a dřevěných kol. Vůbec je to ale nezajímalo. Nejvíc je lákají větve, stromy a šišky. Když přitáhnu borovici nebo smrk, milují je. Sice jsou potom cítit, jako kdyby pili celou noc borovičku, ale to mi nevadí.

S kakadu žlutočečelatým Vildou jsi chodil létat na volno, ale s těmi dalšími to už nepraktikuješ. Proč?

Vzhledem k tomu, že se to tak nabalovalo a měl jsem jich čím dál víc, myslím si, že to už je neuskutečnitelné. Možná ve dvou papoušcích, což se často děje třeba u araraun nebo arakang, by to mohlo fungovat. Ale když jich je pět, nejde to tak sehrát, aby se potom nestal nějaký průšvih.

Ani jednotlivě na kšírech je nebereš ven? Pamatuji si, jak jsi měl jednou kakadu moluckého na srazu u Šumperka.

Ano, Loru jsem tam měl s sebou, ale jak jsou kakadu starší, vyvíjí se jejich povaha, charakter, mění svoje návyky… Takže to, co se s nimi dalo dělat v půl roce nebo jednom roce, už teď nejde. Odvykli si například na určité zvuky, na které dříve byli zvyklí. Nasadit jim kšíry je prakticky nemožné. Nechce se jim. Není problém je ale chytnout, dát je do přepravky a do auta, na rameno, chytnout je, dát je pod bundu…

Ale u tebe v ptačím pokoji vypadají spokojeně.

Ano.

Zmínil jsi, že ses při přípravě ptačího pokoje od někoho inspiroval. Kdo to byl a co chová?

Ano, od jedné paní, co takto doma chová ary. Ta to má ale ještě „vymakanější“, protože má na stěně umělou skálu, skutečné stromy, na zemi hobliny a má tam zavěšená lana. Dokonce nechala zavést centrální klimatizaci, takže tam arové mají pořád okolo 15 stupňů. Tím jsem se inspiroval a řekl jsem si, že pro papoušky není dobrá klec, ale obrovská místnost, kde si můžou žít. Teď už to je poměrně rozšířený trend, už i u nás papouškům vyčleňuje samostatnou místnost dost lidí. U volnoletců je to podle mě takto lepší.

Nemluvě o tom, že uklízet klece je hrozná práce.

Nikomu to nezávidím. Je to mnohem horší než uklízet ptačí pokoj. Musí se vyndávat šuplíky, otírat dráty, měnit noviny… Pokoj je mnohem větší prostor bez různých špruclí, na kterých se zachycují zbytky krmiva a trus. Nezanáší se ovocem, od kterého bývají klece vždycky celé olepené. Jedna klec mi trvala uklidit déle než celá ptačí místnost. Ale zase je pravda, že když v ptačí místnosti papoušci létají všude možně, dostane se to ovoce také na různá místa a musí se neustále vytírat a dezinfikovat.

A ty octomilky…

S těmi kupodivu problém nemáme. U sebe v bytě jich mám strašně moc, ale v ptačím pokoji nejsou vůbec. U sebe jsem jich letos ale měl až nehorázně.

Naučili se tvoji papoušci napodobovat nějaká slova nebo zvuky?

Pár jich mluví podle toho, co mají naposlouchané. Třeba samici kakadu moluckého Lori říkám „Holčičko moje, Lorio“ a ona sama o sobě říká „Loria, holčička moje“. Nebo samice kakadu bílého imituje štěkot psa. Pár vět tedy mají naposlouchaných. Vtipné je, že mluví i jeden na druhého. Naučili se vyslovovat svoje jména. Kakadu žlutočečelatý třeba křičí na samici kakadu moluckého „Lorio, Lorio!“ Takže určité fráze se naučí, ale že by mluvili jako žakové, to ne.

Při zimním létání s papoušky v tenisové hale v Praze na Cibulce (Foto: Milena Potůčková)

Reaguje ta samice kakadu moluckého, když na ni křičí její jméno jiný kakadu?

Ano. Dokonce jsme zažili situaci, kdy na sebe kakaduové volali přes místnost. Kakadu žlutolící v obývacím pokoji volal je a oni z ptačí místnosti volali na něj. Potom jsem ho musel dát vedle k ostatním, protože mi to trhalo srdce. Myslel jsem, že mu dělám dobře, že může být s námi v obývacím pokoji, ale nebylo to tak.

Je zajímavé, jak má kakadu žlutolící sumbský chocholku tak do oranžova.

Nejen chocholku. Vůbec se divím, proč patří ke kakadu žlutolícímu, protože pod takovým názvem si představuji ptáka, který má žlutá líce. Ale on je nemá žlutá, nýbrž oranžová až pomerančová. Takže ze tří poddruhů kakadu žlutolícího je naprosto odlišný. Jako kdyby tam nepatřil.

Třeba ho časem vyčlení do samostatného druhu.

Měli by, stejně jako tritona u kakadu žlutočečelatého. Je to stejné, jako kdyby někdo počítal pod stejný druh kakadu bílého, brýlového a moluckého.

Úvodní foto: archiv Václava Klašky




Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Web používá cookies, kliknutím toto berete na vědomí. Dálší informace

Cookies je soubor, který se ukládá ve vašem počítači. Je potřebný k fungování uživatelského nastavení, reklamy a bezproblémového fungování webu. Kliknutím na OK souhlasíte s používáním.

Storno