Jan Potůček UVNITŘ FOTO A VIDEO – Bojnická zoologická zahrada patří mezi nejvyhledávanější volnočasové atrakce na západě Slovenska. Příští rok oslaví 70 let nepřetržitého provozu, což z ní činí vůbec nejstarší zoo na Slovensku. Zároveň je takřka nejmenší, rozlohou 20 hektarů veřejně přístupných expozic je čtrnáctkrát menší než Zoo Košice, která je naopak největší v Evropě. Na rozdíl od ní se ta bojnická nachází přímo v centru lázeňského města Bojnice hned vedle populárního hradu. Město je dobře dostupné jak po silnici, tak po železnici, která vede do blízké Prievidze, která s Bojnicemi takřka srůstá ve dvojměsto (však také mají společnou městskou hromadnou dopravu). Z hlavního náměstí to je k vchodu do zoo pouhých 100 metrů.
Okolí zoo okupuje Arakovo a sokolníci
V hlavní sezóně v blízkosti zoo potkáte mladé lidi oblečené do historických kostýmů, kteří postávají se sokolnickými rukavicemi a ukazují návštěvníkům různé druhy sov, s nimiž je možné se za libovolný poplatek vyfotit. Těžko říct, zda patří k další podobné atrakci Arakovo, která je hned za rohem a nabízí mazlení s velkými papoušky a zoborožci. Každopádně tento typ zábavy není pro ptáky nijak ideální a konkrétně na Arakovo mám zcela jasný názor: jde jen o využívání zvířat pro zisk a jako takové by se nemělo nijak podporovat. Ale vraťme se k bojnické zoo, která hned za hlavním vchodem vystavěla voliéry pro dravce a sovy z volné přírody. Jde o záchranné centrum, kde se poranění ptáci zotavují a rehabilitují, než se vrátí zpět do přírody.
V době naší návštěvy v zoo rehabilitovalo káně lesní, puštík obecný, ale i výr velký nebo orel královský. Asfaltovou cestou prohlídka pokračuje podél výběhů s jeřáby mandžuskými a pandy červenými k hlavnímu rozcestníku, který sousedí s velkou voliérou pro brodivé ptáky. V ní zaujmou kromě ibisů posvátných zejména kladivouši afričtí. Volavkovití ptáci, kteří si staví obrovská hnízda a neustále je vylepšují, takže pořád někde sbírají větvičky a nosí je na stavbu. Barevně sice nijak nevynikají, ale hodně dohání svojí aktivitou. Přes cestu od této voliéry se nachází přírodní rybníček a v něm spousta vodních ptáků chovaných na volno, jako jsou labutě černé, různé druhy kachen, hus a husic a z části, která není volně přístupná, i s pelikány.
Motýlí expozice je každé dva měsíce doplňovaná kuklami
Pelikány jsme zahlédli také v uzavřených prostorách zázemí, kam je vidět přes prosklenou stěnu v průchodu vnitřních expozic naproti výběhu medvědů. Jedna z ošetřovatelek tu zrovna hadicí čistila voliéru plnou kolpíků bílých s mláďaty. U výběhu s medvědy, který je poměrně rozlehlý a návštěvníci se do něj dívají shora, jsme měli štěstí. Protože bylo teplo, ale mírně pod mrakem, medvědi byli venku a měli hravou náladu. Ovšem když spolu dva začali v rámci hry zápasit, a objevily se jejich obrovské tesáky, člověk by je v přírodě opravdu nechtěl potkat. Okolo medvědího výběhu pokračuje prohlídka nahoru k velkému výběhu pro lvy a poté doprava okolo výběhu kasuárů (v době naší návštěvy byli schovaní) a mohutnou kamennou bránou k stanu s motýly, které si zoo každé dva měsíce nechává dovážet zakuklené z tropů.
Motýlí expozice je úžasná, když zrovna nepálí slunce a nevytváří uvnitř totální vedro, což se nám poštěstilo. Na druhou stranu, motýli při zamračeném počasí většinou jen posedávají a šetří energií. To v sousedním domečku s expozicí terarijních zvířat nejsou na počasí nijak závislí. Dvoupatrový domek obsahuje řadu akvárií a terárií s exotickými rybami, vodními i suchozemskými želvami, hady, ještěry, pestrobarevnými (a také jedovatými) žábami a hmyzem. Z této odbočky je třeba se potom vrátit k expozici lvů a pokračovat okolo jaguárů k opicím a okolo expozice pelikánů, která byla zrovna v rekonstrukci, navázat na hlavní cestu vedoucí od rozcestníku u voliéry s brodivými ptáky. Ta je v pravé strany lemovaná volnými výběhy s plameňáky a vedle s čápy, jeřáby královskými a také jednou volavkou obrovskou, která se vyhřívala na sluníčku.
Na papoušky narazíte ve třech komplexech voliér
Z levé strany cestu lemují menší voliéry a klece se sovami, výběh pro sysly, králíkárny a konečně také řada voliér s menšími a středními druhy papoušků. Ta skýtá mix australských, afrických a jihoamerických druhů bez nějakého systému. Vedle sebe jsou tak umístění loriové žlutohřbetí, ledňák obrovský, papoušci senegalští, amazónci modrohlaví, agapornisové hnědohlaví a loriové fialovolící. Voliéry jsou sezónní, nemají žádné zázemí, a tak se jejich osazenstvo na zimu stěhuje do neveřejné části zoo. Před rozmary počasí papoušky a ledňáka chrání dřevěný zákryt v zadní části voliér, který významně ztmavuje celou expozici a nepřidává ani staré pletené pletivo. Ale zdá se, že to je funkční řešení a ještě nějakou dobu vydrží.
Od malých a středních papoušků to je jen pár kroků k voliérám velkých papoušků. Jen je třeba projít okolo další kulovité voliéry s vodními ptáky, jako jsou ibisové rudí nebo volavky stříbřité a kvakoši noční. Velcí papoušci sídlí v řadě voliér společně se zoborožci a hodně záleží na počasí, zda vylezou ven ze zázemí. Nám se je poštěstilo vidět až na druhý pokus, kdy jsme obešli celou zoo a vraceli jsme se. Napoprvé totiž pálilo slunce a ptáci raději zůstávali ve stínu uvnitř. Bojnická zoo má zajímavou kolekci velkých druhů arů. Chová po jednotlivých párech ary zelenokřídlé, ary arakangy, ary ararauny, ary zelené, ary hyacintové a k tomu ještě z menších druhů ary horské (ti jediní ale nebyli puštění do venkovních voliér). Podle chovatele, kterého se mi podařilo odchytit u chovného zařízení, jde zatím o mladé ptáky, kteří ještě nehnízdili.
Mix exotických hrabavých, pěvců a drobných exotů
Mezi voliérami s ary jsou dvě výjimky, kde jsou kakadu molucký a pár amazoňanů zelenolících. A hned vedle arů pak sídlí ve stejné řadě voliér zoborožci: vrásčitý, hrubozobý, černobílý a toko korunkatý. Samostatnou voliéru, na kterou se lez podívat jen z dálky přes zavřenou branku, pak obývá tukan krátkozobý. Od této papouščí sekce se vydáváme okolo občerstvení, dětského hřiště a obchodu se suvenýry do kopce okolo výběhu klokanů a brodivých ptáků, v nichž jsou umístěné i oddělené voliéry zoborožců kaferských a habešských (liší se červeným a modrým zbarvením lysin okolo zobáku u samců), k další společné voliéře papoušků, v níž je společenství papoušků patagonských, kteří jsou nejvíc slyšet, mníšky šedými, alexandry čínskými a papoušky nádhernými.
Okolo výběhu pávů, v němž jsou i čápi černí, a naproti otevřené expozici emů hnědých se cestou do kopce dostáváme k další řadě ptačích voliér s hrabavými ptáky a drobnějšími exoty. Hned nás zaujmou takřka krotké seriemy, které se nechají fotit z blízka, exotické druhy bažantů a perliček, ale také zvědavé letošní mládě majny Rotschildovy nebo mohutní ptáci hoko, kteří vydávají zajímavé zvuky. Voliéry jsou opět z pleteného pletiva, ale jsou vybavené bujnou vegetací a ptáci se v nich na první pohled cítí dobře. Cesta nás svádí na dřevěnou lávku, kterou se dostaneme do slonince, který je prázdný, protože všichni tři sloni (dvě slonice a jeden slon) jsou ve venkovním výběhu. Ten je na poměry bojnické zoo opravdu velký a jak se později dozvídáme od ošetřovatele, byl svého času stavěný podle nejnovějších požadavků na chov slonů, ale už tři roky poté se pravidla změnila a dnes už zase nevyhovuje.
Bojnice jsou zajímavý cíl pro víkendové výlety
Slony chovají v bojnické zoo přes třicet let a všichni tři jsou poměrně staří, takže se neočekává, že by se rozmnožili. Přes dřevěnou lávku sousedí se zebrami a přes asfaltovou cestu s velbloudy, za kterými se v pozadí tyčí bojnický hrad. V této část zoo jsou nejrozlehlejší výběhy pro kopytníky: exotické jeleny, antilopy, a na samém konci už v lese pro vlky, na které ale musíte mít štěstí a počkat si na ně na speciálně vytvořené vyhlídce. Cesta se pak stáčí zpět ke sloninci a míjí pěknou vyhlídku na Bojnice, Prievidzu a přilehlé kopce. Vrací se k voliérám s hrabavými ptáky, ale mezitím ještě míjí výběh rysů, voliéru s výry velkými a řadu voliér pro exotické druhy sov, pěvce, menší hrabavé ptáky a také bahňáky, mezi kterými vynikají dytíci úhorní s obrovskýma očima. Nejkontaktnější jsou ale mandelíci, kteří si můžou při fotografování vykroutit hlavu.
Bojnická zoo není tak velká jako většina známých zoologických zahrad, ale prostor využívá na maximum a skýtá spoustu zajímavých zážitků. Co se týče kolekce exotického ptactva a konkrétně papoušků, až na velké druhy není nijak systematicky členěná a dalo by se s tím ještě pracovat. Ale taková výtka by se týkala většiny veřejných zoo. Bojnice rozhodně stojí za návštěvu a tím, že se nachází na západě Slovenska poměrně blízko hranic s Českou republikou, minimálně pro návštěvníky z Moravy to může být zajímavý víkendový výlet. Jen je potřeba počítat s tím, že mnoho zvířata jsou mimo hlavní sezónu umístěná v neveřejném zázemí, což platí i o většině papoušků. Proto pokud chcete vidět všechna zvířata, máte čas jen do konce října a pak až zhruba od dubna.
Úvodní foto, galerie a videa: Jan Potůček, Ararauna.cz
