Jan Potůček UVNITŘ VIDEO – Dva roky po vypuštění do volné přírody přežívá hejno šesti arů araraun, které byly odchované ručně v zajetí a v rámci pilotního projektu americké univerzity Texas A&M College of Veterinary Medicine and Biomedical Sciences (VMBS) umístěny do pečlivě vybrané lokality v Amazonii. Ptáci dokonce přežili velký požár pralesa, během kterého se přesunuli do bezpečí a drží se stále pohromadě, informovala univerzita. Na vypuštění araraun se podílel známý americký propagátor volného letu papoušků Chris Biro. Pilotní projekt má vyzkoušet, zda lze ptáky odchované v zajetí a vycvičené na volný let vypustit do přírody, aniž by jim hrozil úhyn nebo predace nějakým dravcem.
Vypouštění ptáků bez výcviku je kontraproduktivní
„Papoušci jsou jednou z nejohroženějších skupin ptáků na světě,“ říká Dr. Donald Brightsmith, profesor na katedře veterinární patobiologie VMBS. „U několika druhů máme největší naději na zvýšení jejich počtu tak, že je vychováme v zajetí a vypustíme je do přírody.“ Jak dodává, některé záchranné programy utrácí tisíce či dokonce miliony dolarů na chov papoušků v zajetí, jen aby zjistily, že tito ptáci nejsou schopni přežít ve volné přírodě, protože pro to nemají dostatek praktických zkušeností. V případě vypuštěných araraun sehráli důležitou roli dospělí ptáci vycvičení na volný let, kteří mladým araraunám „ukázali“, kde mají hledat zdroje potravy a před čím se chránit.
I když ararauny nepatří mezi ohrožené druhy papoušků, vědci věří, že stejnou techniku budou moci použít i při vypouštění druhů, které jsou kriticky ohrožené. Nový způsob spočívá ve výcviku volného letu mladých papoušků na volném prostranství s dalšími, již vycvičenými papoušky. „Umožňujeme mladým arům naučit se létat, připojovat se k hejnům a vyhýbat se predátorům tím, že je opatrně vystavujeme situacím, s nimiž by se stejně za normálních okolností setkali, ale to vše ve správné fázi jejich vývoje,“ vysvětluje Chris Biro z organizace Liberty Wings Freeflight Training. „Pomocí této metody se arové postupně naučili létat mimo svou voliéru v kontrolovaném prostředí, což jim pomohlo připravit se na volné létání ve volné přírodě,“ dodal.
Mláďata se učí hned po opuštění hnízdní budky
„Tato metoda je neuvěřitelně účinná, protože nevyžaduje, aby se generace nějakého druhu papouška učily, jak přežít ve specifickém prostředí metodou pokusů a omylů,“ konstatuje Dr. Connie Woodmanová, manažerka programu USDA Conservation Innovation Grants na Texas A&M University a členka vedení fakulty VTPB. „Tím, že se naši ptáci dostanou do volného prostředí a pozorují vycvičené dospělé jedince, můžou se rychle naučit klíčové dovednosti pro přežití v přírodě a výrazně zvýšit své šance na přežití.“ Výcvik začíná už v okamžiku, kdy mláďata opouští hnízdní budku a začínají se zajímat o venkovní svět. V tu dobu si podle Chrise Bira začínají vytvářet mentální bázi toho, co je pro jejich svět normální. „Pokud spatří predátora, zaskočí je to a naučí se reagovat na hrozby,“ vysvětluje Biro.
V pozdější vývojové fázi jsou mláďata povzbuzována, aby přešla na bidlo a poté skočila na další blízké bidlo. Takto se postupně naučí létat. „Abychom jim pomohli naučit se létat v hejnu, trénujeme je společně s dalšími mláďaty a vycvičenými dospělými ptáky, takže se postupně učí přelétávat z bodu A do bodu B. Zanedlouho se naučí létat v krásných, těsných hejnech,“ líčí doktor Brightsmith. V noci a mezi tréninky papoušci odpočívají ve voliéře, kde mají k dispozici krmivo a vodu. Postupem času však mláďata tráví ve voliéře s dospělými ptáky stále méně času a učí se samostatně vyhledávat potravu a vodu. „Klíčovou součástí procesu je přerušení vazby mezi papoušky a lidmi, kteří je krmili,“ líčí Brightsmith.
Bude to fungovat i na jiné druhy zvířat?
„Během své práce Chris Biro zjistil, že když je mláďatům okolo osmi měsíců, začnou osamostatňovat od rodičů. Dbáme na to, abychom do této doby ukončili ruční dokrmování, aby se z nich mohli stát nezávislí divocí ptáci, stejně jako by to bylo v situaci, kdy by se o ně starali jejich rodiče,“ líčí Donald Brightsmith, podle něhož nelze ptáky vypustil do přírody bez předchozího výcviku, protože jakmile se tak stane, odlétnout jedním směrem 10 až 15 kilometrů, dokud se nevyčerpají a pak přistanou a netuší, co se děje. „Dostanou hlad a žízeň a dravci je snadno uloví. Ale díky výcviku volného letu v prostředí, kde budou ptáci vypuštěni, se postupně učí znát krajinu, ví, kde najít potravu a vodu a jak najít cestu zpátky,“ říká Brightsmith.
Vypouštění arů ve vycvičených skupinách také zvyšuje šance na vytvoření nových populací, které se časem rozrostou, čímž zvýší počet jedinců svého druhu v přírodě. „Kdežto u tradičních způsobů vypouštění se můžou papoušci rozletět různými směry a nikde nemusí narazit na potenciálního partnera. To není příliš užitečné pro snahu zvýšit početnost divoké populace nebo založení úplně nové populace,“ dodává Donald Brightsmith. Podle Chrise Bira by bylo možné stejné nebo podobné techniky využít i při reintrodukci jiných druhů zvířat. „Důležité je, aby kdokoli, kdo bude používat tuto metodu, chápal důvod každého jednotlivého kroku,“ zdůraznil Biro.
Úvodní foto: Bird Recovery International
