Lubomír Tomiška 
Další část seriálu o loriích navazuje na díl, který začal rozebírat rod Trichoglossus. Zabýval se však jen jedním druhem, lori mnohobarvým (Trichoglossus haematodus), který zahrnuje spoustu poddruhů, a proto jeho popis bohatě vystačil na samostatný článek. Nyní bych chtěl přiblížit ostatní zástupce této skupiny ptáků.
Obecně patří tito loriové mezi malé a středně velké papoušky. Nejmenší z nich je lori fialovolící (Trichoglossus goldiei) s 19 cm a naopak největší lori ozdobný (Trichoglossus ornatus) s 25cm (nepočítame-li lori mnohobarvého, kde mají některé subspecie až 28 cm). Žádné výrazné podobnosti spočívající v morfologii mezi lorii rodu Trichoglossus nenajdeme. Jednou z mála společných vlastností je příčné pruhování na prsou, které však u několika zástupců chybí.
Trichoglossus, Psitteuteles nebo ještě jinak?
Mohli bychom si tedy položit otázku, proč vlastně tito ptáci sdílí stejný taxon. Při pečlivém procházení databáze fylogenetických studií jsem bohužel odpověď nenašel. Žádná z morfologických nebo novějších molekulárních analýz se nezaměřuje na samostatný rod Trichoglossus. Všechny obecnější studie, které byly publikovány v posledních letech, se víceméně shodují v tom, že rod Trichoglossus je sesterský k rodu Eos. Jedna z nich uvažuje také o blízké příbuznosti s rody Lorius a Glossopsitta. V zahraniční literatuře se můžeme setkat s alternativními latinskými názvy pro lori fialovolícího (Trichoglossus goldiei), lori žíhaného (Trichoglossus versicolori) a lori timorského (Trichoglossus iris).
K TÉMATU: Znáte všechny poddruhy loriho mnohobarvého? Některé se v zajetí téměř nechovají
Všechny tyto druhy jsou zařazeny do rodu Psitteuteles. Zajímavé je, že podle několika fylogenetických studií se opravdu stává rod Psitteuteles samostatným taxonem a k rodu Trichoglossus je dokonce ještě méně příbuzný než rod Eos. Jak už jsem zmínil v jednom ze svých předešlých článků, díky neustálému přívalu molekulárních prací a také snaze ochránců rozštěpit větší taxony na menší, se dají v blízké budoucnosti očekávat změny. Pro nás chovatele se toho však příliš nemění, protože ať už se bude lori fialovolící, popřípadě nějaký jiný druh, jmenovat jakkoliv, bude to pořád stejný lori s fialovou hlavou.
1) lori žlutohlavý (Trichoglossus euteles) – oproti ostatním loriům není jeho opeření tolik barevné. Celé tělo je zelené, hlava žlutá. Vyskytuje se na ostrovech Timor, Lembata, Alor a Adohara. Patří mezi hojné druhy, a proto nespadá do žádné rizikové kategorie ohrožení.
Pokud se u loriů bavíme o tom, kteří zástupci jsou hojní a kteří zase vzácní, je to vždy trochu ošemetné. Vzhledem k tomu, že chovatelů těchto ptáků není moc, se jednotlivé druhy snadno vytratí, přestože se třeba rozmnožují relativně snadno. Také lori žlutohlavý se dobře množí, a pokud sestavíme mladý pár, můžeme se dočkat odchovu už ve druhém roce jejich života.
V České republice jako první tento druh odchoval Antonín Korec a Marcel Kohout v roce 2003. Chovatelská základna „loriářů“ u nás se od té doby však podstatně zredukovala a dnes už se prakticky nechovají. V Evropě není problém lorie žlutohlavé sehnat a nabízejí se v cenové hladině běžných poddruhů loriů mnohobarvých. Celkem často se stává, že samička snese tři vajíčka. Rodiče jsou navíc schopni všechna tři mláďata také odchovat.
2) lori žlutozelený (Trichoglossus flavoviridis) – patří mezi menší zástupce loriů. Dělí se na dvě subspecie – lori žlutozeleného sulského (Trichoglossus flavoviridis flavoviridis) a lori žlutozeleného sulaweského (Trichoglossus flavoviridis meyeri). Hlavní rozdíl spočívá ve zbarvení hlavy. První zmíněný ji má žlutou, subspecie meyeri hnědou. Jak už název napovídá, vyskytují se na souostroví Sula a ostrově Sulawesi. Statut ohrožení se stanovuje pouze pro druhy, nikoliv pro poddruhy. Jako celek však lori žlutozelený patří mezi hojně se vyskytující.
V devadesátých letech patřil tento druh v Evropě mezi početné zástupce. Bylo to především díky probíhajícím importům. Po přelomu tisíciletí však dovozy přestaly fungovat a u chovatelů dostali přednost barevnější loriové. Dnes se u nás už vůbec nechová a v celé Evropě se považuje za velmi vzácného. Je to jen další příklad toho, jak rychle může druh z chovů vymizet, přestože se ho daří odchovávat celkem bez obtíží. V České republice se odchov lori žlutozeleného sulaweského podařil P. Dohnalovi a lori žlutozelené sulské odchoval pro změnu J. Sojka.
V Nové Exotě (6/2003) popisuje Jos Hubers chov obou druhů a zdůrazňuje rozdíl v jejich chování. Zatímco ptáci nominátní subspecie jsou hluční a agresivní (i vůči vlastním mláďatům), poddruh meyeri je většinou klidný a tichý. Podle autora se dá pohlaví určit snáze u mladých ptáků, kdy mají samci žlutější hlavu než samičky. Po přepeření se rozdíly stírají.
3) lori rubínový (Trichoglossus rubiginosus) – velký asi jako lori ozdobný, zbarvení opeření je pouze vínové. Pro chovatele i ornitology představuje velkou neznámou, poněvadž se vyskytuje na izolovaném ostrově Pohnpei v Pacifiku, který je od Nové Guiney vzdálený téměř 2000 km. V minulosti byl několikrát vyvezen mimo svou domovinu, odchovat se ho podařilo pouze v ZOO Los Angeles v roce 1971. Dnes se nechová. Před několika lety jsem navštívil německého chovatele loriů Petera Kreise, který mi vyprávěl, jak jako jeden z mála viděl tyto ptáky na ostrově Pohnpei na vlastní oči. Podle něj jsou zde tito ptáci často chováni jako domácí mazlíčci. Mezi lety 1984-1993 byl na ostrově proveden výzkum sledující početnost tohoto papouška. Výsledky ukázaly, že za pouhých 9 let se populace loriů vínorudých zredukovala na 25% původní velikosti. Proto je zařazen do kategorie „blízko ohrožení“.
4) lori vlnkovaný (Trichoglossus johnstoniae) – existují dva poddruhy – johnstoniae a pistra. Oba obývají ostrov Mindanao, jejich areály se ale nepřekrývají. Zatímco prvního jmenovaného nalezneme v jižní a střední části ostrova, podruh pistra se vyskytuje pouze na západě. Lori vlnkovaný se vyskytuje ve vyšších nadmořských výškách od 1000 do 2500m n. m. Stejně jako mnoho jiných filipínských živočichu se jedná o druh s klesající početností, a proto má status „blízko ohrožení“.
V zajetí byl lori vlnkovaný vždy vzácným druhem. Po roce 2000 se v Evropě choval pouze v Loro Parque, Walsrode, ZOO Chester a několika soukromých chovech. O osm let déle se však podařil uskutečnit import několika párů přes českého dovozce z Filipín. Dva z nich skončily v privátním chovu v Holandsku a několik ptáků zakoupila ZOO Praha. Ta je záhy začala úspěšně rozmnožovat a dnes se může pyšnit několika desítkami odchovaných mláďat. Zdá se, že odchov není příliš náročný, a proto by se mohl v budoucnu jeho chov rozšířit. Na lori vlnkovaném se jako na jednom z mála papoušků prováděla v roce 2005 uměla inseminace, bohužel neúspěšně.
5) lori ozdobný (Trichoglossus ornatus) – zbarvením i velikostí velmi podobný loriům mnohobarvým. Areál výskytu pokrývá celý ostrov Sulawesi. Obývá nadmořské výšky do 1000m. Není ohrožen vyhynutím. Podle jedné studie sledující přirozenou výživu některých druhů ptáků žijících na Sulawesi, tvoří ovoce pouze 10% z veškeré potravy, kterou pták přijme. Podobné výsledky vycházejí také jiným pracím u ostatních druhů loriů, a proto je pro nás stále záhadou, co vlastně ti loriové ve volné přírodě žerou. Není přeci možné, aby přežívali pouze na nektaru, který není ničím jiným než oslazenou vodou.
Lori ozdobný se v Evropě chová už od 19. století. Celá populace chovaná v zajetí je dobře aklimatizovaná a s odchovy nebývá problém. Opět se však jedná o druh, který na přelomu tisíciletí vypadl z hledáčku chovatelů a díky tomu se stal dnes velmi žádaným. Vzpomínám si na české chovatele, kteří prodávali odchovy za 5 000,- Kč/ks. Dnes je jejich cena více než dvojnásobná. V našich chovech se udržel, nicméně jen na několika málo místech.
6) lori žlutoskvrnný (Trichoglossus chlorolepidotus) – celý zelený lori se žlutým příčným pruhováním, ve velikosti lori mnohobarvého. Jeho přirozený areál výskytu pokrývá celé východní pobřeží Austrálie. Patří mezi hojné druhy a není tudíž zařazen do žádné rizikové kategorie. Podle jedné studie je tento druh v porovnání s lori mnohobarvým horským (Trichoglossus haematodus moluccanus) výlučně nektarivorní.
Přestože historie pravidelných odchovů tohoto papouška sahá v Evropě až do 19. století, v České republice se začal chovat až po roce 2000. Kromě soukromých chovatelů se s ním můžete setkat například v pražské nebo plzeňské zoologické zahradě. Je zajímavostí, že jedním z prvních exemplářů v českých chovech byla olivová mutace. Ta je koneckonců v Evropě běžná. Stejně jako v případě ostatních loriů však není ani u lori žlutoskvrnného o mutační zbarvení zájem. Asi nejvzácnější variantou je nyní fallow, před nedávnem se ho podařilo odchovat italskému chovateli Gianu Luca Bentivogliovi, který mi poskytl také fotografii (viz níže).
„rod Psitteuteles“
7) lori fialovolící (Trichoglossus goldiei) – nejmenší ze všech zástupců rodu Trichoglossus. Svým vzhledem je unikátní díky fialově zbarvené hlavě. Obývá Novou Guineu. Ve své domovině není nikterak ohroženým druhem. Nemá žádné subspecie.
Přestože se tento papoušek dostal do Evropy až v roce 1977, dnes patří mezi nejčastěji chované lorie vůbec. Jedná se také o jednoznačně nejpopulárnějšího zástupce z malých druhů čeledi Loriidae. Dá se pořídit za podobnou cenu jako běžné poddruhy lori mnohobarvého. Dobře se množí, ale díky malé chovatelské základně není v České republice příliš hojný. Pravidelně lori fialovolící odchovává M. Andrýsek a také M. Vaňková nebo E. Škoda.
8) lori timorský (Trichoglossus iris) – rozlišujeme tři subspecie – iris, rubripileum a wetterensis. K rozeznání je klíčový rozsah červené korunky na hlavě, která by měla být nejvýraznější u druhého poddruhu. Wetterensis by měl mít červenou proloženou fialovou a také by měl být největší. U nominátní subspecie je červená a fialová ohraničená. Exempláře chované v zajetí vykazují podle mého názoru spoustu přechodových znaků, a proto nemá cenu mezi chovateli jednotlivé subspecie rozlišovat. Jasný původ totiž dnes žádní z nich nemají. Vyskytuje se na ostrovech Timor a Wetar. Patří do kategorie „blízko ohrožení“.
Lori timorský je druh, který se stal běžně chovaným až po roce 2000. Přestože se rozmnožuje relativně snadno, stále si třeba oproti lori fialovolícímu nebo lori žlutohlavému drží svou cenu. V České republice ho jako první choval Marcel Kohout v roce 2003 a o tři roky déle publikoval jeho prvoodchov Jiří Šustr v Nové Exotě (10/2006). Lorie timorské jsem ve svém chovu měl a dá se říct, že nemají žádná výrazná speficika. Společne s lorii skvrnitými (Neopsittacus muschenbroeki) jsou však známí tím, že vyžadují větší podíl semen v potravě. Po krátké době se naučí přijímat více druhů ideálně v naklíčeném stavu.
8) lori žíhaný (Trichoglossus versicolor) – velmi unikátní svým pestrobarevným vzhledem. Obývá severní Austrálii a není ohrožen vyhynutím. Velikostně podobný lori fialovolícímu, jen je o trochu robustnější.
Mimo svou domovinu se chová pouze ojediněle. Několik párů se už po dlouhou dobu odchovává na Novém Zélandu. Dostal se dokonce i do Evropy, kde se ho podařilo v jednom německém chovu odchovat. Je také v privátním chovu v Portugalsku. Pro většinu loriářů nicméně zůstává velkou neznámou a vzhledem k tomu, že jakékoliv dovozy z Austrálie jsou dnes nemožné, se nepředpokládá zlepšení situace. Australští chovatelé ho ale odchovávají stejně úspěšně jako jiné zástupce rodu Trichoglossus a z literatury nejsou známá žádná specifika jeho chovu.
Zdroje literatury:
Astuti, Dwi, et al. „Phylogenetic relationships within parrots (Psittacidae) inferred from mitochondrial cytochrome-b gene sequences.“ Zoological science 23.2 (2006): 191-198.
Buden, Donald W. „A comparison of 1983 and 1994 bird surveys of Pohnpei, Federated States of Micronesia.“ The Wilson Bulletin 112.3 (2000): 403-410.
Cannon, C. E. „The diet of lorikeets Trichoglossus spp. in the Queensland-New South Wales border region.“ Emu 84.1 (1984): 16-22. G. Stelzer (2005), Journal of Avian Medicine and
Surgery, Vol. 19, No. 1 (MARCH 2005), pp. 7-13
Mayr, Gerald. „The phylogenetic affinities of the parrot taxa Agapornis, Loriculus and Melopsittacus (Aves: Psittaciformes): hypotarsal morphology supports the results of molecular analyses.“ Emu 108.1 (2008): 23-27.
Schweizer, Manuel, et al. „The evolutionary diversification of parrots supports a taxon pulse model with multiple trans-oceanic dispersal events and local radiations.“ Molecular Phylogenetics and Evolution 54.3 (2010): 984-994.
Sindel, Stan. Australian Lorikeets: Experiences in the Field and Aviary. Singil Press, 1987.
Vašíček, Milan. Kakaduové a loriové. Barko, 2004.
Walker, Jonathan S. „Dietary specialization and fruit availability among frugivorous birds on Sulawesi.“ Ibis 149.2 (2007): 345-356.
Wright, Timothy F., et al. „A multilocus molecular phylogeny of the parrots (Psittaciformes): support for a Gondwanan origin during the Cretaceous.“Molecular Biology and Evolution 25.10 (2008): 2141-2156.
https://www.arndt-verlag.com/lexicon.htm
