Na návštěvě u Jana Nedělníka, majitele nejucelenější kolekce amazoňanů v Evropě

UVNITŘ FOTOGALERIE – Chová nejvíce druhů amazoňanů nejen u nás, ale i v Evropě. Při příjezdu do areálu jeho zemědělské farmy v Kobeřicích na Prostějovsku byste ale jen těžko tipovali, že tu najdete 144 voliér s více než třemi stovkami papoušků. Chovatelské zařízení vybudované z bývalého kravína je ukryto v samém středu areálu a obehnáno vysokou zdí, aby ptáky nerušil okolní provoz. Jan Nedělník je sem přestěhoval teprve před pěti lety z Brodku u Prostějova, kde už neměl možnost chov dál rozšiřovat. I tam měl ale přes 100 voliér: 65 venkovních a 50 vnitřních…

Proč zrovna amazoňani?

„Začínal jsem tak, jako většina chovatelů. Ptáky jsem choval v podstatě od šesti let. Různé kanáry, andulky, korely, rosely. Měl jsem pár voliér a postupně jsem se je snažil budovat dál, abych mohl chovat víc druhů,“ vzpomíná chovatel, který má na kontě řadu českých i evropských prvoodchovů. Kromě jiných například u amazoňana nádherného, ohnivého či mnohobarvého a ze soukromých chovatelů u nás jako první odchoval ary hyacintové – pouhý rok po zoologické zahradě Dvůr Králové, které se to v roce 1990 podařilo vůbec poprvé v tehdejším Československu.

V minulosti měl i kakaduy, nyní se věnuje výhradně chovu amazoňanů a arů. „Amazoňané se mi líbili odjakživa. Jsou to takoví středně velcí papoušci, velmi inteligentní, tedy pokud k nim přistupujete jako chovatel a ne jako obchodník. Spousta druhů a poddruhů nebyla nikdy v zajetí odchována a to mě na nich vždycky lákalo. Získat nějaké poznatky, s nimiž bych se pak mohl podělit s ostatními,“ popisuje. Jeho vůbec prvním papouškem tohoto rodu byl amazoňan kubánský, kterého si pořídil už v šedesátých letech minulého století od Zverimexu. „Chtěli za něj tehdy dva tisíce korun,“ vzpomíná.

Vzácné a raritní poddruhy

Brzy začali přibývat další ptáci, které v Česku dosud nikdo nechoval. Jan Nedělník ale nezanevřel ani na „obyčejnější“ amazoňany, v jeho kolekci tedy můžete narazit i na „běžné“ amazoňany modročelé, oranžovokřídlé nebo surinamské, kteří se do tuzemska dováželi ve velkém už před lety. Nechybí mezi nimi ani raritní poddruhy, například u amazoňana modročelého unikátní formy bahia. Jde o nádherně zbarvené ptáky, vedle kterých by někteří amazoňani modročelí nabízení na chovatelských burzách vypadali jako chudí příbuzní.

Při vstupu do chovatelského areálu v Kobeřicích se návštěvník doslova ztrácí u dlouhatánské řady voliér. Venkovní výlety jsou 8 metrů dlouhé a většinou jeden metr široké (některé jsou však široké půldruhého a dvou metrů). Všechny výlety jsou od sebe vzájemně odděleny neprůhlednými plnými stěnami, které jsou i u vnitřních záletů. V podstatě tak jde o dlouhé „tunely“, z nichž je průhled pouze dopředu a nahoru, aby se ptáci navzájem nerozptylovali. Podél řady venkovních výletů vede asi metr široká obslužná chodba, rovněž zadělaná pletivem. První, co člověka při vstupu k voliérám překvapí, je nepříjemný zvuk, který vydává zařízení umístěné u dvířek do obslužné chodby.

Boj s lasičkami a výrem

Pískání, které zařízení vydává, ptákům zjevně nevadí, ale pro člověka je nepříjemné. Spouští se vždy, když se návštěvník poblíž voliér pohne. „Je to plašič na lasičky s fotobuňkou, reaguje na pohyb,“ vysvětluje Jan Nedělník. S lasičkami bojuje dlouhodobě, dokáží se prý protáhnout i malou dvoucentimetrovou mezerou mezi dráty pletiva. Nepříjemný zvuk je ale spolehlivě odpuzuje. Nahoře na voliérách je rosicí zařízení, které umožňuje všechny obyvatele voliér pravidelně sprchovat. Jestliže lasičky dokáže spolehlivě odpudit nepříjemný zvuk spouštěný čidlem pohybu, na sovy, které se v okolí hojně vyskytují, jsou veškerá opatření krátká.

Právě se sovami má Jan Nedělník čerstvou negativní zkušenost. K voliérám mu začal zalétat výr, který přes pletivo zranil aru hyacintového. Chovatel ho našel druhý den zrána na zemi ve venkovním výletu. „Ležel na boku a evidentně měl bolesti. Jenže chytejte si aru hyacintového! Nenapadlo mě nic jiného, než mu podat lék na záněty a problémy s klouby. Lidé používají Wobenzym, tak jsem mu ho dal celý do misky. Kupodivu si ho vzal, a pak ho opakovaně bral několik dní, až se z toho dostal,“ popisuje Jan Nedělník nezvyklou léčbu vzácného papouška.

Ale to už jdeme podél řady voliér a obdivujeme amazoňany žlutobřiché, kteří byli poměrně nedávno vyčleněni jako samostatný rod, nenápadně zeleně zbarvené amazoňany vojenské, krásně vybarvené amazoňany žlutokrké či amazoňany modrobradé. Řada vzácnějších karibských druhů se schovává v krytém zázemí, nebo jsou u průletových oken osm metrů od nás. Takhle na dálku vidíme jednu z rarit chovu Jana Nedělníka, amazoňana mnohobarvého, kterého se mu už podařilo odchovat, ale také amazoňany ohnivé, ke kterým se později dostaneme i ve vnitřní části voliér.

Nejen amazoňané, ale i arové

Nejprve se ale přesouváme do zázemí s chovem arů. Jako první nás vítá pár arů hyacintových. Bázliví ptáci nejprve nedůvěřivě nakukují proletovým oknem z venkovní voliéry, ale po chvilce se neudrží a zvědavě hupnou do zázemí na obrovskou budku, odkud jeden přejde na bidlo blízko krmného pultu. Hned vedle je o něco méně bojácný pár arů zelenokřídlých a dál arové vojenští, jejichž vysoký hlas je asi nejpronikavější ze všech arů, které u Jana Nedělníka vidíme. „Z velkých arů chovám od každého druhu dva páry,“ říká chovatel. Úspěšné odchovy slavil u většiny z nich, odolávají jen arové zelení, kteří se podle Jana Nedělníka chovají naprosto jinak než ostatní arové: „Jsou to takové slepice, hodně lezou po pletivu.“

Míjíme voliéry s arakangami, kanindami, araraunami, ary červenouchými, žlutokrkými, malými, horskými i marakánami, až se dostáváme k dalším amazoňanům. Všechny vnitřní voliéry vypadají stejně: mají dvě bidla, krmný pult a po straně mohutnou ležatou budku s hnízdním otvorem směřovaným do prostoru před průletový otvor do venkovního výletu. K miskám s vodou je podél celé řady voliér nataženo vodovodní potrubí s kohoutkem u každé voliéry, což je při tak velkém počtu voliér nesmírně praktické. S výjimkou velkých druhů arů mají všechny ležaté budky zadní stěnu opřenou o pletivo a kontrolní dvířka lze otevírat z obslužné chodby, aniž by chovatel musel lézt do voliéry a plašit ptáky.

Na každých kontrolních dvířkách budky je napsané číslo. Jan Nedělník nám na ukázku otevírá budku u arů rudobřichých, které označuje za nejnevyzpytatelnější ary vůbec. „V noci kálejí jenom do budky, než zahnízdí, musíme jim to neustále čistit,“ stěžuje si. V jedné z dalších voliér jsou letošní odchovy amazoňanů a spolu s nimi i tři andulky. „Jednu chytnul hlídač a moje děti mně umluvily, že si ji necháme. Aby jí nebylo smutno, dokoupili jsme k ní druhou a jednoho dne se u nich objevila třetí. Nikdo neví, jak se tam dostala, protože jsme ji tam nikdo nedal. Asi také někomu ulétla a po hlase našla ty první dvě. Oka na voliéře jsou poměrně velká, takže se jimi zřejmě protáhla dovnitř,“ líčí Jan Nedělník.

Dva typy budek pro nejvzácnější druhy

Ale to už pokračujeme okolo vnitřních voliér amazoňanů a obdivujeme vzácného amazoňana žlutokrkého karibského (Amazona auropalliata caribea), k němuž Jan Nedělník shání samici. Od tohoto poddruhu má už jeden pár a tohoto lichého samce. Dostáváme se až na konec obslužné chodby a vracíme se zase zpět, abychom si celou túru zopakovali i u vnitřních ubikací amazoňanů, které jsme viděli hned na začátku ve osmimetrových výletech. Zlatým hřebem návštěvy jsou zálety s budkami pro amazoňany ohnivé a mnohobarvé. U nich má Jan Nedělník hned dva typy budek: kromě klasické ležaté i atrapu kmenové, kterou tvoří na výšku postavená širší trubka s vletovým otvorem v horní části.

Během naší exkurze zrovna v jedné takové budce „dovádí“ amazoňan červenokrký. Po chvíli mu to ale nedá a vyleze se podívat na neznámou návštěvu. Potvrzují se slova Jana Nedělníka, který nás před prohlídkou voliér upozornil na rozdílné chování karibských druhů amazoňanů: jsou rozhodně bázlivější a obezřetnější než kontinentální druhy. „Tuhle vlastnost si drží i po několik generací odchovaných v zajetí,“ konstatuje Jan Nedělník. Vždy, když se v okolí voliér objeví nějkaký dravec, tyto druhy amazoňanů na něj prý reagují jako první. Karibské amazoňany chová Jan Nedělník ve stejných podmínkách jako ostatní ptáky: venkovní výlety jsou na zemi vysypány bílými oblázky a v každé voliéře je na zemi položený kmen, který si papoušci mohou různě opracovávat.

Ptáky kmen zabaví, ale Janu Nedělníkovi se už stalo, že jeden ze stromů byl ze strany trouchnivý a samice amazoňana vojenského si v něm vyhloubila hnízdní dutinu. Do ní snesla vejce, ale protože dutina byla příliš úzká a při vylézání z ní musela samice couvat, ocasem si vejce nešťastně vyhodila z dutiny na oblázky, kde se rozbila. Za největší úspěch letošní chovné sezóny považuje Jan Nedělník odchov amazoňanů modrolících. Radost mu mírně zkazil fakt, že obě mláďata byli samci, kteří nejsou tak vzácní jako samice. U nejvzácnějších karibských druhů se letos úspěch nedostavil, ale v minulosti se mu je podařilo odchovat opakovaně.

Podaří se sehnat amazoňana Kawallova?

Do úplné kolekce všech druhů amazoňanů Janu Nedělníkovi chybí už jen opravdu raritní ptáci. „Chybí mi dva druhy, amazoňan císařský a amazoňan portorický,“ vypočítává. Sám nevěří tomu, že by se mu je někdy podařilo sehnat. Větší šanci může mít u třetího „absentéra“ ve svém chovu, nedávno taxonomicky uznaného amazoňana Kawallova. „Nedávno mi jeden dovozce volal, že se mu ho podařilo přivézt, ale nakonec se ukázalo, že to není amazoňan Kawallův,“ popisuje Jan Nedělník. Budeme tedy držet palce, aby se to příště podařilo.