Moje zkušenosti s chovem a odchovem arů zelenokřídlých

První ary zelenokřídlé jsem si pořídil v roce 2009. Sháněl jsem tehdy dospělý pár, abych nemusel čekat deset a více let a domluvil se s dovozcem, který mi sehnal osmileté ptáky z Německa. 7. února jsem si je přivezl a 10. března bylo v boudě první vejce. 13. března následovalo druhé, ale obě byla čistá. Ptáci se k sobě měli neskutečně, jeden bez druhého pomalu nepřeskočil na druhé bidlo. Věčně se dotýkali a probírali si peří. Čistou snůšku jsem jim po dvou týdnech odebral a čekal, že do tří týdnů přijde nová, už plná. Ale nestalo se.

Až začátkem prosince téhož roku samice snesla opět dvě vejce, tentokrát obě plná. Seděla na nich přímo ukázkově, ale v termínu líhnutí prvního mláděte se nic nedělo. Slyšel jsem, že uvnitř vejce mládě ťuká, ale nemohlo se vylíhnout. Zhruba tři dny po termínu klubání jsem si všiml, že vejce je naklubané, ale skořápku mělo vylámanou ven. Dospěl jsem k závěru, že mu samice pomáhá. Mládě se mi zdálo slabé, ozývalo se méně. Nezbylo nic jiného, než mu pomoci. Opatrně jsem odloupal skořápku, mládě vyndal a zjistil, že mělo přes zobák přischlou blánu. Mohlo jím tedy jen ťukat, ale nedokázalo skořápku otevřít. Kdybych mu nepomohl, bylo by po něm.

Úhyn samice a dokrmování vzletného mláděte

Mládě bylo v pořádku, samice ho hned nakrmila, ale druhé vejce se také nemohlo naklubat a když jsem ho po dvou nebo třech dnech šel otevřít, mládě už nebylo slyšet. Uhynulo a nemělo vůbec zatažený žloutkový váček. Každopádně alespoň jedno mládě jsem zachránil a rodiče se o ně starali špičkově. V dalších sezónách odchovávali pravidelně po jednom mláděti, jednou dokonce dvě. Samice si zvykla snášet okolo Vánoc. Přišla sezóna 2013, v budce byla opět dvě vejce. Jedno se nevylíhlo, druhé se vyklubalo samo 28. ledna. Bylo to vůbec poslední mládě od tohoto páru a zajímavé na něm bylo, že z budky vylétlo až 1. června.

REPORTÁŽ: Na návštěvě u Jiřího Stejskala, chovatele velkých i malých druhů arů z Pardubic

Byl to sameček a asi týden nebo dva poté, co vylétl z boudy, jsem si všiml, že samice je nějaká špatná. Hned jsem volal naši pardubickou veterinářku MVDr. Markétu Marečkovou a ta zjistila, že samice má zápal plic a zaplísněné vzdušné vaky. To nebyla moc dobrá prognóza a také se ukázalo, že nebyla šance: asi po třech týdnech samice uhynula. Hned jsem začal pátrat, v čem mohl být problém a prošel jsem veškeré krmivo, které jsem jim podával. Všem arům dávám směs All Pet s ovocem. Měl jsem ji přesypanou ve sklenici a uzavřenou. Před podáváním jsem ji vždycky proklepal, protože směs se hodně lepila. Ukázalo se, že v uzavřené sklenici směs prorostla plísní, a to byl důvod zdravotních problémů samice.

Protože samec přestal mládě krmit a sám byl bez samice hrozně špatný, až to vypadalo, že uhyne také – steskem – museli jsme se o mládě postarat a již plně opeřeného aru ještě asi dva měsíce dokrmovat. Dovedete si jistě představit, co to bylo za zápas přesvědčit divoké mládě, aby se nechalo nakrmit… Naštěstí s námi už mohlo jezdit na chalupu.

Kde sehnat novou dospělou samici?

Úhynem samice mi ale vznikl problém, kde sehnat k tak úžasnému samci novou samici. Koupil jsem celkem slušného ptáka, ale nakonec se ukázalo, že místo deklarované samice, které to měla i v papírech, šlo o samce. Docela dlouho mi trvalo, než si pro něj původní chovatel přijel a to mě otrávilo natolik, že jsem se nechal umluvit a svého chovného samce jsem prodal. Ještě tu sezónu se stal znovu úspěšným otcem. Rok na to, v sezóně 2014, se mi naskytla příležitost koupit od kamaráda nový pár arů zelenokřídlých. Z kapacitních důvodů je musel dát pryč. Byli to krásní ptáci, jeden čtyřletý a druhý pětiletý. Rok předtím jsem je viděl u původního chovatele, kde vyrostli, a už tenkrát se mi líbili.

ROZHOVOR: Jiří Stejskal: Na ary mám štěstí, kromě kanind jsem všechny odchoval hned první sezónu

Dnes však s těmito ptáky zažívám docela zvláštní okamžiky. První dva roky se k sobě měli tak hezky jako můj předchozí pár, takže jsem očekával podobný průběh. V loňském roce ale samice začala napadat samce. Letos je devítiletá, samec osmiletý a vypadá to, že ještě pořád není zralý na páření. Loni měl takové pokusy, kdy samici krmil a probírali se, ale trvalo to asi jen měsíc. Samice byla v toku celé jaro až do června a celé období před po samcově krmení na něj byla hodně agresivní. Neustále ho honila a nepřestávala ani v zimě. Rozhodl jsem se je tedy rozdělit a samici dát na nějakou dobu do jiné, menší voliéry. Po čase jsem ji zase dal zpět a myslel jsem si, že toho bude vážit, ale omyl! Opět začala napadat samce a k tomu se přidala hrozná žárlivost, jakmile jsem cokoli nabídnul rukou samci. Okamžitě přiletěla a srazila ho na zem. Nesnese, když samci něco dávám a ona to vidí.

Letošní sezóna navíc vypadá ještě o dost hůře než loňská, protože samec je ze samice až tak otrávený, že se drží na opačném konci voliéry, nebo je v záletu a samice ve venkovní voliéře. Čím méně na ni vidí, tím je spokojenější. Jediné, co se zlepšilo, je samcova ochota uhájit si krmný pult, když je jdu nakrmit. Nenechá se od něj odehnat a pokud ano, pak jen na chvilku a potom samici opět vytlačí. Loni ho ani nepouštěla ke žrádlu. Nejsem si tedy jistý, zda samec ještě nepotřebuje rok nebo dva na to, aby vyspěl. Možná, že kdyby byl starší on a samice o rok mladší… Přemýšlím tedy o tom, že ho vyměním.

Jsou to velmi inteligentní a uvážliví ptáci

Arové zelenokřídlí mi připadají takoví moudřejší a inteligentnější než ostatní běžní arové, včetně araraun. Přijde mi, že poznají i moji náladu, když je jdu krmit. Když spěchám, ani se nechtějí nějak moc kamarádit, zalezou si někam a koukají. Ale když mám čas, stojí v okénku, koukají, chytají mě zobákem za rukáv a chtěli by komunikovat. Dělají samé šaškárny. Na dveřích od vnitřních voliér mám zavěšené škrabky na čistění krmného pultu. První, co se naučili, bylo to, jak škrabku shodit. Mají hroznou radost, když jdu kolem, pověsím ji zpátky a ještě než se stačím narovnat, znovu ji shodí. Samice se naučila otevírat šupák od dveří vnitřní voliéry. Už několikrát se mi stalo, že jsem uvnitř nakrmil, odešel jsem pryč, a oni si ho pak otevřeli, nalétli na dveře, ty se jim také otevřeli a potom se producírovali uvnitř na chodbičce. Většinou pak chodí po zemi a probírají, co tam najdou. Takhle jsou tam klidně dvě tři hodiny a dělají si, co chtějí a pak si zase vlezou zpátky k sobě a dělají jakoby nic.

Někdy se stane, že když je krmím a oni mě tahají zobákem za rukáv, klovnou mě a já se leknu, škubnu rukou a vytáhnu je okénkem ke krmným pultům ven do uličky. To si tam pak chodí, já se o ně nestarám, jenom jim otevřu dveře od jejich voliéry, aby si tam mohli dojít a nestarám se o ně. Kolikrát jdu v chodbě proti samci, překročím ho a on si z toho nic nedělá. Hnízdní boudy pro ary zelenokřídlé používám ležaté a dostatečně silné, o velikosti 100 x 50 x 60 cm. Dospěl jsem k tomu, že nejlepší jsou dubové a zvenku na nich mám přišroubované pletivo. Jako podestýlku jim dovnitř dávám čerstvé štěpky. Dříve jsem dával jenom trouch, ale přijde mi, že čerstvé štěpky jsou lepší i s ohledem na zajištění vlhkosti v budce.

Štěpky také ary motivují k aktivitě. Motivuje je, když v boudě vidí novou hromádku, aby se do ní hned pustili a různě ji uvnitř přetvarovávali. Chovám několik druhů velkých a malých arů, a štěpky dávám do budky všem. Nedělám také rozdíl mezi krmením pro jednotlivé druhy. Snad jen menším druhům dávám výrazně méně ořechů, třeba jeden vlašský ořech na pár denně. Tuto dávku nezvyšuji ani před tokem, na rozdíl do velkých arů včetně zelenokřídlých. Ti naopak ořechy milují.

Úvodní foto: Ing. Jiří Stejskal, Pardubice