Moje první zkušenost s odchovem ary zeleného

UVNITŘ FOTO A VIDEO – Ara zelený vždycky patřil mezi moje vysněné druhy papoušků. Už při stavbě voliér jsem počítal s tím, že jedna bude právě pro ary zelené, ale vůbec jsem netušil, že si je pořídím tak brzy.

A že se letos, pouhých pět let po jejich získání, dočkám prvního úspěšného odchovu. Jak to všechno začalo? V roce 2016 jsem si díky Luboši Tomiškovi dovezl od holandského chovatele samici a o necelý rok později jsem pořídil samce, který pochází z chovu Jana Studeného z Blučiny u Brna (je to potomek prvního odchovaného mláděte ary zeleného v České republice, které pochází od Josefa Černého ze Sendražic u Hradce Králové).

Párování nemusí být zrovna jednoduché

Oba ptáci jsou ručně dokrmení, ale zatímco samice byla vylétaná z proletové voliéry, kde strávila skoro rok se svojí sestrou, samec zažil pouze sklepní voliéru, kterou obýval s mláďaty dalších druhů arů, která mu oškubala letky. Spojování těchto dvou ptáků, i když jim nebyl ani rok, nevyšlo hned napoprvé. Samice hned vycítila samcovu nejistotu a začala ho šikanovat. Musel jsem je tedy oddělit a nechal jsem je v sousedních voliérách, aby na sebe dobře viděli. Samec potřeboval nabýt jistoty, rozlétat se a celkově se dát dohromady. To zabralo několik týdnů, během nichž k sobě ptáci projevovali přes pletivo náklonnost. Nechtěl jsem ale opakované spárování uspěchat, takže k němu došlo až po nějakých dvou měsících.

Tentokrát všechno klaplo na výtečnou. Ptáci si navzájem probírali peří, trávili spolu veškerý čas a samec začal létat. Každé ráno jsem je vypouštěl ze záletu o rozměrech 2,5 x 1,8 x 2,5 m do venkovní voliéry 2 x 5 x 2,5 m, kam okamžitě vylezli a začali zpracovávat bidla nebo větve na okus. Venkovní voliéru jsem jim vybavil i jednou houpačkou a pravidelně jsem jim dodával dřevěné „koláče“, které okamžitě rozkousali na třísky. První tři roky arové ještě sílili a mohutněli. V podstatě rostli před očima a v porovnání s araraunami, které jsem choval v dalších voliérách, byli zavalitější a celkově mohutnější – především pak zobák vzbuzoval velký respekt, což si uvědomuji pokaždé, když musím tyto zelené obry chytat.

Jakmile se nudí, odnáší to pletivo

K tomu ostatně došlo jednoho únorového rána, kdy se venkovní teploty i přes den držely hluboko pod bodem mrazu a já ary nepouštěl ven ani na chvíli. I když měli v záletu smrček na okus, pustili se bez rozpaků do pletiva 2,5 x 2,5 mm o tloušťce drátu 2,05 mm. Stačili vykousat několik čtverečků, než jsem na to přišel a brzy ráno je odchytnul do přenosek, abych je přestěhoval do karanténní klece v rodinném domě, než pletivo nahradím. Ano, drát 2,05 mm nečiní arům zeleným vůbec žádné potíže a když se nudí, prostě si s ním poradí (znovu se to stalo letos během hnízdní sezóny u venkovní voliéry, kde mám naštěstí po celé ploše dvojité pletivo, včetně stropů). Další věc, která mi dělala starosti, byla jejich vzájemná agresivita.

Ačkoli se pár choval harmonicky, často mezi nimi docházelo k šarvátkám. Čím byli starší, tím byly tyto šarvátky ostřejší. Postupně jsem si začínal všímat, že si navzájem narušili rohovinu na zobácích (ale tehdy si je ještě úplně neprokousli). Na začátku roku 2020, těsně před příchodem koronaviru, jsem arům zeleným instaloval do zázemí hnízdní budku. Jde o klasickou prkennou (dubovou) boudu o základně 100 x 50 cm a výšce 50 cm. Ve třech lidech jsme ji (vážila okolo 40 kg) nasadili na kovový stojan do výšky zhruba dvou metrů. Boudu jsem umístil tak, že na ni není vidět přímo z obslužné chodby. Zázemí arů zelených tvoří přepažený konec této chodby a budka je vlevo za rohem – vnitřní příčkou, která je odděluje od zázemí arů horských.

Útoky samce na samici: bude je nutné přepárovat?

Vletový otvor budky o průměru 20 cm je situovaný blíže okénku do venkovní voliéry. Zpočátku jsem se trochu obával, že uvnitř budky bude příliš mnoho světla a samice se v ní nebude cítit dobře. Byly to však liché obavy – samice ani samec si boudy naprosto nevšímali. Trvalo mnoho měsíců, než se odvážili nahlédnout vletovým otvorem dovnitř. V podstatě se boudě vyhýbali a až někdy loni začali občas sedávat na její střeše. Nesledoval jsem u nich žádné chování, které by nasvědčovalo blížící se hnízdění. Zato vzájemná agresivita stoupala. Na sklonku roku 2020 se přihodila věc, která mě dost nemile překvapila. Samec asi při nějakém vzájemném oždibování chytil samici za horní čelit zobáku a úplně jí ji prokousl. Šlo o ošklivou díru dlouhou 2,5 a širokou jeden centimetr.

Protože hrozilo, že se samici dostane dovnitř infekce, konzultoval jsem situaci s veterinářkou MVDr. Veronikou Plhákovou a souhlasil se zákrokem – vyspravením zobáku. Jenže i po tomto zákroku a dočasném oddělení samice a samce následoval další útok. Opět jsem je oddělil a upravil jim krmné dávky tak, aby nedostávali tolik energetické krmivo (granule Hi Energy!, snížil jsem dávku ořechů). V zoufalství jsem požádal o radu v mezinárodní skupině věnované arům zeleným, ale většinou se mi dostalo odpovědí, že mám ptáky přepárovat nebo je přestěhovat do úplně nové voliéry. Ani jedno, ani druhé nebylo možné, protože jsem neměl žádnou další vhodnou volnou voliéru, ani prostředky na pořízení dalších arů zelených. I Tony Silva v diskusi napsal, že by tyto ptáky už k sobě nevracel.

Z koronavirového deníku chovatele: Ach ty zobáky!

Zkouším to dál, třeba to vyjde

Nicméně já jsem je k sobě vrátil a riskoval další deformaci zobáku samice, což se opravdu stalo, ovšem ne tak drasticky jako na konci roku 2020. Drobné oděrky v zobáku jsem už neřešil, protože by to samici zbytečně stresovalo. Uběhl druhý rok, co arové zelení měli v zázemí budku a v podstatě do ní vůbec nelezli. Až přišlo jaro letošního roku. Nepozoroval jsem žádné viditelné změny v chování. Ararauny ob jednu voliéru vedle zasedly na snůšku, a protože samice opět vyházela veškerou podestýlku z budky a snesla první vejce na holou zem, promáčkla ho. Tak jsem věnoval veškerou pozornost záchraně snůšky a poté líhnutí mladých araraun, že jsem si ani pořádně nevšiml, že samice ary zeleného začíná trávit čas v budce.

Vlastně jsem to pořádně zaregistroval až ve chvíli, kdy se vylíhly všechny tři mladé ararauny. Při ranním krmení byl najednou v zázemí na bidle jenom samec ary zeleného. Samice nevylezla ani ve chvíli, kdy jsem jim dal misky s krmením. Zůstávala tam dokonce i tehdy, když jsem otevřel okénko do venkovní voliéry. Takhle to trvalo asi týden, než samice konečně v mojí přítomnosti vylezla a vylétla do venkovní voliéry. Tam jsem ji se samcem zavřel a vlezl do vnitřní voliéry, abych se podíval, co se děje v budce. Nemám tam kamery a přístup k budce je komplikovaný, protože je příliš vysoko a ke kontrolnímu otvoru se nedá dostat přímo z obslužné chodby. Vzal jsem si tedy stoličku, otevřel kontrolní otvor, a protože budka byla stále příliš vysoko, zašmátral jsem rukou po dně budky. A narazil jsem na vejce!

Jedno, dvě, tři vejce. A dvě plná!

Nahmatal jsem jedno, a protože jsem se bál, abych případné další nerozbil, nejprve jsem vzal mobil a naslepo si vnitřek budky vyfotil. Vejce tam byla dvě. Druhé vypadalo čerstvé, a tak jsem vypočítal, že první samice snesla patrně 23. května a druhé 25. května. Prosvěcovat je nemělo smysl, ale obě jsem postupně opatrně vyndal, abych zkontroloval, zda nejsou poškozená. Nebyla a obě byla zahřátá. Vrátil jsem je zpět a pustil pár zpátky do zázemí. Samice hned zalezla do budky. Další dny si dávala pozor, aby přede mnou budku neopouštěla, a tak kontrola snůšky nebyla možná. Dostal jsem se k ní až 1. června, tedy víc než týden po snesení prvního vejce. V budce už byla tři a všechna jsem postupně prosvítil. A rozklepaly se mi ruce: dvě ze tří vajec totiž byla oplozená! To jsem u šestileté samice a pětiletého samce věru nečekal.

Protože upřednostňuji odchov mláďat pod rodiči, vejce jsem vrátil do budky a nechal všemu volný průběh. Bohužel, agresivita samce opět stoupala a tentokrát se projevovala tak, že nechtěl samici pustit ke krmnému pultu. Vše vygradovalo do situace, kdy samice opustila budku a už se do ní nevrátila. Zaregistroval jsem to 9. června a několikrát vizuálně kontroloval, zda se samice do budky nevrátí. Nestalo se tak ani do druhého dne, a to jsem už nevydržel a zkontroloval budku. Vejce byla v pořádku, ale studená. Bál jsem se, že je po všem, ale svitla mi naděje v podobě druhého páru araraun, který měl zrovna také snůšku, ale celá byla čistá. Samice začala snášet zhruba týden před ary zelenými a teď pečlivě seděla na třech vlastních vejcích a jednom podkladku.

Podkládám vejce arů zelených pod ararauny

S přítelkyní jsme tedy vzali vejce arů zelených, a protože bylo poměrně chladno, schovali jsme je do kapes mikiny a čekali, až samice ararauny vyleze z budky. Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec se poštěstilo. Dvě vejce araraun jsme nahradili za vejce ary zeleného a třetí jsme jim nepodložili, protože bylo čisté. Pro jistotu jsem nechal v budce i podkladek, který je o něco větší než vejce ararauny a chrání tak snůšku před rozsednutím. Nebyl jsem si ale jistý, zda vystydlá vejce arů zelených mají šanci „přežít“, a tak jsem se domluvil s dalším pardubickým chovatelem Alešem Flekačem a půjčil jsem si od něj přístroj Buddy pro měření tepu zárodků ve vejci. Celý nervózní jsem ho vyzkoušel ještě téhož dne. Ararauna snůšku poctivě zahřívala, ale Buddy zachytil tep jen u jednoho vejce ary zeleného.

Druhý den jsme s přítelkyní měření zopakovali, a to už Buddy nezachytil tep ani u jednoho vejce ary zeleného. Samice nicméně seděla, a tak jsme se rozhodli snůšku ponechal v budce. Bohužel, inkubační doba původní snůšky araraun měla končit týden před inkubační dobou vajec arů zelených, a tak jsem při kontrole 14. června zjistil, že samice jednomu z vajec arů zelených „pomohla“ v líhnutí. Bylo celé promačkané a od krve. Úplně jsem se zděsil. Druhé vejce arů zelených mělo na dvou místech mírně porušenou skořápku. Hned jsem obě vejce odebral a méně poškozené opravil bílým lakem na nehty. Zničené vejce jsem opatrně pinzetou otevřel a objevilo se zcela vyvinuté mládě, kterému zbýval asi tak týden do vylíhnutí. Prostě k pláči.

Aby se vaši papoušci nenudili: houpačka z vánočního stromku a jednoduché závěsné hračky

Po neúspěchu s chůvami přichází na řadu líheň

Zbývalo druhé vejce, u kterého nebylo jisté, zda v něm mládě přežilo. Protože nemám líheň, začal jsem obvolávat známé chovatele a zjišťovat, kam bych mohl toto vejce dát. Domluvil jsem se s Jiřím Stejskalem z naší ZO ČSCH Exotáři Východní Čechy, který také chová ary a s umělou inkubací vajec má zkušenosti a bydlí asi tři kilometry ode mě. Protože nemám auto, vejce jsem dal do umělohmotné krabičky, kterou jsem vystlal vatou, to vše pak do batohu a vydal jsem se na kole ke kolegovi. Ten už mezitím nastartoval líheň, kam jsme vejce opatrně přemístili. Nedával jsem tomu příliš velkou naději, ale po šesti dnech mi kolega volá, že se mládě začíná líhnout. Bylo to večer a nebylo jasné, jak to vše dopadne, ale v tu chvíli jsem nemohl asistovat. Až ráno se dozvídám, že mládě je vylíhnuté a že to dalo dost práce.

Mladý ara byl totiž ve vejci obrácený směrem do špičky, takže mu bylo třeba pomoci opatrným odloupáváním části skořápky. Ale tak, aby nebyla narušena žádná žilka, protože jinak by mohl vykrvácet. Ráno mi Jiří Stejskal volá, že mládě je vylíhnuté, a co s ním dál. Ani jeden nemáme inkubátor a už vůbec ne čas dokrmovat mládě od vylíhnutí, což představuje alespoň pro první týden krmení každé dvě hodiny ve dne v noci. Rychle se domlouvám s Petrou Benčatovou-Nálepkovou z Prahy, že by se mláděte ujala (dokrmuje řadu velkých druhů papoušků včetně arů zelených) a tak je třeba vyřešit už jen transport. A to je další problém: nemáme totiž adaptér pro líheň do auta a na shánění jiné líhně už není čas.

S mládětem pod tričkem hurá do Prahy

Jiří Stejskal mládě poprvé nakrmil ze stříkačky a volíme cestu improvizace. Beru si mládě do ruky a dávám si ho pod tričko přímo na tělo. Sedáme do auta a takhle jedeme déle než hodinu do Prahy za Petrou Benčatovou-Nálepkovou. Mládě celou dobu pípá a ani jednou se nevyprázdní. Na místo přijíždíme ve chvíli, kdy se pomalu blíží čas dalšího krmení. Mládě nejen že cestu přežije, ale vypadá k světu a hned putuje do inkubátoru. Za chvíli ho Petra Benčatová-Nálepková nakrmí a potom si prohlížíme další mláďata různého stáří a druhu: černé kakaduy, inky, ararauny či ary červenouché a vzácné druhy amazoňanů. Máme možnost podívat se i na odstavované mládě ary hyacintového a po hodině strávené povídáním jedeme zpět do Pardubic. V tu chvíli se spustí neskutečný liják.

Tím by vlastně můj příběh o odchovu ary zeleného mohl skončit. U Petry Benčatové-Nálepkové mládě strávilo víc než čtyři měsíce (od 10. června do 19. října) a za tu dobu jsem ho viděl jen zprostředkovaně na fotografiích a videu. Jenže mládě bylo třeba jako kriticky ohrožený druh podléhající CITES registrovat u krajského úřadu. A to mohlo být komplikované, když se nacházelo v Praze a nějakou dobu dokonce v severních Čechách. Původně to vypadalo, že úřad bude vyžadovat fyzickou kontrolu nejen mláděte, ale i chovného páru a odečet kroužků. Nakonec ale stačilo jen nafotografovat a natočit kroužek mláděte tak, aby bylo vidět, že je celistvý a jaký je na něm kód. Tímto způsobem jsem získal jak registrační list CITES, tak žlutý „eurocites“.

Podle testů DNA je mládě samec

U Petry Benčatové-Nálepkové bylo mládě dokrmované směsí Psittacus pro ary a postupně se učilo přecházet na pevnou stravu – ovoce, zrní a ořechy. Když jsem si ho po více než čtyřech měsících dovezl domů, zrní i ovoce odmítalo a několik dní se nechalo dokrmovat jen kaší, a to ještě omezeným množstvím. Možná to bylo dané – kromě stresu ze změny prostředí – i změnou značky kaše, protože jsem měl zrovna ještě poměrně velké množství nespotřebované kaše Nutribird A19. Každopádně mládě se pěkně rozkrmilo, jen jsme ho museli znovu začít odstavovat na pevné krmivo. V době, kdy jsem si mládě dovezl domů, jsem řešil problém se samicí od prvního páru araraun, která škubala mláďata. Ta zrovna opouštěla budku a já potřeboval samici oddělit, ale neměl jsem už žádnou volnou voliéru.

Samice tedy putovala do karanténní klece Montana u mě v domě, kde mám vyčleněný speciální ptačí pokoj. Tuto klec o šířce dva metry a hloubce necelý metr lze v polovině přepažit vysouvací stěnou z pletiva, takže v jedné polovině je samice ararauny a v druhé mládě ary zeleného. Trochu jsem se obával, aby samice mláděti přes pletivo neublížila, ale byly to liché obavy. Samice ani mládě se nenudí a mládě se může od ararauny učit, jak žrát krmivo z misek. Každý večer pak malého aru zeleného, který je podle testů DNA samec, nosíme z ptačího do obývacího pokoje, kde ho ještě dokrmujeme kaší a necháme ho prolétnout z ruky na ruku. Sameček, kterého jsme pojmenovali Escobar, je velmi přítulný a zejména se fixoval na přítelkyni. Nečeká ho ale život domácího mazlíčka, plánuji ho dopárovat a sestavit si tak druhý pár arů zelených.

Denní režim a krmení chovného páru

A teď ještě pár informací o denním režimu a krmení chovného páru arů zelených. Krmím dvakrát denně. Ráno dávám misku s ovocem a zeleninou a druhou s krmnou směsí zrnin, v letošní chovní sezóně konkrétně Versele Laga – Ara Loro Park Mix (ale zkoušel jsem i Avicentru a nejnověji Slaats pro ary, který jim chutná ještě více než Versele Laga). Večer pak dávám misku s ořechy – šesti půlkami vlašských ořechů, čtyřmi mandlemi ve skořápce, dvěma pekany a občas lískovými a cedrovými ořechy. Opatrně dávám také granule značky Pretty Bird – Macaw Hi Energy!. Ráno krmím před sedmou hodinou, večer mezi šestou a sedmou. Okolo deváté ráno ary vypouštím do venkovní voliéry, odkud se večer vrací do zázemí a okénka zavírám po setmění. V zimě je pouštím také, ale jen odpoledne.

Arové jsou zvyklí, že jim jednou za týden nebo dva uklízím kompletně vnitřní voliéry. Všechny po tu dobu zavírám do venkovních voliér. Jako podestýlku používám na podlahu v zázemí klasický stavební písek. Bidla arům měním vždy před začátkem hnízdní sezóny, a to jak ve vnitřní, tak venkovní voliéře. Jako podestýlku do budky používám jemné bukové štěpky. Samice je během letošní první hnízdní sezóny takřka nevyhazovala. Mým dalším cílem se snaha pokusit se o přirozený odchov ary zeleného pod rodiči. Vím, že se o tomto druhu traduje, že je nejhůře odchovatelným arou v zajetí, ale to je podle mě dané i faktem, že patří mezi nejméně chované ary vůbec (vedle ary kobaltového a škraboškového). Proto má každé mládě odchované pod rodiči cenu zlata.

Děkuji mojí přítelkyni Lucii Izerové, jednateli ZO ČSCH Exotáři Východní Čechy Jiřímu Stejskalovi a chovatelce Petře Benčatové-Nálepkové, bez nichž by k tomuto úspěšnému odchovu nikdy nedošlo.

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz