Na návštěvě u Petra a Moniky Jarošových, specialistů na amazoňany a amazónky z Říčan u Brna

UVNITŘ FOTOGALERIE – Kolik voliér pro papoušky se může vejít na zahradu rodinného domu či statku? Zapeklitá otázka. Manželé Monika a Petr Jarošovi z Říčan u Brna jich mají 128 a když započítají i proletové voliéry a klece pro čerstvé odchovy či ty v karanténě, dospějí k číslu 150. To je už koníček, který zabere spoustu času, a na chovatelském zařízení Jarošových, které funguje pod názvem Papoušek Říčany, je to vidět. Ačkoli první skupiny voliér dokončili teprve v roce 2002 (tehdy výhradně pro australské druhy papoušků), v následujících letech se jejich počet rozšiřoval takřka geometrickou řadou. Měnila se i chovatelská specializace Jarošových, od „Austrálie“ se postupně dostali k africkým a posléze jihoamerickým papouškům, konkrétně k amazoňanům a amazónkům. Narazíte u nich ale i na kakaduy tenkozobé.

„Začínal jsem s andulkami, po nich jsem měl neofémy a po nich kakariki. Po nich přišli australští papoušci, celý rod Polytelis: papoušci nádherní, kouřoví, princezky. No a potom už nastala doba, kdy sem začal pan Šimon vozit ve velkém amazoňany a byli cenově dostupní, tak jsem začal oranžovokřídlými, pomoučenými a dalšími. Ale nikdy se mi nepodařilo tyto ptáky z dovozu rozmnožit. Ale čichl jsem k amazoňanům a už mi to zůstalo,“ popisuje Petr Jaroš anabázi, která ho nakonec dovedla k dnešní zálibě, v níž se může směle porovnávat i s nejznámějšími evropskými chovateli amazoňanů. „Amazoňané se mi líbí stavbou těla, druhovou rozmanitostí a svým projevem. A také soustavně nekřičí, mají jen svoje hodinky“ vysvětluje další důvod, proč jeho volba padla právě na tento rod.

Z chovu arů nakonec sešlo, byli hluční

Jarošovi v minulosti sice chovali i ary, ti jim však nikdy nepřirostli tolik k srdci. Navíc musí brát ohledy na sousedy, protože bydlí v zástavbě rodinných domů, a arové také zaberou mnohem víc místa. „U nás je to opravdu dané polohou chovného zařízení, museli jsme volit druhy, které nejsou tak hlučné. I tak jsme museli slíbit panu starostovi, že o víkendech budeme ptáky vypouštět do venkovních výletů až v deset hodin dopoledne. Ale funguje to, zvykli jsme si,“ říkají. Papoušci si prý zakřičí ráno a poté navečer. „Okolo půl páté, páté, bývá jejich hodinka. To bychom se nemohli tak jednoduše bavit, asi bychom se navzájem neslyšeli,“ směje se Petr Jaroš nad kávou na pergole, odkud je krásný výhled na většinu z jeho voliér. Stížnosti na hluk prý zatím řešit nemusel, navíc bezprostřední soused chová pávy, kteří nadělají násobný hluk.

K TÉMATU: Na návštěvě u Jana Nedělníka, majitele nejucelenější kolekce amazoňanů v Evropě

I když se Jarošovi aktuálně specializují na amazoňany (a také amazónky), na původně chované australské papoušky nezanevřeli. Ponechali jim celý původní pavilon, který postavili jako první před třinácti lety. Ve voliérách jim tak poletují papoušci nádherní, kouřoví, alexandřini, královští, červenokřídlí, ale i rosely žlutohlavé či barnardi límcoví. Všichni ve špičkové kondici a s nádherným opeřením, což se dnes – kdy je chov australských druhů na ústupu a poptávka po nich i ceny klesají – už takřka nevidí. „Neutekl jsem od nich a ani neuteču. Je to pro mě nostalgie, ale pořád se mi ti ptáci líbí. I u australských druhů je v dnešní době složité najít špičkové ptáky. Pokud chce mít člověk hezké ptáky a špičkový chov, dá to spoustu práce. Není to jenom o druhu, ale i o jedinci,“ věří Petr Jaroš.

Úspěch s kakaduy tenkozobými

Mezi australské druhy, jejichž voliéry nemají uzavíratelné a vytápěné zázemí, loni umístil i kakaduy tenkozobé. Těm původně vyčlenil velkou proletovou voliéru, kterou nyní využívá pro mláďata amazoňanů „na vylétání“. Kakaduům původně v zimě topil a nechával je v zázemí, po čtyři roky se mu je ale nedařilo přimět k hnízdění. Až mu jeden holandský chovatel poradil, že je má nechat přes zimu „vymrznout“, že jde o australský druh kakadua, který i ve své domovině každoročně čelí zimě podobné té, kterou máme u nás ve střední Evropě. Petru Jarošovi se do takového experimentu příliš nechtělo, ale nakonec svolil a vyplatilo se. Hned následující jaro kakaduové tenkozobí zahnízdili. Samice snesla dvě vejce, jedno však rozbila a druhé chovatel pro jistotu odebral do líhně. Mládě odchoval společně s manželkou uměle.

ČTĚTE TAKÉ: Na návštěvě u Zdeňka Vandělíka, specialisty na aratingy a další jihoamerické papoušky

„Specialisté na kakaduy nám potvrdili, že u kakaduů tenkozobých je běžné, že rodiče vejce rozbíjí. Odchovali jsme krásného ptáka, který byl shodou okolností samice. Den po podání inzerátu byl pryč, šel k chovateli v Česku, který se věnuje kakaduům, tedy do chovu. Na domácího mazlíčka bych ji neprodal. To by byla škoda. Ptáky, kterých je chovatelský nedostatek, na miláčky neprodáváme,“ konstatuje Petr Jaroš. Mazlíčkáři ale tvoří důležitou část odběratelů mláďat, které se podaří v chovatelském zařízení Papoušek Říčany odchovat. Ať už si kupují častější druhy amazoňanů nebo žaky. „Ekonomika chovu je důležitá,“ upozorňuje Petr Jaroš. „Člověk, i když je tomu ochoten dát všechno, to musí mít spočítané alespoň tak, aby měl takové druhy papoušků, nebo u mě amazoňanů, kteří jsou schopni vyprodukovat mláďata, co jsou obchodovatelná. Já z těchto důvodů mám větší počet párů amazoňanů modročelých, ale také žaky.“

Specialita Jarošových? Mexická forma amazoňana žlutolícího

Právě z prodeje těchto amazoňanů a mladých žaků se Jarošovým daří financovat celý chov, který je velmi pestrý a zahrnuje i méně obvyklé papouščí druhy, o které nemusí být taková poptávka, ale často patří mezi chovatelské rarity. Jako například amazoňan žlutolící mexické formy, kterého Jarošovi začali v České republice chovat jako vůbec první a druhým rokem se jim ho daří i rozmnožovat. Nejde o samostatný poddruh, ale barevnou variaci, která se vyskytuje výhradně v Mexiku a od „obyčejných“ amazoňanů žlutolících se liší výrazně červenou maskou. Mezi chovateli jsou tito ptáci hodně vzácní a tomu odpovídá i jejich cena: pár vyjde na tři tisíce euro (přes 80 tisíc korun) a i tak se poměrně složitě shání. Když Petr Jaroš skládal první tři páry, objel kvůli nim půlku Evropy. Vůbec první ptáky viděl v Itálii.

NAPSALI JSME: Na návštěvě u Ondřeje Štafka, chovatele jihoamerických papoušků, zvláště amazoňanů

„Postupně jsem od různých chovatelů z několika evropských zemí dal dohromady tři naprosto nepříbuzné páry. Co kus, to jiná linie. Ani jeden z nich není ze stejného chovu,“ upozorňuje Petr Jaroš. Velikost červené masky je u jednotlivých ptáků různá, při prohlídce voliér manželů Jarošových nás zaujal především jeden samec s velmi intenzivně červenými lícemi a čelem, u kterého červená barva takřka zcela nahradila žlutou, charakteristický znak amazoňanů žlutolících. „Mezi našimi chovateli bohužel není povědomí o tom, o jakou raritu jde, protože když jsem je loni poprvé inzeroval, ozval se mi jediný zájemce a po sdělení ceny se mi vysmál, že amazoňan žlutolící stojí osm tisíc korun. Normální amazoňan žlutolící ano, ale cena mexické formy je všude v Evropě vysoká,“ říká Petr Jaroš.

Proč se u Papouška Říčany chodí v černém

Odchovy mexické formy amazoňana žlutolícího si nedávno od Jarošových bral i Jan Nedělník, který je dosud ve své nejucelenější kolekci amazoňanů mezi evropskými chovateli neměl. Stejní papoušci jsou také v logu „farmy“ Papoušek Říčany, které se objevuje na chovatelském webu manželů Jarošových, ale také ve formě výšivky na bundách, v nichž nás oba provází svým chovem. Na černém podkladu opravdu vyniká. Jednotný styl černého oblečení a výšivky s logem Papoušek Říčany dodržují i brigádníci, kteří k Jarošovým pravidelně dochází pomáhat s krmením a úklidem voliér. „Máme dva dobrovolníky, bez nich bychom se z toho asi brzy zbláznili,“ připouští Petr Jaroš. Jenom ranní příprava krmiva zabere dvě hodiny, přičemž začíná u v šest hodin ráno (v létě dokonce už o půl šesté).

K VĚCI: Papouščí zoo Bošovice zdvojnásobila svou plochu, otevřela nový pavilon amazoňanů

„Černou barvu oblečení volíme schválně, chodí tak všichni, co přijdou do kontaktu s našimi ptáky. Papoušci jsou na tuto barvu zvyklí a když vidí člověka v černém oblečení, neplaší se,“ vysvětluje Petr Jaroš zajímavý „zlepšovák“. Kromě krmení chovných párů a odstavených mláďat Jarošovi pravidelně dokrmují mláďata určená na domácí mazlíčky, případně od těch párů, které z různých důvodů vlastní mláďata odchovat nedokáží. „Když jde o ptáky, kteří mají být určeni do chovu, příliš se s nimi nemazlíme. A po odstavu jdou do společné voliéry, kde s nimi nikdo příliš nepřijde do styku. Prostě dostanou nažrat, můžou hodně létat, můžou se vzájemně hašteřit, můžou si ukazovat, kdo je silnější, kdo je dominantní, zkrátka bojují o své místo, jako v přírodě, prostě žijí klasickým hejnovým životem a jejich kontakt s člověkem je omezený,“ popisuje Petr Jaroš.

Letošní úspěch? Odchov amazoňanů tukumanských

Odchovnu mají Jarošovi oddělenou od voliér, umístili ji přímo do jedné místnosti statku, který si v Říčanech před patnácti lety koupili i s pozemkem, na kterém později vystavěli voliéry. Kromě stěny plné líhní a inkubátorů místnost slouží i jako papouščí kuchyně a přímo navazuje na další uzavřenou místnost s řadou voliér, v nichž se socializují čerstvě odstavená mláďata. Vidíme v nich mnoho zajímavých druhů, například Jarošovými vůbec poprvé odchované amazoňany tukumanské, které považují za největší událost letošní sezóny, amazoňany haitské, ale také zmiňované amazoňany žlutolící mexické formy. „Dvě letos odchované samičky si necháváme do našeho chovu, jinak jsou všechna mláďata pryč a máme už zájemce na příští rok,“ říká Petr Jaroš a doufá, že kromě dvou chovných párů brzy začne odchovávat i třetí.

ROZHOVOR: Uvažujeme o účasti na repatriačním programu pro amazoňany vínorudé, říká Yveta Svobodová ze ZOO Ostrava

Obě letos odchované samičky mexické formy amazoňana žlutolícího ale v Říčanech u Brna nezůstanou. „Jednu chci vyměnit s jedním chovatelem z Francie za samce. Bude opět z naprosto nové krevní linie a tím složíme čtvrtý pár. Tím bychom to u mexických završili,“ plánuje Petr Jaroš. Nadcházející zimní sezóna bude pro manžele Jarošovy zkouškou, jak se jim podařila rekonstrukce pavilonu věnovaného amazónkům. Okolo voliér, které byly původně určeny australským papouškům a neměly uzavřené zázemí se zimovištěm, nechali postavit „sarkofág“ z Lexanu, který propouští světlo (i stropem), ale uvnitř nevzniká stejný efekt jako u skleníku, který se díky slunečním paprskům přehřívá. „Je to opláštěný a zateplený pavilon pro australské papoušky, zadělaný mléčným Lexanem a zepředu má skleněnou část,“ popisuje Petr Jaroš.

Nejbližší plány? Diademy a bahie

„Dostal jsem dobrou radu od stavebníka, že aby se mi stavba nepřehřívala a měla dobré tepelně-izolační vlastnosti, tedy aby nepouštěla teplo ven, ale nechovala se jako skleník, mám na stropní konstrukci použít Lexan mléčný, který má jen 17% propustnost tepla, a že to bude fungovat. Tak jsem to zkusil a letos bylo extrémní horko, teplo a slunce, a funguje to. Nepřehřívá se,“ dodává chovatel. U ostatních chovných zařízení, která mají uzavíratelná zimoviště, přes zimu vytápí na pět stupňů (u většiny amazoňanů), jen u afrických papoušků na 15 – 20 stupňů. Používá také čističky vzduchu s germicidní lampou, které se mu velmi osvědčily. Australským papouškům, jak již bylo zmíněno, Jarošovi netopí vůbec a jejich voliéry mají jen krytou část, kam nefouká a nemůže pršet nebo sněžit.

K TÉMATU: V novém pavilonu Amazonie vystaví pražská zoo amazoňany rudoocasé, tukany a volně létající ary

Ačkoli jsou momentálně všechny voliéry u manželů Jarošových obsazené, chovatelé stále uvažují o nových druzích. Kompletovat by chtěli především kolekci amazoňanů. „Zřejmě obětuji deset voliér na australské papoušky a přepracuji je na amazoňany. Mám v hledáčku amazoňany, na které jsem zatím nedosáhl. Chtěl bych si konečně pořídit amazoňany rudoocasé, amazoňany nádherné, a strašně moc toužím z toho ze všeho asi nejvíc po diademách (amazoňan čelenkový) a bahiích (forma amazoňana modročelého). Což možná budu předřazovat před ty „brazilce“ a pretreie,“ popisuje Petr Jaroš. Právě plány na další druhy jsou podle něj tím hlavním motorem, který jej motivuje a žene dopředu: „Když člověk něco chce, něco pro to dělá. Když nemá žádný cíl, nic nedělá. Pro mně je to motor.“

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz