Ľubica Nečasová: Bornavirem trpí až 30 % všech papoušků, ale propukne jen u některých

Ľubica NečasováUVNITŘ FOTO – Patří mezi nejznámější ptačí specialisty mezi českými veterináři, i když sama říká, že se tak oficiálně označovat nemůže, protože v době jejího studia vysoké školy takovou specializaci nenabízely. Ľubica Nečasová má za sebou ale tolik let praxe nejen jako ptačí veterinářka, ale především jako chovatelka, že se na ní obrací zákazníci z celé České republiky. Nejen o její veterinární praxi a zkušenostech jsme se bavili při návštěvě chovného zařízení (reportáž z návštěvy si můžete přečíst zde), které vybudovala společně s manželem Antonínem Nečasem poblíž Prahy.

Jak se to stalo, že jste se jako Slovenka ocitla v Praze a máte tu veterinární praxi? Studovala jste tu?

Bylo to tak, jak už to bývá u žen, které se ocitají někde jinde: přestěhovala jsem se za manželem.

A veterinu jste studovala v Brně, nebo v Košicích, odkud pocházíte?

V Košicích a v Lyonu.

Je nějaký rozdíl v přístupu k veterinární problematice ve Francii a u nás? I co se týká formy studia?

Rozdíl je obrovský. Tedy byl už v té době, kdy jsem studovala, což je už poměrně dlouho. Ve Francii kladli od začátku důraz na praxi, aby se člověk uměl postavit k tomu, že má ošetřit zvíře. U nás bylo studium více teoretické, ke zvířatům jsme se moc nedostali. Ale teď je to už lepší, brněnská škola je podle mě o dost lepší než košická. Její absolventi jsou mnohem lépe připraveni a dokonce se učí i choroby exotických zvířat. Můžou si je vybrat jako státnicový předmět. To za nás vůbec nebylo, my jsme mohli studovat maximálně nemoci drůbeže a tím to končilo.

Máte vlastní veterinární praxi v Praze. Jak jste se ale dostala ke specializaci na exotické ptactvo a jak se vám podařilo dostat po povědomí českých chovatelů? Praxi máte přeci všeobecnou, ne?

Oficiálně specializaci nemám, protože u nás není vyřešené postgraduální vzdělávání, takže nemám oprávnění používat titul specialista. Mohu říkat, že se zaměřuji na nemoci ptáků. Pokud bych chtěla používat oficiální titul specialista, musela bych si zařídit studium v zahraničí, kde ta možnost je, ale pro člověka, který už provozuje vlastní praxi, to je nereálné. Musel byste totiž absolvovat takové kolečko u někoho, kdo už ten titul má, být u něj na stáži a pak si udělat zkoušky. Znamenalo by to na rok nebo dva přerušit vše, co tady dělám a věnovat se studiu. U mě to ale nepřipadá v úvahu, to je spíš pro někoho, kdo čerstvě absolvuje vysokou školu, pak si tuto specializaci udělá jako nástavbu a teprve potom si otevře praxi. Ale u nás se na něčem podobném už také pracuje, takže snad v budoucnu by se už v rámci České republiky nějaký takový titul mohl také udělovat.

Ľubica Nečasová provádí šéfredaktora časopisu Nová Exota Jana Sojku zázemím chovného zařízení, v němž se s manželem věnují chovu žaků, amazoňaů, kognů a kakadu (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Ľubica Nečasová provádí šéfredaktora časopisu Nová Exota Jana Sojku zázemím chovného zařízení, v němž se s manželem věnují chovu žaků, amazoňaů, kognů a kakadu (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Jak jste vlastně dostala k zaměření na ptáky a konkrétně na papoušky? Chovala jste je v minulosti?

Jak se to vezme, měla jsem třeba kanárky, andulky, ale větší papoušky jsem začala chovat až tady v Praze.

S čím jste začínala?

Jako prvního jsem měla růžového kakadu. Ne že by mě zaujal, ale jeden můj klient je v té době dovážel z Nového Zélandu a jeden se mu zdál nějaký ošklivý, tak se mě zeptal, jestli si ho nechci vzít. Později k němu přibyla samice… Postupně bylo těch ptáků, o které jsem se starala, víc. Proto jsem se začala papoušky více zabývat. A pak jsem byla dvakrát na stáži v Loro Parque na Tenerife, kde jsem se toho hodně naučila. Strávila jsem tam vždycky měsíc nebo dva. K tomu jsem absolvovala různé konference v zahraničí. Možnost vzdělání při této specializaci je už dnes poměrně velká.

Když se chce.

A když jsou peníze, protože třeba v Americe jsem ještě nebyla, ale chtěla bych jednou zajet na jejich konferenci ptačích specialistů. Taková cesta ale vyjde asi na sto tisíc korun, včetně letenky a ubytování. Celé to trvá pět, šest dní.

Ledaže byste jim tam jela přednést nějaký svůj příspěvek nebo přišla na něco převratného, co byste tam představila.

Ano, to by pak vypadalo jinak. Ze začátku pro mě byly drahé konference i po Evropě. Vždycky jednou za dva roky je konference ptačích veterinářů, pokaždé na jiném místě a ze začátku jsem neměla ani na účastnický poplatek, ani cestu. V Německu je ale taková nadace, která podporuje veterináře z východních zemí a ti o mě věděli, protože jsem do Německa posílala vzorky na vyšetření, která se v České republice ještě nedělala, a sami mi nabídli, že mi uhradí část nákladů. Pět nebo šest let mi platili možnost se těchto konferencí účastnit. A jsou tak slušní a korektní, že by mi to platili dodnes, ale když už jsem si to mohla dovolit sama, řekla jsem jim, ať jejich pomoc využije zase někdo jiný, že už si to budu hradit sama.

Jak funguje stáž v Loro Parque? To si o ni můžete jako veterinářka s praxí sama požádat?

Tenkrát mi to zařídila Alena Doležalová z časopisu Papoušci, protože znala lidi z vedení Loro Parque. Podruhé jsem už měla kontakty sama, takže jsem si to už domluvila samostatně.

A tyto stáže si veterináři sami platí?

Platíte si ubytování, jídlo, ale po Loro Parque se pohybujete zdarma. Záleží ale na tom, kdo z veterinářů je momentálně k dispozici. Když jsem tam byla podruhé a psal jim nějaký zájemce, už po něm chtěli fotografii. Ptala jsem se, proč zrovna fotografii, když ji po mně nikdo nechtěl, a zda si tedy stážisty vybírají podle vzhledu. Řekli mi, že ne, ale že jednou tam přijel jeden stážista a ten byl celý potetovaný a měl podivný účes, v areálu Loro Parque ho pak potkal zakladatel parku pan Kissling a potom se na něj ptal. Proto se chtěli podobnému incidentu vyhnout.

K čemu všemu vás jako stážistku v Loro Parque pustili?

V té době tam působili dva kolegové, od kterých jsem se toho naučila opravdu dost. Ne že by mi tam umožnili operovat nějakého papouška, ale mohla jsem takzvaně koukat pod ruce.

Dostala jste se i k vzácnějším druhům? Loro Parque měl i chovnou stanici pro ary škraboškové

V té době na klinice neřešili nic s ary škraboškovými, ale byla jsem u všeho, co tam zrovna léčili. Byly jsme tam tehdy dvě stážistky, ale ta druhá kolegyně z Německa se zajímala spíš o laboratorní věci. Veterinární pracoviště v Loro Parque je docela malé, takže tam ani nebyl prostor, aby tam byli tři nebo čtyři stážisté najednou. Pro jejich potřeby ale plně dostačuje.

Před venkovními výlety pro amazoňany (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Před venkovními výlety pro amazoňany (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Využila jste zkušenosti z Loro Parque nejen ve své veterinární praxi, ale také třeba ve vlastním chovu papoušků?

Přiznám se, že ne. Nelíbil se mi tam systém krmení, který později dost radikálně změnili. Co bylo hodně dobré, byla část, kde líhli a dokrmovali mláďata. Tomu nešlo nic vyčíst. I hlavní pracovnice Baby Station, která v Loro Parque pracuje dodnes, tomu velela skvěle, bylo to opravdu perfektní.

Když se obecně podíváme na aviární medicínu, neustále se vyvíjí. Pořád se ale zdá, že za jinými obory, jako jsou psi a kočky, pokulhává. Alespoň tady u nás v České republice. Čím to? Ve Spojených státech to je i díky pet průmyslu daleko víc rozšířený obor.

Amerika je o krok vpřed i v ostatních oborech, ale to je všechno otázka peněz. Náš trh není tak velký, aby si člověk mohl dovolit úzkou specializaci – tedy pokud to nemáte jako hobby a nejste restituent, protože z toho, co byste takto vydělal, byste nemohl tolik investovat, třeba těch sto tisíc, abyste každý rok jel do Ameriky na konferenci nebo si každý rok koupil něco nového do ordinace.

Také jsme zaslechli od jiných českých veterinářů, že specializace pouze na ptáky se jim nevyplatí, že musí mít všeobecnou praxi, jinak by se neuživili.

Myslím si, že by se uživili, ale záleží případ od případu. A také na tom, jaké má člověk nároky. Zda potřebuje měsíčně vydělat sto nebo dvacet tisíc. Problém je v tom, že se neuživíte jenom ošetřováním andulek a pet zvířaty, s nimiž vám lidé přijdou do ordinace. Musíme mít zákazníky s velkými chovy, obchodníky, a to je velmi nestabilní prostředí, protože nějakému chovateli se přestane dařit s podnikáním, takže omezí chov, jinému ho zakáže nová manželka, přijde nějaká legislativní změna, jak jsme to už zažili, a ze dne na den se zakážou dovozy ptáků… Když pak jedete v nějakém zavedeném systému, nemůžete mít víc zákazníků, protože těm stálým musíte být k dispozici, když vás potřebují. Takže když vám pak jeden nebo dva vypadnou, je to už problém. Je to tedy hodně nestabilní prostředí, ale uživit se touto specializací rozhodně lze.

Ale musíte mít renomé a důvěru chovatelů, aby za vámi přijeli.

To také, a to se buduje strašně dlouho. Když jsem začínala, zkušenosti chovatelů byly takové, že co začne marodit, to umře, a proč by tedy měli ještě utrácet nějaké peníze navíc, když to stejně dopadne špatně? Tento přístup se už naštěstí mění, ale pořád to ještě není na takové úrovni jako se psy a kočkami. U těch víte, že když sedíte v ordinaci, za den vám jich přijde minimálně dvacet, a to vám stačí. A pokud děláte jenom základní medicínu, očkujete, čistíte zuby, i tím se uživíte. Nebo můžete dělat i ortopedii, kardiologii… Můžete si vybrat. Česká republika je pořád ještě ráj pro lidi, kteří se živí něčím, co souvisí se zvířaty, protože je tu hodně domácích mazlíčků.

Jsme v tomto ohledu v porovnání s Evropou nadprůměrní?

Určitě. Když se například podíváte na počty odchovaných psů s průkazem původu, jsme v poměru k počtu obyvatel na špici. Třeba v Rakousku se psi téměř nechovají, mají mnohem méně zápisů než my, ale netuším, čím to je. To samé Švýcaři. Francouzi, Češi a Slováci vedou.

Pracujeme teď na překladu knihy od Tonyho Silvy (Průvodce chovem papoušků), kde se píše o vakcinaci ptáků, tedy že se proti některým nemocem dají papoušci očkovat. A že v Americe to už s úspěchem používají. Ale když jsme se pídili po podobných informacích v Evropě, narazili jsme jen na zkušenosti v Holandsku u chovatelů neofém, a často se objevují informace, že to prý nejde. Jde tedy u nás papoušky vakcinovat a existují vakcíny proti některým onemocněním?

U nás jsou registrovány vakcíny pouze pro drůbež a holuby. Ale v Evropě je registrovaná vakcína proti neštovicím kanárů a pak také proti ptačímu polyamoviru. To je jediné, co se týká papoušků. O žádné další vakcíně nevím. Dělávalo se i to, že se používaly vakcíny, které byly určeny pro holuby, ale dnes už víme, že to bylo zbytečné, protože nezabírají. Chovatelé si mysleli, že když použijí holubí vakcínu proti paramixoviru, o kterém se tehdy myslelo, že způsobuje syndrom dilatace předžaludku, papoušky tím ochrání. Což ale podle mě není pravda, protože holubích paramixovirů je celá řada, specializují na jednotlivé živočišné druhy a ještě v rámci daného druhu jich je víc a každý vyvolává nějakou jinou nemoc. Takže pokud by tam byla nějaká zkřížená imunita, je velice, velice diskutabilní. Podle mě spíš ne. Takže jediné, co mohlo takové očkování papouškovi způsobit, byla tvorba protilátek, ale to je asi tak všechno. Myslím, že to zlepšilo jeho obranný štít, ale nebyly to určitě specifické protilátky proti té nemoci. Navíc za pár let se přišlo na to, že dilataci nezpůsobuje paramixovirus, ale bornavirus, takže už padl i tento argument. Aktuálně to vypadá, že na 99 procent dilataci způsobuje bornavirus, ale je tam ještě něco jiného. Při šetření v západních zemích se totiž prokázalo, že zhruba 30 procent papoušků v chovech má protilátky a dokonce v sobě mají i ten virus, ale nejsou nemocní a ani nikdy neonemocní. Takže ne všichni ptáci s prokázaným bornavirem trpí dilatací, ale zdá se, že všichni, kteří onemocní a histologicky se prokáže, že to byl syndrom dilatace, mají potvrzenu přítomnost bornaviru.

Ľubica Nečasová ve své pražské veterinární ordinaci (Foto pro Ararauna.cz: Ivana Dvorská)

Ľubica Nečasová ve své pražské veterinární ordinaci (Foto pro Ararauna.cz: Ivana Dvorská)

Ono se říká, že loriové nebo agapornisové jsou proti němu odolní.

To nevím. Spíš to bude tím, že to nikdo nezkoumá, protože jediným stoprocentním důkazem je histologické vyšetření tkáně předžaludku při pitvě, tedy až po úhynu ptáka. U nás není žádný aviární patolog, to znamená, že když uhynulého ptáka pošlete běžnému patologovi, ten vám buď řekne, že tomu nerozumí a pitvu neudělá, a nebo ji udělá a vyhodnotí ji nějak subjektivně. Pro mně je ale spolehlivá pouze diagnóza od patologa, který dělá jenom ptačí vzorky, má na to vzdělání a praxi, a u takových specialistů se cena pohybuje okolo 1 800 korun za orgánový systém. Ne každý majitel agapornise, který zřejmě uhynul na dilataci, je ochotný takovou částku zaplatit. Zvlášť když pták, jehož hodnota byla mnohem nižší, je už po smrti. Mně se podařilo tuto nemoc zjistit dokonce i u křepelky. Z papoušků se objevuje u všech možných druhů, nejen u arů. Jde o amazoňany, korely, žaky… O dilataci se ví strašně dlouho, ale pořád o ní nevíme zdaleka všechno.

A je šance, že se na ni někdy najde nějaký lék?

Vzhledem k tomu, že ji způsobuje virus, to bude velmi problematické. To máte stejné jako s PBFD, ebolou nebo vzteklinou. S nimi je těžké bojovat. Nicméně proti PBFD údajně Američani už téměř mají vakcínu. Takže jsem na to zvědavá. Zatím ale není komerčně dostupná, ani registrovaná, takže ji asi mají v nějakém pokročilém stadiu klinické zkoušky.

Když říkáte, že zhruba 30 procent papoušků má bornavirus v sobě, ale nemusí se u nich nikdy projevit, tito ptáci ale mohou být přenašeči, že?

Ano, mohou.

Dá se vůbec nějak zjistit, že pták v sobě nese tento virus?

Ano, ale opět to má takové úskalí, že vyšetřovací metody jsou hodně specifické a citlivé. Takže abychom měli jistotu, je potřeba jednoho ptáka testovat pomocí dvou metod. Jde o přímý průkaz viru, což se jmenuje PCR, a pak je potřeba ještě testovat na přítomnost protilátek. Protilátky musí mít určitý titr, aby se dalo říct, že v těle probíhá infekce. Pokud jsou tato dvě vyšetření pozitivní, můžeme říci, že pták má bornavirovou infekci.

A to se zjišťuje z čeho? Z krve?

Některá laboratoř po vás bude chtít vzorek krve a jiná vám zase řekne, že chce čerstvě vytržené pero (na reakci PCR), protože podle nich má tento virus vztah k nervové tkáni a oni ho hledají v nervových zakončeních, která vedou k peru. V Německu dělají testy z krve a v Anglii chtějí pero a kvůli protilátkám ještě krev.

Čistě technicky, co to znamená „čerstvě vytržené“ pero? Za jak dlouho od vytržení se musí dostat do laboratoře, aby bylo ještě „čerstvé“?

Nemělo by to být pero sebrané ze země, ale vytržené z ptáka a hned zaslané. Laboratoře nijak nespecifikují, za jakou dobu by takové pero mělo přijít.

Takže u nás se takové vyšetření nedá udělat…

Dá, ale laboratoř, která to u nás inzeruje, o tom nemá zřejmě dost informací, protože když jsem zahlédla jejich reklamní banner, píše se na něm o diagnostice syndromu dilatace a mají tam právě tu reakci PCR, tedy jenom jedno vyšetření, což pro mě není diagnostika. Jednak u toho PCR je to stejné jako u PBFD, tam máte velkou pravděpodobnost falešně negativních nebo pozitivních výsledků a jednak bez testu protilátek to skutečně diagnostikovat nelze.

Čili v současné době není žádná možnost, jak ptáka s bornavirem a již propuknuvší dilatací vyléčit.

Asi ne, i když to je taky diskutabilní, protože definitivní diagnózu můžeme určit až po úhynu ptáka. Takže u některých ptáků třeba víme, že mají příznaky, že je přítomen bornavirus, a pomocí diety a léků jsme schopni takového ptáka udržet i léta naživu. A pak je otázka, když ten pták nakonec uhyne, zda se udělá histologie. Pokud ne, pak zase nevíme jistě, že to byla opravdu tato nemoc. V tomhle je to problematické. Člověk by musel mít nějaký fond, z něhož by si financoval tato vyšetření, která majitelé papoušků nechtějí platit, abychom měli nějakou větší databázi, která by měla nějakou statistickou hodnotu, jak to vlastně je.

Bornavirus není podle Ľubice Nečasové jediným spouštěčem dilatace žlaznatého žaludku u papoušků. To by musela onemocnět až třetina všech ptáků chovaných v zajetí (Foto pro Ararauna.cz: Ivana Dvorská)

Bornavirus není podle Ľubice Nečasové jediným spouštěčem dilatace žlaznatého žaludku u papoušků. To by musela onemocnět až třetina všech ptáků chovaných v zajetí (Foto pro Ararauna.cz: Ivana Dvorská)

Takže nikdo nemůže mít při koupi nového ptáka do chovu jistotu, že v sobě nemá bornavirus.

Ano, nemáte to jak ověřit. Hodně chovatelů na Západě proto chce mít, když si pořizují nového ptáka, to kompletní vyšetření.

Jak má být ale takové vyšetření staré?

Právě, to je další věc. Mezitím, než naberete vzorek a pošlete ho, nevíte, kde se ten pták bude pohybovat, v jakých chovech, takže se klidně může během čtrnácti dnů nakazit. Ale to platí o všech nemocech, takže to je velmi problematické. A když už máte nějaký chov a chtěl byste to řešit, musel byste si vlastně vybudovat ještě jedno zařízení, oddělené, kam byste si dal pozitivně testované ptáky, protože by je asi nikdo nechtěl utrácet. Takhle se to dělá u prasat, že si postupem času chov takto vyčistíte, ale u dlouhověkých papoušků to není reálné.

Navíc když budou hnízdit, mláďata budou přebírat vir od svých rodičů.

Můžou, ale nemusejí.

Když to tedy shrneme, u koupě nového ptáka je tak jako tak nutná karanténa.

Ano, i kdybyste se rozhodl, že žádné vyšetření dělat nebudete, má smysl měsíční karanténa. Protože během ní se pravděpodobně projeví nějaký problém, který by ten pták měl – chlamydie a cokoli dalšího. Takto se dá alespoň předejít tomu, že byste si to zavlekl rovnou do chovu. Úplně stoprocentně to ale neošetříte nikdy, protože papouščích nemocí je tolik, že na ně ani nejsou specifické testy a prostě tady žádná záruka není. Ale tím, že vyšetříme to, co umíme, se alespoň dá některým nemocem vyhnout.

Vedete nějakou statistiku, ale s čím jsou v našich chovech největší problémy? Které nemoci jsou nejčastější?

Jednoznačně nejběžnější jsou zažívací potíže, a to bakteriálního původu. Takže nikoli syndrom dilatace, ale někdy to podle příznaků vypadá úplně stejně. Zažívací potíže se ale dají vyléčit, většinou jde o nějakou salmonelu nebo něco podobného. K tomu inklinují všichni papoušci a není to ani nic, co by nějak zavinil chovatel, bakterie jsou zkrátka všude okolo nás a jenom čekají na nějakou vhodnou chvíli, kdy imunitní systém ptáka není připraven a nemoc propukne. A jinak co se týká speciálně ptačích viróz, pořád ještě dost často jde o PBFD. Občas polyamovirus, který má podobné příznaky, ale není tak zhoubný. Od doby, kdy už se nedováží ptáci z volné přírody, se téměř nevyskytuje Pachecova nemoc. To byl hodně velký problém. Pak jsou různé takové speciální problémy, například loriové mají svoje specifické nemoci, vlastní virózy, které se šíří hodně rychle v chovu. Ale obecně bych řekla, že z viróz asi pořád vede PBFD.

Co nějaká preventivní vyšetření? Vyplatí se třeba jednou za rok pozvat veterináře, aby pochytal ptáky, vzal krev a udělal rozbory?

Záleží na tom, zda jste chovatel a máte padesát papoušků, a nebo máte doma jednoho mazlíčka. U domácích mazlíčků rozhodně doporučuji ve stáří tří a více let jednou za rok kompletní vyšetření. S prohlídkou a s vyšetřením krve, protože papoušci a obecně všichni ptáci mají tu zvláštnost, že klinickým vyšetřením toho moc neodhalíte. U psa, když si ho poslechnu, prohmatám, prohlídnu, se dozvím strašně moc, ale u papouška ne, tam opravdu musíme použít jiné metody. Takže ideální by bylo, kdyby každý papoušek mohl být jednou ročně tímto způsobem vyšetřen. Je to samozřejmě otázka peněz.

Pokud máte chov, bereme to spíš tak, že se staráte o zdraví celého toho hejna, ne jednotlivce. Takže tam je dobré jednou za čas nechat rozebrat směsné vzorky trusu, zda v nich nejsou paraziti, můžeme z nich vyšetřit přítomnost chlamydie, ale to je asi tak všechno, co se dá zjistit ze vzorků, které nejsou čerstvé. To ostatní si vyžaduje přímý odběr veterinářem, musí to být čerstvé. Pozvat si veterináře přímo do chovu dává smysl, ale asi tak neodhalíte nějaké závažné nemoci, to by musela být velká náhoda, že byste se trefil zrovna do doby, kdy k nám přijde veterinář. Spíš vám ale může poradit ohledně krmení a chovného zařízení, hygieny a podobně. A pak má smysl vypitvat všechny uhynulé kusy…

Vyjíždíte za svými zákazníky?

Ano když je nějaký problém, jedu za nimi. Třeba preventivní vyšetření mívám tak třikrát za rok, kdy se upravují zobáky u těch ptáků, kteří to potřebují, nebo u nějakých chronických problémů dělám odběry, a při té příležitosti se zkontroluje zbytek chovu. Pak hlavně když dojde k nějakému onemocnění, které se musí řešit přímo v chovu. Proč pták onemocněl, případně proč uhynul, jestli z toho pro nás něco vyplyne do budoucna, co nám může pomoci v péči o ostatní. Takže opravdu, i když už je mrtvý, vyplatí se ptáka nechat vyšetřit, protože jde o zdraví celého chovu. Takto se dozvíte nejvíce informací. Bohužel, je to smutná pravda, ale nejvíc se toho dozvíme až při pitvě.

Máte už letitou praxi. Zdá se vám, že se povědomí našich chovatelů o zdraví ptáků zvyšuje? Nebo stagnuje, chovatelé se snaží neduhy léčit sami a teprve když jim to nevyjde, zajdou za veterinářem?

Určitě je to mnohem lepší. A pořád se to zlepšuje. I u lidí, kteří si jdou koupit domácího mazlíčka. Vědí, že by měl mít nějaké základní vyšetření a pokud ho nemá, hned s ním jdou k veterináři a nechají si ho vyšetřit.

Pokračování rozhovoru, který vyšel v časopise Nová Exota č. 3/2015, přineseme příští týden

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..