Loriové rodu Eos: červení papoušci, kterých mezi chovateli rapidně ubývá

Lori modrobřichýPosledním větším taxonem systematického přehledu loriů je rod Eos. Druhy zahrnuté v této skupině loriů jsou mezi chovateli poměrně populární, bohužel jich však v zajetí rapidně ubývá. Při loňské zářijové návštěvě holandské burzy Zwolle mě už po několikáté v řadě překvapila chudá nabídka loriů. Je pravda, že tito ptáci nebyli nikdy hojní a vždycky se jim věnoval pouze úzký kruh chovatelů. V dnešní době se však za dobře dostupné dá považovat pouze několik málo zástupců rodu Lorius a Trichoglossus, ve zbylých případech může být hledání žádaných druhů opravdu velkým oříškem.




minulých dílech seriálu o loriích jsem rozebíral systematiku druhů rodů Trichoglossus nebo Chalcopsitta, která je i dnes za přispění molekulárních analýz nejasná. Skupina loriů rodu Eos je daleko méně problematická a už podle zbarvení se dá dobře vyčlenit. Všichni její zástupci mají převážně červené opeření, které je doplněné modrými a černými znaky. Papoušci mají speciální pigmenty oranžové a červené řady, kterým se říká psittaciny (=psittacofulviny). Jejich funkce je přitom stejná jako v případě karotenů u ostatních ptáků, tedy jsou důležitým ukazatelem zdravotního stavu ptáků.

K TÉMATU: Loriové rodu Lorius: ukřičení, nenažraní, ale také velmi odolní papoušci

Např. u zmíněných karotenů je dobře známé, že fungují jako anti-oxidanty. Množství anti-oxidantů v těle organismu dobře souvisí s imunitou a sytě červené zbarvení je tedy spolehlivým signálem dobré kondice jedince. Díky tomu, že jsou loriové rodu Eos v podstatě celí červení, rozeznáme problém ve výživě hned na první pohled. Odstíny zbarvení totiž nejsou červené, ale přechází do růžova. Zobák pak bývá žlutý.

Šest druhů, včetně opravdových rarit

Jak už jsem dříve zmínil, lorie nemůžeme z hlediska výživy považovat za stejnorodou skupinu. Najdeme zde takové zástupce, jakým je třeba lori vousatý (Oreopsittacus arfaki), který má velmi vysoké nároky na obsah cukrů v nektaru a na druhou stranu třeba lori žlutohřbetého (Lorius garrulus), který bez problému přijímá naklíčená semena, luštěniny, moučné červy a různé druhy ovoce. Drtivá většina loriářů bohužel krmí všechny ptáky stejně bez ohledu na druh a to je možná také důvod, proč se loriům v zajetí tak „daří“.

ČTĚTE TAKÉ: Velcí loriové rodu Chalcopsitta: papoušci, s nimiž se setkáte i v českých chovech

Kam zařadit z tohoto hlediska lorie rodu Eos je otázkou, na kterou se pokoušel odpovědět třeba současný kurátor Loro Parque Juan Cornejo v jedné ze svých studií, kde porovnával potravní nároky loriů rodu Eos, Trichoglossus, Chalcopsitta a Lorius. Dospěl k závěru, že tito ptáci mají oproti ostatním zástupcům čeledi Loriidae relativně malý příjem proteinů (kolem 11%). Z široké nabídky různých potravních zdrojů přitom nejvíce preferovali tekutý nektar, granule a pak teprve ovoce. Já bych zařadil lorie rodu Eos někam do středu potravního spektra. Nejsou tedy ani extrémně nektarožraví jako charmozíni či „arfakové“ a zároveň ani tak všežraví jako zástupci rodu Trichoglossus.

U žádného z „červených“ loriů neexistuje výrazný pohlavní dimorfismus ve zbarvení. Podle chovatelů je možné obě pohlaví poznat podle velikosti těla a zobáku. Samice bývají protáhlejší s užší hlavou a zobákem, samci spíše robustnější. Určitě bych ale na takové určení pohlaví nesázel a raději provedl endoskopii nebo analýzu DNA.

Podle několika autorů jsou tito ptáci velice odolní. Jeden chovatel dokonce popisuje případ, kdy choval ptáky celoročně ve venkovní voliéře, kde teplota klesala až k -15°C. Otázkou samozřejmě zůstává, jestli opravdu máme zapotřebí testovat, kolik toho naši chovanci vydrží. Zvláště když vezmeme v úvahu, že průměrná roční teplota na Molukách přesahuje 25°C.

Celý rod zahrnuje šest druhů, které často vytváří několik poddruhů.

1) lori červený (Eos bornea)

V zajetí bezpochyby nejběžnější zástupce tohoto rodu. V Evropě je dostupná pouze nominátní subspecie Eos bornea bornea. Podle některých chovatelů tu existuje také poddruh Eos bornea cyanonothus. Ten by měl mít tmavší červené zbarvení opeření (obzvláště na křídlech) a také je menší. Ani jeden z těchto znaků se však nedá považovat za spolehlivý ukazatel taxonomické příslušnosti. Jak poznáme křížence mezi normálním a o trochu tmavším ptákem od těch zbylých? Jak poznáme křížence dvou ptáků o velikosti 28 a 31cm? Importy jsou již dávnou minulostí a stejně jako v mnoha jiných případech je takřka nereálné takové poddruhy rozeznat, pokud neznáme historii jedince. Kromě zmíněných dvou poddruhů podle Arndta existují ještě subspecie bernsteini a rothschildi, které by se měly od Eos b. bornea lišit pouze velikostí.

Lori červený (Eos bornea), Foto: Lubomír Tomiška

Lori červený (Eos bornea), Foto: Lubomír Tomiška

Tento druh se jinak vyskytuje na souostroví Moluky. Eos b. bornea najdeme konkrétně na ostrovech Ambon a Saparua; Eos b. cyanonothus na ostrově Buru, a Kai; Eos b. rothschildi na Ceramu a Eos b. bernsteini na souostroví Kai Island. Loriové červení žijí v různých typech biotopů od pobřežních mangrovových porostů až po vysokohorské lesy (do 1250 m n.m.). Zatímco na Ceramu jsou relativně hojní, na Ambonu téměř vymizeli. Bývají často k vidění, jak sají nektar na stromech rodů Eugenia a Erythrina.

Lori červené jsem ve svém chovu odchoval jako vůbec první ze všech loriů. Nenarazil jsem přitom na žádné komplikace. Domů jsem si pořídil už chovný pár, který snesl dvě vejce do budky o velikosti 30 x 30 x 60cm. Jedno z nich bylo oplozené a po 26 dnech se z něj vylíhlo mládě. Budku opustilo asi po osmi týdnech. Rodiče mládě neškubali, což se u tohoto druhu stává podle zkušeností kolegů poměrně často. U některých zástupců rodu Eos se mláďata liší od rodičů ve zbarvení, a to dost výrazně. Například mladí loriové modroprsí (Eos histrio) mohou být celí modří. U loriů červených mají někdy mláďata modrou skvrnu kolem oka a vypadají tedy podobně jako loriové škraboškoví (Eos semilarvata).

Pamatuji si však na jednoho chovatele, kterému rodičovský pár loriů červených intenzivně škubal mladé na zádech a nová vyrůstající pírka byla modrá. Po prvním přepeření byli ptáci zase celí červení. Jaká je příčina takového zapeřování, těžko říct. Každopádně je potřeba být obezřetný při nakupování mladých ptáků, poněvadž rozeznat hybridy před prvním přepeřením je dost obtížné. Při odchovu jsem krmil instantní směsí AVES lorinektar a vše proběhlo bez problému.

2) lori modrouchý (Eos cyanogenia)

Ve volné přírodě se tento druh vyskytuje na ostrovech Mios Num, Manim, Numfoor a Biak v zátoce Geelvink Bay, Západní Irian. Na rozdíl od mnoha ostatních druhů se vyhýbá centrálním hornatým částem ostrovů a zdržuje se hlavně v nížinách u pobřeží. Často zalétává do kokosových plantáží, kde se živí nektarem kvetoucích palem.

Přestože byl dovezen do chovu V. Vestfála už v roce 1977, jedná se o velmi vzácný druh. V České republice ho odchoval jediný Tomáš Horyna v roce 2007 a o tomto úspěchu publikoval také článek v časopise Nová Exota (7-8/2008). Podle jeho zkušeností jsou tito ptáci poměrně stresoví a špatně snášejí kontrolu budky. Častým problémem jsou například rozbité snůšky. Chovatel ptáky proto umístil do osázené voliéry o rozměrech 3 x 1 x 2,5m (dxšxv), kde využívali zeleň jako úkryt.

Podle zkušeností ostatních autorů dospívají tito ptáci ve věku tří let. Samice bývá před snesením vejce velmi neobratná a špatně létá. Vejce inkubuje sama, samec se nicméně také zdržuje v budce.

Braßeler choval lori modrouché v kombinovaných voliérách se záletem 1,5 x 1 x 2m (dxšxv) a výletem 2 x 1 x 2m, zařízení je přes zimu vytápěno na 15°C. Ptáky krmil tekutým nektar od fy AVES. Jeho chovný pár pocházel z importu a rok po aklimatizaci úspěšně zahnízdil. Podle zkušeností Braßelera je pár při hnízdění velmi agresivní a nervózní. Chovatel použil budku o velikosti 20 x 20 x 35cm. Samice inkubovala 26 dní. Mláďata opouštějí budku poměrně dost pozdě (až za 10-12 týdnů) a jsou oproti rodičům tmavší, především na přední části těla.

V Evropě se dnes lori modrouchý považuje za naprostou raritu. Úspěšné chovatele bychom napočítali na prstech jedné ruky.

3) lori modroprsý (Eos histrio)

Společně s vini modrým (Vini ultramarina) spadá jako jediný z loriů do první přílohy CITES. Vzácný je tedy ve volné přírodě ale i v zajetí. Podle Forshawa existují tři poddruhy – Eos histrio histrio, Eos histrio talautensis a Eos histrio challengeri. Nominátní subspecie je s největší pravděpodobností vyhynulá. Momentálně se ví o poslední populaci tohoto druhu na ostrově Karakelong (souostroví Talaud). Podle statistik Birdlife.org je hlavní příčinou poklesu početnosti lori modroprsého budování stále nových a nových plantáží společně s nelegálním obchodem. V roce 1999 bylo spočítáno, že z původní oblasti výskytu bylo každoročně propašováno 1000-2000 jedinců. Z toho 80% zásilek směřovalo na Filipíny.

Lori modroprsý (Eos histrio) je jediným zástupcem loriů v CITES I (Foto: Iggino van Bael)

Lori modroprsý (Eos histrio) je jediným zástupcem loriů v CITES I (Foto: Iggino van Bael)

Lori modroprsý byl v zajetí vždycky vzácný. V roce 1993 se podařilo dovézt 120 exemplářů do Evropy, 40 do USA a 120 do Jihoafrické republiky. Podle Barnicoata se ptáci dovežení do Afriky dostali do rukou pouze pěti chovatelů, díky čemuž mohl být jejich chov lépe organizován tak, aby nedocházelo k inbreedingu. Krátce po dovozu se však jihoafrická vláda rozhodla uvalit zákaz na jakýkoliv dovoz nebo vývoz těchto ptáků do nebo ze země. To mělo samozřejmě vliv na odbyt, a proto značně klesl zájem o jejich chov. Místním chovatelům se každopádně dařilo lori modroprsé po dovozu úspěšně množit a podle jejich zkušeností je tento druh podobně náročný na chov jako ostatní zástupci rodu Eos.

Prvoodchovu na africkém kontinentu dosáhl Gavin Zietsman v roce 1994. Ptáky choval ve voliéře 3,5 x 1,2 x 1,8m. Další import se uskutečnil podle Sweeneyho v roce 1996, kdy se 25 jedinců rozdělilo mezi ptačí parky Loro Parque a Walsrode. V Loro Parque chovají tyto lorie ve voliérách o rozměrech 3 x 1 x 1m, které jsou zavěšené 125cm nad zemí. Páry mají k dispozici budky o rozměrech 22 x 22 x 60cm, dno je z trojitého jemného pletiva, které umožňuje dobrou drenáž tekutého trusu. Podle jejich zkušeností je inkubační doba 24 dní.

4) lori čárkovaný (Eos reticulata)

Je endemitem ostrovu Tanimbar, ale introdukoval se i na ostrovy Kai a Damar. Přestože byl v minulosti lori čárkovaný pravidelně odchováván v několika českých chovech, dnes se jedná o poměrně velkou vzácnost. Lori čárkované dobře pamatují návštěvníci ZOO Praha, poněvadž byli dlouhá léta součástí veřejné expozice. Mezi nejúspěšnější české chovatele tohoto druhu patřil Marcel Kohout, který během jednoho roku odchoval třeba i více jak 10 mláďat. Později je úspěšně odchoval také Horyna, Andrýsek a další.

Vzácní jsou loriové čárkovaní také v evropském měřítku. Dá se říci, že jejich cena během posledních let vzrostla doslova raketově. Zatímco před sedmi lety se průměrná cena pohybovala kolem 1200 euro za pár, dnes už je skoro dvojnásobná.

Lori čárkovaný (Eos reticulata), Foto: Lubomír Tomiška

Lori čárkovaný (Eos reticulata), Foto: Lubomír Tomiška

Tento druh nevytváří žádné poddruhy, mláďata se podobají rodičům, jsou však zbarvením tmavší.

Obecně se dají loriové považovat za papoušky, kteří nejsou nároční na výběr partnera. Podle názoru německého chovatele Franka Beyküfnera však toto neplatí právě pro lori čárkované. Úspěšného odchovu docílil až teprve, když umístil více mladých ptáků do dlouhého výletu a nechal je spontánně spárovat. Je pravdou, že odchovat tento druh určitě není samozřejmostí a vím o spoustě českých a zahraničních chovatelů, kteří vlastní po dlouhá léta jeden či více párů a stále čekají na první snůšku.

Paul Tiskens odchoval lori čárkované v kombinované voliéře se záletem o velikosti 0,8 x 0,8 x 1m a výletem 0,8 x 0,8 x 2m. Použil přitom budku ve tvaru písmene L o rozměrech 40 x 30 x 22cm. Jeho pár mláďata často škubal, což chovatel vyřešil sejmutím víka budky nebo umístěním pletivového roštu dovnitř. Přes ten pak rodiče mládě krmili a nemohli ho přitom škubat.

5) lori škraboškový (Eos semilarvata)

Tento druh obývá společně s lori červeným ostrov Ceram, na rozdíl od něj se však zdržuje pouze v centrální vysokohorské části ostrova od 1200 o 2400 m n.m. Od lori červeného je snadno rozeznatelný díky modré škrabošce a podstatně menší velikosti. Problémem může být rozlišení od mláďat lori červeného, která mívají také často modrou skvrnu kolem oka.

Eos semilarvata nevytváří žádné poddruhy.

Stejně jako většina ostatních zástupců rodu Eos patří lori škraboškový mezi vzácné. Můžeme být pyšní, že v jeho chovu hrají v posledních letech klíčovou roli čeští chovatelé. Několik ptáků bylo poprvé do ČR importováno fy Šimon v roce 2005 a ptáci se rozdělili asi do třech chovů. Jako první docílil odchovu v roce 2008 Jan Sojka & Otta Schmidt, ve stejném roce pak také Milena Vaňková. Netrvalo dlouho a začalo se dařit také J. Vondroušovi, který až doteď odchoval pravděpodobně nejvíc mláďat ze všech (přes 10 ks). Poté se dařily odchovy také T. Horynovi. Pokud vezmeme v potaz, kolik lori škraboškových dohromady v Evropě je, tak jsou tyto české úspěchy opravdu mimořádné.

Lori škraboskový (Eos semilarvata), Foto: Iggino van Bael

Lori škraboskový (Eos semilarvata), Foto: Iggino van Bael

Sojka & Schmidt krmili své ptáky instantní směsí AVES lorinektar, máčenými granulemi Pretty Bird a ovocem. Loriové zde byli chováni v závěsných voliérkách o rozměrech 1,5 x 1 x 0,7m.

Více českých chovatelů se setkalo s problémem, kdy si mladí ale i starší ptáci okusují konce letek a ocasních per. S tím se samozřejmě setkáváme i u ostatních papoušků, u loriů škraboškových však poměrně často.

6) lori modrobřichý (Eos s. squamata)

Oblast výskytu tohoto druhu je poměrně rozsáhlá a zahrnuje Severní Moluky a ostrovy poblíž Západního Irianu. Lori modrobřichý vytváří čtyři poddruhy. Eos squamata squamata najdeme konkrétně na ostrovech Gebe, Waigeo, Batanta a Misool, Eos squamata obiensis na ostrově Obi, Eos squamata riciniata na Weda a několika ostrovech Severních Moluk, Eos squamata atrocaerulea pak na ostrově Maju.

Lori modrobřichý poddruhu obiensis (Eos squamata obiensis), Foto: Iggino van Bael

Lori modrobřichý poddruhu obiensis (Eos squamata obiensis), Foto: Iggino van Bael

Velké debaty vznikají kolem určování jednotlivých poddruhů. V první řadě velká část autorů nerespektuje existenci subspecie atrocaerulea, který by měl být tmavší, obzvláště pak na přední části těla. Eos squamata obiensis je snadno rozlišitelný, poněvadž postrádá jakékoliv modré znaky v horní části těla. Má pouze tmavě modré břicho. Asi největší dohady se vedou kolem rozlišování nominátní subspecie a poddruhu riciniata. Podle Hubersa a van Doorena v Evropě nemáme ani jeden exemplář Eos squamata squamata, přestože si to někteří chovatelé myslí. Důležitým rozpoznávacím znakem je odstín fialového límce, který je u nominátního poddruhu spíše modrý než fialový, je mnohem užší a nikdy nezasahuje až na temeno hlavy, může být také často přerušovaný.

Lori modrobřichý poddruhu ricinata (Eos squamata riciniata), Foto: Iggino van Bael

Lori modrobřichý poddruhu ricinata (Eos squamata riciniata), Foto: Iggino van Bael

Celkově jako druh není podle IUCN zařazen do žádné rizikové kategorie, to však nemusí platit pro jednotlivé poddruhy.

V zajetí je lori modrobřichý poměrně vzácný, přestože tomu tak dříve nebylo. Dokládá to zkušenost A. Kuzníka, který v článku Nové Exoty uvádí, že mezi lety 1997 a 2002 odchoval 18 mláďat od jednoho páru. Cena dovozových ptáků v těchto letech klesla dokonce až na 2500,- Kč za ks a nikdo neměl o nabízené exempláře zájem. Dnes patří tento druh jednoznačně mezi vzácné lorie a odchovává se sporadicky. V posledních letech odchovává tento druh v České republice snad jen J. Kučera.

Úvodní foto: Wikimedia Commons/Doug Janson




2 komentáře

  1. Hana napsal:

    Již 3 dny se objevuje jedna krásná červená lora na bříze. Asi někomu uletěla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..