Jan Potůček 
Na Ararauně jste si dosud mohli přečíst řadu reportáží z návštěv u známých chovatelů, kteří se papouškům věnují dlouhá léta a chovají opravdové rarity. Určitě se jim budeme věnovat i nadále, prostor ale chceme dát i mladším a začínajícím chovatelům. Právě od nich se mohou inspirovat ti, co o chovu papoušků teprve uvažují, případně mají doma jednoho ochočeného mazlíčka a pomýšlí na pořízení druhého papouška do páru a založení chovu. Svého času takto začínal i Ondřej Štafek z Říčan u Prahy, z něhož se postupem času stal specialista na jihoamerické papoušky, zejména amazoňany a ary. Ačkoli se jejich chovu naplno věnuje až poslední čtyři roky, narazili byste u něj i na ne zcela běžné druhy.
Cesta k amazoňanům ale byla poměrně dlouhá a vedla oklikou přes australské papoušky. Tedy vlastně nejprve nešlo ani tak o papoušky, jako o pakobylky a pavouky. „Jako kluk jsem se seznámil s jedním chovatelem pakobylek u nás v Říčanech, a ten mi věnoval prvních pár kousků. Jenže jsem se o ně moc nestaral a brzy zašly. Po nějaké době jsem se k jejich chovu vrátil, dokonce jsem měl jednu z největších sbírek různých druhů pakobylek u nás,“ popisuje Ondřej v mrazivém dopoledni, když stojíme v zázemí jeho voliér, kde se v malém zimním výběhu vyhřívá pod lampami párek suchozemských želv. Po pakobylkách následovali exotičtí pavouci, zmíněné želvy a pak už přišli na řadu ptáci.
Nejdřív australští papoušci, potom amazoňané
„U známého jsme narazili na voliéry s australskými papoušky a tam jsme se rozhodli, že půjdeme do toho,“ říká Ondřej. To byl rok 2006. Když říká „my“, má na mysli sebe a svého otce, který ho – stejně jako maminka a bratr – v chovatelství hodně podporují. Ostatně, mají ho v genech, vždyť Ondřejův dědeček měl v místech, kde dnes stojí Ondřejova voliéra pro ary vojenské, menší voliérky pro holuby a choval a odchovával i bažanty královské. „Mezi prvními jsem si pořídil papoušky patagonské a pyrury zelenolící. A taky andulky, kakariky a další australské papoušky jako latamy vlaštovčí a papoušky zpěvavé,“ vypočítává Ondřej. S pyrurami se mu příliš nedařilo, ačkoli zaznamenal rekordní snůšku devíti vajec. Dnes si myslí, že místo páru choval dvě samice.
K TÉMATU: Na návštěvě u Zdeňka Vandělíka, specialisty na aratingy a další jihoamerické papoušky
Klecový chov australských papoušků postupně musel ustoupit ambicióznějším plánům na velké papoušky. Ondřeje uchvátili amazoňané. Původně chtěl přestavovat voliéry pro další australské druhy, ale před čtyřmi lety u dalšího známého narazil právě na amazoňany a bylo rozhodnuto. „Australské papoušky jsem postupně úplně zrušil a rozhodl jsem se věnovat jenom jihoamerickým druhům. Od té doby už nic jiného nechci,“ říká. V rozhodování mu „pomohla“ i jedna nepříjemnost, kdy se velká část jeho papoušků nakazila škrkavkami a musel kompletně celý chov odčervit. „Dodnes nevím, odkud jsem si tu nákazu dotáhl, ale australské papoušky bych i z tohoto důvodu už nechoval,“ vysvětluje.
Nepříjemná zkušenost s latamy
Odčervování dopadlo neslavně, když latamům vlaštovčím podal přímo do zobáku po kapce přípravku Panakur. Do několika hodin mu všichni, celkem deset ptáků, uhynuli. A to byl opravdový konec australských papoušků v jeho chovu. Zajímavé je, že škrkavkami se nenakazili absolutně všichni ptáci. Třeba u velkých arů se při rozboru trusu tito paraziti neobjevili, u malých arů červenoramenných, které Ondřej Štafek chová hned ve vedlejší voliéře, ano. „Chov jsem ale odčervoval kompletně celý, abych měl jistotu, že jsem se toho zbavil,“ říká. Sám je přesvědčen o tom, že škrkavky nepocházely od divokých ptáků, ale od některých z papoušků, které si zakoupil do chovu. Právě australské druhy, které se rády „pasou“ na dně voliér, na ně trpí nejvíce.
ČTĚTE TAKÉ: Na návštěvě u Jana Nedělníka, majitele nejucelenější kolekce amazoňanů v Evropě
Pro amazoňany Ondřej vystavěl společně s otcem a bratrem pět zcela nových voliér s dřevěnou kostrou potaženou pletivem. I vnitřní část je takto kombinovaná a nikde nejsou náznaky, že by ptáci dřevo likvidovali. Vedle čtyř párů amazoňanů (amazoňan modročelý – poddruh xanthopteryx, amazoňan modročelý – nominátní forma aestiva, amazoňan žlutolící a nejnovější amazoňan zelenolící) má umístěn i pár papoušků patagonských, kteří jsou jeho nejstaršími papoušky vůbec. „S nimi jsem začínal a nechám si je, i kdyby nic neodchovali, na dožití. Jsou moje srdeční záležitost,“ přiznává. Jinak se mu ale líbí především „zelení“ ptáci. Na skladbě chovu je to vidět: vedle amazoňanů jde také o takřka zcela zelené ary vojenské a ary červenoramenné – nobilisky. Druhým jmenovaným táhne na věk, kdy by už mohli zahnízdit. Však se také živě zajímají o budku, na rozdíl od arů vojenských, kteří mají na výběr z dvou opravdu obrovských bud, ale zatím ani do jedné nevlezli.
Přibude ještě jedna voliéra pro ary?
Jedna bouda je kmenová a vytvořit ji muselo dát opravdu velkou práci, protože v průměru má okolo 70 centimetrů. Druhá je klasická bednová položená naležato. „Z obou jsem si udělal kontrolní otvory, které vedou přes zeď do sousední místnosti, takže budky u arů vojenských můžu kontrolovat, aniž by o mě ptáci věděli,“ ukazuje chovatel. Jestliže u amazoňanů a papoušků patagonských Ondřej částečně použil při stavbě voliér dřevo, u arů to prý nepřipadalo v úvahu: „Ti by takovou voliéru asi poměrně brzy rozebrali. I pletivo jsme pro ně volili pevnější, u arů vojenských jde o hliník se sílou drátu 3 mm. Jenom na bidlech je vidět, jak je dokáží během krátké doby doslova obrousit, zvlášť na krajích, kde jsou uchycena k pletivu.“
NAPSALI JSME: Na návštěvě u Zdeňka Špalka, nejznámějšího chovatele arů v Česku
Arům vojenským je právě šest let a to je věk, kdy by už mohli zahnízdit. Mnohem menší „nobilisky“ je ale zřejmě předběhnou. Vedle nich má Ondřej jeden z mála volných prostorů, kam by mohl přistavit ještě jednu voliéru. Už o tom velmi vážně uvažuje, jen venkovní výlet by prý tentokrát řešil závěsnou klecí. Vnitřek by obložil OBS deskami, stejně jako v ostatních voliérách. Udržují vnitřní teplotu a vytváří lepší klima než v čistě vyzděném zimovišti. U amazoňanů, kde Ondřej přes zimu udržuje teplotu minimálně na sedmi stupních Celsia, se prý daří tuto hranici držet i ve chvíli, kdy se jim nepřitápí. U arů je o trochu tepleji, okolo 13 stupňů a v další vnitřní voliéře s drobnými snovači je nejtepleji, minimálně 15 stupňů.
Sousedi si na hluk nestěžují
„Topíme pevnými palivy, hlavně dřevem, ke kterému máme dobrý přístup,“ vysvětluje Ondřej, který je jinak stejně jako jeho otec vyučeným kominíkem. Ačkoli jihoameričtí papoušci rozhodně nepatří mezi nejtišší, a zvláště arové ne, problémy se sousedy mladý chovatel nemá. Snaží se ale zbytečně neprovokovat. Papoušky na noc zavírá do záletů a druhý den ráno je pouští až okolo osmé hodiny, o víkendu ne dříve než v devět. „Je to i z bezpečnostních důvodů, na zahradu nám chodí kuna a nemuselo by to dobře dopadnout,“ vysvětluje. Po dvou takových kuních návštěvách přišla rodina Ondřeje Štafka o dvě exotické kachničky, které chovala volně na jezírku uprostřed zahrady. Proto také plánuje pro nový velký výlet určený snovačům raději dvojité pletivo.
Jako každý chovatel, i Ondřej má v hlavě řadu plánů, co všechno by chtěl ještě chovat. Jak ale říká, do současné doby už nainvestoval do ptáků tolik peněz, že pokud si bude pořizovat další, musí si na ně vydělat odchovy od nynějších papoušků. Dočkat by se mohl už letos. Někteří ptáci už dospěli a například pár amazoňanů zelenolících, které si pořídil od Zdeňka Vandělíka, svého velkého chovatelského vzoru, u předchozího majitele už úspěšně vyhnízdil. V době naší návštěvy ptáci už hrabali v budce připravené piliny. Mimochodem, Ondřej je zakoupil i s původní budkou, v níž v minulosti úspěšně hnízdili, tak se snad opravdu brzy dočká odchovu. Nejlépe přirozeného, protože jak dodává, ručně mláďata dokrmovat nechce a už vůbec nechce produkovat domácí mazlíčky na ochočení.
Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz
