Jan Potůček 
UVNITŘ FOTOGALERIE – Málokterý chovatel žije svým koníčkem natolik, že se mu postupně stane zaměstnáním. Janu Barvíkovi z jihomoravského Kobylí se to přihodilo. Před několika lety pověsil na hřebík podnikání s obráběním kovů a vrhnul se na navrhování a stavby voliér na zakázku. Nejen pro exotické ptáky, stavěl už i výběhy pro opice a další zvířata. Sám je ale také chovatelem, kterému se podařilo úspěšně odchovat kakaduy inka, amazoňany žlutokrké či vějířové a momentálně se soustředí na chov málo rozšířených nestorů kea, vzácných trichů orlích, ale také měkkožravých a hmyzožravých ptáků.
Zvědaví amazoňani a bázliví žakové
Na návštěvu jsme vyrazili v parných letních dnech, kdy se teplota ve stínu pohybovala na takřka trojnásobku toho, co zažíváme nyní koncem září. Není tedy divu, že jsme hned po příjezdu do Kobylí ve venkovních voliérách nenarazili takřka na žádné ptáky – skoro všichni se schovávali ve stinném zázemí. Jako první nás přišel uvítat párek amazoňanů žlutokrkých, velmi zvědavých papoušků, kteří jsou částečně ochočení a umí opakovat i několik slov. Janu Barvíkovi se je daří pravidelně odchovávat, v době naší návštěvy měl jedno mládě v inkubátoru na ruční dokrmování (na tyto papoušky se v Česku pomalu vypisuje pořadník, protože jich v tuzemských chovech rapidně ubývá a zájem o ně naopak stoupá).
PŘEČTĚTE SI TAKÉ ROZHOVOR: Jan Barvík: Z čínských pletiv voliéry nestavím, nejsou kvalitní. Cena není všechno
To v sousední voliéře, kterou obývají žakové, bylo ticho a pusto, a nezměnilo se to po celou dobu naší prohlídky. „Žaky mám z odchytu a jsou hodně bázliví, příliš často je ve venkovní voliéře nevídáme ani my. A když jim vyměním bidlo ve výletu, třeba i týden se tam neodváží,“ popisuje Jan Barvík trampoty s bojácnými papoušky. Při čištění voliér prý velmi často zalezou do budky a dlouho se neodváží vylézt. Jen málokdy se je podaří natolik překvapit, že už nestihnou zapadnout do budky a musí před chovatelem uniknout do venkovního výletu. Takové chování je ale u odchytových žaků běžné, jejich mláďata už tak bázlivá nejsou.
Pět let čekání na pozemek pro voliéry
Žakové byli první velcí papoušci, které si Jan Barvík pořídil. První pár získal v roce 1998, v době, kdy se stěhoval do novostavby v Kobylí, kde si začal budovat venkovní voliéry. „Ještě jsme neměli ani dodělaný dvůr, a už jsme v suterénu domu chovali ptáky,“ vzpomíná. Budování venkovních voliér se zkomplikovalo vyjednáváním se sousedem, od kterého chtěl Jan Barvík odkoupit část pozemku na vybudování zázemí se zimovištěm. Trvalo to pět let a poté se mírně zkomplikovalo i shánění stavebního povolení. „Chtěl jsem stavět legálně, aby to nebylo nijak napadnutelné, a další ze sousedů si vyžádal posudek od hygieny a veteriny. Tam na mě koukali dost překvapeně, protože jsem byl první chovatel papoušků, který je nemá na živnost a přišel za nimi s takovou žádostí,“ líčí Jan Barvík.
Nicméně posudek získal a voliéry postupně vystavěl. Přesunul do nich část ptáků ze suterénu domu a další řadu voliér vystavěl naproti těm prvním (chovatelova manželka doplňuje, že jim za oběť padl bazén, který byl na tomto místě). Do těch si pořídil kakaduy inka, a dnes v nich chová nestory kea. „S inky se mi dařilo, ale třetí chovný rok mi samec napadnul samici a málem ji zabil. Dostala se z toho, pár se dal znovu dohromady, ale pro mě to byl tak otřesný zážitek, že jsem ptáky prodal a pořídil si místo nich key,“ vysvětluje chovatel. Nicméně za tříleté odchovy inků si mohl pořídit další zajímavé ptáky a ti postupně začali plnit další voliéry. Nejen nestorové kea, ale už dříve se u Barvíků objevili amazoňani vějířoví, papoušci chocholatí či charmozíni papuánští.
Voliéry venku, ve sklepě i v podkroví…
V původních suterénních prostorech chová Jan Barvík amazónky (sází na klecový chov a daří se mu), papoušky senegalské a latamy vlaštovčí. Další amazónky, ale především měkkožravé ptáky jako vousáky, umístil do podkroví domku, v jehož přízemí má odchovnu s inkubátory a přímý vstup do zázemí prvních venkovních voliér. „Původně jsem tu měl prostor pro stůl na ping-pong, ale kvůli problémům se zády jsem se mu už nemohl věnovat, a tak jsem místo využil jinak,“ popisuje. Voliéry jsou umístěné v řadě podél šikminy a stěny v nich jsou pomalované obrázky stromů. „Viděl jsem to tak u jednoho zahraničního chovatele a líbilo se mi to,“ říká Jan Barvík a ukazuje zlepšovák pro uklízení jednotlivých boxů – jakýsi velký nástavec, dá se říci přenosnou klec, kterou přistaví k čelní stěně čištěné voliéry, takže potom může v klidu otevřít dvířka a čistit, aniž by riskoval, že mu ptáci ulétnou do pokoje.
Chovatel nás také upozorňuje na vlastní řešení krmných pultů, které nejsou otočné, ale vysunovací. Nejprve se musí otevřít malá dvířka, která mají pant v dolní části krmného pultu, takže je majitel při krmení ptáků nikdy nezapomene zavřít a zajistit. „Dříve jsem míval pant nahoře, ale pak jsem dvířka zapomínal zajišťovat a jen volně visela dolů, takže se někteří ptáci mohli dostat ven,“ vysvětluje Jan Barvík. Ale to už jdeme do jeho odchovny, kde jsou zrovna ve dvou inkubátorech mutační mníšci šedí, žakové a amazoňan žlutokrký. Chovná sezóna prý letos nebyla příliš dobrá, stejně jako v posledních zhruba třech letech. „Přičítám to počasí, velkým výkyvům teplot a rychlým změnám, na které ptáci nejsou zvyklí,“ říká Jan Barvík. Slabé sezóny ale bývaly i dřív a vždycky je vystřídala plodná léta, takže je snad na co se těšit.
Velká smůla s trichy orlími
A na co se těší Jan Barvík? Rád by rozmnožil nestory kea, které si pořídil od jihočeského chovatele a veterináře Lubomíra Palkoviče. Ten je před pěti lety odchoval jako první v Česku. Další velkou výzvou jsou trichy orlí, které Jan Barvík získal přede dvěma lety. Šlo o dva čtyřleté páry, ovšem minulou zimu mu krátce po sobě uhynuly obě samice. Jednu napadnul samec, druhá zřejmě podlehla infekci po pozření špatného krmiva (stejnou potíž chovatel řešil i u samce, ale toho se podařilo zachránit). S jistotou to ale Jan Barvík neví. „Mám ji stále schovanou v mrazáku, chtěl bych si ji nechat vycpat. Předtím ale půjde na pitvu, abych měl jistotu ohledně příčiny úhynu,“ říká.
Dva zbylí samci trichů obývají dvě největší samostatné voliéry a v podstatě je chovateli blokují. Sehnat k nim stejně staré, tedy šestileté samice, je prakticky nemožné, protože pohlavně dospělé samice jsou „nedostatkovým zbožím“ v celé Evropě. Samců je dostatek a samostatně jsou prakticky neprodejní, tedy alespoň ne za tu cenu, za jakou je chovatel zakoupil. Jan Barvík proto uvažuje, že si znovu pořídí dva mladé páry a pak se starších samců zbaví. „Kdybych k nim sehnal mladé samice, riskoval bych, že je samci, kteří půjdou do toku, napadnou a zraní nebo dokonce zabijí,“ připomíná důvod úhynu své první samice, která se samcem „nepotkala“ v toku (rok předtím to bylo naopak, ale chovatel stačil včas reagovat a oba ptáky od sebe oddělil).
Krmení zabere denně skoro čtyři hodiny
Od trichů se ještě přesouváme k voliérám s měkkožravými ptáky, obdivujeme v nich nepříliš známé ťuhýky stračí. „Narazil jsem na ně na burze v Nitře, v přepravce je tam měl jeden maďarský chovatel. Zalíbili se mi, tak jsem si je odtamtud přivezl,“ vypráví Jan Barvík. To už sedíme pod pergolou a povídáme si společně s chovatelovou ženou a vydavatelem časopisu Nová Exota Janem Sojkou. Zajímá nás, jak Barvíkovi stíhají všechny ptáky denně nakrmit a kdy s tím začínají. „S přípravou krmiva, která nám zabere asi hodinu, začínáme v půl sedmé. Potom začínáme v suterénu, kde máme amazónky a postupně se přesouváme s připraveným krmivem do dalších voliér,“ přibližuje Jan Barvík každodenní chovatelský rituál.
Hotovo mívají Barvíkovi okolo desáté dopoledne, a mezitím ještě stihnou dokrmovat mláďata. „Jsou ovšem dny, kdy jsem na cestách kvůli zakázkám na voliéry a veškeré krmení musí obstarat manželka,“ přiznává Jan Barvík. Ptáme se ještě, zda při tak velkém počtu chovaných ptáků nebývají problémy se sousedy kvůli hluku. „Jakmile ptáci začnou navečer řvát, zaháníme je do zázemí a zavíráme, takže ne. Spíš jsme řešili opačný problém: přímo v našem sousedství je hasičská zbrojnice a v ní se čas od času konají různé oslavy, a z věže pravidelně každý měsíc pouští na zkoušku houkačku, takže naši ptáci jsou první na ráně,“ stěžuje si Jan Barvík.
S hasiči si nakonec chovatel domluvil určitý kompromis, horší to prý bývá s návštěvníky vinných sklípků, kteří procházejí okolo jejich domu pozdě v noci či nad ránem. „Když je slyší keové, ozývají se jim. Jedni lidé jim začali odpovídat, sedli si na lavičku před náš dům a „konverzovali“. Když se vám to stane ve tři hodiny ráno a máte vstávat do práce, je to problém,“ říká Jan Barvík. Některých ukřičených papoušků se sám zbavil, k nevydržení to prý bylo se samci eklektů různobarvých nebo s alexandry čínskými. „Jinak to je ale klasika: ptáci si zařvou svoji půlhodinku ráno a večer, potom je klid. Důležité je, aby nevyřvávali ve čtyři hodiny ráno,“ uzavírá chovatel.
