Na návštěvě u Zdeňka Špalka, nejznámějšího chovatele arů v Česku

UVNITŘ FOTOGALERIE A VIDEO – Pokud chcete vidět všechny dostupné druhy arů pohromadě v jednom chovu a nechce se vám cestovat za hranice, máte jedinou možnost. Navštívit Zdeňka Špalka ve vesničce Bříza u Hradce Králové. Nejznámější chovatel arů u nás má kolekci čtrnácti druhů velkých i malých arů a do kompletní sestavy mu chybí už jen dva – zato prakticky nesehnatelné – ara kobaltový a v přírodě vyhynulý ara škraboškový. Naprostou většinu chovaných druhů se Zdeňkovi Špalkovi daří odchovávat, vlastně až na jednu výjimku – stále „odolávají“ arové zelení.

První byly ararauny, už v roce 1976

S chovem arů začal Zdeněk Špalek v druhé polovině sedmdesátých let. „Líbili se mi už dřív, ale nedali se vůbec sehnat,“ vysvětluje. Jako řada jiných chovatelů se tedy věnoval australským druhům, poté amazoňanům, žakům a kakaduům. U těch zaznamenal řadu úspěchů, jako jednomu z prvních v tehdejším Československu se mu například podařilo odchovat kakadua moluckého. Nelíbilo se mu ale, jak jsou tito ptáci plaší. „Na mě si zvykli, ale když přijela nějaká návštěva, vždycky zalezli do záletů a voliéry byly prázdné,“ líčí.

FOTOGALERIE: Jednotlivé druhy arů v chovu Zdeňka Špalka

Pro ary se Zdeněk Špalek rozhodl i proto, že na rozdíl od kakaduů tolik nepouští prachové peří. „Synové byli vždycky při čištění voliér a kontrolách budek úplně bílí jako od vápna,“ popisuje. V roce 1976 se mu podařilo sehnat první dvě ary ararauny. Předpokládal, že jde o pár, ale později se ukázalo, že jde o dva samce. Skutečný pár se mu podařilo sestavit až o mnoho let později a první úspěšný odchov zaznamenal v roce 1989, tehdy od dvanáctiletého samce z dovozu z Holandska a desetileté samice odchované v brněnské zoologické zahradě, která už v roce 1963 zaznamenala první doložený odchov araraun u nás.

Voliéry postavené svépomocí

„Potom jsem si pořídil ary zelenokřídlé, arakangy, a pak už to šlo docela rychle. Ary vojenské jsem získal společně s kanindami,“ líčí Zdeněk Špalek. Většinu papoušků chová ve voliérách, které si vlastnoručně postavil v roce 1983, kdy se přestěhoval zpět k rodičům do vesničky Bříza u Hradce Králové. „Pomáhal jsem tenkrát sestře jako druhý zedník se stavbou domu. O půl čtvrté jsem přišel z práce, šel na stavbu, tam jsme dělali do osmi večer a potom jsem si pustil světlo a do půlnoci stavěl voliéry. Tak jsem to dělal denně asi dva měsíce, než bylo všechno hotové,“ vzpomíná.

Arové jsou poměrně hluční ptáci, Zdeněk Špalek má ale výhodu, že voliéry stojí v uzavřeném dvoře, s nímž přímo sousedí pouze jeho sestra. „Sousedi si nikdy nestěžují. Nejbližší soused naopak často přijde, když tu mám návštěvu, která se přijede podívat na ary,“ líčí chovatel. Nedávno si k původním voliérám společně se syny přistavěl nové, modernější, do kterých postupně umístil další páry velkých arů, u kterých drží více jedinců. Malé ary chová Zdeněk Špalek po jednom páru, velké většinou po dvou. Výjimkou jsou ale arové hyacintoví, červenouší a kanindy, jichž má hned tři páry.

Potíž s odchovem arů hyacintových

Většinu velkých arů si Zdeněk Špalek pořídil z dovozu ještě před vznikem mezinárodní úmluvy CITES, která tyto ptáky zařadila do svojí první přílohy a výrazně omezila obchodování s těmito ptáky. Zdeněk Špalek navíc vyznává odchovy pod rodiči a pokud nemusí, mláďata neodchovává ručně. „Dělám to tak jen u araraun, když chce někdo mladé na ochočení a pak v případě, že se rodiče o mladé nestarají,“ vysvětluje.

Jednou velkou výjimkou jsou arové hyacintoví, u nichž se Zdeňku Špalkovi nedařilo udržet vylíhlá mláďata při životě, protože je samice v hnízdní boudě vždy ušlapala. Trvalo to deset let, než se rozhodl pro ruční odchov a ary hyacintové skutečně odchoval. Dnes již ví, v čem je chyba: hnízdní pár, který mu zatím jako jediný snáší oplozená vejce, má příliš vysokou boudu a když v ní samec krmí samici, příliš nadskakuje a mládě přitom udupe. „Bavil jsem se o tom s Matthiasem Reinschmidtem z Loro Parque Tenerife a oni mají budky vysoké 60 centimetrů, přičemž kamery do nich umisťují z boku. Já je mám uvnitř a proto mám budku vysokou metr, a v tom je problém,“ říká Zdeněk Špalek.

Nové budky budou už jako v Loro Parque

U dvou mladých párů arů hyacintových proto chovatel použije už budky nižší a kamery dá z boku, stejně jako v Loro Parque. U stávajícího hnízdního páru ale nic měnit nebude. „Nechci riskovat výměnu, protože nevím, jak by reagovali na novou boudu,“ vysvětluje. K třem stávajícím párům arů hyacintových chce společně se syny sestavit ještě čtvrtý a u těch mladších docílit odchovů pod rodiči. Zatím se ale musí spokojit s dokrmováním mláďat od nejstaršího páru, jehož samec údajně pochází od amazonských indiánů.

Přesto, že úspěšných odchovů arů hyacintových v Česku zatím není mnoho, jedno z nedávno odchovaných mláďat putovalo od Zdeňka Špalka k tuzemskému majiteli, který ho chtěl domů na ochočení. „Šlo o mohutného ptáka, kterého jsem nechal odchovat náhradnímu páru araraun. Přesto, že mládě bylo zbarvené jinak než rodiče, bez problémů se o něj starali až do osamostatnění,“ popisuje. Novopečený majitel tohoto ary prý už připravuje voliéry a shání se po vhodné samici (v celé zemi je nyní v soukromých chovech a zoologických zahradách asi sto těchto papoušků, vůbec největších na světě).

Specialita? Kvalitní arové červenouší

Zdeněk Špalek má na kontě celou řadu českých prvoodchovů. V roce 1997 jako první odchoval ary vojenské, v roce 1995 jako soukromý chovatel poprvé pod rodiči ary arakangy, později i ary červenouché, červenoramenné a kanindy. Osobně je velmi hrdý na chov arů červenouchých, protože tento druh provází dost negativní pověst ptáků náchylných na nemoci, kteří nejvíc ze všech arů propadají nešvaru škubání peří. U žádného ze tří párů, které Zdeněk Špalek chová, se ale tento problém nevyskytnul, ptáci jsou mohutní a mají skvělé opeření, což prý oceňují i chovatelé ze zahraničí.

Právě u arů červenouchých se podle Zdeňka Špalka zatím nijak neprojevil vliv ekonomické krize a padající ceny papoušků, které poslední léta postihly celou řadu častějších druhů, včetně arů araraun nebo zelenokřídlých. „Nejen že jejich cena neklesá, ale za poslední tři roky dokonce stoupá,“ říká. Vliv na to bude mít zřejmě zvýšený zájem českých chovatelů o tento druh a fakt, že stále ještě nejde o aru, kterého by se u nás dařilo množit ve větším počtu chovů. Část chovatelů se ale u ary červenouchého obává rizika spojeného s dilatací žlaznatého žaludku, což je nemoc, ke které jsou náchylní všichni arové, ale tento druh se s ní nedokáže vůbec nijak vypořádat a často na ni hyne.

Zdeněk Špalek se ale s tímto problémem ve svém chovu zatím nesetkal. Věří, že to je z části proto, že svoje ary nepřekrmuje a poskytuje jim speciálně míchanou směs, do které přidává vlastní „tajné“ ingredience. Zajímavé je, že papoušci v jeho chovu nedostávají vůbec žádné exotické ovoce, ale pouze to, co Zdeněk Špalek vypěstuje na vlastní zahradě – tedy jablka a hrušky. Na zimu pak chovatel zamražuje černé jeřabiny. A ještě jedna věc je na jeho chovu zajímavá: zatímco drtivá většina arů v zajetí začíná hnízdit v zimě, ať už na přelomu nebo začátkem nového roku, u Zdeňka Špalka samice zasedají na snůšku až na jaře a mláďata se líhnou v létě, což je vzhledem k našemu podnebí velmi příhodné.

Rozhovor se Zdeňkem Špalkem o chovu arů čtěte příští týden na Ararauna.cz

Zájemci o návštěvu u Zdeňka Špalka se mohou ozvat na adresu farmaspalkovi@seznam.cz

[poll id=“45″]