Loriové rodu Lorius: ukřičení, nenažraní, ale také velmi odolní papoušci

Lori černohlavý (Foto pro Ararauna.cz: Tomáš Kubelka)Celá čeleď Loridae je bohatou skupinou papoušků, která si v zajetí získala jen velmi malý zlomek pozornosti chovatelů. První díly seriálu o chovu těchto barevně atraktivních ptáků se zabývaly charakteristikou zástupců rodu Charmosyna, Chalcopsitta a Trichoglossus. Nyní se podíváme na další zajímavý taxon – rod Lorius.

Kdybych měl z vlastní zkušenosti výstižně charakterizovat chov zástupců rodu Lorius, omezil bych popis pouze na dvě základní skutečnosti – tito ptáci jsou nenažraní a uřvaní. Naproti tomu, že dosahují podobné velikosti jako třeba loriové rodu Chalcopsitta nebo Eos, v mém chovu vyžadují minimálně o třetinu více potravy. Další nevábná vlastnost – jejich křik – by se dala popsat jako protáhlé houkání. Samozřejmě existují i hlasitější druhy. Z tohoto hlediska určitě nepředčí ary ani kakaduy. Když však spustí takový lori žlutohřbetý (Lorius garrulus) svůj koncert, může být na problémy se sousedy zaděláno také.




Předchozími řádky jsem asi probíraným druhům moc dobrou reklamu neudělal. Abych tedy jen nehaněl, zmíním také pár důvodů, proč bychom měli o chovu těchto ptáků minimálně zauvažovat. Oproti ostatním loriům jsou relativně odolní. Například v Dánsku jsou chováni i při teplotách blížících se bodu mrazu. Tím neříkám, že je to tak vhodné, ale o určité otrlosti těchto papoušků to svědčí. Nároční na chov nejsou ani z hlediska výživy. Spolu s většinou druhů rodu Trichoglossus se podle mého názoru jedná o snáze odchovatelné zástupce. Jakmile nám jednou pár úspěšně zahnízdí, většinou začne produkovat mláďata pravidelně.

K TÉMATU: Velcí loriové rodu Chalcopsitta: papoušci, s nimiž se setkáte i v českých chovech

Většina těla těchto ptáků je zbarvena červeně. Právě plnohodnotná deponace červených pigmentů (za oranžové, žluté a červené zbarvení peří nejsou u papoušků zodpovědné betakaroteny, nýbrž psittacofulviny) je dobrým ukazatelem zdraví ptáka. Pokud je peří světlé a narůžovělé, popřípadě se na něm objevují skvrny, dá se předpokládat, že pták není zcela v kondici. U některých druhů se také setkáváme s fialovým zbarvením křídel (např. lori červenolící a lori tříbarvý). Na vině bývá obvykle špatná výživa a z toho vyplývající porucha jater.

ČTĚTE TAKÉ: Velký přehled charmozinů: znáte všech čtrnáct druhů těchto menších loriů?

Výskyt všech zástupců rodu Lorius je omezený na území jihovýchodní Asie. Konkrétně se jedná o Novou Guineu a přilehlé ostrovy. Tyto ptáky můžeme nalézt také ve vyšších nadmořských výškách, až do 1 600 m n.m. Jinak se nedá říct, že by byl oproti jiným loriům jejich habitat v něčem specifický. To samé platí také pro potravu, kterou představuje klasicky nektar, pyl, larvy hmyzu a ovoce.

Jednotlivé druhy rodu Lorius:

1) lori žlutohřbetý (Lorius garrulus)

Prakticky celý červený lori, pro kterého je charakteristická žlutá skvrna na hřbetě. I když ani tento znak nemusí být v některých případech určující (viz subsp. morotaianus). Na rozdíl od ostatních druhů rodu Lorius má zelené punčošky. Ozývá se typickým hlasovým projevem, který připomíná houkání vlaku. Podobnou vokalizaci najdeme také u „vzdáleně“ příbuzných charmozínů papuánských (Charmosyna papou).

– rozlišujeme tři poddruhy:

a) lori žlutohřbetý halmaherský (Lorius garrulus garrulus) – hlavním rozlišovacím znakem mezi všemi třemi poddruhy je velikost žluté skvrny na zádech. Tento znak je u subsp. garrulus velmi variabilní a nedosahuje extrémních hodnot. V praxi se sem proto řadí jedinci se středně velkou skvrnou. Výskyt: ostrov Weda a Halmahera.

b) lori žlutohřbetý morotainský (Lorius garrulus morotaianus) – zde je skvrna velmi malá nebo úplně chybí. Tato subspecie je v chovech ze všech tří zástupců nejvzácnější. Výskyt: ostrov Morotai.

c) lori žlutohřbetý lesklý (Lorius garrulus flavopaliatus) – u subsp. flavopaliatus je žlutá skvrna největší. Díky tomu se jedná také o nejatraktivnější formu. Výskyt: ostrov Batjan a Obi.

Autoři názvosloví nejsou v pohledu na rozlišování poddruhů lori žlutohřbetého jednotní. Zmíněný systém vychází z Arndta, tedy předlohy pro jedinou v Česku publikovanou knihu o loriích od Milana Vašíčka. V Encyclopedia of lories od Rosemary Lowové a díle Parrots of the World od J. Forshawa je však popis subspecií garrulus a morotaianus prohozen. Takové nesrovnalosti v literatuře samozřejmě vedou chovatele k řešení sporů. Před lety jsem vezl jednomu dánskému kolegovi pár loriů žlutohřbetých se středně velkou žlutou skvrnou. Jako zastánce „arndtovského“ názvosloví jsem ptáky prezentoval jako subspecii garrulus. Chovatel po garrulusech toužil, a proto obchodu nic nebránilo. K překvapení došlo až při samotném předání, kdy jsme zjistili, že není garrulus jako garrulus.

Lori žlutohřbetý lesklý (Lorius garrulus flavopaliatus)

Lori žlutohřbetý lesklý (Lorius garrulus flavopaliatus) – Foto: Lubomír Tomiška

Jak už bylo zmíněno, nejžádanějším poddruhem je lori žlutohřbetý lesklý. Ne všichni nabízení ptáci jsou čisté subspecie a těžko vůbec definovat, jak takový čistý flavopaliatus vypadá. Kde je hranice mezi velkou a středně velkou skvrnou? Podle některých má být skvrna ve tvaru lichoběžníku. Před nedávnem jsem však zahlédl fotku lori žlutohřbetého z ostrova Obi a ten jasně ohraničenou skvrnu neměl. Nezapomeňme, že například ostrov Morotai je od Halmahery vzdálen pouhých 20 km. Na takovou vzdálenost může bez problému docházet ke genovému toku. Zůstává tedy otázkou, do jaké míry je žlutá skvrna na hřbetě skutečně klíčovým rozlišovacím znakem.

Pokud bych měl druh hodnotit jako celek, jedná se o běžně chovaného lorie, kterého seženeme i u nás.

2) lori tříbarvý (Lorius lory)

Bezesporu se jedná o jeden z nejkomplikovanějších taxonů. Obsahuje totiž hned sedm subspecií, přičemž rozdíly ve zbarvení jsou mezi jednotlivými zástupci mnohdy jen nepatrné. Z anglického pojmenování Black-capped lory je zřejmé, že má černou čepičku. Křídla jsou stejně jako u všech ostatních druhů rodu Lorius zelená. Barva opeření zbytku těla je hlavně červená a modrá. Areál výskytu pokrývá území Nové Guiney a některých přilehlých ostrovů.

V rámci ochrany přírody se pracuje spíše s druhy než poddruhy. To může být samozřejmě zavádějící, obzvlášť pokud jsou někteří zástupci opravdu odlišní jak vzhledově tak i z hlediska výskytu. V poslední době proto existuje trend dělat z poddruhů samostatné druhy. Čistě pragmaticky to samozřejmě logiku má. Mediálně atraktivnější je ochrana celého taxonu než jen pouhé subspecie. Na druhou stranu je tak potřeba činit pouze v případech, kdy jsou od sebe oba druhy dostatečně odlišné jak na morfologické tak genetické úrovni. To bychom pak mohli vymýšlet záchovné programy do nekonečna, pro každého ptáka s křivým pírkem zvlášť. Tento problém zmiňuji kvůli tomu, že u loriů existuje spousta poddruhů a ostrovních endemitů. Někdy je na jednom ostrově subspecie hojná a na vedlejším může být „jiný“ poddruh zase ohrožený. Statistici však obě čísla sečtou, podtrhnou a zařadí do příslušné kategorie ohrožení, bez ohledu na taxonomickou příslušnost. Lori tříbarvý je tak obecně hojný druh. Pro subsp. jobiensis nebo cyanouchen to však už zcela neplatí.

Lori tříbarvý iriánský (Lorius lory erythrothorax) - spodní krovky křídelní (Foto: Lubomír Tomiška)

Lori tříbarvý iriánský (Lorius lory erythrothorax) – spodní krovky křídelní (Foto: Lubomír Tomiška)

Pro naše chovatele asi nemá moc velký význam pitvat se v zástupcích, které v Evropě nejsou. Podrobněji budu rozebírat pouze část subspecií a zbytek zmíním okrajově.

a) lori tříbarvý papuánský (Lorius lory lory) – asi nejčastěji chovaný zástupce. V tomto případě lze celkem spolehlivě rozeznat od ostatních poddruhů díky spojení modrého límce a břicha. Kromě masky je tak celá přední část těla modrá. V České republice se chová hned v několika chovech a i v ostatních zemích Evropy je hojný. S odchovy obvykle nebývá problém.

Lori tříbarvý papuánský (Lorius lory lory) - Foto: Lubomír Tomiška

Lori tříbarvý papuánský (Lorius lory lory) – Foto: Lubomír Tomiška

b) lori tříbarvý iriánský (Lorius lory erythrothorax) – další běžně dostupný poddruh. V České republice ho po dlouhá léta pravidelně odchovávali například Jaroslav Vondrouš a Tomáš Horyna. Hlavním určovacím znakem je neuzavřený modrý límec v kombinaci s červenými spodními křídelními krovkami. Zaměnit ho totiž můžeme s lori tříbarvým severním (Lorius lory salvadorii), který má spodní křídelní krovky modré. Dále můžeme tyto dva zástupce rozlišit podle rozsahu modré barvy na břiše. U prvně zmíněného je modré břicho po stranách lemováno červeně, kdežto u poddruhu salvadori přechází modrá barva na břiše až pod křídla. Kříženci mají vždy červenomodré spodní křídelní krovky, a proto není složité vyvarovat se koupi hybrida. Složitější to je s potomky páru složeného z nominátní subspecie a zbylými poddruhy. V tomto případě se dá podle mého názoru hybrid spolehlivě identifikovat podle červených znaků na jinak celistvě modrých prsou.

Lori tříbarvý iriánský (Lorius lory erythrothorax) - Foto: Lubomír Tomiška

Lori tříbarvý iriánský (Lorius lory erythrothorax) – Foto: Lubomír Tomiška

c) lori tříbarvý severní (Lorius lory salvadorii) – popisná charakteristika je uvedena v předchozím odstavci. V zajetí se určitě nejedná o tak běžného zástupce, jako tomu bylo v předchozích případech. Momentálně nevím o nikom, kdo by u nás tento poddruh choval. Čistí jedinci jsou dnes již zcela raritní. Několik párů nalezneme v Belgii, Holandsku nebo Dánsku.

d) lori tříbarvý japenský (Lorius lory jobiensis) – podle literatury je hlavním rozlišovacím znakem světlejší odstín červené a světlý zátylek. Spodní křídelní krovky jsou modré. O tom bychom však mohli polemizovat. Podle mého názoru je daleko lepším rozlišovacím znakem velikost. Subsp. jobiensis je totiž nápadně větší. Nicméně velikost jako kritérium určování taxonomické příslušnosti nebývá zrovna nejšťastnějším nástrojem. Variabilita ve velikosti je u všech druhů totiž poměrně značná. Obzvlášť to platí pro domestikované druhy, které se postupem času zmenšují. Světlý zátylek se navíc často vyskytuje také u loriů tříbarvých iriánských.

Na evropský kontinent se tento druh dostal. Jako jeden z mála v Evropě ho chová například Jiří Šustr. Z jeho odchovů jsou poskládané některé páry v Rakousku. V dnešní době se však jedná o velkou raritu, přičemž je víceméně jisté, že bez importů tento druh v chovech zcela vyhyne.

e) Dále existují subspecie cyanuchen, viridicrissalis a somu. Žádný z nich se však u nás ani nikde jinde v Evropě nechová. Barevně zajímavým je asi jen poddruh somu, který zcela postrádá modrý límec. Zbylí zástupci jsou velice podobní těm výše zmíněným.

3) lori zelenoocasý (Lorius chlorocercus)

Celá přední část těla je červená se žlutým pruhem na krku, křídla jsou zelená. Velmi atypickým znakem je bílé ohbí křídel. Obývá Šalamounovy ostrovy, respektive jen několik ostrovů ve východní části tohoto souostroví. Není považován za ohroženého vyhynutím.

Tento druh se dovezl do České republiky v roce 1999 a jednalo se o vzácného zástupce, jehož pořizovací cena byla dvojnásobná, než je tomu dnes. Momentálně se běžně odchovává nejen u nás, ale také v Evropě. Jedná se o atraktivního lorie, který bývá doporučován začínajícím chovatelům.

Lori zelenoocasý (Lorius chlorocercus) - Foto: Lubomír Tomiška

Lori zelenoocasý (Lorius chlorocercus) – Foto: Lubomír Tomiška

4) lori černohlavý (Lorius domicellus)

Vzhledově velmi podobný lori zelenoocasému. Podstatný rozdíl spočívá ve velikosti těla. Tento druh je oproti předchozímu robustnější. Dalším podstatnou odlišnost představuje méně intenzivní žlutý pás na krku a fialové temeno hlavy. Oproti ostatním zástupcům rodu Lorius se tito loriové ozývají vyššími tóny. Velmi často také klapou zobákem.

Lori černohlavý obývá ostrovy Ambon a Seram. Je zařazen do kategorie „Ohrožený“. Hlavní příčinou poklesu početnosti populací je pytláctví. Dnes pravděpodobně nepřežívá ve volné přírodě více jak 2 500 jedinců.

Tento druh v evropských chovech určitě nepatří mezi běžné. Svědčí o tom také jeho pořizovací cena, která se už delší dobu drží na stejné hodnotě. V České republice odchovává tyto ptáky již delší dobu ZOO Praha. Při chovu těchto ptáků můžeme narazit na tzv. „toe syndrom“, tedy degeneraci běháků. Ptákům při této poruše začnou v pozdní fázi vývinu odpadávat články prstů. Hlavní příčinou budou pravděpodobně genetické dispozice, popřípadě inbreeding. Spekuluje se také o vlhkosti jako důležitém faktoru. Lori černohlavý nevytváří žádné poddruhy.

Lori černohlavý (Lorius domicellus) - Foto: Lubomír Tomiška

Lori černohlavý (Lorius domicellus) – Foto: Lubomír Tomiška

5) lori zelenokřídlý (Lorius hypoinochrous)

Červené zbarvení není v tomto případě korálově červené, tak jako u ostatních příbuzných, nýbrž spíše vínové. Charakteristickým znakem jsou také paprskovitá pera kolem krku (podobná těm, která mají například zástupci rodu Chalcopsitta). U těchto ptáků si všimneme také velmi atypického bílého ozobí. Obývá východní část Nové Guiney a přilehlé ostrovy. Není považován za ohrožený druh.

Jsou známé tři poddruhy – hypoinochrous, rosselianus a devittatus. Jejich rozlišování však v zajetí nemá moc velký smysl, protože se na evropský kontinent dostal pouze posledně jmenovaný zástupce.

Lori zelenokřídlý (Lorius hypoinochrous) - Foto: Wikimedia commons

Lori zelenokřídlý (Lorius hypoinochrous) – Foto: Wikimedia commons

Z celého rodu Lorius jednoznačně největší rarita v evropských chovech. V Čechách je nyní zastoupen pravděpodobně jen v chovu Marcela Kohouta. Já si dovezl před lety do chovu dva jedince. Jednalo se však o samce a sehnat samici se zdálo být téměř nemožné. Ptáci byli vystaveni v roce 2009 na Exotě Olomouc. Jedná se o velmi temperamentní druh, který se ozývá poměrně hlubokými tóny připomínající bručení. Stejně jako lori červenolící neustále klape zobákem. Další zajímavostí je také jejich extrémně vychýlený poměr pohlaví. V zajetí se totiž líhnou v drtivé většině případů samci, což je zarážející, uvědomíme-li si, že se jedná o monogamický druh. V minulosti byl největší chov těchto ptáků v Dánsku u Clause Utofta. Dnes je největší chovná skupina v Belgii.

Aby byl výčet druhů úplný, doplním ještě tři druhy, které se do Evropy nikdy nedostaly:

6) lori bělokrký (Lorius albidinucha)

Výskyt: Nové Irsko. Je zařazen do kategorie „Blízko ohrožení“. Zbarvený téměř identicky s lori zelenoocasým. Žlutý pás na krku je však naznačen pouze nepatrně a hlavním charakteristickým znakem je bílý zátylek.

7) lori novoguinejský (Lorius amabilis)

Dnes již vyhynulý. Podobný lori žlutohřbetému, měl však modrou spodní část těla.

8) Lorius tibialis

České pojmenování chybí, jedná se o vyhynulý druh. Tento druh byl pravděpodobně velmi podobný lori červenolícímu s tím rozdílem, že neměl černou čepičku.

Úvodní foto pro Ararauna.cz: Tomáš Kubelka




Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..