Na návštěvě u Zdeňka Vandělíka, specialisty na aratingy a další jihoamerické papoušky

UVNITŘ FOTOGALERIE – Pokud se zajímáte o aratingy, středně velké jihoamerické papoušky proslulé svojí hlučností, určitě Zdeňka Vandělíka znáte. A pokud jezdíte na každoroční jarní setkání chovatelů exotického ptactva do středočeských Kozovaz (dříve Jiren), také jste na tohoto nadšence museli narazit. Právě on stojí za myšlenkou vzájemného setkávání a výměn chovatelských zkušeností, která nyní probíhají pod hlavičkou Klubu přátel exotického ptactva (KPEP). U příležitosti devátého ročníku tohoto setkání jsme navštívili jeho chovatelské zařízení v Jirnech, v němž se kromě arating věnuje chovu arů, amazoňanů, amazónků, ale také drobného ptactva.

Stejně jako řada jiných chovatelů se i Zdeněk Vandělík začal chovu zvířat věnovat už v dětství. Nejprve se zaměřil na zakrslé slepice, holuby a králíky (drůbež a holuby má dodnes), později přibyla akvaristika. Se vším musel skončit před odchodem na vojnu, protože jak říká, nebyl nikdo, kdo by se o jeho „zvěřinec“ postaral. Po vojně začal budovat truhlářskou dílnu v Jirnech a postupně se k chovatelství vrátil. Nejprve k drobným exotům, a poté i k papouškům. Naplno se k chovatelství vrátil v roce 2000. „Začal jsem s pyrurami, konkrétně s hnědouchými, a postupně jsem si pořídil dvanáct nebo třináct druhů,“ popisuje v kuchyňce, která přiléhá k jeho truhlářské dílně a chovatelskému zařízení.

Největší chovatel arating v Česku

Od pyrur byl už jenom krůček k větším druhům, konkrétně aratingám. Na ty narazil u dnes již zesnulého legendárního chovatele Zdeňka Pichlíka ve slovenské Dunajské Stredě. Aratingy Zdeňka Vandělíka uchvátily natolik, že se rozhodl sestavit si co nejúplnější kolekci. Dnes chová šestnáct druhů a poddruhů z devatenácti známých, včetně vzácných arating žlutých, kaktusových, skvrnitých a aztéckých. Třináct druhů se mu daří pravidelně odchovávat, přičemž za největší úspěch považuje odchov arating skvrnitých. Částečný úspěch slavil u arating žlutých, které chová ve třech párech ve společné voliéře jako jediný chovatel u nás. Právě tomu ale přisuzuje dosavadní neúspěch při jejich odchovu.

„Guarouby“, jak se aratingám žlutým říká podle jejich latinského názvu, totiž Zdeněk Vandělík umístil do velké voliéry po arech araraunách, a nechal jim původní budku pro ary, v níž se všech šest arating naučilo nocovat. Jeden pár ale v této budce zahnízdil, samice snesla tři vejce, a ačkoli byla oplozena, mláďata se kvůli příliš silné skořápce nevylíhla. O rok později samice opět snesla tři vejce, z dvou se mláďata vylíhla, ale ještě než je Zdeněk Vandělík stihl zkontrolovat, z budky zmizela. Chovatel to přisuzuje společnému nocování arating v budce, kde probíhalo hnízdění, proto se chystá všechny tři chovné páry oddělit do samostatných voliér.

Potíž s chovem arating žlutých v hejnu

I z neúspěšného hnízdění arating žlutých má ale Zdeněk Vandělík zajímavý poznatek: o vejce se totiž staraly hned dvě samice. Jedna je snesla a druhá jí pomáhala se zahříváním. Rozdělením párů do samostatných voliér by Zdeněk Vandělík chtěl řešit i problém se škubáním peří, který je u arating žlutých poměrně častý. Ptáky si pořídil v roce 2010, první tři roky vydrželi ve společné voliéře bez jakýchkoli problémů, ale jakmile začali dospívat, náhle si začali obírat ocasy a škubat se na břiše. „Stalo se to, jako když mávnete proutkem. Přitom mají přístup ke koupání, dostávají čerstvé větve na okus…“ líčí chovatel. I voliéra je na tuzemské poměry velká: venkovní výlet je dlouhý šest metrů, zálet tři metry, šířka voliéry je 1,8 m a výška 2,8 m.

Škubání peří chovatel dává do přímé souvislosti s obdobím reprodukce. „Překvapilo mě, že mají tendenci se rozmnožovat už ve věku dvou let,“ říká. Stěhování arating žlutých do nových voliér bude součástí jedné velké proměny chovatelského zařízení Zdeňka Vandělíka. Po dlouhém uvažování se totiž rozhodl zcela zrušit kompletní chov amazoňanů, mezi nimiž jsou i takové rarity jako amazoňan rudooký nebo oba poddruhy amazoňanů vějířových, a pořídit si místo nich vysněné ary hyacintové. Nejprve uvažoval o arech zelených, ale nakonec se rozhodl pro největší zástupce rodu, kteří zdědí voliéru pro společný chov aratingů žlutých, hned vedle páru arů arakang, arů vojenských, červenouchých a marakán.

Velmi plodné marakány

Amazoňané u Zdeňka Vandělíka obývají celou jednu část chovatelského zařízení, již chce nově využít pro malé druhy arů a větší aratingy. Kromě „guaroub“ také pro aratingy skvrnité, červenolící a škraboškové, a nově pro ary malé, kteří doplní ary horské, jež zde už chová. Vnitřní část této části voliér je obslužnou chodbou propojena s voliérkami pro odchovy. V jedné z nich vidíme dvě mláďata arů marakán a loňské mládě ary vojenského. Oba druhy se Zdeňku Vandělíkovi daří odchovávat každoročně, marakány někdy dokonce zahnízdí dvakrát ročně a samy odchovají i šest mláďat za sezónu.

Právě loni taková sezóna u marakán zřejmě nastala, protože kromě dvou mláďat v odstavné voliéře vidíme další ve velké voliéře s rodičovským párem. Sousedí přímo s voliérou arů červenouchých, které si Zdeněk Vandělík – stejně jako marakány – dovezl z Loro Parque Tenerife. Jsou to ale ještě mladí ptáci, kteří mají hnízdění čas. Z arů u Zdeňka Vandělíka ještě narazíte na nejmenší zástupce rodu, ary červenoramenné „nobilisky“, ale také jejich vzácnější poddruh „cumanensis“, který se vyznačuje bílou horní čelistí zobáku. Chovatel k nim přišel náhodou. Při jedné z mnoha návštěv v tuzemsku narazil na samici tohoto poddruhu chovanou v páru se samcem nominátní formy. S majiteli se dohodl, že jim obstará samičku „nobilisky“ a samici „cumanensis“ za ni vymění.

Dostaví se úspěch u „cumanensisek“?

Šlo o výhodný obchod, protože cena „nobilisky“ se pohybuje okolo osmi tisíc korun, kdežto „cumanensis“ vyjde i na sedminásobek této sumy a navíc je nedostatek samic. Samce pak Zdeněk Vandělík dovezl z Rakouska. Pár chová třetím rokem a letos očekává první hnízdění. Respektive dává ptákům poslední šanci, než se jich zbaví. „Letos to ale vypadá hodně nadějně, začali se vzájemně probírat, krmit, jsou stále u sebe a lezou i do boudy,“ pochvaluje si. Kdyby se úspěch nedostavil, zájemců o „cumanensisky“ je prý velmi mnoho. Jenom o tento pár Zdeňka Vandělíka se zajímá pět chovatelů.

„Cumanensisky“ má Zdeněk Vandělík umístěné v samostatné části voliér pro menší druhy aratingů, která ani vnitřními zálety nezasahuje do dvojbloku voliér pro ary a amazoňany. Veškeré vnitřní prostory má jako správný truhlář obloženy dřevem, což podle něj vytváří zajímavé mikroklima s příznivou teplotou a vlhkostí. „Možná se právě kvůli tomu se u mě daří ptákům z Loro Parque, protože dřevo zajišťuje jiný druh tepla než vytápěné, ale zděné voliéry známé u většiny našich chovatelů,“ míní. Protože však chová jihoamerické papoušky, kteří jsou pověstní neustálou potřebou okusu dřeva, musel volit patřičně kvalitní materiál. „Výlety jsem samozřejmě dělal celé z kovu,“ říká.

Problém se sousedem

Aratingy, amazoňané a malé druhy arů mají výlety přímo venku, arům ústí venkovní voliéry do obslužného prostoru mezi sekcí arů a amazoňanů, přičemž strop je pokryt průhledným makrolonem. K papouškům tak může pronikat světlo, ale nejsou přímo venku. „Aratingům a amazoňanům nechávám od jara do podzimu otevřené výlety i přes noc, takže si ráno mohou vylétnout do výletu a přivítat nový den. Nocují většinou v záletech, často v budkách,“ popisuje Zdeněk Vandělík. V minulosti opakovaně řešil problém se sousedem, který si na něj stěžoval kvůli hluku. Absolvoval několik měření od hygienické stanice, ale nikdy nedosáhl hodnot, které by byly hraniční a nutily ho chov omezit. „Ono je to spíš o závisti než o čemkoli jiném,“ myslí si.

Vedle chovatelského zařízení v Jirnech si nyní Zdeněk Vandělík buduje další voliéry u svého rodinného domu v Čelákovicích. Většinu chovu ale ponechá v Jirnech u svojí truhlářské dílny, kde každé ráno v šest hodin připravuje směs ovoce a zeleniny, aby až do osmé nebo půl deváté stihnul všechny papoušky nakrmit a poté se už věnuje zakázkám v dílně. „Z deseti lidí, kteří pracují v mojí firmě, jsou dva schopni mě zaskočit,“ vysvětluje. Díky tomu si Zdeněk Vandělík může dovolit odjet i na dovolenou. Třeba do Peru, kde před lety sledoval volně žijící papoušky a utvrdil se ve své specializaci na jihoamerické druhy. A nyní pomýšlí na výpravu do Bolívie za divokými ary červenouchými a kanindami.

Po sepsání této reportáže došlo u Zdeňka Vandělíka k několika změnám. „Od návštěvy v Jirnech 23. března jsem 15. dubna opět zjistil tři vejce u arating žlutých, které ač nerad, odeberu a nechám uměle odchovat. Doufám, že se úspěch dostaví. Přesuny papoušků jsem nucen realizovat až na podzim, a to z důvodů již hnízdících párů, které bych tímto rušil při jejich reprodukci,“ popsal chovatel ve zprávě serveru Ararauna.cz.