Tomáš Ouhel: Chceme přesvědčit Indonésany, aby na pěvecké soutěže pouštěli jen ptáky odchované v zajetí

Statisíce až miliony původních druhů pěvců v Indonésii každoročně končí na ptačích trzích, aby je novopečení majitelé vytrénovali pro oblíbené pěvecké soutěže. Krasky krátkoocasé jávské kvůli tomu v přírodě takřka vymizely, a totéž se dá říci o bulbulech korunkatých nebo loskutácích niaských. Jejich úplnému vyhubení má zabránit kampaň Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA) pod názvem Silent Forest (Ztichlý prales), jíž od října 2017 na dva roky předsedá liberecká zoologická zahrada. Předsedou kampaně je Tomáš Ouhel, koordinátor in-situ projektů Zoo Liberec.




Ochranářská kampaň Silent Forest se týká pěvců v jihovýchodní Asii, konkrétně v Indonésii. Proč jste si vybrali právě tuto zemi?

Z poměrně jednoduchého důvodu, protože jsme chtěli, aby tato kampaň, která potrvá dva roky (od října 2017 do října 2019), byla jasně cílená na co nejefektivnější možnou změnu situace. Vybrali jsme tedy region jihovýchodní Asie ohraničený Indonésií, Malajsií a částí Vietnamu a poměrně úzkou skupinu pěvců, protože věříme, že finanční prostředky, které vybereme v rámci evropských zoologických zahrad a projekty, které s nimi nastartujeme, mohou vést k opravdu signifikantní změně. Krize pěvců v regionu se kampaní nevyřeší, ale může se stát, že na ni upozorní takovým způsobem, že projekty, které ji budou provázet, opravdu zachrání některé druhy ptáků před vyhynutím.

Zvolili jste šest vlajkových druhů: loskutáka velkého, krasku krátkoocasou jávskou, majnu Rotschildovu, sojkovce dvoubarvého, bulbula korunkatého a šámu bělořitou. Kampaň se týká opravdu jen těchto šesti druhů?

Ne, tyto druhy pouze zastupují určité skupiny ptáků podle regionu a jejich zbarvení. Je mezi nimi například sojkovec dvoubarvý, který zastupuje rodinu několika dalších ohrožených sojkovců, ale vybrali jsme toho, který vypadá trochu jako panda, čili takového nejvíc „sexy“ sojkovce. U všech vybraných druhů šlo o to, aby svým zjevem nějak zaujaly, protože pěvci jsou mezi „neptáčkaři“ považováni za takovou skupinu šedivých nevýrazných ptáků. Snažili jsme se tedy vybrat co nejcharizmatičtější a nejbarevnější druhy, které se budou také dobře vyjímat na tričku pro kampaň Silent Forest.

Loskuták niaský byl až do roku 2015 považován za vhynulého. Poté jej na jednom ostrově objevili terénní pracovníci Zoo Liberec (Foto: S. Bruslund)

Kriticky ohrožená kraska krátkoocasá jávská na pěvecké soutěži v indonéské Cikananze. V přírodě je tento pták takřka vyhynulý. (Foto: EAZA Silent Forest)

V zoologických zahradách je z šestice vlajkových druhů kampaně EAZA Silent Forest nejčastěji zastoupena majna Rotschildova (Foto: EAZA Silent Forest)

Velmi vzácný bulbul korunkatý (Foto: R. Wirth)

Mezi oblíbené indonéské pěvce patří i sojkovec dvoubarvý (Foto: F. Richter)

O šámách bělořitých se mezi Indonésany traduje, že nejlépe zpívají ptáci odchycení z přírody (Foto: Jason Thompson)

Jak ta kampaň vlastně vznikla? Předpokládám, že jste v Indonésii působili už předtím.

Přesně tak. Působili jsme tam nejen v rámci in situ projektů českých zoologických zahrad, ale také v mezinárodní ochranářské komunitě pod hlavičkou IUCN – Mezinárodní unie na ochranu přírody. V ní existují skupiny specialistů, které jsou nejvyšší vědeckou autoritou, a ta dlouhodobě podporuje takového ochranářské projekty. Nicméně teď se výrazným způsobem změní jejich financování, protože během dvou let fungování kampaně Silent Forest do Indonésie poplynou docela velké finanční prostředky a upře se na ni velká pozornost. My v liberecké zoo dlouhodobě podporujeme dva projekty na ochranu ptáků Indonésie, jeden je zaměřený na sojkovce dvoubarvého a druhý na loskutáka niaského. Dosud na ně šly ale velmi malé prostředky, měly malou publicitu a věnovali jsme jim méně energie, což by měla celoevropská kampaň změnit. Chceme z toho udělat velké téma.

Loskuták niaský byl dlouho považovaný za vyhynulého, dokud jste ho před třemi lety znovu neobjevili. Byl to jeden z impulsů pro vznik kampaně Silent Forest a zařazení tohoto ptáka mezi její vlajkové druhy?

Ukázalo se, že je potřeba trávit mnohem více času výzkumem vhodných lokalit, než se jenom podívat na druhové jméno ptáka, zběžně zjistit, že se na daném ostrově nevyskytuje a změnit jeho status na vyhynulého. Před třemi lety to vypadalo, že budeme u loskutáka niaského žádat o přesunutí do kategorie Extinct (vyhynulý), ale když jsme narazili na novou populaci, zjistili jsme, že patří k tomuto druhu – i díky porovnání DNA těchto ptáků s DNA v databázích a u muzejních exponátů. Byla to pro nás obrovská radost, když jsme objevili něco, o čem se myslelo, že je už dávno vyhynulé. Vzbudilo to obrovský ohlas v celém ornitologickém světě, protože loskuták niaský je největší zástupce špačkovitých. Je to opravdu pořádně velký pták. Pro nás to byl takový start k tomu říct si, že když taková malá aktivita může něco změnit, pojďme zkusit udělat něco velkého pro ostatní druhy.

Co nejvíc ohrožuje vlajkové druhy kampaně Silent Forest?

Průřezově je to především ilegální odchyt, ať pro chov v zajetí, nebo pro pěvecké soutěže. To je asi největší důvod té krize pěvců v jihovýchodní Asii.

Jak takové pěvecké soutěže probíhají?

Představte si řadu klecí, které jsou umístěné na speciálních kladkách a v každé kleci je jeden pěvec. Často jde o ptáky odchycené z přírody, ale jsou mezi nimi i jedinci odchovaní v zajetí, což chceme v rámci kampaně podporovat, protože jde vlastně o hobby, na kterém není nic špatného. Lidé soutěží v tom, který pták zazpívá výš a lépe. Nejprve se navěsí klece na kladky a pak okolo nich prochází profesionální rozhodčí s píšťalkou, rozezpívává ty ptáky a pak se hodnotí jejich výkon. Existují různé škály zpěvu a toho, co se hodnotí, například jaké tóniny dokáží zazpívat, jak dlouho jsou schopni překřičet jiného ptáka, jak melodické zabarvení hlasu mají… Na to vše dohlíží porota, která vybere toho nejlepšího. Ceny v takových soutěžích jsou někdy opravdu vysoké. Například vítězná šáma bělořitá v jedné loňské soutěži svému majiteli vyzpívala nový Rangerover. Jde tedy o milionové ceny a do těchto soutěží se zapojují nejbohatší Indonésané. Je to jedno z klasických indonéských hobby.

Říkáte, že podporujete, aby soutěžili ptáci odchovaní v zajetí. Jak se liší ceny těchto ptáků od těch, kteří jsou odchyceni z přírody? U papoušků jsou obvykle ceny odchytových ptáků nižší, proto po nich bývala velká poptávka.

Liší se to druh od druhu. Třeba u loskutáků, s kterými se také soutěží a mají i speciální kategorie pro napodobování zvuků a řeči, se daří odchovávat ptáky v zajetí, ale třeba bulbul korunkatý se v zajetí množí tak obtížně, že ze soutěží téměř vymizel. Prakticky celá populace je vychytaná. Šámy bělořité se dají množit v zajetí, ale mezi Indonésany se šíří pověry, že šáma z přírody zpívá lépe, což je tedy naprostý nesmysl. Ale to máte stejné jako s blahodárnými účinky slonoviny, to jsou také bajky. Ceny ptáků jsou různé, netrénovaná šáma vyjde v přepočtu od 500 do 2 000 korun, ale trénovaný pták, který už vyhrál nějaký šampionát, může stát desítky až stovky tisíc. Je to takové rodinné bohatství. Funguje to trochu jako v chovu psů u nás, kdy máte určitý rodokmen, a pokud máte šámu, která vyhrála dva šampionáty a dáte ji do chovu, její vajíčka a potomci mají mnohem vyšší cenu, protože rodič byl šampion.

Menší pěvecká soutěž v indonéské Cinkakanze (Foto: Ade Imansyah)

Velký pěvecký šampionát v Jakartě (Foto: Bernd Marcordes)

Zavěšování klecí s pěvci na šampionátu v Jakartě (Foto: Bernd Marcordes)

Jeden z mnoha ptačích trhů v Indonésii. Odhaduje se, že ročně se v zemi prodá až půldruhého milionu ptáků (Foto: EAZA Silent Forest)

V závěsných klecích nad hlavami lidí jsou ptáci určení pro pěvecké soutěže (Foto: EAZA Silent Forest)

Podmínky pro ptáky na indonéských trzích jsou tristní (Foto: EAZA Silent Forest)

Takže je to něco podobného jako s výstavními andulkami.

Ano, je to hodně podobné.

Odebírají se těm šampionům vajíčka do líhně a odchovávají se mláďata uměle, aby jich bylo více?

Většinou jsou to všechno dokrmovaní ptáci, všechno se hned sbírá do líhně. Asi z důvodu větší výtěžnosti chovných samic.

Jak se takoví ptáci trénují na šampionát ve zpěvu?

Je zajímavé, že v Indonésii a hlavně na Jávě už podle starodávných rytin platilo, že muž musel splňovat pět atributů: měl mít koně, rituální dýku, dům, manželku a vzácného zpěvného ptáka v kleci. Na všech starých rytinách to je jasně vidět. Manželky často na ty ptáky žárlí, protože někteří Javánci věnují výrazně víc pozornosti opeřenci než jim. Je to takové ctihodné hobby, takže ti muži si nosí pěvce sebou v klícce, třeba celé dopoledne sedí a naklepávají mu bříško a učí ho pískat podle píšťalky, prostě si s ním dost vyhrají. Potom existuje například speciální výcvik, kdy se loskuták umístí na čtrnáct dní mezi šámy a on od nich pochytává jejich zpěv. Naučí se stejné výšky jako šáma, potom ho majitel dá k sojkovcům a takhle to točí. Je v tom opravdu systém. Ať už si o tom myslíme v rámci welfare cokoli – ti ptáci jsou opravdu v malých klíckách – na druhou stranu se posouvají do role domácího mazlíčka, jako je u nás třeba pes nebo domácí kočka.

Zároveň se asi dobře socializují, když se dostávají do kontaktu s dalšími takto chovanými ptáky.

Ano, mají okolo sebe spousty ptáků. Netvrdím, že je skvělé mít doma ptáky v kleci, nicméně v Indonésii to je prostě fakt, s nímž se musíme smířit, ať už jsme ochránci nebo vyznavači welfare. On tam není nějak super dostatečný welfare, ale vztah mezi tím ptákem a člověkem je na úplně jiné úrovni než třeba u závodních chrtů, kteří jakmile skončí se závoděním, jsou odkopnuti do útulku. Fungují jenom jako zdroj peněz. U pěveckých šampionů v Indonésii to tak není, lidé si nechávají i ty ptáky, kteří už jsou staří, platí jim drahé veterináře a nechávají si je, i když třeba už tolik nezpívají a nemají šanci na medaile na šampionátu. Je to tedy takové docela milé hobby.

Jak se v rámci kampaně Silent Forest snažíte zamezit tomu, aby se tito ptáci odchytávali z přírody a spíše odchovávali v zajetí?

Kampaň míří na šest druhů ptáků a ti představují šest různých přístupů. U některých druhů jsme ještě daleko od toho, abychom vůbec věděli, kolik existuje poddruhů – například u krasek – takže potřebujeme zjistit, na kolika posledních kopcích žijí, abychom tam mohli platit rangery a ochranu. U jiných druhů potřebujeme výzkum, abychom zjistili, kteří ptáci jsou skutečně ohrožení a máme je chránit. U majn Rotschildových potřebujeme efektivně chránit ptáky vypouštěné do přírody, tedy monitorovat hranici národního parku na Bali, aby tam nelezli pytláci. U loskutáků je zase třeba primární ochrana, tedy chránit jejich populaci tak, jak tam je a udrželi oněch posledních 200 jedinců. U sojkovců potřebujeme nalézt způsob efektivního množení v zajetí, abychom je mohli v záchranných centrech namnožit do budoucích populací určených pro vypouštění do přírody. Co projekt, to trochu jiná cesta. A vedle nich bychom chtěli změnit systém pěveckých soutěží. Každý týden se v Indonésii podle organizace TRAFFIC koná přibližně tisíc takových šampionátů každý týden. Ročně se jenom na Jávě zobchodují dva miliony pěvců, z toho milion až půldruhého milionu se tam dováží ze Sumatry. To jsou obrovské počty, když si vezmete, že sojkovců nebo loskutáků je v přírodě posledních 250 jedinců, šám bělořitých je několik málo tisíc v několika poddruzích a volně létajících bulbulů je jen cca 50.

Krasky jávské dokonce v přírodě už asi nejsou…

Krasky jsou velmi těžko objevitelné a jejich nedostupnost je trochu chrání, toto pravidlo opravdu funguje. My bychom ohledně pěveckých soutěží chtěli docílit takového stavu, a už to řešíme s indonéskou ministryní životního prostředí, aby se vyhlásil prezidentský pohár. Zapojil by se do něj přímo indonéský prezident, a tohoto šampionátu by se mohli zúčastnit pouze ptáci odchovaní v zajetí. To je takový pozitivní přístup, který prosazujeme. Jiní lidé by do toho chtěli spíše píchnout jako do vosího hnízda a celé pěvecké soutěže zrušit. Pokud jste ochránce, co prosazuje welfare, prostě se vám tyto soutěže nelíbí. Mně se sice také nějak extra nelíbí, nechodím třeba na kohoutí zápasy…

… ale v Indonésii to je tradice.

Přesně tak. Zároveň chceme něčeho v té zemi dosáhnout, takže pokud budeme podporovat jejich tradice, pomůže to dobré věci. Pěvecká soutěž sama o sobě nehubí ohrožené druhy ptáků, ty hubí nelegální odchyt, který je zakázaný a odporuje indonéským zákonům. Pokud by se nám podařilo v horizontu pěti let ve spolupráci s pěveckými asociacemi domluvit, že hlavní soutěže budou už jen pro ptáky odchované v zajetí, mohlo by to v konečném důsledku hodně pomoci divokým populacím ptáků. Na vesnických šampionátech ať si ještě dohrávají s původně divokými ptáky, ale ty hlavní soutěže by už měly být jen o odchovech v zajetí, i když tito ptáci jsou logicky dražší než odchytoví – přeci jenom je to víc práce. Chceme se dostat do situace, kdy si majitelé šampionů řeknou, co bych tady falšoval nějaký kroužek, to si radši koupím ptáka od tohoto člověka, který má několik šampionů. Chceme vytvořit elitní chovy a ve výsledku bude jedno, zda takoví ptáci budou zpívat lépe kvůli genetické predispozici nebo proto, že je to majitelé zkrátka naučí. Ministryně životního prostředí je takovému plánu nakloněna, a to teď nemluvím za Silent Forest, ale za IUCN Specialist Group, která s ním přichází. Někteří ochranáři na to ale nebudou slyšet kvůli welfare. Já však pěvecké soutěže nepovažuji za týrání zvířat, ani za cirkus, je to prostě zájmový chov ptáků.

Biotop krasky krátkoocasé jávské (Foto: Anais Tritto)

Stavba záchranného a chovného centra krasek krátkoocasých na Jávě (Foto: EAZA Silent Forest)

Kampaň na ochranu znovu vysazených majn Rotschildových na Bali (Foto: Nicole Bruslund)

Prales na ostrově, kde žije poslední zbytková populace loskutáků niaských, vůbec největších zástupců špačkovitých na světě (Foto: EAZA Silent Forest)

Strážce kontroluje stanoviště na ostrově, kde ochránci chrání nejen loskutáky, ale i vzácné mořské želvy a jejich vejce (Foto: EAZA Silent Forest)

Školáci v národním parku Halimun Salak pozorují vzácné pěvce v přírodě (Foto: Anais Tritto)

Šéf kampaně EAZA Silent Forest Tomáš Ouhel na mezinárodní konferenci o pašerácích (Foto: EAZA Silent Forest)

Zmínil jste plány na vybudování záchranných a chovných center. Řada zoologických zahrad, které jsou zapojeny do kampaně Silent Forest, chová vlajkové druhy této kampaně. Počítáte s tím, že byste evropské odchovy dovezli do Indonésie a vypustili do přírody?

Rádi bychom, ale trochu problematická je čistota chovaných druhů. Například u loskutáků se díky výzkumu České zemědělské univerzity přišlo na to, že každý ostrov má velmi pravděpodobně svůj vlastní samostatný druh. Do evropských zoo se dostali kontinentální loskutáci a promíchali s těmi ostrovními. Tehdy před padesáti lety to fungovalo trochu jinak než dnes… Takže dnes už v evropských zoo těžko narazíte na čistý poddruh loskutáka. Pokud někdo měl v minulosti nějakého ostrovního ptáka, vědecky se stejně považoval za loskutáka velkého, čili pod tento druh spadali jak kontinentální, tak sumaterští jedinci. Neřešilo se to, maximálně tak někdo poukázal na to, že někteří ptáci měli nějaký lalok jiný, ale dnes už víme, že jde o geneticky odlišné jedince, kteří jsou vizuálně a morfologicky zcela rozdílní, laloky mají spojené úplně jinak. S vypouštěním loskutáků by to tedy bylo komplikované. Ale u sojkovců dvoubarvých a majn Rotschildových to už běžně funguje, majny byly vypuštěny na Bali zpět do přírody poté, co tam byly vyhubeny. Novou populaci tvořili ptáci z německých a japonských zoo, vypouštěli jsme tam majny i od nás z liberecké zoo.

A jde vůbec, když odchováte ptáka v Česku, vypustit ho v Indonésii? Protože u papoušků to tak moc neplatí, u nich se nejprve postaví záchranná centra v místě budoucího vypuštění a zoologické zahrady dodávají ptáky pro chov v těchto zařízeních. Teprve jejich potomci mají šanci na reintrodukci.

Ne, chovní ptáci se opravdu nevypouští. Když to popíšu na příkladu majny Rotschildovy, tito ptáci byli odchyceni a dovezeni do Evropy v letech 1965 až 1970. Tehdejší zoo si v podstatě platily ilegální odchyt zvířat z volné přírody, což je dnes nemyslitelné. Takže se tato zvířata natahala do Evropy a my se teď o ně musíme postarat. Naše zoo v Liberci například nechce chovat co nejvíc druhů, naším cílem je dělat dobře ochranu přírody, starat se o zvířata, která už máme a managovat jejich chov tak, aby byla vhodná pro vzdělávání a zároveň aby některá z nich tvořila živou genetickou pojistku, back up populaci, kterou pak vypustíme do přírody. Přesně tak se to stalo u majn Rotschildových, které byly na Bali úplně vyhubené. Theo Pagel, ředitel zoologické zahrady v Kolíně nad Rýnem, tehdy začal připravovat chovné skupiny, některé poslal do Japonska, potom se poslaly na Bali a na Jávu, kde se začaly množit bez lidské pomoci. Tyto odchovy se pak vypouštěly, nejprve po jednotlivých ptácích, aby se zjistilo, jak se v přírodě vůbec chytají.

Chystají se nějak tato mláďata na vypuštění?

Jsou pod speciálním dohledem. Přeci jenom se o ně staráme jinak, experimantálně se pro ně dokonce zkoušeli vyrábět umělí predátoři, kteří přelétávají nad voliérami, aby se v těch zvířatech probudily instinkty, které chovem v zajetí zakrněly. Když tedy takového ptáka vylekáte reálně vypadajícím predátorem, po vypuštění do přírody se opravdu bojí orlů. Pokud byste naopak jejich voliéru umístil vedle voliéry orlů, zvykly by si na ně a únikový reflex by ztratily. Zrovna toto je dobrý příklad, že zoo nejsou jenom ukazovačky zvířat, ale i genové banky, ale samozřejmě ne u všech druhů. Těžko dnes budeme do přírody vypouštět slony ze zoo. Také je to otázka peněz. Zrovna u pěvců je to ale dobré. Momentálně se tak pracuje s bulbuly korunkatými, sojkovci dvoubarevnými a kraskami jávskými. Krasky se nedávno podařilo rozmnožit v pražské zoologické zahradě, což je úžasné. Pokud se podaří krasku krátkoocasou jávskou rozmnožit s rozdistribuovat do pěti šesti zoo, které vybere koordinátor chovu, kurátor ptáků pražské zoo Antonín Vaidl, a s dalšími odchovy v těchto zoo jich bude třeba už přes 40, spojíme se se záchranným centrem na Jávě v rámci této kampaně odešleme v horizontu tří, čtyř nebo pěti let zpátky na Jávu okolo 20 ptáků. Tam už totiž téměř žádný chovný materiál není. Pokud by se tam rozjel chov, měla by kraska jávská díky chovatelům v Zoo Praha a jejich opravdové piplačce při umělém dokrmování krasek šanci na záchranu v tomto čistém jávském druhu.

Jak vlastně využijete peníze, které v rámci kampaně Silent Forest vyberete v Evropě? Zmínil jste budování nových chovných center přímo v Indonésii, co dalšího podpoříte?

Je potřeba říct, že veškeré peníze, které se v rámci kampaně Silent Forest vyberou, jdou přímo na konkrétní projekty. Tedy na těch šest předvybraných projektů. Každý má na místě nějakého velkého a silného partnera, který už má zkušenost s čerpáním grantů, nejlépe i od Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií, čili jde o prověřené organizace a prověřené lidi. Máme jasný přehled o tom, jak se s těmi penězi nakládá. Některým těm organizacím jsme ty projekty připravili přímo na míru. Například na Sumatře vznikne Sumatran Songbirds Sanctuary, pro kterou jsme hledali místního partnera a vybrali jsme Sumatra Orangutan Conservation Program, což je organizace, která vypustila do přírody přes 400 orangutanů. Vede ji Dr. Ian Singleton, renomovaný ochranář a celosvětově proslulý primatolog, který nám kývl na to, že pro nás udělá i ptačí projekt. Zkrátka jsme vybrali ty největší lídry, kteří mají zkušenosti a povolení pracovat s ohroženými živočichy v Indonésii. V tomto konkrétním případě poskytneme 70 tisíc euro na výstavbu chovného centra pro ohrožené druhy ptáků. Ale nechceme, aby dostali jen jednorázový příspěvek a potom neměli peníze na provoz, tak jsme se dohodli s Durell Foundation, což je jedna z nejrenomovanějších ochranářských organizací v Evropě zaměřená na ochranu ohrožených druhů, která je úzce napojená na Zoo Jersey, a tato nadace potom po nás převezme financování tohoto projektu a bude přispívat 20 tisíci euro měsíčně na zajištění jeho chodu, výplaty zaměstnancům, krmivo, apod. Ale nebýt EAZA a její kampaně, toto centrum by nikdy nevzniklo, protože by mu chybělo oněch 70 tisíc euro na samotnou výstavbu a start.

V kampani nejde pouze o peníze, několik českých a slovenských zoo v čele s libereckou vyhlásily sbírku starých dalekohledů, které pak chcete poslat do Indonésie. Co se tam s nimi bude dít?

Partnerem i rádcem kampaně Silent Forest je organizace Greenbooks, kterou založil Petr Hindrich, Čech žijící na Bali, a jejím prostřednictvím vybudoval po celé Indonésii od Papuy až po severní cíp Sumatry síť 70 ekoknihovniček. Věnuje se ekologickým projektům, dodává do komunit filtry na vodu a vzdělává děti. Mají různé aktivity a hry, každá komunita má svého „green gurua“. Vymysleli jsme, že ji zapojíme do kampaně Silent Forest, aby se zviditelnila v Evropě a možná našla nějakého bohatého donátora. Dohodli jsme se tedy, že se pokusíme na bázi těch ekologických komunit vytvořit malé bird watching kluby. Probíhá tam soutěž a deset nejlepších z těch 70 komunit od nás získá ornitologické průvodce a pět až deset dalekohledů. S nimi se budou vypravovat do přírody a pozorovat ohrožené druhy ptáků. Bez dalekohledu je bird watching na nic… Myslím si, že to je dobrá pomocná aktivita, díky níž si indonéské děti získají vztah k přírodě. Navíc dalekohled v Indonésii na zapadlých vesničkách nemá hned tak někdo. Děti si je budou navzájem půjčovat.

Taky to možná pomůže tomu, že děti můžou ponoukat dospělé, aby nevybírali z hnízd mláďata a nechytali ptáky v přírodě. Mimochodem, jak to je v Indonésii s pytláky zpěvných ptáků? Daří se je chytat?

Pytláctví podle mě není tím největším problémem. Kde není objednávka, tam není zloděj. Klíčem k ochraně populací ohrožených druhů pěvců je podle mě snížení poptávky po odchytových ptácích. To znamená působení na organizátory trhů s ptáky, kde by měl být prodej takových ptáků ilegální. Vymýtit se ho ale nikdy nepodaří, protože dnes čile probíhá přes Facebook a Wahtsapp. A kdo chce, ten si ohrožený druh ptáka sežene a koupí. Když se rozhodnete, že chcete mít kakadu palmového z Papuy, jde to prostě zařídit. Ale rád bych prosadil, i ve vztahu k Česku, aby se ve zverimexech neobjevovali kriticky ohrožení kakadu palmoví upytlačení z přírody. A na internetu, aby se neobchodovalo s ilegálně odchycenými ptáky, protože dnes ten, kdo si chce cíleně sehnat bulbula, tak ho sežene, podobně jako drogy. Chceme se dostat do situace, kdy se na internetu budou obchodovat pouze ptáci odchovaní v zajetí. Jakmile se tam objeví deset šám s kroužkem a certifikátem původu, budou stát o pět stovek víc, ale zájemce si je přeci jenom koupí, protože u nich bude upozornění, že jde o legální ptáky s registračním listem a kroužkem, s nimiž se dá soutěžit na pěveckých soutěžích, zatímco s těmi neregistrovanými ne.

Jak chcete zabránit falšování kroužků a certifikátů původu?

Falšování se nedá v tak obrovské zemi s 30 tisíci ostrovy zabránit. Zkomplikuje to ale život překupníkům s ilegálně odchytávanými ptáky. A když se vrátím k pytlákům, během příštího roku se chystáme v rámci naší nově vznikající organizace WILDLIFE GUARDS a kampaně Silent Forest provést nějaký širší medializovaný zátah na organizovaný trh se zpěvnými ptáky, ukázat cesty, kudy šel jejich kontraband a ideálně poslat někoho před soud, nějaké velké zvíře, které to dělá ve velkém. Nechceme tedy bojovat proti těm klukům z vesnic, ale proti organizátorům, kteří ty ptáky přeprodávají dál, a proti samotným objednavatelům.

Předsednictví liberecké zoo v evropské kampani Silent Forest bude končit příští rok v říjnu. Čeho byste chtěli do té doby dosáhnout, abyste si mohli říct, že ta kampaň byla efektivní?

Už teď jsem mile překvapený z toho, jak to funguje. Přesáhli jsme už ty nejpesimističtější cíle, které jsem si vytyčil. Potřebujeme ještě dovybrat potřebné peníze, dotáhnout foundraisingovou kampaň, ale jinak jde o aktivity samotných zoo. Do Silent Forest je zapojeno 160 až 180 zoologických zahrad a denně nám od nich chodí e-maily, že udělaly výstavku nebo že děti ve Valencii malovaly vlajkové ptáky z kampaně a potom své výtvory prodávaly. A nejde jen o zoo, jde o různé organizace, které jsou sdruženy v EAZA, celkem asi 300 institucí, to znamená 300 tiskových mluvčích a 300 koordinátorů dětských kroužků, do kterých chodí okolo 50 tisíc dětí. Těch aktivit je tolik, že je ani všechny nestíháme dávat na web. Jednodušší to je na Facebooku, kde tyto příspěvky sdílíme. Chodí nám tolik fotek, že jsme z nich udělali výstavku a chystáme malé animované video. Trochu bych to přirovnal k situaci před deseti lety, kdy byste mi na otázku, co to je palmový olej, odpověděl, že to je tropický druh oleje. Dnes mi řeknete, že to je jeden z hlavních důvodů kácení deštných pralesů v Indonésii a Malajsii. A není to proto, že byste se tam jel podívat, ale proto, že existovala kampaň o palmovém oleji, díky které jste se to dozvěděl.

Jakou informaci v lidech zanechá kampaň Silent Forest?

Přál bych si, aby na konci roku 2020, až bude začínat další kampaň EAZA, bylo všeobecné povědomí o špatné situaci pěvců v jihovýchodní Asii, a to nejen mezi odbornou, ale trochu i mezi laickou veřejností. A aby se vědělo, že pěvecké soutěže, které staví na ptácích odchycených z přírody, jsou špatná věc. Pokud se to dostane do hlubšího povědomí, chytnou se toho studenti, budou se na to téma psát diplomové práce, budou vznikat dokumentární filmy. Jenom za půl roku trvání kampaně vznikly už dva. Jeden natočila Eleonor Paich v Anglii a teď vzniká nový film o majnách Rotschildových na Bali. Natáčí ho belgičtí filmaři. Kdyby neexistovala kampaň Silent Forest a nenarazili by na ni v zoo, nikdy by tento dokument nevznikl. Naším úkolem je vytáhnout ten problém na veřejnost, odborně ho zpracovat a navrhnout řešení. Lidé, kteří se setkají s naší kampaní, si budou říkat, proč se tomu věnuje taková pozornost. Potom narazí na naši brožuru a uvidí, že to je doopravdy problém.

Kampaň potrvá dva roky. Na co se EAZA zaměří potom?

To záleží na příštím vedení kampaně. Bude to třeba nějaká španělská nebo anglická zoo a já jenom doufám, že vyberou něco tím systémem, jako jsme vybírali my, aby to bylo důležité, ale zároveň pro veřejnost neznámé. Pokud by to měla být kampaň na ochranu nosorožců a pokud budu mít ve strukturách EAZA možnost se k tomu vyjádřit, budu určitě lobbovat za to, aby to by bylo zase spíše nějaké neznámé téma, protože problém s pytlačením nosorožců pro rohovinu je tak mediálně exponovaný, že by to bylo nošení dříví do lesa. Existuje spousta ohrožených zvířat, která by si zasloužila naši pozornost více.

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz




Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Web používá cookies, kliknutím toto berete na vědomí. Dálší informace

Cookies je soubor, který se ukládá ve vašem počítači. Je potřebný k fungování uživatelského nastavení, reklamy a bezproblémového fungování webu. Kliknutím na OK souhlasíte s používáním.

Storno