Jan Potůček Nedaří se vám prodat letošní odchovy papoušků? Nebo snad máte, podobně jako já, ještě ve voliérách loňská mláďata? Nechcete je prodat pod cenou anebo jste to zkusili, ale i tak marně hledáte kupce? S prodejem ptáků to je zkrátka letos špatné. Na odbyt nejdou jen dražší druhy, ale i ty levnější. Čím to je? Inflací a vysokými cenami potravin? Obavami z pozitivního seznamu zvířat, který by mohla schválit Evropská unie? Nebo snad celkově nižší kupní silou českých spotřebitelů? Důvodů asi bude více, jen se sešly všechny najednou. Stačí zajet na jakoukoli chovatelskou burzu a podívat se, kolik papoušků a jiných zvířat se tam prodá. A jak rapidně klesly ceny ptáků do výkupu. Nabízet za korelu padesát korun je opravdu k smíchu.
Není to tak dávno, co mi jeden z velkých českých chovatelů vmetl do tváře, že za nezájem o ptáky může medializace tématu pozitivních seznamů zvířat a podpisová akce proti vzniku takového seznamu na úrovni celé Evropské unie. Zkrátka že strašíme lidi a oni si pak nekupují ptáky. Možná by bylo lepší se tvářit, že nic takového jako celounijní pozitivní seznam zvířat nehrozí a podpořit tak saldo obchodu s ptáky. Pokud tedy budeme věřit tomu, že za nezájmem o papoušky je skutečně strach z pozitivního seznamu a zákazu chovu (a především rozmnožování) některých druhů zvířat. Osobně si to nemyslím. Dnes a denně se můžeme dočítat ve zprávách, jak se zvyšuje podíl domácností na hranici chudoby. Člověka se to nemusí přímo dotknout, ale výdaje jsme omezili prakticky všichni.
Líhně, dokrmování, inseminace…
Taky bych už rád prodal dvě loňské ararauny a uvolnil si tak voliéru, kterou mi druhým rokem blokují. Na druhou stranu si říkám, že pokud je mám kde mít, nemusím s jejich prodejem spěchat a prostě jen prokrmím o něco víc peněz, než kdyby už byly prodané. Hůř jsou na tom ti, co každoročně chrlí desítky ptáků, ať už z vlastních odchovů, z ručního dokrmování od různých chovatelů nebo formou importu ze zahraničí. Ale možná že je tahle krize potřebná. Vždyť se podívejme, kam jsme to s chovatelstvím papoušků dospěli: odchov mláděte už není jakýsi bonus samotného chovu, ale nutnost, kterou je třeba každoročně několikrát zopakovat. Čím dražší ptáci, tím vyšší pravděpodobnost, že jim chovatel odebere snůšku, aby zasedli ještě jednou a potom ještě jednou. Tři hnízdění jsou víc než jedno.
Mláďat je pak víc a zisk se nasčítá. A když chovatel sám nemá čas na dokrmování, má možnost si vybrat z nepřeberného množství profesionálních dokrmovačů. Bude ho to stát jenom třetinu celkové hodnoty ptáka, dvě třetiny jdou do kapsy, a to se ani mláďata nemusí vrátit k původnímu majiteli, od dokrmovače jdou rovnou ke kupujícím. Z chovných párů se stávají takové pestrobarevné slepice, jejichž jedinou povinností je správně napářit a nerozbít vejce předtím, než jim je chovatel sebere. A když to nejde přirozenou cestou, začneme papoušky uměle inseminovat jako krávy. Veškerá radost a starost se z chovatelství vytrácí, jde jen o zisk a zvyšování produkce. Kolik papoušků ale může tak malá země jako Česká republika pojmout? Ano, desetitisíce jich ročně vyvážíme, ale to jsou spíš menší druhy z oněch výkupů na burzách.
Zájmový chov by měl být opravdu zájmový
Pak tu jsou velcí papoušci, jejichž produkce dosáhla v posledních letech až obludných rozměrů a teď se všichni diví, že trh je nasycený. Ne, každá rodina si opravdu domů nepořídí žaka, amazoňana, kakadua nebo aru. Nebo většinou ne. Druhá věc je, že prodejci zoufalí z malé poptávky už potenciálním kupcům nesdělují, co je s koupí velkého papouška čeká za povinnosti a jaká to je odpovědnost uvázat si na sebe – často doživotně – tak inteligentního tvora. Z chovatelství se zkrátka stal takový průmysl zaměřený na produkci ptáků. A to už není hobby či zájmová činnost. Přesně na tenhle rozpor narazili účastníci letošního zasedání stálého výboru CITES v Ženevě. Totiž že řada evropských chovatelů produkuje obrovské množství mláďat ohrožených druhů papoušků, vzácných a drahých, evidentně kvůli výdělku, ale za komerční chov se neoznačují. Protože jinak by museli svůj chov registrovat a byli by pod kontrolou.
Řízená nadprodukce ptáků vede k horší a horší kvalitě mláďat a zhoršující se schopnosti se přirozeným způsobem rozmnožovat. Ptáci se zmenšují, zhoršuje se jim zdraví i věk dožití. A to nemluvím o záměrném šlechtění, kdy někteří ptáci žijí s bídou dva tři roky a za tu dobu dokáží vyprodukovat stěží jednu generaci potomků. No a tohle všechno chceme předat mladým chovatelům, kterých se nám tolik nedostává? Takže fajn, ať se ptáci ještě nějakou dobu neprodávají. Aspoň se jich ti, co je chovají jenom pro byznys, rychle zbaví a zůstanou hlavně srdcaři, kteří chovají papoušky pro vlastní potěchu a nejen pro zisk.
Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz
