Jan Potůček 
Před půldruhým měsícem se na českém trhu objevil český překlad americké chovatelské příručky Psittaculture od známého odborníka na chov papoušků a ornitologa Tonyho Silvy. Pět týdnů je přiměřená doba na prostudování pětisetstránkové knihy s drobným písmem, doslova napěchované informacemi, aby ji bylo možné s čistým svědomím zhodnotit. Jedno je jisté hned na začátku: tak rozsáhlou a komplexní knihu o chovu papoušků jsme na našem poměrně malém trhu dosud neměli. Nedá se srovnávat s ničím, co v Česku dosud vyšlo, dokonce ani s osmidílnou edicí o papoušcích všech kontinentů od Milana Vašíčka, která je rovněž nabita informacemi.
Skvělé doplnění Vašíčkovy edice
Vašíčkovo dílo má ale úplně jinou formu než Průvodce chovem papoušků, popisuje jednotlivé druhy systematicky – co druh, to jedna kapitola – a věnuje se spíše faktografii a historii chovu papoušků než praktickým informacím, které by se daly využít v chovu (i když ty v něm také nechybí). V tomto smyslu se vlastně obě díla skvěle doplňují – letošní Průvodce chovem papoušků historii chovu jednotlivých druhů příliš neřeší, soustředí se právě na praktickou stránku věci a využívá přitom zkušenosti nejen ze Spojených států, odkud pochází autor, ale výraznou měrou i od nás z České republiky. Právě míra spoluautorství českých chovatelů čtenáře jistě překvapí.
K TÉMATU: Tony Silva: Líbí se mi, že čeští chovatelé jdou těžší cestou přirozených odchovů papoušků
Některé kapitoly jsou v podstatě postaveny především na zkušenostech českých chovatelů. Například část věnovaná loriům, některým australským papouškům, mutačním ptákům, a z oblasti domácích mazlíčků volnému létání papoušků. Sám Tony Silva o výsledné podobě knihy říká, že je naprosto odlišným dílem oproti původnímu titulu Psittaculture, který poprvé vyšel před dvaceti lety. Od té doby prošlo chovatelství papoušků velkými změnami, a to nejen v USA. Tony Silva v nedávném rozhovoru pro časopis Nová Exota (vydavatel Průvodce chovu papoušků) například uvedl, že v době prvního vydání této knihy ještě neexistovaly žádné granule pro papoušky. Novou a rozšířenou verzi hodně obohacují i informace od evropských chovatelů, protože chov papoušků v USA a v Evropě se v mnohém liší (je to dané i rozdílnými klimatickými podmínkami).
Autor se nebojí klást nepříjemné otázky
Sympatické je, že se Tony Silva nebrání ani citacím a oponenturám jiných světově proslulých autorů knih o chovu papoušků, s nimiž nemusí nutně souhlasit, ale dává čtenáři možnost přečíst si jejich názor. Celou knihou se tak vine řada zmínek o Rosemary Lowové, britské specialistce na chov papoušků, která stejně jako Tony Silva strávila část profesní kariéry jako kurátorka ptáků v největším světovém papouščím parku Loro Parque na Tenerife (a jejíž nová kniha v českém překladu letos vyjde v nakladatelství Dona, jež vydává časopis Papoušci; Rosemary Lowová stejně jako Tony Silva při této příležitosti navštíví Českou republiku a bude mít přednášku na zářijovém chovatelském setkání u Jihlavy).
ČTĚTE TAKÉ: Moc tuků? Naopak, dokrmovací směsi pro papoušky jich mají málo, upozorňuje Tony Silva
Unikátní je i celkový pohled na chov papoušků a chovatelství jako takové: snad v žádné odborné knize na našem trhu zatím nezazněly pochyby o tom, zda se přísná ochranářská legislativa nemíjí účinkem, když se opomíjí problémy papoušků v jejich přirozených biotopech, kde se mláďata vybíraná z hnízd a prodávaná na černém trhu často stávají jediným způsobem obživy chudých domorodců. Právě otázky, které si kniha v mnoha kapitolách klade, jsou velmi cenné a nutí čtenáře k zamyšlení: proč vlastně chováme papoušky? Dokážeme jim nabídnout vše, co potřebují? Nebo si to jenom myslíme a nenecháme si poradit, nesnažíme se neustále vzdělávat a absorbovat nové a nové informace? Jde nám o zájmový, nebo komerční chov?
Unikátní fotografie a silná česká stopa
Tyto otázky si musí vyřešit každý chovatel sám za sebe, ale pokud tak učiní, Průvodce chovem papoušků mu bude skutečným průvodcem v této nesmírně zajímavé zálibě. Snoubí se v něm unikátní informace s unikátními fotografiemi – což je další velký příspěvek českých spoluautorů knihy. Obrazová výbava titulu je opravdu obdivuhodná. Čtenář nemusí být nutně zastáncem chovu mutačních papoušků, ale jistě ocení, že u každého rodu papoušků, který má nějaké barevné mutace, je jejich kompletní soupis včetně fotografií. A opět to je dílo českého spoluautora – Martina Papače, dnes již známého chovatele mutačních neofém. Na své si přijdou i majitelé ochočených papoušků, byť kniha je především určena chovatelům. Myslí ale i na ty, co o pořizování papouška teprve přemýšlí a jsou naprostými laiky. Těm bez obalu vysvětluje, o jak velký závazek jde a klade jim otázky „na tělo“, zda jsou schopni ho přijmout.
U tak rozsáhlé knihy se nelze vyhnout určitým chybám. V Průvodci chovu papoušků jich ale pozorný čtenář najde jen několik. Například v kapitole věnované arům se při překladu do češtiny podařilo vydavateli poplést aru kobaltového a aru tyrkysového, když jednoho nazývá arou Learovým (ara kobaltový) a druhého ara kobaltový, přičemž myslí aru tyrkysového. Vzhledem k vzácnosti těchto druhů (jeden je zřejmě již vyhynulý) jde ale o podružnou záležitost. V některých pasážích knihy zůstávají americké reálie, které mohou u českých chovatelů vyvolávat úsměv. To když v kapitole o veterinární péči Tony Silva radí, jak voliéry zabezpečit před vačicemi, které se v České republice nevyskytují, nebo navrhuje vypustit do chovu gekony, aby pochytali hmyz, což se jistě dá praktikovat na Floridě, ale nikoli ve středních Čechách nebo na Vysočině.
Problém s taxonomií a českým názvoslovím
O poznání horším problémem, za který ale nemůže autor ani vydavatel, je chaos v taxonomii papoušků. Kniha vyšla půl roku poté, co světlo světa spatřila nová taxonomie ptáků od Josepha del Hoya, která zavádí 50 nových druhů papoušků a některé přeřazuje mezi rody, případně je vyčleňuje do zcela samostatných rodů. Průvodce chovem papoušků tuto taxonomii zcela pomíjí, což je dílem dáno dlouhou přípravou vydání, která trvala dva roky, a dílem rozdílných názorů na tuto taxonomii. Přesto se v knížce objevují některé systematické novinky, například amazoňan žlutobřichý je zde veden už jako amazónek, objevují se nová rozdělení kakariků, Tony Silva navrhuje oddělení bolivijského poddruhu mníška šedého do samostatného druhu.
Taxonomie je ale obecný oříšek, s nímž by si měla poradit Akademie věd nebo nějaká jiná vědecká instituce. Je škoda, že u řady papouščích druhů dodnes nemáme jednotné české názvosloví a každý jim říká podle toho, jaký název je mu bližší. Nejvzácnější ara se tak česky jmenuje škraboškový nebo Spixův, ara kobaltový je zároveň ara Learův, ale například amazoňana rudookého mnozí označují za amazoňana červenočelého. Nová kniha k tomuto chaosu jenom přispívá, když některé staré názvy potvrzuje a jiné vyvrací. Z hlediska taxonomie a českého názvosloví se v ní tedy vyzná spíše pokročilejší chovatel než úplný nováček. O to zajímavější by bylo, kdyby mohly čas od času vycházet její reedice doplněné nejen o nové české názvosloví, ale také nové informace z chovu a veteriny.
Žádná neosobní příručka
Při pročítání Průvodce chovem papoušků se nelze vyhnout srovnání s podobně zaměřenou knihou, která vyšla česky před čtyřmi lety ve výše zmiňovaném nakladatelství Dona: Papoušci – komplexní průvodce chovem. Jde o český překlad titulu od nizozemského autora Adri van Kootena, zpracovaný rovněž ve velmi výpravném provedení na kvalitním papíře a s pevnou vazbou. České reálie doplňují rozšířené nebo zcela nové kapitoly o výživě a zdraví papoušků a také o mezinárodní smlouvě CITES a jejím uplatňování v České republice. Přesto jde o úplně jinou knihu, než je Silvův Průvodce chovem papoušků – je psaná neosobně, bez „příhod z natáčení“, které dokáží text tolik obohatit a zpopularizovat.
Možná se některým lidem nemusí líbit forma vyprávění a popisu vlastních zkušeností a omylů, kterou zvolil Tony Silva, ale rozhodně se to čte lépe než jakákoli strojená příručka se stokrát opakovanými frázemi.
