Na návštěvě ptačího domu chovatele Oldřicha Deliše z Chrastavy

UVNITŘ GALERIE – Někdy se stane, že se záliba či koníček poněkud vymkne z rukou a přeroste člověku přes hlavu. V tom dobrém i v tom špatném slova smyslu. Dá se říci, že to je případ Oldřicha Deliše, vášnivého chovatele a neustálého budovatele nových a nových voliér v Dolním Vítkově u Chrastavy na Liberecku. Před lety zde zakoupil rozsáhlé stavení s pilou a postupně ho přebudoval na ptačí dům či park, který asi nemá z hlediska českých soukromých chovatelů obdoby (pokud tedy nepočítáme moderní a rozsáhlá zařízení například u Čestmíra Drozdka). Zkrátka si představte velkou dřevěnou stavbu, která je ze všech stran obehnána voliérami, další jsou uvnitř v přízemí, prvním i druhém patře, na balkonech, verandách a zkrátka všude, kde je kus volného prostoru, který se dá zasíťovat.

Nedá se říci, že by se Oldřich Deliš vyloženě specializoval na nějaké konkrétní druhy ptáků. Narazíte u něj jak na papoušky, tak na hmyzožravé ptáky, krkavcovité, drobné exoty, ale i kachny nebo pštrosy. Všemu vévodí mohutná kovová voliéra na dvoře stavení, kterou obývá několik druhů velkých arů chovaných pohromadě. Často jde o různě hendikepované či postižené ptáky, kteří se mohou spárovat s kýmkoli, takže třeba jedna ara ararauna tvoří pár se škublým arou vojenským, dále tu jsou arové arakangy, zelenokřídlí a jeden ara červenouchý. Ptáci mají v dispozici několik hnízdních budek a jedna ararauna si kupodivu zvolila prkennou budku na výšku vhodnou spíše pro australské papoušky, která by svými rozměry vyhovovala spíše papouškům královským. Přesto se do ní ararauna vejde a když vyleze, nemá nijak zlámaný ani ohnutý ocas.

Cílený chov kříženců velkých arů

Arové jsou asi hlavní papouščí představitelé ptačího domu Oldřicha Deliše. Kromě velké společné voliéry na ně narážíme i v několika samostatných voliérách nejen ve dvoře domu, ale uvnitř, kde dokonce jeden pár složený z ary ararauny a ary zelenokřídlého zrovna krmí mláďata. Procházíme tiše okolo jejich voliéry a míříme přes velký a prázdný sál, který připomíná někdejší sály určené pro zábavy v restauraci (připomíná to i osamělý kulečníkový stůl uprostřed), na jehož konci je voliéra s kakaduy žlutočečelatými. Dalšími dveřmi se dostáváme do místnosti, kde jsou hned proti nám dvě obrovské voliéry s papoušky žako a vlevo je průchod do další místnosti, která může mít 12 na 12 metrů a z obou stran má po třech čtyřmetrových voliérách. V jedné jsou krkavci bělokrcí, v dalších loriové, jinde bažanti nebo různé druhy středně velkých papoušků.

V místnosti je poměrně tma, proto se přesouváme dál a ocitáme se u východu na verandu, ale ještě předtím míjíme velkou prosklenou stěnu, přes kterou je vidět do vegetací bujně zarostlé voliéry s hmyzožravými ptáky. Nutno říct, že „nepapoušci“ mají u Oldřicha Deliše opravdu hezky koncipované voliéry, které jsou k nerozeznání od divoké přírody. Ptáci v nich sice často nejsou moc vidět, protože se mohou skrýt v listoví, ale je to pro ně určitě skvělé prostředí. Papoušci mají běžné voliéry a klece bez vegetace, kterou by stejně brzy zlikvidovali. Míjíme klec s ochočeným kakaduem žlutočečelatým sumbským a také voliéru s loskutáky, kteří na nás pokřikují cosi ve smyslu „Čau drsňáku!“ a přes verandu vycházíme za dům, kde se nachází umělé jezírko s několika okrasnými kachnami. Ještě než stačíme sejít ze schůdků, už se k nám žene skoro dvoumetrový emu hnědý v naději, že mu neseme nějakou dobrotu.

Skvělé místo pro hmyzožravce, pro papoušky už méně

Emu má však smůlu, místo pamlsku ho vítají naše mobily – každý chce mít snímek s pštrosem. Oldřich Deliš nám ukazuje rozestavěnou voliéru pro další hmyzožravé ptáky, jejímž středem protéká potok s malým vodopádem. Skvěle zapadá do konceptu další řady voliér před domem, kde vidíme různé timálie, majny, sojky a další menší druhy ptáků, ale i další pár krkavců bělokrkých a v navazující kovové voliéře pár aratingů skvrnitých. Procházíme jakousi zahrádkou, která tvoří dvorek mezi řadou voliér zasazených do původního porostu, kdy z některých přímo rostou vysoké smrky. Vypadá to opravdu krásně, všechno je hustě zarostlé a ptáci se tu musí cítit bezpečně. Vtom málem šlápneme do skupinky malých kachňat, které se přibatolí s matkou pekingskou kachnou z nějakého křoví a v jiném zase rychle zmizí. Někteří ptáci se tu zkrátka pohybují na volno, včetně okrasných hrdliček…

Jakmile máme po necelé hodině prochozený celý ptačí dům i jeho okolí, seznamuje nás Oldřich Deliš se svými dalšími plány. Nejen s rozestavěnými voliérami, na které jsme už narazili, ale i s dalším plánovaným jezírkem a také představou, že by se v jeho hospodářství jednou mohla uspořádat ptačí výstava, protože v Liberci se už podobná akce mnoho let nekonala. Na jednu stranu je obdivuhodné, co všechno zvládne vybudovat jeden nadšený chovatel, ale udržovat tak rozsáhlý chov je nesmírně náročné a ve dvou lidech prakticky na hranici fyzických možností. Pak už samotné nadšení nestačí a každé další rozšiřování chovu situaci komplikuje – i s ohledem na budoucnost.

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz