Jan Potůček 
UVNITŘ FOTO A VIDEO – Na dnešní reportáž se web Ararauna.cz vydal za humna. Jak už to tak bývá, pod svícnem je tma a tak mi trvalo pět let, než jsem zavítal k pardubickému chovateli arů Jiřímu Stejskalovi. Člověku, kterému do značné míry vděčím za to, že mi stavební úřad povolil stavbu mých vlastních voliér pro ary – v době sporů se sousedy, kteří proti mému záměru dost silně bojovali, se nabídl, že úřednicím z pardubického stavebního úřadu ukáže, jak takový chov arů vypadá. A že tito velcí papoušci rozhodně nejsou tak obtěžujícím elementem, kvůli němuž je nutné sepisovat petice a tvrdit, že budou křičet od rána do večera…
Jiří Stejskal chová výhradně ary a voliéry má postavené na zahradě mezi dalšími rodinnými domy, asi 200 metrů od radnice městského obvodu Pardubice IV. To se také ukázalo být dobré při mém boji o stavbu vlastních voliér, protože úředníci z tohoto obvodního úřadu vůbec netušili, že kousek od nich nějaké voliéry s ary jsou, a tak si mohli v praxi ověřit, že stížnosti o předpokládaném hluku, který bude slyšet dva kilometry daleko, jsou hodně přehnané. A to je fakt: když přicházím k Jiřímu Stejskalovi, papoušky zaslechnu teprve padesát metrů od jeho zahrady, a to jsem o nich věděl dopředu, takže jsem schválně napínal uši.
Hluční arové? Snad jenom „severy“
„Sousedé si na hluk nestěžují, ale je fakt, že svoje ary pouštím ven až ve chvíli, kdy jsou všichni okolo už vzhůru,“ říká Jiří Stejskal. Jako penzistu ho ráno netlačí čas, takže papoušky krmí až okolo osmé hodiny a to je také nejdřívější čas, kdy jim otevírá okénka do venkovních voliér. „Když někdy náhodou krmím dříve, ven je stejně nepustím před osmou ráno,“ popisuje recept na dobré soužití se sousedy. Arové totiž po vypuštění deset minut až čtvrt hodiny intenzivně křičí. Potom se uklidní a během dne se ozvou jen občas. Zakřičí si zase až večer, před návratem do záletů, kde jim chovatel přisvěcuje, takže jakmile se začne šeřit, ptáci si zalezou sami za světlem.
Hluk a problémy se sousedy je asi první věc, o které se mezi sebou baví chovatelé arů. Jiří Stejskal mi popisuje, jak se chystá zbavit chovného páru arů malých, kteří jsou i na jeho vkus poněkud více ukřičení. Zasloužilí ptačí rodiče ho letos nepříjemně překvapili i útokem na vlastní mládě, kterému uklovali poslední články prstů na jedné noze. „V životě jsem se s podobným chováním nesetkal, a v minulosti odchovávali mladé naprosto bez problémů,“ říká Jiří Stejskal a ukazuje mi rodiče společně s oním mládětem, které je vylétlé z budky a dospělí mu už neubližují. Letošní sezóna prý byla špatná i u arů marakán, které dříve odchovávaly pravidelně mladé, ale poslední dva roky ničí vejce.
Velký úspěch u arů kanind
Náladu Jiřímu Stejskalovi ale spravili arové kaninda, které si pořídil před třemi lety a jako jedenáctiletí letos odchovali k samostatnosti dvě mláďata. Shodou okolností dvě samičky, jichž bývá nedostatek. Kanindy získal Jiří Stejskal od chovatele z Moravy, u kterého nehnízdily. V nových podmínkách si prý nějakou dobu zvykaly, než začaly jevit zájem o hnízdní budku. Nakonec pomohlo, když jim Jiří Stejskal přitloukl k vletovému otvoru do budky prkénko, přes které se musely proklovat dovnitř. „Celou destičku rozštípaly napůl a potom začaly hnízdit,“ líčí. Kanindy jsou prý první pár arů, u kterého zatím nezaznamenal žádné problémy s hnízděním. „Jinak všichni ostatní mají nějaké své mouchy,“ říká.
ČTĚTE TAKÉ: Na návštěvě chovatelského zařízení Arasféra v Malhoticích u Hranic na Moravě
V době mé návštěvy byla mláďata kanind plně opeřená, ale ještě v boudě a rodiče lezli po pletivu ve venkovní voliéře. Podle Jiřího Stejskala v ní nelétali, protože jim patrně vadila malá šířka voliéry. Později však zjistil, že příčina byla v něčem jiném: do venkovních voliér zavěšuje na řetězy dřevěné „koláče“ a když kanindy dřevo zlikvidovaly, zůstal jim uprostřed voliéry viset pouze řetěz. Při letu o něj vždy zavadily křídlem, a to jim vadilo natolik, že létat přestaly a pouze lezly. „Když jsem pak ve voliéře uklízel, o řetěz jsem zavadil hlavou a sundal jsem ho. Později jsem viděl, že mláďata, která vylétla z budky, po voliéře normálně létají a to samé dělali i dospělí.“
Voliéry z pleteného pletiva čeká výměna
I tak Jiří Stejskal uvažuje, že voliéry pro kanindy a také pro malé druhy arů mírně rozšíří. Chystá se ubrat na šířce tří velkých voliér a přidat čtyřem užším. Celé chovatelské zařízení kdysi stavěl s představou, že pokud v něm nebude chovat papoušky, dá do něj opice. „Je to tedy taková skládačka, kde se dá jednoduše hýbat příčkami,“ říká. Venkovní voliéry z pleteného pletiva původně sloužily australským papouškům královským, červenokřídlým, Alexandřiným a dalším. „Letos to je už 38 let, co jsem je stavěl a tak je brzy čeká výměna,“ říká Jiří Stejskal. Hodně přemýšlí o materiálu, obává se totiž pozinkovaného pletiva kvůli případné otravě ptáků.
NAPSALI JSME: Na návštěvě u Radka Miči, chovatele papoušků z Uherského Brodu a Rudic
Jak se vlastně chovatel australských papoušků dostal k arům? „Začínal jsem s kamarádem chovem rosel a dalších australských papoušků. On se věnoval spíš menším druhům, papoušíčkům a agapornisům, a u mě byly větší druhy. Později se ale naše cesty rozešly, já jsem se pustil do chovu arů, o kterých jsem vždycky snil. Jako první jsem získal náhodou asi před jedenácti lety ary ararauny,“ vzpomíná Jiří Stejskal. Papoušky mu tehdy nabídl známý, který je choval doma, kde se ararauny oškubaly a terorizovaly rodinu neustálým křikem. U Jiřího Stejskala dostaly prostornou voliéru, brzy přepeřily a hned první rok odchovaly mladé. Ararauny prý byly také určitým testem na sousedy. Dopadlo to dobře, takže dva roky poté si Jiří Stejskal pořídil ary malé.
Úspěšné začátky s chovem arů
O další rok později následovali arové marakány, poté arové zelenokřídlí a před třemi lety arové kanindy. Od všech arů kromě kanind odchoval mladé hned první rok. „Kupuji si už dospělé páry a měl jsem to štěstí, že všechny se o svá mláďata dobře starají. Pokud nemusím, papoušky ručně nedokrmuji. Nejsem příznivec domácích mazlíčků, i když se mi několikrát stalo, že po mě někdo chtěl aru na ochočení,“ líčí Jiří Stejskal. V takovém případě prý odebral mládě z budky ve věku dvou měsíců a postupně ho zvykal na lidskou přítomnost. Jednou také musel dokrmovat již vylétlé mládě ary zelenokřídlého, protože mu uhynula chovná samice. „Byl to tehdy doslova boj. Já jsem vždy musel mládě přeprat a žena ho nakrmila lžičkou,“ popisuje chovatel.
K VĚCI: Na návštěvě u Josefa Strnada, chovatele eklektů a amazoňanů vějířových ze Štítné nad Vláří
Ne vždy se ale Jiřímu Stejskalovi dařilo. U původního páru arů araraun mu onemocněla samice ve chvíli, kdy seděla na snůšce pěti vajec. Šlo o hodně rychlou infekci, s níž tehdy nepomohl ani mezi chovateli proslulý doktor Tukač. „Dopárovávání zbylého samce bylo katastrofální. Koupil jsem mu postupně tři samice. Vždy jsem je dal do karantény, udělal všechny testy, pak je dal v kleci do voliéry k samci, po nějaké době vypustil a samec po nich šel, že by je snad zabil. To se opakovalo u několika samic,“ vypráví Jiří Stejskal. Podobným martyriem si prošel ve chvíli, kdy mu uhynula chovná samice ary zelenokřídlého na zánět vzdušných vaků. „Jeden chovatel mi prodal domnělou samici i s papíry, ale ve skutečnosti to byl samec,“ říká chovatel.
Dopárovávání dospělých arů? Už nikdy
Od té doby se už Jiří Stejskal o dopárovávání dospělých arů nepokouší. Zbylého chovného samce ary zelenokřídlého prodal (dnes je již otcem mnoha mláďat v jiném chovu) a koupil si nový mladý pár, u kterého zatím ještě čeká na první hnízdění. Ostatně, i ary kanindy Jiří Stejskal získal „hotové“ a díky tomu také přišel úspěch relativně brzy. Během letošní zimní sezóny obsadí poslední volnou voliéru párem arů horských, které si dovezl z Loro Parque. „O ary horské jsem stál delší dobu, ale zjistil jsem, že u našich chovatelů je problém získat ptáky s potřebnými papíry. Proto jsem volil dovoz,“ vysvětluje. Pokud se zadaří příští sezóna a zároveň najde kupce na chovný pár arů malých, chce svoji kolekci doplnit ještě o ary červenouché.
ČTETE TAKÉ: Na návštěvě u Petra a Moniky Jarošových, specialistů na amazoňany a amazónky z Říčan u Brna
Jednu velkou voliéru si nechává Jiří Stejskal prázdnou jako proletovou pro mláďata. Ne každý chovatel arů to tak praktikuje, ale z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že mláďata, která mohla být v proletové voliéře, jsou v daleko lepší kondici a neukusují si ocasy. Pokud mladý ara může strávit první rok života s dalšími odstavenými mláďaty v proletové voliéře, vypadá daleko lépe než ara, kterého chovatel odstavuje v kleci nebo voliérce někde ve sklepě. Navíc se může vylétat, což u „klecových“ mláďat neplatí. A jaké má Jiří Stejskal plány do budoucna? Kromě zmíněných arů horských a červenouchých uvažuje v delším horizontu o snu všech chovatelů arů – arech hyacintových.
„Ale mým nejtajnějším přáním jsou ararové zelení. To je tak nádherný pták, že když jsem ho viděl poprvé v Loro Parque na Tenerife, strávil jsem u jeho voliéry strašně moc času. Dostupnost těchto ptáků je ale nulová, takže moje představa je spíše iluzorní,“ vysvětluje Jiří Stejskal. Nemusí to tak ale platit navždy – vždyť i arové kanindy byli ještě před patnácti lety v Česku prakticky nedostupní a jejich cena byla oproti dnešku minimálně dvojnásobná. Ararů se tak v českých chovech časem zcela jistě dočkáme – třeba zrovna u Jiřího Stejskala. Budeme držet palce, aby se to povedlo.
Příští týden přinese Ararauna.cz rozhovor s Jiřím Stejskalem o jeho chovu papoušků.
Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz
