Jan Potůček 
Nová systematika papoušků podle Josepha del Hoya, již obsahuje nedávno vydaná encyklopedie HBW and BirdLife International Illustrated Checklist of the Birds of the World, vyčleňuje i sedm nových druhů loriů. Pět z nich se oddělilo od nejznámějšího loriho mnohobarvého, jeden od loriho žlutozeleného a jeden od charmozína papuánského. Podobně jako u nedávného přehledu nově uznaných druhů amazoňanů jsme připravili jejich podrobnější popis, včetně fotografií. Nutno dodat, že české názvosloví papoušků dosud vycházelo ze systematiky J. M. Forshawa, na které se odvolává ve své osmisvazkové encyklopedii papoušků i nejznámější český psittakolog Milan Vašíček.
Lori floreský (Trichoglossus weberi)
Doposud byl považován za jeden z jedenadvaceti poddruhů loriho mnohobarvého, od kterého se však výrazně liší svým jednolitým zeleným zbarvením. S lorim mnohobarvým ho pojí pouze žlutavý límec za hlavou a světlejší prsa. Čelo a uzdička mají modrý nádech. Oproti lorimu mnohobarvému je menší, dorůstá délky 23 cm, zatímco nominátní forma loriho mnohobarvého až 26 cm. Jak již název napovídá, jeho nepříliš početná populace obývá ostrov Flores a dále i Malé Sundy v Indonésii. Podle mezinárodní organizace BirdLife International ve volné přírodě žije 10 až 20 tisíc pohlavně dospělých jedinců, přičemž jejich počty mírně klesají.
Lori floreský byl proto ihned po uznání za samostatný druh zařazen do Červené knihy ohrožených živočichů IUCN do kategorie „nejméně znepokojivý“ (LC). V zajetí jde o poměrně vzácný druh loriho, který si však už našel cestu i do voliér českých chovatelů. Podle Luboše Tomišky (Fauna 20/2013) si první pár pořídil v roce 2008 Jan Holan, který od něj v následujícím roce odchoval mláďata. Momentálně jej však v České republice chová pouze specialista na lorie Tomáš Horyna, který vlastní hned několik párů loriů floreských, od nichž se mu pravidelně daří odchovávat mladé. Častější je v zahraničí, například v Británii byl poprvé odchován v roce 1969, v Německu v roce 1984.
Lori měsíčkový (Trichoglossus capistratus)
Rovněž původně spadal pod loriho mnohobarvého jako endemický poddruh lori mnohobarvý timorský (Trichoglossus haematodus capistratus). Protože však lori timorský jako samostatný druh již v české systematice existuje (Trichoglossus iris), český název nově uznaného druhu vychází z anglického názvosloví. Alternativou může být i název lori Edwardův, který se používá jak v angličtině, tak v němčině. Ve starší literatuře býval uváděn také jako samostatný druh pod českým názvem lori modrolící. Od loriho mnohobarvého se liší žlutooranžovými prsy a spodními křídelními krovkami, a také fialově modře proužkovanými lícemi, čelem a přední částí temene.
Obývá výhradně ostrov Timor v Indonésii, kde byl v minulosti velmi pronásledován a odchytáván pro nelegální obchod s exotickými ptáky. Podle mezinárodní organizace BirdLife International byl v letech 1981 až 2005 zaznamenán černý obchod se 100 tisíci jedinců tohoto druhu. I když není jasné, jak početná je jeho současná populace na Timoru, BirdLife International předpokládá, že loriů měsíčkových ubývá. Proto byl zařazen do Červené knihy ohrožených živočichů IUCN do kategorie „nejméně znepokojivý“ (LC). V zajetí není až tak vzácný, v České republice jej poprvé odchoval v roce 2002 Marcel Kohout. Nyní jej vlastní několik českých chovatelů.
Lori biakský (Trichoglossus rosenbergi)
Další z bývalých poddruhů loriho mnohobarvého, který se odlišuje širokým žlutým límcem za krkem, ohraničeným červeným pruhem. Hlava je více fialovomodře proužkovaná, peří na prsou mají široký purpurově modrý okraj. Je nejvzácnějším z nově uznaných druhů loriů, kteří dříve taxonomicky spadali pod loriho mnohobarvého. Na ostrově Biak žije podle odhadů BirdLife International od 2,5 do 10 tisíc dospělých jedinců, jiní autoři udávají maximální počet čtyři tisíce exemplářů. Jedním z posledních útočišť tohoto papouška jsou pralesy na ostrůvku Supiori poblíž Biaku. Červená kniha ohrožených živočichů IUCN jej zařadila do kategorie „zranitelný“ (VU).
V zajetí patří mezi vzácnější lorie. Do Evropy se podle Vašíčka početněji dostal až v osmdesátých letech minulého století, ale u nás nebyl nikdy téměř zastoupen. Nyní jej podle Luboše Tomišky (Fauna 20/2013) chová Tomáš Horyna. Vzácný je i celoevropsky, jedním ze známějších chovatelů tohoto druhu je Francouz Phillippe Crayssac, který vlastní celý chovný kmen a pravidelně tyto ptáky úspěšně rozmnožuje. Vůbec prvního odchovu loriho biakského v Evropě se podařilo docílit v roce 1972 J. Hubersovi. První známý dovoz na starý kontinent se datuje do roku 1943, kdy jej získala londýnská zoologická zahrada.
Lori horský (Trichoglossus moluccanus)
Už dříve byl považován za samostatný druh, později byl ale začleněn jako poddruh pod loriho mnohobarvého. Podle staré systematiky byl jedním ze dvou australských poddruhů tohoto papouška, dnes jsou oba tyto poddruhy (vedle loriho horského i lori rudopáskový) považovány za samostatné druhy. Barevně se velmi znatelně odlišuje fialově modrou hlavou, žlutavě oranžovými prsy, tmavě purpurově modrým břichem a žlutavě zeleným krčním límcem. Barvy jsou syté a ohraničené. Jde o nejodolnější z dřívějších poddruhů loriho mnohobarvého, což ho předurčilo k tomu, že jde aktuálně o vůbec nejčastěji chovaného zástupce loriů v zajetí.
Ve volné přírodě obývá východní a jihovýchodní Austrálii až po poloostrov York, vyskytuje se i na ostrovech Kangaroo a Tasmánie. Častější je podle BirdLife International na severu Austrálie, naopak na Tasmánii je poměrně vzácný. Neexistuje ale ani odhad početnosti jeho populace, i když se odhaduje, že mírně klesá. Velmi často byl nelegálně odchytáván pro mezinárodní obchod s exotickými ptáky, i když Austrálie jakýkoli vývoz divokých zvířat desítky let zakazuje a přísně kontroluje. V zajetí je velmi častý, do Evropy se poprvé dostal v roce 1868 do Zoo Londýn, ale již z roku 1774 jsou známy jeho první ilustrace. V tuzemsku jej poprvé chovala již v roce 1944 zoologická zahrada v Praze.
Lori rudopáskový (Trichoglossus rubritorquis)
Druhý z bývalých australských poddruhů loriho mnohobarvého a jeden z častěji chovaných druhů loriů. Odlišuje se oranžovým krčním límcem ve stejné barvě, jakou mají prsa. Břicho má tmavě zelené, horní plášť tmavě modrý, variabilně zeleně a červeně zbarvený. Ve volné přírodě se vyskytuje v severní Austrálii od náhorní plošiny Kimberley až po západní Austrálii a na východ po Karpentárský záliv. Objevil se ale také v Queenslandu. Už v dřívější literatuře byl považován za samostatný druh. BirdLife International předpokládá, že jeho počty ve volné přírodě klesají, proto byl zařazen do Červené knihy ohrožených živočichů IUCN do nejnižší kategorie „nejméně znepokojivý“ (LC).
Do Evropy byl tento druh loriho hojně dovážen už začátkem minulého století a již v roce 1910 se jej podařilo rozmnožit londýnské zoologické zahradě (o čtyři roky později byl zaznamenán první odchov ve Francii). Podle Milana Vašíčka se do českých chovů lori rudopáskový dostal až po roce 2000 a poměrně brzy jej odchovalo hned několik chovatelů, mj. Petr Adamčík, Jan Sedláček, Pavel Abrhám a Jan Sojka. Luboš Tomiška ve Fauně č. 20/2013 upozorňuje, že až do roku 2006 se cena loriho rudopáskového na českém trhu pohybovala na trojnásobku jeho dnešní hodnoty. Protože však jde o druh, který se dobře rozmnožuje a je odolný, jeho cena spadla na úroveň běžných poddruhů loriho mnohobarvého.
Lori sumbawský (Trichoglossus forsteni)
Endemický druh žijící pouze na ostrově Sumbawa v Indonésii, jenž byl dlouho považován za poddruh loriho mnohobarvého. Liší se fialově modrým proužkováním čela a lící, krční límec má žlutější, prsa tmavě červená bez pruhování a břicho purpurové. Za krkem se může objevovat modrá barva. Už dříve byl považován za samostatný druh, v české systematice nazývaný lori Forstenův. Kromě ostrovu Sumbawa se vzácně objevuje také na Bali, Lomboku, Tanahjampee a Kalaotoe. Všude je poměrně vzácný. Proto jej Červená kniha ohrožených živočichů IUCN hned po uznání za samostatný druh zařadila do kategorie potenciálně ohrožených (NT).
V zajetí se lori sumbawský objevoval už na přelomu 19. a 20. století, například v roce 1896 jej dovezla londýnská zoologická zahrada. První světový odchov zaznamenali v roce 1990 v Indii. K nám se dostal až v šedesátých letech, kdy jej od roku 1961 chovala pražská zoologická zahrada a odchovala i křižence s lori horským. Ze soukromých chovatelů jej v tuzemsku poprvé rozmnožil v roce 1999 Pavel Dohnal, který lorie sumbawské chová dodnes. Ze zoologických zahrad tento druh chová například Zoo Plzeň. Nejde sice o vyloženě častý druh, ale také není vyloženě vzácný, vlastní jej i soukromí chovatelé na Slovensku.
Lori sulaweský (Trichoglossus meyeri)
Původně byl považován za jeden z dvou poddruhů loriho žlutozeleného (Trichoglossus flavoviridis), od kterého se odlišuje zelenavě hnědým zadním temenem, záhlavím a týlem a zelenavě žlutými prsy a horním břichem s tmavě zeleným lemováním. Je znatelně menší než lori žlutozelený, dorůstá délky do 18 cm (lori žlutozelený okolo 21 cm). Ve volné přírodě se vyskytuje výhradně na ostrovu Celebes, kdežto lori žlutozelený jen na souostroví Sula. Početnost jeho populace ve volné přírodě není známa, podle pozorování na Celebesu je ale místy značně hojný zejména v horských lesích. Přesto u něj BirdLife International předpokládá mírný pokles, který může být způsoben ztrátou vhodných biotopů.
Ihned po taxonomickém oddělení od loriho žlutozeleného byl zapsán do Červené knihy ohrožených živočichů IUCN, i když jen do nejnižší kategorie „nejméně znepokojivý“ (LC). V zajetí je chován a odchováván častěji než lori žlutozelený, od kterého byl oddělován jako samostatý druh už v minulosti. Vůbec prvního světového odchovu docílili v roce 1959 v Dánsku, kam bylo v padesátých letech dovezeno více těchto ptáků. Do České republiky jej koncem devadesátých let minulého století dovedl Pavel Dohnal, který jej také v roce 1997 poprvé odchoval. Později jej měl ve svém chovu i Jan Sojka, který ho v roce 2001 vystavil na Exotě Olomouc. O rok dříve jako první u nás odchoval loriho žlutozeleného.
Charmozín Stellův (Charmosyna stellae)
Dosud byl považován za jeden ze čtyř poddruhů známějšího charmozína papuánského (Charmosyna papou), charmozín papuánský horský (Charmosyna papou stellae). Od něj se odlišuje velikostí černé skvrny na hlavně, která se táhne od záhlaví až po zadní krk, a také fialově modrým proužkováním u temene. Prsa a spodní boky nemají po stranách žluté skvrny, spodní boky jsou černé, střední ocasní pera delší, u špice žlutooranžová. Samice má strany kostřece a spodní záda žlutá. Stejně jako u charmozína papuánského se vyskytují černé a červené formy, červená má u obou pohlaví vrchní krovky ocasní červené, černá má u samců vrchní krovky ocasní červené a u samic zelené. Vyskytuje se v pohořích jihovýchodní Nové Guineje.
Početnost jeho divoké populace není vyčíslena, ale zdá se, že je relativně hojný a zatím ho nic neohrožuje. Přesto byl zařazen do Červené knihy ohrožených živočichů IUCN, kde je veden v nejnižší kategorii „nejméně znepokojivý“ (LC). Charmozín Stellův byl už v dřívější literatuře považován za samostatný druh, podle tehdejší české systematiky šlo o loriho Stellova (Charmosyna stellae). Ačkoli by mu mělo náležet označení „charmozí horský“, papoušek tohoto druhu v české taxonomii již existuje (Charmosyna josefinae), proto je vhodnější používat název charmozín Stellův.
