Tony Silva: Líbí se mi, že čeští chovatelé jdou těžší cestou přirozených odchovů papoušků

Tony SilvaLetošní jubilejní desáté V.I.P. setkání chovatelů exotických ptáků v Kozovazech mělo vzácnou návštěvu. Ze Spojených států přiletěl známý chovatel a ornitolog Tony Silva pokřtít český překlad a přepracované vydání své knihy Psittaculture, která u nás vyšla pod názvem Průvodce chovem papoušků. Je to poprvé po dvaceti letech, co tato kniha vychází po zásadní revizi a doplněná o nové poznatky, rovněž od řady českých a slovenských chovatelů. Vlastně jde o celosvětovou premiéru, protože anglické vydání se teprve chystá. Nemohli jsme si tedy nechat ujít příležitost, abychom Tonyho Silvu při této příležitosti zpovídali.

Jak vlastně vznikl nápad napsat knihu Psittaculture, která byla základem českého rozšířeného a doplněného vydání Průvodce chovem papoušků? A v kolika jazycích už původní kniha vyšla?

Jazykových verzí vyšlo několik, přesný počet ale neznám. Rozhodl jsem se ji napsat, protože neexistovalo žádné kompletní ucelené dílo, které by se věnovalo inkubaci a dalším aspektům chovu papoušků. V Číně jsem dokonce narazil na kopii této knihy, o které jsem vůbec nevěděl, že vyšla. Existují tedy i nelegální vydání.

V úvodníku českého vydání píšete, že úplně první verze Průvodce chovu papoušků vznikla před dvaceti lety. České vydání je aktualizované, tedy asi o dost jiné než anglický originál.

Kniha, která vyšla v České republice, je úplně jiná než původní verze Psittaculture. Vlastně nemá s původní knížkou vůbec nic společného, protože poznatky o chovu papoušků a obecně o papoušcích se posunuly tak dopředu, že například v době prvního vydání anglického originálu ještě vůbec neexistovaly žádné granule pro papoušky. V té době se chovali hlavně ptáci z odchytu, zatímco dnes převažují papoušci odchovaní v zajetí.

Pochopili jsme to správně, že v češtině vychází reedice původní knihy dříve než v angličtině nebo jakémkoli jiném jazyce?

Ano.

Tony Silva během přednášky na březnovém V.I.P. setkání chovatelů v Kozovazech (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Tony Silva během přednášky na březnovém V.I.P. setkání chovatelů v Kozovazech (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Proč zrovna na českém trhu? Není z hlediska potenciálních čtenářů příliš malý? Chovatelů sice máme v poměru na počet obyvatel dost, ale přeci jenom je nás jen 10 milionů, společně se Slováky maximálně 16 milionů.

Vyhodnotil jsem si to tak, že tu bude o tuto knihu zájem. Navíc vydavatel Nové Exoty má spoustu zajímavých fotografií různých druhů papoušků, velmi bohatý fotoarchiv. Ještě přede dvěma lety chovatelství ve Spojených státech hodně upadalo, ale teď se zdá, že se to začíná zlepšovat. Neexistuje tam ale žádný dobrý časopis pro chovatele. Až na americkou federaci chovatelů tam není žádná kvalitní chovatelská organizace. Skoro nikdo se soustavně nevěnuje fotografování papoušků, k dispozici jsou jen staré fotografie, zatímco Nová Exota má nejaktuálnější snímky takřka všech papouščích druhů.

Až vyjde přepracovaná anglická verze Průvodce chovem papoušků, bude to překlad nynějšího české knihy, nebo v ní budou spíš americké zkušenosti s chovem papoušků?

Bude to překlad české verze. Nebylo by ode mne férové říci, že jsem choval všechny druhy papoušků a že na to všechno stačím sám. Odchoval jsem sice spousty druhů, ale některé třeba jen jednou nebo dvakrát a nemám s nimi tak hluboké zkušenosti. Naopak existuje spousta chovatelů, kteří je odchovávají dlouhodobě. Chovatelství se vyvíjí hlavně z hlediska diagnostiky nemocí. To, co jsme věděli včera, může dnes vypadat úplně jinak.

V tom případě ale bude jakékoli další vydání této knihy představovat nekonečnou práci, protože mezitím přijdou stále nové a nové poznatky… Než stačila vyjít česká verze Průvodce chovem papoušků, vznikla úplně nová taxonomie ptáků od Josepha del Hoya, která zavádí asi 50 nových druhů papoušků…

Co se týče taxonomie od del Hoya, některé věci v ní jsou přitažené za vlasy. Jak může napřklad považovat za odlišné druhy ty, které se ve volné přírodě vyskytují na stejném místě a kříží se spolu, jako například některé amazónky?

Jak dlouho vlastně vznikala původní verze knihy Psittaculture a kolik autorů se na ní podílelo společně s vámi?

Spousta lidí, asi třicet nebo čtyřicet. Trvalo to šest let. Ale přepracované vydání, které teď vyšlo u vás, jsem dával dohromady dvacet let. Odráží se v něm zkušenosti s chovem několikáté generace papoušků, kteří se už rozmnožovali v zajetí. Jestliže na začátku chovatelství odchytoví arové dospívali ve věku pěti let, u každé další generace odchované v zajetí to trvalo kratší dobu a nyní jsou pohlavně dospělí už ve třech letech. Takovou zkušenost mám třeba s ary kanindami. A u arů horských, kterým ještě není ani dvacet měsíců, už mívám oplozené vejce. Před pěti lety bych ještě řekl, že to je nemožné.

Do jaké míry jste při psaní knížky vycházel z vlastních chovatelských zkušeností? Papoušků je něco mezi 350 a 400 druhy a ne každý se daří v zajetí rozmnožovat, nebo dokonce jen udržet při životě. O některých druzích se v podstatě skoro nic neví.

Pokud bychom šli v čase před taxonomii Josepha del Hoya, který pouze vzal poddruhy a dal jim status druhů, existuje 350 druhů papoušků. Mám osobní zkušenosti z chovu v době, kdy byli ještě všichni papoušci volně obchodovatelní, a kdy jsem působil jako kurátor v Loro Parque. Například nám zavolal dovozce z Evropy a řekl nám, že má momentálně na prodej třicet druhů loriů. Já osobně mám zkušenost s chovem asi 82 procent z 350 známých druhů papoušků, hlavně díky tomu, že se s nimi dříve mohlo takhle volně obchodovat.

V době, kdy jste působil jako kurátor v Loro Parque, největším papouščím parku na světě, začaly první snahy o záchranu ary škraboškového, který je dnes ve volné přírodě zcela vyhuben. Jak to tehdy vlastně bylo?

Když jsem se v polovině roku 1989 dostal do Loro Parque, měli tam dva ary škraboškové a Brazílie zrovna zahajovala proces, který měl zajistit jejich návrat do země. Díky mým kontaktům v Brazílii a protože umím portugalsky jsem byl schopen s pomocí asistenta jednoho brazilského politika a za přispění mých známých v CITES zařídit legalizaci pobytu těchto ptáků v Loro Parque. Brazilská vláda s tím nakonec souhlasila. Potom jsme se mohli soustředit na to, abychom sestavili pár, který by mohl odchovat mláďata a nakonec se nám to také podařilo.

Získal pak Loro Parque další ary škraboškové od soukromých chovatelů?

Nikdy jsme o to neusilovali. Nápad byl takový, že se tito ptáci udrží v zajetí jako oddělené populace – na Filipínách a jinde. Každý chovatel si chtěl spravovat svůj chov samostatně. Za takových podmínek by spolupracovali na nějakém společném chovném programu.

Tony Silva s Lubomírem Tomiškou, který zajišťoval po celou dobu jeho pobytu v České republice tlumočení (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Tony Silva s Lubomírem Tomiškou, který zajišťoval po celou dobu jeho pobytu v České republice tlumočení (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Takže tito chovatelé vůbec nechtěli, aby se v chovném programu angažovala brazilská vláda, která si dělala na tyto ptáky nárok?

Ne, protože když takový projekt vede nějaká vláda, obvykle to vede k nezdaru.

Ale nynější brazilská vláda připravuje společně s katarskou chovnou stanicí Al Wabra a německým sdružením ACTP projekt návratu arů škraboškových do volné přírody. Mají podle vás šanci na úspěch?

Vždy mám obavy, když je do nějakého takového projektu zahrnuta vláda, tedy byrokraté a ne chovatelé ptáků. Nemají patřičné vědomosti a nikdy nebudou mít stejné zapálení pro věc jako chovatelé.

V tomto případě ale asi hrají hlavní roli peníze, které věnovala Al Wabra a ACTP do stavby farmy v brazilském regionu Bahia, kde mají být arové škraboškoví v roce 2021 opět vypuštěni do volné přírody.

Stačí se zajet podívat do zoologické zahrady v Rio de Janeiru, kde mají krásný venkovní výlet pro dva ary kobaltové, ale když se podíváte do zázemí, které pro ně mají, tak to není ani úroveň země třetího světa. Spíš tak čtvrtého. Pokud vládě vyhovuje, že jsou ptáci chovaní v takových podmínkách, nabízí se otázka, jak to dopadne s ary škraboškovými. Pokud toto dělají s kriticky ohroženými ary kobaltovými, proč by to měli dělat jinak s ary škraboškovými?

Na druhou stranu, Brazílie koncem minulého roku oznámila první odchov ary škraboškového v zajetí po mnoha letech, kdy se to dařilo jen v Loro Parque, Al Wabře a ACTP.

Myslím si, ara škraboškový není na odchov zase tak složitý. Je to podobné jako s odchovy ary marakány nebo ary horského, tedy kromě toho, že ara škraboškový žije ve velmi suché oblasti. Ale odchovávat by je mohl kdokoli. Když se podíváte na záznamy uchovávané brazilskou vládou, můžete si spočítat počet odchovaných mláďat a když je porovnáte s výsledky soukromých chovatelů, jsou to mizivá čísla. Problém je taky v tom, že brazilská vláda vůbec nebere v potaz brazilské chovatele a biology, přestože několik z nich je velmi dobrých.

Jsou mezi soukromými chovateli v Brazílii nějací arové škraboškoví?

Už ne. Jsou tam ptáci, kteří zůstávají u vybraných chovatelů, ale oficiálně patří vládě. V Brazílii jsem byl přede dvěma týdny a mluvil jsem tam s chovatelkou Marcíou Weinzettl, která za osm let odchovala padesát arů hyacintových a asi sto arating žlutých. Nabízí se otázka, když tam mají tak zkušené chovatele, kteří tomu rozumí, proč je nezahrnou do chovného programu ary škraboškového namísto amatérů.

Nejvíc arů škraboškových bylo svého času na Filipínách u Antonia de Diose, s nímž se dlouhá léta přátelíte. Dokonce je také jako první na světě v zajetí odchoval.

Jako první je v zajetí odchoval v roce 1960 soukromý chovatel v Brazílii. Antio de Dios si pořídil skupinku čtyř ptáků, byl to pár se dvěma mláďaty. To byl začátek jeho chovného programu.

Proč se nakonec všech těchto ptáků vzdal a přenechal je katarské stanici Al Wabra?

Antonio je čtyřicet let mým dobrým kamarádem. Myslím si, že důvodů měl hned několik. Antonio se vždycky zaměřoval na komerci, šlo mu o zisk a věnoval se vývozu papoušků coby domácích mazlíčků. Spoustu ptáků vyváží do Číny. Na Filipínách je ale problém se zněčištěním vzduchu, a je to tak špatné, že duhovka arů škraboškových, která je za normálních okolností žlutá, byla na Filipínách šedá. Měli kvůli tomu i další zdravotní problémy.

Zůstali nějací arové škraboškoví u soukromých chovatelů? Ví se o jednotlivých párech ve Švýcarsku, ale jsou i někde jinde? Tito soukromí chovatelé nejsou zapojeni do chovného programu, ani neuznávají nárok brazilské vlády na všechny ary škraboškové chované v zajetí.

Věřím, že nějací ptáci v soukromé sféře existují. Nejsou zahrnuti do chovné knihy, což byl mimochodem i příklad známého samce ary škraboškového Presleyho, který žil jako domácí mazlíček v kleci ve Spojených státech. Myslím si, že nějací takoví ptáci ještě na světě budou, ani o nich nemusíme vědět.

Podle plánů brazilské vlády, Al Wabry a ACTP má být první ara škraboškový vypuštěn do volné přírody v roce 2021. Bude je ale kam vypouštět, když v současné době je jejich biotop už téměř zničený?

Ara škraboškový pochází z oblasti, kde je habitatu hodně málo. Je to vzdálený, odlehlý region. Jsou to takové suché křoviny. Myslím si, že by se nemělo jenom z politických důvodů takto riskovat s budoucností arů škraboškových. Když je u jakéhokoli druhu v zajetí 250 ptáků, je to nějaký smysluplný genetický základ. A když se pak stane něco nepředvídatelného a něco se nepovede, pořád ještě je šance, že se takový druh udrží při životě, když máte v záloze dostatek jedinců. S ary škraboškovými, kterých je v zajetí mnohem méně, by se ale nemělo takto experimentovat.

Brazílie chce první ptáky vypustit do volné přírody, až jich bude v zajetí minimálně 150.

Myslím si, že je k tomu třeba větší populace.

U neofémy oranžovobřiché, která je aktuálně nejohroženějším druhem papouška na světě, je jich v zajetí přes 200.

250 ptáků jako genetický základ je podle mě minimum. U arů škraboškových je navíc docela problém s neoplozeností vajec. Řeší ho například Al Wabra. Myslím si, že populace arů škraboškových stejně nakonec podlehne inbreedingu (příbuzeneckému křížení) a batlnecht efektu. Politici podle mě vůbec nemají tušení, že takové riziko existuje. Podle mě to mají špatně zmapované a naplánované. Obávám se, že tyto programy jsou v poslední době často vedeny lidmi, kteří nemají zase tak dobré vzdělání a vědomosti, co se týká ornitologie a chovatelství. Spíš to jsou zastánci práv zvířat a ochranářské organizace. Žijí v takovém uzavřeném světě a zanedbávají mnoho faktorů. Znám příklad ochranářů, kteří v Africe vypustili čtyři samce goril a jednu samici, a díky tomu, že tyto gorily neměly základní vědomosti o tom, jak to chodí v divočině, přišel jeden dominantní samec z jiné skupiny a všechny je zabil. Když se pracuje s tak vzácným druhem, který má tak velkou cenu pro pytláky a na černém trhu, a jeho habitat se navíc vytrácí, tak když se nad tím zamyslíte, proč byste vypouštěl taková zvířata do volné přírody?

Ano, ono stojí za zamyšlení, jaký smysl má záchranný program kakapů sovích, jejichž populace jsou uměle drženy na izolovaných ostrůvcích zbavených veškerých predátorů, a ptáci jsou 24 hodin denně monitorovaní přes vysílačky.

To je vlastně taková velká voliéra.

U arů škraboškových se v posledních letech úspěšně experimentuje s umělou inseminací samic. Nepovede to k tomu, že se tento druh už nebude umět rozmnožovat přirozenou cestou?

Viděli jste už někdy, jak se dělá umělá inseminace u ptáků?

Praktická ukázka rozdílu mezi amazoňanem pomoučeným a amazoňanem Kawallovým (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Praktická ukázka rozdílu mezi amazoňanem pomoučeným a amazoňanem Kawallovým (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Nějaké sestříhané video z Al Wabry, ale příliš toho tam neukázali.

Je to pro ptáka strašně stresující. Viděl jsem, jak se to dělá u arů a amazoňanů. Ptáci to omto zákroku vypadají, jako by je někdo zmlátil. Musí se to dělat u ptáků, kteří jsou ochočení a byli ručně dokrmení a kteří si na ten proces zvyknou. Pak se z nich stanou pravidelní dárci spermií. Možná se pletu, ale já v tom budoucnost nevidím.

Ale bude v tom asi velký byznys, ne?

Naučit ptáka, aby se stal dárcem spermií, vyžaduje veliké úsilí. Nedávno jsem byl na návštěvě u jednoho chovatele poštolek a díval jsem se, jak jim odebírá sperma. I u ptáků, kteří jsou na to dlouhodobě trénovaní, je to strašně stresující zážitek. Jsou k tomu třeba tři lidi. Někdo musí ptáka držet, druhý mu musí ohnout ocas a sperma z něj musí doslova vysát pipetou. Pták se u toho třese a když ho potom pustí, je ve strašném stresu.

Umělému oplodňování u vzácných druhů papoušků se už začínají věnovat specializované kliniky. Zaměřují se nejen na ary a amazoňany, ale také na kakaduy. Nejde jen o záchranné programy, ale komerční záležitost.

Myslím si, že problematika umělého oplodňování je mnohem složitější, než uvádí klinika, která se tomu začala v Evropě věnovat. Existují určité experimenty, kdy se někteří vědci netají plánem na oživení vyhubeného papouška karolinského. Ale když se podrobně podíváme na to, jak se o to pokoušeli v praxi, opravdu to není tak jednoduché. Přál bych si, aby tyto typy projektů byly úspěšné, ale v reálu mají řadu problémů. Jejich iniciátoři si to ale nepřiznávají. Myslím si, že by se měly odchovávat vybrané generace papoušků, které by byly speciálně určené na dárcovství spermií. U samců kakaduů, kteří jsou hodně fixovaní na člověka, je možné je natrénovat, aby přirozeně produkovali spermie. Není to tak, že bychom jim dali skleničku a požádali je, aby ji naplnili spermiemi, musíte vzít papouška fyzicky do ruky, sevřít ho, a sperma z něj dostat. Nevím však o žádném papouškovi, který by chtěl být takto držený v ruce jako ručník. Proti jeho vůli.

Nepovede umělé oplodňování k zániku chovatelství jako takového? Už teď se papouškům často odebírají vejce a nedává se jim možnost odchovávat vlastní mláďata, teď se jim sebere možnost se přirozeným způsobem pářit…

Když se podíváte na záchranný program amazoňanů portorických, který má v dispozici miliony dolarů, umělou inseminaci zkoušeli na Univerzitě Minnesota, a nebyli schopni ji úspěšně aplikovat. Ptáci jsou kvůli tomu neustále stresovaní. Ručním dokrmováním se zvyšuje počet odchovaných ptáků, prostě se jich daří odchovávat víc. Přirozenou cestou můžete s velkou dávkou štěstí odchovat čtyři mláďata amazoňanů od jednoho páru za sezónu, ale když jim odeberete první snůšku a mláďata dokrmíte, můžete jich takto odchovat třeba i osm. To je podle mě rozumnější z hlediska potenciálu namnožení papoušků. Jinak souhlasím, že se dostáváme do momentu, kdy začínáme vytvářet stav, že se bude všechno dělat uměle. Jsou tu i další faktory, jako třeba PDD (syndrom dilatace žlaznatého žaludku). Ví se o případech, kdy byli papouci zavření v domácnosti jako mazlíčci, třeba i třicet let v kleci bez kontaktu s jinými papoušky, ale dostali se do stresu, začali být pozitivní na PDD a uhynuli. V problematice syndromu dilatace žlaznatého žaludku musí být ještě něco, o čem zatím nevíme.

Na toto téma jsme se nedávno bavili s českou veterinářkou MVDr. Ľubicou Nečasovou a ta uvádí, že asi 30 procent papoušků v zajetí má v sobě PDD, ale u většiny z nich se nikdy neprojeví.

Ve Spojených státech se nedávno prokázalo PDD u zemních veverek a dalších zvířat, kteří mohou být jeho přenašeči.

Vraťme se ještě k ručnímu odchovu mláďat papoušků. Ve vaší přednášce na V.I.P. setkání chovatelů v Kozovazech zaznělo, že ve Spojených státech převládá právě ruční odchov mláďat, kdežto v České republice se chovatelé většinou snaží o přirozené odchovy pod rodiči. Jaký způsobe preferujete vy osobně?

Zapotřebí jsou oba způsoby. Věřím tomu, že první snůška by se měla odebírat k ručnímu odchovu a spousta ptáků poté zasedne podruhé. Zvláště u vzácných druhů si tím dopomůžete k tomu, abyste byli úspěšnější. Proč všichni odebírají vejce arům škraboškovým?

Protože je jich málo.

Protože můžete kontrolovat přežití toho druhu. Zvyšujete tím svoji úspěšnost. V místnosti, kde odchovávám mláďata, mám čtyři kamery. Mám pár amazónků rodu Pionites, který zpravidla vždy zabije svá mláďata. Takže je přeneseme do místnosti, kde odchováváme mláďata ručně, ale tam jsme je později ztratili, uhynula. Když jsme tam později dali kameru, zjistili jsme, že když jsou mláďata nakrmena, lehnou si na záda. Proto jsme je přemístili do kalíšků na kávu, kde se nemohli takto otočit a udusit natrávenou potravou. Problém byl vyřešen. Během ručního odchovu můžete takto kontrolovat mláďata a zvýšit šanci na úspěch. Když odchováváte mláďata ručně, získáte tím i informace, které byste jinak při odchovu pod rodiči v životě neměli šanci zjistit.

Pojďme do hluboké minulosti. Jak jste se vlastně dostal k chovu papoušků?

Začínal jsem s drobnými exoty a andulkami, potom jsem měl alexandry, nandeje a papoušky patagonské.

Kdo vás přivedl k chovatelství? Měli jste nějakého chovatele v rodině?

Chodíval jsem do jednoho obchodu s domácími mazlíčky, který patřil jednomu excentrickému člověku, a ten věřil, že z ptáků sálá určitá energie. Testoval na nich různé virgule a dělal s nimi další hukusy – pokusy. Říkal mi věci, které nedávaly vůbec žádný smysl, ale v té době jsem byl malé děcko a nevěděl jsem to. Vysvětlil mi ale také, že když budu ptáky dobře krmit, budou mi odchovávat mladé. A že musí mít budku, kterou přijmou za svou. Když jsem přišel do tohoto obchodu a viděl jsem tam mláďata arů, bylo mi jasné, že to ten člověk dělá správně, protože jinak by je neodchoval. V té době mi bylo asi deset let.

Proč jste si vybral zrovna papoušky? Čím vás fascinují oproti jiným ptákům?

Protože mám rád výzvy. Choval jsem také tropické rybky. Ty jsou také velmi obtížné na chov. Když jsem začínal s chovem papoušků, bylo to to samé. Lidi třeba věřili tomu, že se arové arakangy páří v letu a podobným nesmyslům. Mysleli si také, že to trvá třicet let, než arové pohlavně dospějí.

Pro spoustu lidí je chov papoušků záliba, ale živí se něčím jiným. Kdy se u vás z koníčku stalo poslání a zaměstnání?

Nejprve jsem také vlastnil obchod s domácími mazlíčky. Byl jsem kurátorem v Loro Parque a dostal jsem spousty nabídek na práci na pozici kurátora. Chtěl jsem ale oddělit svůj koníček od práce. Nejprve jsem šel směrem od hobby k profesionálnímu chovu papoušků a pak jsem se vrátil zase do pozice, kdy je to pro mě hobby. Rád experimentuji, ale to si v momentě, kdy vás ti ptáci živí, nemůžete dovolit. Teď se tedy pracovně věnuji byznysu v energetické společnosti, která se zabývá výrobou paliv pro nadzvuková letadla z olejů, tedy alternativních zdrojů. Chov papoušků je pro mě opět koníčkem. Když chci vyzkoušet nějaký nový druh potravy, mohu s ním experimentovat a nejsem vázaný na to, že mi chov musí vydělávat. Neživí mě to tedy a ani nechci, aby tomu tak bylo.

Provozujete ptačí farmu na Floridě. To je komerční chov, nebo se zabýváte i záchrannými programy ohrožených druhů?

Ochranou. Existuje několik druhů papoušků, o kterých jsem přesvědčen, že jsou ve volné přírodě kriticky ohrožené. Mám rád všechny papoušky, ale teď se věnuji především kakaduům moluckým a kakaduům žlutolícím. U těchto druhů mám osobní zkušenosti z volné přírody, že jsou extrémně ohrožené. S těmito kakaduy je ale problém, že když se odchovávají ručně, jsou pak příliš fixovaní na člověka. Evropané většinou nechávají tyto papoušky odchovávat mláďata přirozenou cestou, ale v USA produkujeme ptáky, kteří většinou nejsou schopni se dále rozmnožovat. Když se podíváte na aru nebo amazoňana, můžete je chovat třeba třicet let v kleci jako mazlíčka, ale když k němu přidáte partnera, uvědomí si, že je to to samé stvoření, že je to jeho partner a začnou se rozmnožovat. To však neplatí pro kakaduy, protože ti se jako domácí mazlíčci vnímají za lidi, za opeřené lidi a druhého kakadua pak považují za vetřelce.

Aktualizovaná a doplněná kniha Tonyho Silvy vychází v České republice ve světové premiéře (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Aktualizovaná a doplněná kniha Tonyho Silvy vychází v České republice ve světové premiéře (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

U nás ale zase často bývají kakaduové molučtí chovaní ve špatných typech voliér, kde pak dochází k napadání samic samci a nezřídka k jejich zabití.

Myslím si, že stále ještě příliš nechápeme biologii těchto ptáků ve volné přírodě. Poslední studie hovoří o tom, že když samice inkubují vejce, samci se zdržují ve skupinkách a mezi sebou se různě hašteří jako malá děcka na hřišti. Je to pro ně nějaký důležitý stimul, důležitá část chování. Ve voliéře si pár kakaduů může klidně navzájem probírat peří, ale když samci „přeskočí“ v hlavě, může samici najednou zabít.

Asi si nemá s kým popovídat… U německého chovatele Peterse jsme viděli, že kakaduy chová ve společné voliéře s roselami. Samec pak nahání rosely a ne samici.

Ano, to je známé. Ve Spojených státech se zase často ke kakaduům do vedlejší voliéry dává jeden ara, který zabrání samci kakadua napadnout samici.

V České republice se v souvislosti s chovatelstvím často zmiňuje komerce, vlastně se ani nepředpokládá, že by se soukromí chovatelé mohli podílet na nějakých záchranných programech. Jak je tomu v USA?

Myslím si, že to je celosvětový problém. Stejné to je v Brazílii, Indii, USA… Zřejmě je to kvůli tomu, že chovatelé jsou nezávislí a dokáží být v tomto svém koníčku úspěšní. Právě nezávislost na nikom v tom hraje důležitou roli. Byznys obecně žene právě taková nezávislost. Myslím si, že bychom se měli začít aktivně zapojovat do politiky chovatelství, než jenom přijímat útoky. V Holandsku zakázali ruční dokrmování papoušků jenom kvůli článku jednoho veterináře, který nebyl pravdivý. Nebylo to od něj upřímné. Je to to samé, jako když v magazínu World Parrot Trustu používají stále ty samé fotografie pašeráků z roku 1989. Tedy neaktuální záležitost. Chovatelé by tedy měli přejít do ofenzívy, protože každý chovatel má nějaké příbuzné, rodinu a je potřeba si ta práva nějaký způsobem bránit. Pro spoustu lidí je bohužel přijatelnější myšlenka, že druh v přírodě vyhyne, než kdyby ho udrželi při životě soukromí chovatelé.

Sami máme podivnou zkušenost s World Parrot Trustem, kterému jsme nabízeli, že se čeští chovatelé zapojí do záchranného programu arů kanind a poskytnou část odchovaných mláďat pro reintrodukci tohoto druhu v Bolívii. Nikdo nám ale ani neodpověděl.

Spoustě těchto organizací jde jen o byrokracii. Proč by nevzali ary kanindy z České republiky, když jsou tady odchovávané a v přírodě je jich minimum? Měli by vítat každého ptáka.

Nedávno jsme zaznamenali, že federální úřady v USA nejsou příliš nakloněny soukromým aktivitám v této oblasti, například známý propagátor Free Flightu Chris Biro narazil s plánem chovu a návratu ararů zelených do volné přírody v Texasu…

Kdyby mu to dovolili a ukázalo se, že chovatelství může být nějakým způsobem úspěšné, podřezávali by si tím vlastní větev. Proto to nechtějí.

Dalším velkým problémem je boj s invazními druhy, který ve Spojených státech vede k tomu, že některé papoušky nelze v určitých státech vůbec chovat v zajetí a rozmnožovat.

Když se podíváte na invazní druhy, musíte si říci, do jaké míry opravdu poškozují přirozené druhy fauny. Na jihu Floridy běžně žijí arové ararauny a arové malí, pět druhů arating a pět druhů amazoňanů. Místní úřady se nyní snaží, aby tito ptáci bylo prohlášeni za chráněné a ne invazní. Texas to tak už udělal u aratingy zeleného a amazoňana zelenolícího. Mají status druhu, který je zajímavý pro turisty a tudíž podporuje turistický ruch.

Několikrát jste už navštívil Českou republiku, co říkáte úrovni našich chovatelů papoušků?

Lidé pro to u vás mají zápal, není to chovatelství, ale spíš srdeční záležitost. Je vidět, že když jdou okolo nějakého zajímavého ptáka, hned je zaujme. Jste dobří chovatelé a je vidět, že je u vás pro tento koníček hluboká tradice. Jen si myslím, že oproti Holanďanům nebo Němecům nejste tolik vidět. Holanďané vždycky říkají, že jsou perfektní chovatelé a Němci tvrdí, že jsou nejlepší.

Zaujalo vás u nás něco konkrétního, co jste neviděl nikde jinde na světě?

Myslím si, že kvůli tomu, jak u vás byl komunismus, jste si vyvinuli nezávislý způsob myšlení. Velmi odlišný od toho, co jsem zažil na jiných místech. Všiml jsem si také, že u vás jsou ptáci chovaní ve větší zimě než v ostatních zemích. A také mě zaujalo, že dáváte papouškům piškoty. Na Západě měli chovatelé daleko dřív přístup k lepším surovinám, ale vy jste si museli vymyslet vlastní způsob, jak je nahradit. To je můj osobní postřeh, takto to vnímám. Myslím si, že se u vás příliš nevyvinula tradice ručního dokrmování mláďat, jak je to patrné v Portugalsku a ve Španělsku. Podle mě to je důsledek toho, že u vás nebyla taková dostupnost kvalitních inkubátorů a odchoven.

V posledních letech to už doháníme.

Ano, ale já si prostě myslím, že ruční odchov u vás nemá tradici. Osmdesát procent českých chovatelů nechává mláďata papoušků odchovat pod rodiči. Ve Spojených státech se devadesát procent mláďat odebírá k ručnímu odchovu.

Spousta chovatelů si myslí, že ručně odchovaní papoušci se pak nehodí do chovu, že jsou dobří pouze na domácí mazlíčky.

Možná proto, že s tím nemají osobní zkušenosti. Také nelze říct, že každé ruční dokrmení je stejné, záleží na tom, jak ho provádíte. Buďto krmíte ptáka tak, aby z něj byl jedinec, od kterého se dají odchovávat mladí, nebo tak, aby z něj byl mazlíček.

Co vás v tomto směru u českých chovatelů zaujalo?

Myslím si, že jste skuteční chovatelé, protože se snažíte rodiče donutit, aby ta mláďata sami odchovali. Jdete prostě tou složitější cestou. Na druhou stranu je to obdivuhodné. Vnímám dva chovatelské přístupy: buď se aktivně snažíte ptákům odebírat vejce a zasahovat jim do reprodukce, nebo je odchováváte pod rodiči. A to je velký rozdíl. Pro vás to je mnohem složitější. Nechat pár kakaduů, aby odchoval mláďata k samostatnosti, než je jen hodit do inkubátoru…

Ale i u nás jsou některé druhy papoušků, u kterých těžko seženete přirozeně odchovaná mláďata. Konkrétně žaky nebo třeba ary ararauny.

Opět musím říct, že u arů není problém odchovat mláďata od ručně dokrmených ptáků, ale i u žaků je potřeba je odchovat tak, aby pak sami odchovávali. Před třemi lety stáli žakové ve Spojených státech 500 dolarů kus, a dnes to je 1 200 dolarů, protože produkce mláďat jde hrozně dolů. Protože dříve se odchovávala mláďata od odchytových ptáků, zatímco teď se začíná generace obměňovat a začíná se odchovávat už od těch, co byli odchováni v zajetí ručně. To může být problém.

U nás se cena žaků drží na 500 dolarech.

Ve Spojených státech skončil import žaků v roce 1992, u vás k tomu došlo později. Takže za pět let uvidíme, co se u vás stane, ale zřejmě to bude stejné jako v Americe. Od ochočených žaků se mláďata odchovávají špatně.

Samostatnou kapitolou v chovu papoušků jsou barevné mutace. Co si o nich myslíte?

Nemám rád mutace a nikdy jsem je rád neměl. Měl jsem šedozeleného amazoňana kubánského a okamžitě jsem se ho zbavil. Ale zároveň je pravda, že si ten svůj koníček musíte umět užít, protože pak nemá cenu chovat ptáky, takže pokud se vám líbí mutace, proč ne? Vždycky bychom si ale měli dávat pozor, abychom neztratili přírodní typ ptáků, tak jako se to stává u agapornisů a korel. Sehnat v dnešní době přírodní korelu je problém. U andulek taky. Ani zelené přírodní andulky už neseženete.

U nás se to ale docela láme, přírodní ptáci jsou obrovský hit. Třeba potomci andulek odchycených přímo v Austrálii, které dovezla zoologická zahrada v Kolíně nad Rýnem a část z nich získala zoologická zahrada v Plzni.

Moje hlavní obava ohledně mutací je v tom, že u druhů, které jsou ohrožené, by mohlo dojít k naprosté ztrátě přírodních forem.

Tony Silva s provozovateli Papouščí zoologické zahrady Bošovice, manželi Škrhákovými (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Tony Silva s provozovateli Papouščí zoologické zahrady Bošovice, manželi Škrhákovými (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Vše směřuje k tomu, že papoušci z volné přírody se už do chovů dostávat nebudou. Nepovede to k tomu, že populace chované v zajetí postupně zdegenerují?

Ano, tuto obavu sdílím, protože si vedu záznamy o spoustě druhů papoušků za několik generací. Ptáci odchovaní v zajetí jsou větší než v přírodě. U některých ptáků, když porovnám jedince, které jsem v minulosti získal z odchytu, s dnešními generacemi dokromovaných mláďat, je rozdíl velmi patrný. Potom může nastat problém v záchovných programech, protože když se budete snažit vypustit takového ptáka do volné přírody a bude jinak velký a bude mít jiné vlastnosti, nebude se moci popasovat s predátory. Na Miami Beach mají velkou populaci mníšků šedých. V Argentině, kde se tito papoušci vyskytují přirozeně, žerou travní semena. Ale v Miami je jiné prostředí, jsou tam velké lesy a spousta potravy. Když se podíváte na ptáky, kteří tam žijí, jsou o 30 procent těžší než ti v Argentině. Je to tím, že mají možnost neustále žrát. Ale doplácí na to, protože se často stávají kořistí původních druhů dravých ptáků. Tím, že jsou větší a těžší, nemůžou jim floridští mníškové uniknout. Oproti těm argentinským, kteří by to zvládli. Několik druhů dravců se tomu už přizpůsobilo, takže zůstávají v lokalitách, kde se zdržují tito překrmení mníšci a mají je jako snadnou kořist. Takže vlastně přirozenou cestou tuto invazivní populaci likvidují.

Zákazy odchytu a dovozu mají ochránit populace kriticky ohrožených druhů papoušků. Nebude to ale tak, že když se do zajetí nedostanou noví ptáci, ztratí se tím pojistka pro případ, že by v přírodě vyhynuly? V zajetí pak nebude potřebná genetická rozmanitost těchto ptáků.

To je pravda, s tím mohu souhlasit. Ale pořád je lepší mít nějakého živého ptáka, který je podobný tomu, co žije ve volnosti, než nemít nic. Raději bych tedy viděl v zajetí nějakou barevnou mutaci papouška karolinského, než žádného. Španělský biolog Pepetenya, který se zabývá invazními druhy, mimochodem prokázal, že papoušci, kteří se rozmnožili v místech, kde se původně nevyskytovali, nepochází od chovatelů.

Chovatelství se přes veškerá omezení a zákazy nadále rozvíjí. Jakým směrem se podle vás bude ubírat v nejbližších letech? Pozorujete při svých cestách po světě nějaké jasné trendy?

Když se podívám na dnešní chovatele, jak jsou až fanaticky zapálení do této záliby, musím si vzpomenout na jeden americký televizní pořad, v němž v osmdesátých letech vystupoval ochočený papoušek Buretta, který imitoval telefonování a další různé kousky. Tento seriál vytvořil obrovskou poptávku po ručně odchovaných ptácích. Měl dominový efekt po celém světě. Před vznikem tohoto seriálu se v USA chovaly především australští papoušci, a dnes tam převažují žakové, arové a další druhy. To je výsledek efektu Buretta. Okolo roku 2000 se ale poptávka po papoušcích začala snižovat, ale teď se mi zdá, ve srovnání s dosavadní historií, že chovatelství papoušků zažívá největší boom, co pamatuji.

Když se podíváte do Číny nebo do Indie, do Vietnamu, do Thajska nebo Laosu, či do Jižní Ameriky, tak před dvaceti lety třeba konkrétně v Jižní Americe byli jen tři větší chovatelé papoušků, a dnes je tam pět až šest opravdu obrovských ptačích farem. I v Mexiku, Guatemale a každé zemi Střední Ameriky. Zájem o papoušky je opravdu masivní. Naším primárním cílem je najít způsob, jak spolupracovat s chovateli z Číny, z Ruska, Brazílie, a když toho dosáhneme, budeme moci spojit síly a usilovat o společné zájmy.

Rozhovor vznikl pro časopis Nová Exota, kde vyšel v čísle 4/2015

Úvodní foto: archiv Tonyho Silvy

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..