Moje první zkušenosti s odchovem mláďat arů araraun pod rodiči

UVNITŘ FOTO A VIDEO – Svého prvního aru araraunu jsem si pořídil před devíti lety, na konci roku 2010, jako domácího mazlíčka do bytu. Šlo o půlročního ručně dokrmeného samečka, s nímž jsem si prošel všemi základními chybami laika, který se rozhodne pořídit si domů velkého aru. Od malé a nevhodné klece přes hledání vhodného krmiva, krmných dávek a vůbec denního režimu pro velkého papouška po řešení drobných zdravotních komplikací žlutomodrého mazlíčka. Po dvou letech se mi naskytla příležitost přestěhovat se do rodinného domu se zahradou po babičce a okamžitě jsem začal spřádat plány na stavbu voliér pro ary. Ještě než byla stavba hotová, sehnal jsem samečkovi ararauny protějšek. Mohutnou dvouletou samici ze Zoo Ústí nad Labem odchovanou pod rodiči jsem si dovezl v prosinci 2012.

V té době jsem samce ararauny choval v poměrně velké kleci (2 x 0,8 x 2 m) v samostatném ptačím pokoji a byl to ochočený člen domácnosti, který denně trávil čas s mojí rodinou. Samice oproti tomu byla divoká, opatrná a k lidem zpočátku nedůvěřivá. Umístil jsem ji do rohové klece o velikosti 1 x 1 x 2 m a nechal papoušky, ať se navzájem sledují přes pletivo. Samce jsem také vypouštěl z klece do ptačího pokoje, takže občas přistál na kleci samice a navzájem se se zájmem prohlíželi (a samice útočila na jeho nohy). Po nějaké době jsem je začal chvílemi pouštět do pokoje oba a přistavil jim ke klecím strom kávovníku, po kterém společně šplhali a seznamovali se. Zhruba za šest týdnů si na sebe zvykli natolik, že jsem je mohl dát do společné – původně samcovy – klece.

Chovný pár arů araraun v lednu 2014 ještě v kleci v karanténní místnosti:

2015: stěhování do voliér a zkoumání budky

Mezitím stavba voliér pokročila a na konci roku 2014 jsem měl zkolaudováno. To už v ptačím pokoji přibyl ještě jeden (neplánovaný) samec ary ararauny, který obsadil volnou klec po samici. V dubnu 2015, po více než dvou letech strávených v kleci a ptačím pokoji, jsem konečně přestěhoval pár araraun do voliéry. V té době bylo oběma ptákům pět let. Z řady pěti voliér jsem jim vybral tu prostřední, aby měli klid. Venkovní voliéra má rozměry 5 x 2 x 2,5 m, vnitřní část je bohužel dost malá: 1,8 x 1,3 x 2,5 m, a to jí na prostoru ubírá ještě hnízdní bouda (1 x 0,5 x 0,5 m). Původně jsem plánoval, že v zázemí o půdorysu 10 x 3 m vybuduji pět vnitřních kójí o rozměrech 2 x 2 x 2,5 m, ale poněkud jsem při svém plánování zapomněl na tloušťku zdiva, která mi naplánovaný prostor výrazně zmenšila…

První rok se ararauny s voliérou sžívaly. Samec po pěti letech strávených v domácnostech mohl konečně na slunce a čerstvý vzduch, mohl zmoknout, pořádně se prolétnout a likvidovat větve určené na okus. Poměrně brzy jsem začal pozorovat vzájemnou náklonost obou arů, probírání peří, krmení a trávení většiny času ve vzájemné blízkosti. U samice se bohužel začal projevovat dnes již dlouhodobý nešvar mírného škubání peří na břiše a nohou. Také jsem vypozoroval, že pokud se k ní samec natočí zády, nenechá si ujít možnost chytit ho zobákem za ocas a pořádně ho potrápit. Po nějaké době samec zjistil, že jí nesmí dávat šanci a už se k ní neotáčel tak, aby měla možnost ho tímto způsobem škádlit. Každopádně samice pořád po této možnosti pokoukávala a když nemohla trápít samce, ničila svoje vlastní peří.

Těsně před stěhováním do voliér:

Nové chovné zařízení:

2016: první snůšky a první neúspěchy

Na jaře 2016, vlastně téměř přesně rok po prvním páru, jsem do voliér přestěhoval i druhý pár araraun. Tedy onoho samce, kterého jsem dostal v době, kdy jsem ještě první pár choval v kleci v ptačím pokoji, a další samici, kterou jsem opět zakoupil v Zoo Ústí nad Labem. Zvolil jsem pro ně jednu krajní voliéru, ob jednu voliéru od prvního páru. Další tři voliéry zůstaly prázdné. Také druhý pár měl od začátku k dispozici dubovou hnízdní budku stejných rozměrů jako první pár. Ihned po nastěhování nových ptáků do voliér bylo vidět, jak se oba páry navzájem stimulují. Přesto mě překvapilo, když se v budce prvního páru 2. července 2016 objevilo první vejce. Samice předtím z budky dokonale vymetla veškerou podestýlku sestávající z bukových štěpek, takže vejce nesla na holou zem. Za dva dny následovalo druhé a za další dva dny ještě třetí vejce.

Nechtěl jsem samici moc rušit, a tak jsem snůšku ze začátku moc nekontroloval, ani jsem do budky nedoplňoval štěpky. 14. července jsem se rozhodl vejce prosvítit. Kontrolu budek provádím tak, že po ranním krmení arům otevřu průletové okno do venkovní voliéry a pár okamžitě vylétne ven. Poté okno hned zavřu a můžu nerušeně provést kontrolu budky, aniž by mě staří viděli. Zpočátku kvůli tomu arové sedávali u okénka a bušili do něj zobáky, postupem času si ale na tyto kontroly zvykli a v klidu seděli na prvním bidle u okénka a čekali, až jim zase otevřu do zázemí. Při této první větší kontrole jsem vejce prosvítil a zjistil, že první dvě jsou oplozená. Třetí bylo čisté. Všechna tři vejce ale byla naprasklá na špičce. Doplnil jsem tedy štěpky a vejce opatrně vrátil do boudy.

Druhý pár půl roku před svým prvním hnízděním:

Začíná hnízdit i druhý pár araraun

Druhý pár araraun se nenechal zahanbit a 13. července samice snesla první ze tří vajec. Jejich snůška ale byla celá čistá. U prvního páru sice byla první dvě vejce plná, ale nezkušená samice si do boudy donesla z venkovní voliéry kamínek, který se rozhodla zahřívat společně s vejci a jedno o něj rozbila. Než jsem ho stačil odebrat, samo zmizelo (arové ho patrně sežrali i se skořápkou, protože po něm v budce ani ve voliéře nic nezbylo). Druhé vejce, rovněž plné, rodiče zničili po dvou týdnech inkubace. Zbylo třetí vejce, čisté, které jsem po této zkušenosti na zkoušku přesunul k druhému páru, kterému jsem naopak jedno vejce odebral a dal do boudy k prvnímu. Po této rošádě se už nic špatného nestalo. Chtěl jsem vysledovat, jak si samice povedou dál, a tak jsem zbytek snůšek ponechal do konce inkubační doby a pak je odstranil.

Toho roku zasedl první pár ještě jednou, ale až v prosinci. První vejce snesené 14. prosince 2016 jsem ani nestihl zkontrolovat, zda je oplozené a samice ho rovnou zničila. Další dvě vejce snesená 16. a 18. prosince 2016 jsem ještě v den jejich první kontroly sebral, protože byla naprasklá, vyspravil jsem je lakem na nehty a obě 18. prosince zavezl kolegům ze společnosti Laguna do líhně. Obě vejce nakonec byla oplozená, ale ve starším uhynulo embryo během vývoje. Druhé mládě se nemohlo samo vyklubat, tak mu veterinář Sebastian Franco pomáhal, ale mládě mělo bohužel nešťastně omotanou pupeční šňůru okolo krku a zadusilo se. Druhý pár araraun stejně jako na jaře zasedl deset dní po prvním, ale jeho snůška dvou vajec snesená na Vánoce 2016 byla čistá. Tím první hnízdní sezóna araraun skončila.

Rodičovský pár arů araraun ve vnitřní voliéře (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

2017: rošády ve voliérách a ararauny nezasedly

Během zimy 2016/17 jsem do voliér nastěhoval dva mladé ary zelené. Nejprve samici, kterou jsem si dovezl v srpnu 2016 jako téměř dvouletou z Holandska a po dobu hnízdění araraun jsem ji ponechával v karanténě v ptačí místnosti rodinného domu, aby hnízdící ptáky nerušila. Umístil jsem ji do krajní voliéry ob jednu voliéru od prvního páru araraun. Samce, kterého jsem získal v prosinci 2016 ještě ani ne ročního, jsem do voliér přenesl v únoru 2017. Nešel hned k samici, ale do vedlejší voliéry, která z jedné strany sousedila s voliérou samice ary zeleného a z druhé strany s prvním párem araraun. Později jsem oba ary zelené dal k sobě do vzdálenější voliéry, ale protože samice šikanovala mladšího samce, musel jsem je zase rozdělit a po několika týdnech opět zkusit sloučit. To už bylo jaro 2017 a první pár araraun ne a ne začít hnízdit.

Během sezóny 2017 nakonec tento pár araraun vůbec nezasedl. Druhý pár měl dvě snůšky po čtyřech vejcích, jednu v dubnu a druhou v červnu, ale obě byly čisté. Nutno podotknout, že tento druhý pár araraun má voliéru na opačném konci chovného zařízení, než je voliéra arů zelených. Tím skončila druhá hnízdní sezóna, během níž jsem si v létě 2017 dovezl pár arů horských z Loro Parque. Po karanténě jsem ptáky v říjnu 2017 nastěhoval do voliéry mezi první pár araraun a mladý pár arů zelených. Protože se během karantény ukázalo, že arové horští nejsou pár, ale dvě samice, po dohodě s kolegou pardubickým chovatelem Jiřím Stejskalem jsme z Loro Parque nechali dovézt ještě dva samce a ty po karanténě vypustili začátkem roku 2018 do voliéry k oběma samicím. To se ukázalo být další fatální ranou pro první pár araraun, který bezprostředně sousedil s touto čtveřicí ukřičených arů horských.

Noví sousedé araraun: arové zelení:

2018: další rok změn a bez hnízdění

Správně hádáte, první pár araraun nezahnízdil ani v sezóně 2018. Druhý pár zahnízdil pouze jednou na přelomu června a července, samice snesla čtyři vejce a všechna byla čistá. Čtveřice arů horských, která se měla přirozeným způsobem rozdělit do dvou párů, se k ničemu až do konce letních prázdnin neměla, a tak jsme je s Jirkou Stejskalem rozdělili „natvrdo“ a mně ve voliéře zůstal jeden pár. Situace v chovném zařízení se stabilizovala, navíc onen pár arů horských ještě týž rok po několika týdnech začátkem října zahnízdil a samice snesla čtyři vejce. Snůška ale byla čistá. Koncem listopadu si to arové horští znovu zopakovali, tentokrát měli dvě vejce, ale jedno zničili a druhé bylo čisté. Takže ani v roce 2018 jsem se žádných mláďat nedočkal. Mezitím se u mě v poslední volné voliéře vystřídali arové zelenokřídlí od Jirky Stejskala, který si potřeboval přebudovat vlastní voliéry.

2019: trnitá cesta k úspěchu

Před sezónou 2019 jsem se zařekl, že nebudu ve voliérách provádět žádné přesuny, ani pořizovat během hnízdní doby nějaké nové ptáky. Ostatně, zbývala mi poslední volná voliéra a tu bych stejně musel využít pro případná mláďata na odstav. Klidový režim se vyplatil. 19. dubna po dvou letech přestávky snesla samice prvního páru araraun první vejce. Druhý pár se přidal hned za tři dny. Obě samice snesly po čtyřech vejcích, poslední v pořadí den po sobě stejně jako první. Druhý pár ničím nepřekvapil, protože měl celou snůšku opět čistou. První pár byl hodně nervózní. Hned první vejce samice v den snesení nakřápla. Po zalakování lakem na nehty jsem ho vrátil do boudy, ale do druhého dne ho samice zničila. Nahradil jsem ho tedy podkladkem. 22. dubna samice snesla druhé vejce, které jsem hned odebral a nahradil dalším podkladkem.

Odebrané vejce jsem dal do misky na krmení na silnou vrstvu krmné směsi a ponechal doma ve spíži, kde je konstantní teplota okolo 15 stupňů. Čekal jsem na pokračování snůšky. 25. dubna samice snesla třetí vejce, které hned putovalo za druhým do spíže. Čtvrté vejce následovalo 29. dubna, ale při ranní kontrole jsem ho nestihl odebrat a do druhého dne z budky beze stopy zmizelo. Zůstaly v ní pouze dva podklady. Dvě odebraná vejce jsem dal ke Zdeňkovi Krňávkovi ze Šumperka do líhně. Začátkem května se ukázalo, že jedno vejce je oplozené. Embryo se dobře vyvíjelo, ale dva dny před pravděpodobným datem líhnutí náhle uhynulo ve vejci. Páru jsem z budky odebral podkladky a necelý měsíc na to, 23. května, samice začala snášet druhou snůšku. První vejce opět mírně poškodila, takže nastal stejný scénář jako obvykle: vyspravování lakem na nehty, podložením podkladku a vejce šlo do spíže, kde čekalo na další „přírůstky“, než půjde do líhně.

Začátek třetího hnízdění v roce 2019, které skončilo úspěchem:

Pokusy s umělým líhnutím selhaly

Na druhé vejce jsem u této snůšky čekal nezvykle dlouho. Samice ho snesla až 2. června, tedy deset dní po prvním. Také jsem ho hned odebral a spolu s prvním ho opět dal do líhně ke Zdeňkovi Krňávkovi. Zatímco druhé vejce bylo čisté, v prvním se začalo vyvíjet embryo, ale bohužel opět uhynulo těsně před líhnutím. Už jsem začal propadat trudomyslnosti a začátkem letních prázdnin odjel s dětmi na skautský tábor. Když jsem se po dvou týdnech vrátil, voliéry byly chudší o samce ary horského, kterému se nějak podařilo dostat ven a ulétl. Musím dodat, že tento samec byl velmi hlučný a na každého reagoval silným křikem. Samice se naopak téměř neozývala. Teď zůstala ve voliéře sousedící s prvním párem araraun sama a v chovném zařízení se rozhostil klid. Po návratu z tábora mě nepřekvapil pouze ulétlý samec ary horského, ale i nová, v pořadí již třetí snůška prvního páru araraun.

Samice začala snášet 8. července, druhé vejce snesla 12. července a třetí 15. července. Při kontrole 12. července jsem zjistil, že obě vejce jsou mírně nakřáplá. Rozhodl jsem se je ale neodebírat, pouze jsem je vyspravil lakem na nehty (tentokrát čistě bílým, a ne růžovým jako v předchozích letech) a pod snůšku doplnil hobliny (nikoli štěpky). Při dalších kontrolách už vejce nebyla nijak poškozena a zhruba po pěti dnech od snesení každého z nich se ukázalo, že jsou všechna plná. Samice seděla pečlivě a hobliny z budky už nevynášela. Rozhodl jsem se ve voliérách nic neměnit, tedy ani nestěhovat osamělou samici ary horského, ani k ní nepřidávat nového samce, i když jsem ho měl již vyjednaného (a dovezl jsem si ho v polovině srpna, ale umístil jsem ho do karantény v domě).

Napotřetí úspěch: tři vejce, tři plná, tři mláďata

Klidový režim se vyplatil. Při kontrole budky 2. srpna jsem s hrůzou narazil na „nakřáplé“ vejce, které v sobě mělo asi centimetrovou díru. Vzal jsem ho do ruky a pořádně si ho prohlédl, když v tom se v otvoru začalo něco hýbat. Uvědomil jsem si, že vidím růžový, tak trochu průhledný zobák a ozvalo se zapípání. Vejce jsem hned vrátil do budky a rodičovský pár pustil do zázemí. Samice okamžitě zmizela v boudě. Měl jsem trochu obavy, jak se bude k mláděti chovat, když ničila vejce a znervózňovali ji sousední arové horští. Na druhý den jsem ale v boudě spatřil čerstvě vylíhlé, už oschlé mládě s viditelně plným volátkem. Druhé mládě následovalo 6. srpna a třetí 9. srpna. Začal maraton s krmením. Rodičům jsem denně předkládal vrchovatou misku vaječné směsi, ovoce se zeleninou, zrninovou směs (Versele Laga Loro Parque Ara mix) a ořechy.

Ořechy dospělí arové přestali brát a soustředili se hlavně na vaječnou směs. Tu jsem musel předkládat i dvakrát denně. Mláďata krásně prospívala a samice se o ně parádně starala. Jen se bohužel opět trochu oškubala na hrudi. Objednal jsem si tři kroužky velikosti 14 mm a 18. srpna jsem ve věku 15 dní okroužkoval první mládě. Bohužel se mu kroužek přetáhl přes kloub, a tak jsem mu ho musel druhý den přesouvat zpátky – naštěstí to ještě šlo. Po této zkušenosti jsem druhé mládě kroužkoval ve věku 16 dní, ale třetí opět jako patnáctidenní a problém s přetažením kroužku přes kloub se neopakoval. Ani v jednom případě kroužek mládětem nespadl a rodiče se o kroužky vůbec nezajímali. Při jedné z kontrol a výměně hoblin v budce jsem ale zjistil, že jedno mládě má na zádech kapky krve. Byly v místech, kde vyrůstaly štětinky prvního peří. Při pozdějších kontrolách se to ale neopakovalo.

Je tu problém: samice škube mláďata

Za několik dní mi ale přišlo divné, že ačkoli mláďata obrůstají „bodlinkami“ na křídlech a hlavě, břicho a záda mají zcela holé a lesklé. Ani náznak bílého prachového peří. Jak pouzdra budoucích brk rostla, bylo stále zjevnější, že na některých místech jsou mláďata netypicky holá. Kromě břicha i na zátylku, zádech a ramenech. Bylo evidentní, že je některý z rodičů škube a nebylo těžké si domyslet, který. Mláďatům byl už více než měsíc a těžko jsem si dokázal představit, že bych je teď odebíral do inkubátoru. Byl jsem rozhodnutý je odchovat pod rodiči stůj co stůj. Ale jak se postupně opeřovala, holá místa byla vidět čím dál tím víc. V krmení však nebyl žádný problém, a škubání nebylo do krve, tak jsem prostudoval literaturu a nechal se uchlácholit Larsem Lepperhoferem, který v knize Arové nabádá, aby chovatelé taková mláďata nechali u rodičů, že jim peří po odstavu velmi rychle doroste.

Tady si dovoluji citovat z Lepperhofenovy knihy: „Poté, co někteří chovatelé zjistí, že rodiče mláďata škubou, odebírají je zpravidla ihned k umělému odchovu. Často však tento krok není vůbec nutný a je tak činěno spíš z důvodu, aby bylo možné papoušky prodat co nejdříve.“ Posilněn tímto argumentem jsem se zařekl, že i kdyby měla mláďata v mých voliérách zůstat třeba ještě rok, rodičům je odebírat nebudu. Krásně rostla a ve věku tří měsíců začalo nejstarší vykukovat z budky. 18. října jsem ho „načapal“ na bidle před budkou, jak leze k miskám s krmivem. Bylo legrační, protože mělo opeřená křídla a hlavu, ale téměř žádný ocas a břicho a záda téměř holé. Vypustil jsem rodiče do venkovní voliéry, mládě odchytil a kontrolním otvorem vrátil do budky. Od toho dne ale stále vykukovalo z budky ven a postupně se přidávalo i prostřední mládě.

Odebrat mláďata? Ne, odstavit samici!

Týden po premiérovém výletu prvního mláděte už vylezli z budky všichni tři sourozenci, a i když se ještě vraceli spát dovnitř, stále více času trávili ve vnitřní voliéře na bidle. A zdálo se, že jsou stále oškubanější. Nejen na břiše a hrudi, na ramenou a zádech, ale nově i za týlem. Druhý listopadový týden to došlo tak daleko, že jsem vážně uvažoval o jejich oddělení od rodičů a násilném krmení v kleci v karanténní místnosti. Potom jsem si ale řekl, že vyzkouším jinou věc. 14. listopadu jsem vlezl do vnitřní voliéry s rodiči i všemi mláďaty a odchytil do lapačky samici. Přemístil jsem ji hned do vedlejší vnitřní voliéry, aby neměla vizuální kontakt se samcem a mláďaty, ale mohli se navzájem slyšet. A teď to byla sázka do loterie: bude samec mláďata krmit? A pokud ano, zvládne napoprvé ukrmit všechna tři?

Nebudu vás dlouho napínat, zvládl. Holá hruď mláďat se najednou ukázala být výhodou, protože bylo jasně vidět, zda jsou volata plná nebo ne. Byla plná k prasknutí. Samec se opravdu snažil a já se rozhodl využít posledních teplejších dní k tomu, abych rodince umožnil pobyt ve venkovní voliéře. V tuto dobu už samec vůbec nechtěl vaječnou směs, a naopak se mohl utlouct po ovoci, zelenině a zrninové směsi. A samozřejmě po ořechách. Břicha, zátylky a záda mláďatům velice rychle zarostla, ale jako na potvoru si začala navzájem okusovat konce letek a ocasy. Pouze jedno ze tří mláďat bylo tímhle nešvarem nedotčené a poměrně brzy začalo létat. Ostatní dvě po venkovní voliéře lezla a nebo, když se pokusila letět, měl jejich let poměrně jasnou trajektorii k zemi.

Testy DNA určily tři samičky

Nepodařilo se mi vypozorovat, zda si mláďata ničí ocasy navzájem, nebo to dělá jen jedno z nich, ale po čase začalo zarůstat i druhé a téměř bez ocasu zůstalo jen jedno. Přikládám to ale tomu, že se nudí ve vnitřní voliéře, která jednak není moc velká a také musí být po většinu dne zavřená, protože prosinec a leden nejsou měsíce, kdy by mláďata mohla být po celý den vypuštěná ve venkovní voliéře. Bohužel na to začal doplácet i samec, kterému v nestřeženém okamžiku některé z mláďat rovněž okousalo ocas. První dva týdny po oddělení samice jsem do venkovní voliéry pouštěl buď samce s mláďaty, nebo samici. Nikdy ne všechny najednou, byť by je dělilo pletivo. Nechtěl jsem, aby se samec věnoval samici a zanedbával mláďata. Po dvou týdnech jsem zkusil vypustit všechny a samici se viditelně ulevilo. Samec se na mláďata nevykašlal. Také jsem odebral mláďatům vzorky peří a nechal si v laboratoři určit jejich pohlaví – jsou to tři samičky.

Jediným trochu negativním efektem je jejich hřadování na venkovních bidlech u vletového okna i po setmění, kdy se citelně ochlazuje. Čas od času je tak musím zahánět dovnitř, ale většinou je tam vyžene chlad. Mláďatům nyní bude pět a půl měsíce a nejpozději v polovině února bych je rád odstavil do voliéry, kde teď nedobrovolně tráví čas jejich matka. Ta se vrátí k samci, aby se mohli společně připravovat na další hnízdní sezónu. A co druhý pár araraun? Ten měl letos kromě dubnové ještě dvě snůšky: v září (čtyři vejce) a říjnu (tři vejce), obě opět čisté. Na samici je vidět, jak prvnímu páru závidí mláďata a já se chystám konečně zavézt samce na vyšetření endoskopem, abych se ujistil, že je zdravotně zcela v pořádku. U arů horských je už nový samec a pomalu si zvyká na samici a arové zelení pozvolna dospívají, takže brzy dostanou také hnízdní budku.

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..