Na návštěvě u Jiřího Vojtěcha, chovatele výstavních agapornisů a předsedy ZO ČSCH Exotáři Východní Čechy

UVNITŘ FOTO A VIDEO – Chovatelé výstavních papoušků jsou samostatnou kategorií. A pokud jde ještě k tomu o chovatele mutačních ptáků, dá se říci, že už nejde o chovatelství, ale rovnou o vědu. Takový člověk musí ovládat kromě běžných znalostí o krmení, veterině a biologii chovaného druhu také genetiku. Zakládá si vlastní krevní linie a postupně se rok po roku blíží k vytyčenému cíli – vytoužené barevné mutaci. Jiří Vojtěch z Čibuzi u Hradce Králové takto léta choval mutační neofémy modrohlavé. Společně s Martinem Papačem, dnes nejúspěšnějším chovatelem tohoto druhu u nás, navázal kontakty s chovateli v západní Evropě a získali kvalitní chovný materiál, aby mohli odchovat vytoužené opalinové ptáky.




Od neofém modrohlavých k agapornisům

Dnes byste ovšem u Jiřího Vojtěcha hledali neofémy marně. Několik si jich sice ještě z nostalgie nechal, ale jak říká, jde o ptáky od nizozemského chovatele Jefa van Esche, od něhož společně s Martinem Papačem léta dováželi kvalitní neofémy a toto byli poslední ptáci, které mi Jef nabídl. „Z přátelství jsem se jich ujal,“ říká Jiří Vojtěch v jedné ze čtyř chovných místností, již kromě neofém obývají ještě odstavená mláďata agapornisů růžohrdlých a ptáci nezařazení do dalšího chovu, nebo určení k prodeji. Právě na mutační a výstavní agapornise růžohrdlé se Jiří Vojtěch poslední léta soustředí.

„U neofém jsem cítil poslední roky jistou vyhořelost. Neměl jsem žádný další cíl. Opalíny a lemované jsem odchoval a nová mutace, která by mě oslovila, tu není. Rubino je sice hezké, ale já osobně nemám dobrý vztah k červenobřichým ptákům,“ vysvětluje radikální změnu v chovu. Dalším neméně podstatným důvodem byla možnost vystavování. Neofémy nejsou pro výstavy příliš vhodné, jde o stresové ptáky, kteří nemusí dlouhé transporty a pobyt v cizím prostředí zvládnout. „Jednou jsem je sice vystavoval na Ornitě v Nitře, přežily to, ale nebylo to ono,“ popisuje Jiří Vojtěch. Poté se napůl z legrace domluvil s dalším chovatelem Patrikem Menglerem, že zkusí chov agapornisů – jenže slovo dalo slovo a začal.

Chovní samci na „dovolené“ v proletovací voliéře po hnízdní sezóně (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Detail chovných samců výstavních agapornisů růžohrdlých (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Všichni ptáci musí být do proletovací voliéry vypuštěni zároveň. Nového příchozího by byli schopni zabít. (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Agapornisové výstavního typu musí mít mohutnější postavu a barvu bez vad (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Do Belgie za chovným materiálem

Jiří Vojtěch si zvolil agapornise růžohrdlé, asi nejčastěji chovaný druh, u kterého existuje nejvíc barevných kobinací a má i svůj výstavní standard. Rázem se před ním otevřela možnost účasti na řadě výstav, v porovnání s neofémami mnohem častěji. „Dozvěděl jsem se o možnosti vystavovat na celostátní výstavě agapornisů, kterou pořádá Agapornis klub České republiky. Dva roky jsem tam jezdil jako nečlen, celá parta okolo klubu se mi zdála celkem fajn, tak jsem se přihlásil za člena,“ líčí s tím, že poměrně brzy mu ale začal být český chovatelský svět malý a rád by vstoupil na mezinárodní scénu. „Nemám sice ještě tolik ptáků, a tak početné odchovy, které by k tomu byly potřeba, ale snažím se chov neustále rozvíjet a stále ho nějak tříbím,“ ujišťuje.

Pro chovné ptáky si Jiří Vojtěch začal postupně jezdit do Belgie ke známému chovateli výstavních a mutačních agapornisů Rudymu Bleyenovi. „Část ptáků mám také z Itálie, kde už mám známé a ti mi vždycky připraví agapornise na burzu v Reggio Emilia. Jednoho agapornise mám také z Francie, kupoval jsem ho vloni na šampionátu BVA (belgický šampionát výstavních agapornisů, pozn. red.),“ říká. První agapornise ale nakupoval v Česku, především od členů Agapornis klubu. Problém je v tom, že výstavním typům se u nás zase tolik lidí nevěnuje, takže za kvalitou se musel poohlédnout za hranicemi. Ostatně, výstavní agapornise podle Jiřího Vojtěcha v Česku chová pouze okolo deseti lidí a na Slovensku asi dva.

Mladí agapornisové na speciálním hřadovišti, které brání potyčkám a vzájemnému napadání (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Samice opalín Pallid zelená (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Mládě agapornise růžohrdlého výstavního typu (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Budka s čistou snůškou agapornisů růžohrdlých (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Existuje několik standardů pro agapornise, jen český ne

Nakupovat ptáky v zahraničí je sice výrazně dražší (ceny se pohybují ve stovkách eur ), chovatel si tím ale urychlí cestu k výstavním typům a přeskočí několik let vlastního šlechtění. Pro agapornise růžohrdlé existuje několik výstavních standardů, Jiřímu Vojtěchovi je ale nejbližší belgický, který klade důraz na velikost a robustnost ptáků, tedy postavu. „Naopak třeba v Itálii dávají přednost barvě,“ vysvětluje. „Já bych rád kombinoval obojí: postavu i barvu.“ Češi žádný vlastní standard pro agapornise nemají, i když podle Jiřího Vojtěcha tomu nic nebrání. „Je škoda, že se Agapornis klub za deset let svojí existence o vlastní standard nepokusil,“ míní.

Od Rudiho Bleyena se Jiří Vojtěch naučil skládat chovné páry tak, aby samec měl vynikající barvu a samice především postavu. Z takových kombinací údajně vychází nejlepší mláďata. Ve svém chovném zařízení v Čibuzi má nyní Jiří Vojtěch zhruba 30 párů agapornisů růžohrdlých, které střídá ve 24 chovných klecích. Pro chov má vyčleněnou speciální místnost, jejíž součástí jsou i voliéry na prolet a „dovolenou“, jak chovatel říká období, během něhož páry nehnízdí. Po tuto dobu rozděluje samce a samice zvlášť. „Nemám je ani ve voliérách vedle sebe, mezi ně ještě do dalších proletovaček dávám odchovaná mláďata. Samci a samice si pak od sebe mohou odpočinout a mě to dává možnost je potom na další hnízdní sezónu přepárovat, pokud to je třeba,“ vysvětluje.

Mladý pták v místnosti pro přípravu na výstavy a výběr budoucích chovných párů (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Vyselektovaní mladí ptáci pro další chov (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Trénování na výstavy: ptáci si zvykají na menší bodovací klece (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Detail křídla mutačního agapornise růžohrdlého (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Dvě hnízdění na pár a potom povinná dovolená

V proletových voliérách má Jiří Vojtěch i speciální hřadoviště, která tvoří bidlo rozdělené na pět samostatných „kójí“, aby agapornisové neseděli namačkaní vedle sebe. „Agapornisové si dokáží si vzájemně ublížit. Tímhle oddělením zabraňuji tomu, aby si nezaútočili na nohy,“ popisuje Jiří Vojtěch. Přesouváme se k chovným klecím, jejichž rozměry (70 x 60 x 58 cm) se chovatel nechal inspirovat u svého belgického „učitele“. Na každé hnízdní budce je umístěna tabulka, do které Jiří Vojtěch zaznamenává základní údaje o hnízdění. Budky jsou vysouvací, takže je může elegantně posunout ven a otevřít horní víko kvůli kontrole. Součástí budky je i jakási předsíňka oddělená od hnízdní kotlinky přepážkou. V samotném hnízdě je tedy příjemné přítmí.

Hnízdní sezónu má Jiří Vojtěch u agapornisů prakticky celoročně. „Stejně jsem to měl i u neofém. Je to dané chovným zařízením. Ptáky mám v uzavřené místnosti, kde se musí od října do dubna topit a větrat, jinak by se příliš zvýšila vlhkost,“ říká. Agapornisům pak prodlouží den přisvěcováním a každý pár nechá zahnízdit dvakrát. Potom jdou chovní ptáci na „dovolenou“ do výše zmíněných proletovaček. Tam stráví tři až čtyři měsíce, než jim umožní znovu zahnízdit. Odstav a výběr mláďat na výstavu, do dalšího chovu nebo na prodej, je poměrně složitým procesem. „Mladé ptáky prodávám nejdříve v deseti měsících. Za tu dobu je musím několikrát prohlédnout, přebrat, přemístit, vybrat si z nich ty, které si nechám do chovu, které dám na výstavu a které vyřadím a budou určeni k prodeji,“ říká.

Místnost pro přípravu agapornisů na výstavy (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Chovná místnost pro rosely a další australské papoušky (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Přírodní rosela pestrá (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Krmné pulty a hnízdní budky u voliér pro rosely (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Pro výstavy jsou nejlepší ptáci staří 1,5 roku

Na výstavy vozí Jiří Vojtěch agapornise ve stáří 13 až 18 měsíců. Protože se na prestižních výstavách vystavují ptáci z předchozí hnízdní sezóny, běžně se mláďatům vylíhnutým v listopadu nebo prosinci dávají kroužky již pro následující rok, aby s nimi chovatelé mohli na výstavu až napřesrok. „Mistrovství světa C.O.M. se koná vždycky v lednu a pokud tam vystavím ptáka z loňského května nebo června, byl by to ještě nehotový jedinec a neměl by šanci uspět,“ vysvětluje Jiří Vojtěch. Sám má vyzkoušeno, že v nejlepší kondici a barvě jsou agapornisové ve stáří půldruhého roku: „Člověk vystavuje proto, aby uspěl a případné ocenění i třeba v podobě poháru je památka na dlouhé roky.“ Hnízdit je nechá nejdříve ve stáří jednoho roku, dříve by to u výstavních typů, jimž se běžně říká „Longy“, nedoporučoval.

Z hlediska krmení jsou agapornisové méně náročné oproti neofémám. Jiří Vojtěch pro ně nakupuje základní zrninovou směs od holandské firmy Slaats. Nazývá se Agapornis Champions Rudi Bleyen a je míchána podle zkušeností tohoto belgického chovatele. Jednou týdně dostávají agapornisové Jiřího Vojtěcha oschnutý krajíc sendwichového chleba a v době hnízdění jim do klasické vaječné míchanice přidává i speciální směs tvořenou z 24 ingrediencí včetně několika druhů mouky, semínek a olejů. „Míchám ji jednou za pět až šest měsíců a vždy jí udělám asi 12 kg. Uchovávám ji pak v dózách v lednici, aby se nezkazila,“ popisuje chovatel.

Vybrané agapornise, kteří jsou vhodní na výstavy, přemisťuje Jiří Vojtěch do samostatné místnosti s proletovacími voliérami, kde má připravené výstavní klece a v nich papoušky pravidelně trénuje. Musí si zvyknout na bodovací klec a naučit se v klidu sedět na bidýlku, i když se v blízkosti pohybují lidé . Tréninky jsou intenzivnější před samotnými výstavami. Třetí chovatelskou místnost zabírají klece s ptáky, kteří jsou po výstavách, v chovatelské reservě nebo k prodeji. Jak drazí jsou vlastně výstavní agapornisové růžohrdlí? „Hodně záleží na kvalitě. Opravdu kvalitní ptáci do chovu se v zahraničí kupují od 100 eur výše. Dají se samozřejmě sehnat levněji, ale… Vždy záleží z jak kvalitního chovu se kupuje,“ říká Jiří Vojtěch.

Speciální budka pro fotografování výstavních agapornisů (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Tímto způsobem se výstavní agapornis dostává do fotografické budky (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Jiří Vojtěch s mládětem agapornise růžohrdlého (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Speciální míchanice pro agapornise (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Jaká je cena kvalitního agapornise?

Kvalitní pár do chovu podle něj vyjde i na více než šest tisíc korun, k čemuž je třeba ještě přičíst náklady na cestu k zahraničnímu chovateli, protože u nás se sehnat nedají. „Jde třeba o cestu cca tisíc kilometrů tam a zpátky a také ubytování, protože jet jen na otočku je neefektivní. Tomu musí předcházet navázání kontaktu s vhodným chovatelem a pochopitelně z první návštěvy nedostanete ty nejlepší ptáky,“ upozorňuje. V Česku jsou ceny výstavních agapornisů podstatně nižší, a i tisíc korun se zdá zájemcům hodně. „Prodávat odchovy po zahraničních ptácích pod 1 000 Kč, to je podle mne degradace ptáků. U mě ani nepochodí argument, že je zde menší kupní síla,“ namítá Jiří Vojtěch. Čím je tedy daná výrazně menší cena ptáků u tuzemských chovatelů?

„Podle mě je to spíš o malé účasti chovatelů na výstavách a o malém počtu chovatelů, kteří chtějí chovat výstavní agapornise. Je to i otázka ekonomická. Každý pták za rok něco sežere, stojí to elektřinu, vybavení a další. Proto si myslím, že by měl být cenový rozdíl mezi výstavními a obyčejnými agapornisy podstatně větší. Je to i motivační. Je přeci rozdíl, pokud odchovám čtyři mladé za celkem 800 Kč, nebo za třeba 8 000 Kč,“ líčí Jiří Vojtěch. Sám si účtuje za agapornise vyšší částky, než je mezi českými chovateli obvyklé, ale zájemce o kvalitní ptáky to neodrazuje. Pokud se začnou stejně chovat i další majitelé kvalitních výstavních agapornisů, ceny takových ptáků by se mohly dostat blíž úrovni běžných cen v západní Evropě, kde se jim žádný zájemce z Česka nediví.

Čtvrtou chovatelskou místnost, která je vybavena pěti proletovacími voliérkami, má Jiří Vojtěch připravenou na letošní odchovy agapornisů. Fanoušci chovatelských seminářů znají Jiřího Vojtěcha také jako organizátora pravidelných setkání chovatelů Severovýchodních Čech ve Skaličce u Hradce Králové. Do letošního jara se mu podařilo uspořádat již sedm takových seminářů a další má v plánu. S jejich organizací nově pomůže nedávno založená organizace ZO ČSCH Exotáři Východní Čechy, jíž Jiří Vojtěch předsedá. Jak sám říká, rád by, aby se podařilo obnovit spolkové aktivity z osmdesátých a devadesátých let, kdy v Hradci Králové a Pardubicích fungovaly silné chovatelské organizace.

Příští týden přineseme podrobný rozhovor s Jiřím Vojtěchem o jeho chovu agapornisů

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz




Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..