Co byste měli vědět předtím, než si domů pořídíte aru

Stále více lidí se v internetových diskusích ptá, jak náročný je chov velkých arů coby domácích mazlíčků. Cena nejčastěji chovaného druhu – ary ararauny – za poslední roky klesla natolik, že si jej může pořídit mnohem víc zájemců než v minulosti. Ara láká svojí velikostí, pestrobarevným zbarvením i určitou výjimečností – vždyť kdo z vašich blízkých se může pochlubit, že chová tak exotické zvíře? Jenže motivací pro pořízení ary by rozhodně nemělo být jenom vychloubání chovem netradičního ptáka.

Je to papoušek, co si dokáže postavit hlavu

Našeho samečka ary ararauny jsme si pořídili teprve přede dvěma roky, takže se rozhodně nemůžu považovat za zkušeného chovatele. Na druhou stranu jsem za tu dobu leccos pochopil a poučil se z vlastních omylů, kterých by se jiní mohli rovnou vyvarovat. Chov velkého ary v bytě je totiž skutečně dost náročný, zvlášť pokud člověk nežije sám, má rodinu a k tomu ještě třeba další domácí zvířata.

Ne nadarmo se o arech říká, že mají inteligenci tříletého dítěte. Dokáží být i stejně náladoví a vzteklí. Nejzákladnější rada, kterou by si měl každý budoucí majitel ary vštípit, je důslednost při dodržování denního režimu papouška. Na co aru navyknete v mladém věku, to od vás bude i nadále striktně vyžadovat. Pokud si tedy budete s roztomilým a přítulným mládětem hrát dlouhé hodiny a věnovat mu většinu svého volného času, jakmile v tom jen trochu polevíte, ztropí vám hysterické scény. A že to ara dokáže!

Jak často pouštět aru z klece?

My jsme našeho aru naučili na dvojí vypouštění z klece během dne. Jedno se odehrává brzy ráno před krmením a je opravdu krátké, a druhé navečer, kdy se mu věnuji především já zhruba hodinu. Po zbytek dne je ve své kleci, kde má provazové hračky a dostatečný přísun ořechů, jejichž louskáním se zabaví na dlouhé hodiny – stejně jako pozorováním, co se děje za oknem, u kterého má přistavenou klec. I tak za ním během dne několikrát zajdeme, abychom mu dali nějaký pamlsek, nebo na něj prostě jen promluvili a podrbali ho přes pletivo.

Původně jsme si mysleli, že ara bude během dne společně s námi v obýváku nebo kuchyni, jako to bývá časté u andulek a dalších menších papoušků. Brzy nás ale vyvedl z omylu: jakmile byl zavřený v kleci a kdokoli se pohyboval ve stejné místnosti, aniž by se mu věnoval, začal se ihned dobývat ven a intenzivně křičet. Nakonec jsme museli naprosto rezignovat na používání obýváku během dne (na noc jsme ho přenášeli do menší, „spací“ klece v kuchyni, aby mohl spát, zatímco my se dívali na televizi).

Klec by měla být dostatečně prostorná a bytelná

Ostatně, u klece je třeba se zastavit. Původně jsem chtěl aru chovat v zařízení o půdorysu 85 x 60 cm a výšce 160 cm. Byla to největší klec, kterou jsem do té doby viděl, ale hned poté, co jsme si papouška předloni na podzim přivezli domů, bylo jasné, že je pro něj příliš malá. Mohl se v ní maximálně tak otočit a přeskočit z jednoho bidla na druhé. V téhle kleci musel ara vydržet několik týdnů, než jsme mu pořídili jinou, pořádnější: dva metry dlouhou, metr širokou a dva metry vysokou. Přijal ji s evidentní úlevou a radostí, ale zabrala celou čtvrtinu obýváku.

I když jsou moderní velké klece konstruované tak, že se dají lehce rozebírat a při čištění vytáhnete postupně rošty a šuplíky, v menším bytě to může být někdy dost komplikované. Nemluvě o tom, že kompletní čištění takové klece zabere klidně i dvě hodiny a je třeba ho provádět každý týden. Nezbude vám při něm než vlézt si přímo dovnitř, takže pro takové případy je dobré mít buď ještě jednu menší klec (ideálně onu „spací“), kam aru umístíte po dobu úklidu, nebo se o něj musí postarat někdo z rodiny v nějaké jiné místnosti.

U nás byly manévry s úklidem, ale i každodenním vypouštěním ary z klece o to komplikovanější, že náš pes se s papouškem nikdy neskamarádil a jakmile ho viděl na volno, okamžitě ho chtěl lovit. Proto nám přibyla další starost v podobě „šibování“ se zvířaty po jednotlivých pokojích, aby se náhodou přímo nepotkala. Sice si nejsem jistý, zda by novoskotský retrívr byl tak jednoznačným vítězem rvačky s araraunou, pokoušet osud se mi ale nikdy nechtělo.

S křikem arů to není zase tak horké

O arech se říká, že hodně křičí a že to je důvod, proč by se neměli chovat v bytě. Nemyslím si, že by to bylo tak horké. Náš ararauna křičel jen ve chvíli, kdy se mu něco nelíbilo. Škála neoblíbených situací nebyla zase tak velká. Poměrně brzy jsme odhalili všechny negativní stimuly, takže jsme věděli, že tu někdo kope míčem na dětském hřišti přímo za oknem, což se papouškovi nikdy nelíbilo (stačilo na chvíli zatáhnout část závěsu, aby dotyčného neviděl), a jindy příliš hlasitě mluvíme za dveřmi do obýváku, což bylo papouškovi nemilé, protože nemohl být s námi.

Docela pravidelnou porcí řevu nás obšťastňoval při večerním vypouštění poté, co jsme mu předchozí den (nebo nedej bože týden, kdy jsme byli pryč a co ho denně přicházeli krmit příbuzní) tuto každodenní kratochvíli odepřeli. Byly to takové křiklavé výčitky, které obvykle trvaly deset patnáct minut, než se ara zklidnil a sám si přišel pro podrbání. Budoucí majitel ary ale musí počítat s tím, že pokud se na něj papoušek zafixuje, bude mu jakoukoli vícedenní nepřítomnost náležitě vyčítat.

Nedá se přitom říct, že by ara třeba týden nebo dva nevydržel bez vypouštění z klece, když je na ně navyklý denně. Jen je třeba, aby ho v době nepřítomnosti majitele chodil krmit někdo, koho alespoň zběžně zná a nebude se ho bát. Osobně mám zkušenost maximálně s desetidenní odlukou, a koncert výčitek po návratu se dal přežít. Nevím tedy, co říkali naši sousedi, ale v činžáku, kde jsme bydleli, byli skoro samí penzisté s horším sluchem, což je při chovu ary v bytě dost velká výhoda.

Najděte si včas specializovaného veterináře

Zájemci o chov ary by si také měli dopředu zjistit kontakt na nejbližšího specializovaného ptačího veterináře (třeba v naší databázi). Je to lepší, než když ho hledáte v nějaké vypjaté situaci, kdy ho už přímo potřebujete. Pro tento případ byste měli mít doma i kvalitní přenosku. Na ary se hodí přenoska na kočky nebo středně velké psy, hlavně musí být dobře uzavíratelná se zajištěním, aby se vám při převozu nebo chůzi po ulici neotevřela dvířka. Je dobré aru s přenoskou seznámit a několikrát ho v ní zkušebně přenést, aby si na ni zvyknul a nebál se jí ve chvíli, kdy ho bude potřeba rychle odvézt k lékaři.

Krmení arů je dost odlišné od běžných malých papoušků. Našemu arovi dáváme každé ráno misku s nakrájenými třemi druhy ovoce nebo zeleniny, ke kterým přidáváme několik piškotů namočených ve vodě. Ty pokaždé zmizí jako první. Později dopoledne nebo odpoledne přidáváme druhou misku s mixem ořechů, slunečnice a dalších zrnin. Bývají v ní vlašské, pekanové, lískové, pistáciové, burské a cedrové oříšky. Pistácie a buráky nesmí být pražené a solené! Během dne občas dáváme zelené krmivo, samozřejmostí je miska s čistou vodou.

Trochu diskutabilní je grit, který by podle literatury neměl chybět jako stálá součást krmiva u každého papouška. Našemu arovi grit necháváme v jedné misce neustále, ale nikdy jsem si nevšimnul, že by si ho bral. Jiné to je se sépiovými kostmi, které dokáže zlikvidovat doslova na několik kousnutí. Různé závěsné pamlsky mu také chutnají, ale většinou je během chvilky strhne na dno klece, zpravidla tak nešťastně, že si na ně potom nakálí. Takže místo zavěšování je radši dáváme do volně do misky.

Pozor na dřevěný nábytek a jedovaté rostliny!

Hodně lidí se obává, že by je ara mohl rušit hlasitým křikem během noci nebo brzy ráno. Nám se to nikdy nestalo. V noci, jakmile je tma a klid, ara prostě sedne na svoje oblíbené spací místo (poznáte ho tak, že pod ním ráno bývá kupa trusu) a spí. Ráno, pokud se rozední a dlouho se mu nikdo nevěnuje, může začít křičet. Dá se to eliminovat roletami nebo závěsy, kterými mu uměle prodloužíte noc, ale jakmile začnou i ty prosvítat, ara se stejně ozve, protože se vzbudí a bude očekávat ranní dávku krmiva.

Při vypouštění ary po bytě je důležité nezapomínat na to, že jde o hodně destruktivní druh papouška. Veškerý dřevěný nábytek v jeho blízkosti může padnout za oběť jeho zobáku. Ze zvědavosti se ale také může pustit do pokojových rostlin, a to pro něj může být nebezpečné. Mnoho rostlin je pro papoušky jedovatých, takže je dobré si nejprve zjistit, co pěstujete v pokoji, kde chcete papouška venčit. Sami jsme zažili nepříjemnou situaci, kdy si ara ukousnul sousto z difenbachie, popálil si jazyk a po rychlém úprku na veterinu musel dostat injekci, z níž se vzpamatovával další dva dny.

Na závěr snad jen připomínka, že arové coby papoušci deštných pralesů potřebují pravidelně rosit rozprašovačem na květiny, nebo přímo sprchovat. Zvlášť v bytech, kde je suchý vzduch, to je hodně důležité. Papoušek by se ale neměl koupat těsně předtím než půjde spát, protože by mohl prochladnout. Po koupání byste na něj taky neměli otevírat okno, a i když se zrovna nekoupal, neměl by být v průvanu – ten papoušci obecně nesnášejí. Stejně jako velké teplotní výkyvy.

Možná tento text někoho od koupě ary odradí, zájemci o tyto velké papoušky by ale měli vědět, do čeho jdou. Bez nadsázky jde o závazek na celý život, a mnohdy i na životy další, protože dlouhověcí arové svoje majitele lehce přežijí.