Ľuboš Pavlech: Na první odchov papoušků chocholatých jsem si počkal osm let

Řekne-li se Kálnica, mnoho chovatelů papoušků si vybaví semináře, kterém v tomto západoslovenském městě pořádá každé léto Luboš Pavlech. Nadšenec do australských a oceánských druhů papoušků stál za zrodem „Buly Kálnické“, jež spojila české a slovenské chovatele a udržuje pouto mezi kálnickými semináři a každoročním V.I.P. setkáním chovatelů ve středočeských Kozovazech. Tentokrát ale nebude řeč o seminářích, navštívili jsme Luboše Pavlecha u něj doma (reportáž z této návštěvy jste si mohli na Ararauně přečíst zde) a povídali si o jeho chovu.

Jak ses vlastně dostal k chovu ptáků a konkrétně papoušků?

Začal jsem na konci prázdnin v roce 1977. Otec tehdy chytil korelu, která mu sama přistála na ruce. Nikdo se k ní nehlásil, tak jsme si ji nechali. Dokoupil jsem k ní samičku, odchovali jsme od nich mláďata. Potom jsem si koupil papoušky zpěvavé, ti mi další rok také odchovali mladé, takže za ně jsem si koupil rosely pestré. Potom jsem ale odešel na internát a o chov se mi starala sestra. V chovu jsem tedy nepokračoval, i když mi přibyli nějací kanáři.

Kolik ti bylo let, když k vám přiletěla ta první korela?

Skoro třináct. V roce 1984 jsem šel na vojnu, ptáky jsem rozprodal, jak to tak obyčejně bývalo. Když jsem se v roce 1986 vrátil z vojny, měl jsem doma jen kanáry. Později jsem navštívil kamaráda chovatele papoušků a znovu mě to nadchlo. Koupil jsem si neofémy modrohlavé, rosely žlutolící, hýly mexické, které se mi podařilo odchovat. Kanáry jsem choval jen do první návštěvy Tenerife, kde jsem měl možnost vidět divoké kanáry a potom mě jejich chov přestal bavit. Naplno jsem se začal věnovat papouškům.

Na tvém chovu je vidět, že máš rád australské druhy.

Ano. Kdysi jsem v jedné knize narazil na myšlenku, že podle Reichenowa původní vlastí papoušků je severní část Austrálie a Nová Guinea. Tam existují jejich nejpůvodnější formy a bohatství v těchto oblastech je obrovské. To mě tak nadchlo, že jsem zůstal věrný australským druhům a papouškům Oceánie.

Zmínil jsi neofémy. Od dob, kdy sis je pořídil, jsi ale svůj chov výrazně rozšířil. Viděli jsme u tebe hned několik druhů neofém, ale i větší voliéry s papoušky chocholatými, karmínovými…

… mám tam papoušky žlutokřídlé, latamy vlaštovčí, rosely žlutolící.

Podle čeho si vybíráš druhy, které chceš chovat?

Musím se do nich zamilovat. Vždy jsou to přírodní ptáci, nemám rád ve svém chovu mutace. A i když mi nějaký přírodní pár začal odchovávat mutační mláďata, zbavil jsem se ho a sestavil jsem si nový pár. Bylo to tedy vysloveně u neofém. Pro zachování daného druhu je důležité mít přírodní formy.

Co považuješ za svůj dosavadní největší chovatelský úspěch? Který druh je pro tebe chovatelsky nejzajímavější nebo nejkomplikovanější na odchov?

Jednoznačně šlo o papoušky chocholaté. Sehnal jsem si je na podzim 2008. Šlo o dvouletý pár. Dvakrát mi zahnízdili. Nejprve jsem našel jedno vejce, na kterém samice seděla, ale nebylo oplozené. Potom snesla znovu, našel jsem dvě vajíčka, která se mi zdála poměrně velká na papouška chocholatého. Byla podstatně větší, rovněž neoplozená, takže samec byl pravděpodobně mladý. Od té doby mi ten pár nezahnízdil. Nevím, zda došlo k nějakému poškození vaječníků u samičky.

Po letech jsem si v roce 2014 sehnal další samici. Původní majitel mi ji prodával s tím, že přepeřuje. Jenže časem jí peří ubývalo stále víc, až zůstala téměř holá. Takže jsem ji dal otestovat a byla pozitivní na PBFD. Co bylo horší, že toto PBFD od ní chytila i původní první samice. Měla ty samé příznaky, takže jsem je obě musel nechat utratit. Následovala dezinfekce voliér a celého chovného zařízení, i zimoviště, ve kterém chovám neofémy, protože tu druhou samici, která nelétala, jsem přestěhoval tam. Původní samici mi samec začal napadat, protože šel do toku, ale samice o něj neměla zájem. Tak jsem ji přestěhoval do místnosti, kde se potom zřejmě na základě oslabení organismu projevila infekce PBFD. U dalších ptáků se to naštěstí neobjevilo. Odchovávají mi zdravá mláďata s negativními testy, daří se mi odchovávat papoušky karmínové i latamy vlaštovčí.

A co papoušci chocholatí: nerezignoval jsi na ně?

Ne. Viděl jsem v nich velkou výzvu, takže jsem na základě inzerátu koupil mladou roční samičku z Prahy. První rok jsem jim nedal boudu, protože se mi zdála být mladá. Nechtěl jsem, aby došlo k poškození pohlavních orgánů. Ale samec ji hned krmil a měli se k sobě. No a letos, kdy samička dovršila druhý rok života, se začali znovu krmit. Začal jsem jim předkládat živočišnou potravu, kterou samice velmi dobře znala a samec ji bral jen tak sporadicky. Šlo o trubce, moučné červy a zofobasy. Pravděpodobně to pomohlo k nastartování jejich výrazné pohlavní aktivity. Samička snesla jedno vejce na zem, to se rozbilo. Další dvě snesla do hnízdní budky, obě byla oplozená a z obou se vylíhla dvě mláďata, která rodiče odchovali až na bidlo.

Viděli jsme u tebe i mláďata papoušků karmínových. To také není příliš běžný druh.

Tyto papoušky jsem poprvé viděl v Burger´s zoo v Holandsku asi v roce 2003. Létali v obrovském skleníku v tropické hale. Byl jsem z nich úplně unesený. V té době šlo ale o nedostupné papoušky. V roce 2004 jsem navštívil Loro Parque na Tenerife, kde jsem je opět viděl a touha po nich se u mě začala postupně umocňovat. V roce 2005 jsem opět navštívil Tenerife a už to se mnou řádně lomcovalo. Potom jsem našel inzerát na iFauně, kde někdo nabízel ptáky odchované a dovezené z Německa. Měli být údajně po rodičích z odchytu. Takže jsem si zajel do Hradce Králové, kde jsem si koupil pár. Jel se mnou ještě kamarád, který si bral druhý pár. Jeden pár byl příbuzný a druhý nepříbuzný, takže jsme si je vyměnili mezi sebou a měli jsme tím pádem každý nepříbuzný pár.

Jak se dařilo těm tvým?

Moji ptáci začali jít po čase do toku. Samec nejprve napadal samici, odháněl ji od sebe, ale nebylo to nijak zvlášť agresivní chování. Později spolu začali nocovat, takže na jaře, i když jim byly teprve dva roky, jsem jim připravil kmenovou budku. Nejdřív si jí nevšímali, ale potom si ji samice začala prohlížet a nakukovat dovnitř. Ale stále do ní nelezla. Takže jsem začal používat jejich mateřský jazyk a začal na ně jejich vlastním hlasem pískat. A samice chodila k budce blíž a blíž, a na druhý den se přiblížila ještě víc. Až mě z toho pískání bolela hlava. Ale samice nakonec vlezla celá do boudy. Od toho dne ji navštěvovala pravidelně a já jsem na ně už nepískal.

Zahnízdila?

Nejprve snesla jedno vajíčko, na kterém neseděla, ani neměla vyhrabanou jamku. Jako podestýlku jsem použil piliny, ale pak mě napadlo, že když to jsou ptáci tropického pralesa, potřebují něco vlhčího, tak jsem přinesl kusy prohnilého dřeva, které jsem nasypal do budky. Vajíčko jsem položil na to samé místo a samice si udělala jamku vedle a to vajíčko tam dokutálela. Snesla ještě další dvě vajíčka.Vylíhla se tři mláďata a všechna tři rodiče odchovali. Později ten samý rok měli opět tři vajíčka, z nich tři mláďata a všechny tři se podařilo odchovat. Tak velký počet mladých byl ale poprvé a naposled. Později jsem od nich odchoval ještě tři a čtyři mláďata. Celkově jsem od tohoto páru odchoval 35 nebo 36 mláďat.

To je velmi slušný výsledek!

Většinou měli dvě nebo tři mláďata, někdy i čtyři. Papoušci karmínoví mi hnízdí dvakrát do roka, někdy i třikrát – pokud je jedno hnízdění neúspěšné.

Neláká tě jejich vzácnější příbuzný papoušek amboinský?

Láká, je to krásný druh. Má i pěkné poddruhy, například papoušek amboinský buruský. Ale i nominátní forma papoušek amboinský molucký je pěkná. No ale papoušek amboinský halmaherský je vyloženě nádherný, ale toho v životě mít nebudu. Láká mě to, ale nemám na ně podmínky. Vyžaduje si poměrně dlouhou voliéru. Jednak je to dobrý letec a jednak je agresivní. Jejich chov může být bezproblémový, ale můžou nastat komplikace.

Jak ses dostal k papouškům žlutokřídlým?

Také jsem po nich toužil a první jsem si koupil na burze v Přerově jako mladé. Jeden byl už přepeřující jasný samec, ale druhé bylo mládě. Po přepeření se z něj ale vyklubal další samec. Takže se začali hašteřit, ve vedlejší voliéře jsem měl odstavená mláďata papoušků mnohobarvých, které jsem tehdy také choval, a jeden samec papouška žlutokřídlého začal krmit samici papouška mnohobarvého přes pletivo. A potom začal útočit na toho druhého samce. Takže mi bylo jasné, že by to mohl být další samec. Jakmile se mu začala objevovat černá pírka na hlavě, bylo to definitivní. Takže jsem musel shánět samičku.

Podařilo se?

Shodou okolností mi jeden známý říkal, že jeho kamarád má dvě samice. Že by jednu vyměnil za samce. Tak je ke mně obě dovezl v přepravce. Můj samec, ten starší vybarvený, začal pískat, a z přepravky se mu začala ozývat jedna samice a běhat po přepravce. Tak jsem si ji rovnou vzal. Dal jsem jim boudu, ptáci šli k sobě a odchoval jsem mláďata. Ale po čase, protože jsem nevěděl věk samice, mi odešla. Odchoval jsem od ní třikrát mláďata. Samice mi uhynula a nemohl jsem sehnat další, tak jsem samce prodal.

Ale dnes je znovu chováš.

Potom jsem sehnal další pár. Dozvěděl jsem se, že někdo prodává ptáky dovezené z Německa, údajně nepříbuzný pár. Ale neudělali mi nic, samice nejevila zájem, samec byl naopak pohlavně velmi aktivní. Samice ale ani nešla do boudy. Nakonec se načepýřila a uhynula. Sám jsem si ji vypitval, ale nenašel jsem žádné stopy po škrkavkách. Po dalším roce jsem sehnal další samici odchovanou na Slovensku. Pár šel k sobě. Nejprve samice na jaře snesla dvě neoplozená vejce, pravděpodobně byla ještě mladá. Na podzim mi zahnízdili znovu, vylíhla se čtyři mláďata a všechna mi odchovali. Pár potom znovu zahnízdil v únoru. Samice snesla čtyři vajíčka, dvě byla oplozena a dvě mláďata se podařilo odchovat. Potom se pokusili ještě o další hnízdění, ale samice začala přepeřovat, snesla pět vajec, ale všechna byla čistá. Takže tím to skončilo. Papoušci žlutokřídlí mi hnízdí na dvě období: brzy na jaře a potom na podzim.

Papoušci žlutokřídlí spadají co CITES I, že?

Ano, ale mají výjimku z papírů.

Ale papoušci chocholatí, kteří jsou také v CITES I, výjimku nemají.

Ne, ti ne.

Na Slovensku jsou o dost přísnější pravidla, u kroužkování mláďat druhu CITES I musí být přítomen úředník orgánu ochrany přírody. To musí být někdy dost komplikované…

Ano. Já jsem to vyřešil tak, že jsem důkladně monitoroval, jak rostou mláďata. Tam je skutečně potřeba vystihnout konkrétní den. Jeden den mají nožičky tenké a za 24 hodin jim tak ztloustnou, že je těžké jim kroužek přetáhnout přes prsty. Takže jsem se osobně domluvil na úřadě v Novém Městě nad Váhem a dovezl jsem úřednice domů. Samice byla naštěstí ráno vykoupaná, takže byla ve venkovní voliéře. Nachystal jsem venku zofobasy, zkrátka to, co mají rádi – i sladké bobule, čímž jsem je zabavil, abych je mohl zavřít ve venkovním výletu. Mláďata jsem pak rychle okroužkoval, u jednoho mláděte to šlo ale ztěžka, tak jsem musel zvolit levou nožku místo standardní pravé.

Vím, že někteří chovatelé na Slovensku mají s přítomností úředníků u kroužkování mláďat problém, protože ne vždy se podaří časově sladit dobu, kdy je samice venku z budky.

Ano, je to problém kvůli agresivitě velkých papoušků. Tito nejsou agresivní, ale nechtěl jsem riskovat, protože jsem čekal osm let, než jsem docílil tohoto odchovu. Také jsem se obával, jak na to budou dospělí ptáci reagovat. Ale podařilo se mi je zabavit ve venkovní voliéře tím, co mají rádi, takže měli hostinu a já jsem během ní stihl okroužkovat mladé. S úřednicemi jsem se dohodl na přesnou hodinu, kdy samice vylétá z budky a doufal jsem, že to udělá i v ten den. Mohlo se stát, že to zrovna neudělá, ale nestalo se. Potom bych totiž musel zvát úřady na obhlídku a nevím, jak by na to reagovalo naše ministerstvo životního prostředí a zda by náhodou nechtělo paternitní testy.

Pomalu nám začíná zimní sezóna. Jak zimuješ ptáky? Australské druhy nevyžadují příliš přitápění, na druhou stranu papoušci chocholatí jsou z Oceánie…

Ano, přitápím, nebo spíš temperuji. Vlastně proto, že mi přes zimu hnízdí papoušci žlutokřídlí. Takže musím, ale zároveň je vypouštím i přes zimu do venkovních výletů. Kdyby ale byla opravdu zima a měli by vajíčka nebo mláďata, raději je nechám zavřené. Raději víc přitopím. Mám možnost přitápět klasickými kamny na pevné palivo, nebo elektrickým konvertorem.

Na kolik stupňů temperuješ?

Okolo pěti, maximálně deseti stupňů. Samice papouška žlutokřídlého dobře zahřívá, takže nepotřebují víc. Předchozí samice zahřívala mláďata, dokud neopustila budku, ta současná asi do tří týdnů věku. Není to tak, jak se píše v literatuře, že by musela být vytápěná budka. Ale mám v ní nasypanou vrstvu spráchnivělého dřeva, které dobře izoluje. Na dno voliér v záletu dávám granulovanou slámu. Případně dávám štěpky z jehličnanů, aby nešla zima od betonové podlahy a abych zajistil co nejsušší prostředí. Papoušci žlutokřídlí nevyžadují moc velkou vlhkost.

Když jsme byli na návštěvě u chovatele Karla Hansala, ukazoval nám vytápěné budky u papoušků žlutoramenných, kteří jsou příbuzní papoušků žlutokřídlých.

Tam to je nutné, protože papoušci žlutoramenní v přírodě hnízdí v termitištích, a samička zahřívá mláďata tři, maximálně pět dní. Ti ptáci to v sobě mají zakódované. Kdežto papoušci žlutokřídlí hnízdí jak v termitištích, tak v norách po vlhách a ledňáčcích v kolmých březích u vod. Přizpůsobili se tomu. Ale budky používám u všech mých druhů výlučně kmenové, protože jsou teplejší. Vlhkost je v nich konstantnější. Neuznávám budky z překližky.

Jaký máš denní režim tvého chovného zařízení? Přisvěcuješ třeba ptákům večer?

Ano, přisvěcuji – prodlužuji jim den. Hlavně tedy v době, kdy hnízdí, aby měli světlo alespoň dvanáct hodin. To podle mě stačí, funguje to tak i na Tenerife a v tropech, kde je rovnodennost. Ráno nepřisvěcuji, ale večer ano, do takové osmé hodiny.

Jak krmíš? Kolikrát denně?

Co se týká neofém a těch běžnějších druhů, krmím je dvakrát denně. Stále mají k dispozici suché zrniny, a neofémy vyžadují také zelené krmivo, během odchovu mláďat též vaječnou směs. Tu dávám vždycky ráno a zelené krmivo odpoledne, když přijdu z práce. U pralesních druhů, jako je papoušek karmínový nebo papoušek chocholatý, je suchá směs zrní nasypaná stále. K tomu dostávají směs zeleniny anebo ovoce. Když je léto, mají je čerstvé, jinak ji rozmrazuji. A dávám jim také vaječnou míchanici.

Papoušci chocholatí pak dostávají ještě zofobasy, které jim dávám do směsi bobulí. Sežerou je jako první a teprve potom se pustí do ostatního. Suché krmivo žerou až jako poslední, takže jsem rád, že se nejprve pustí do krmiva, které by jinak mohlo zkvasit. Když přijdu z práce, dávám jim znovu zelené krmivo. Papouškům karmínovým a chocholatým dávám v sezóně maliny a třešně. Nepřekrmuji tedy suchými zrninami, protože například papoušek karmínový primárně žere tuková semena. Nežerou mi směs pro australské papoušky. Asi se jí nedotknou.

Takže jim nedáváš žádné zrniny?

To zase ne. Jediné, co sežerou a není v tom tuk, je senegalské proso. Bílé mají radši než červené. Jinak několik druhů slunečnice, pestřec mariánský, kardi, pistácie a případně vyloupané vlašské ořechy. Papouškům chocholatým dávám chudší směs, ve které je velmi málo slunečnice – páskované a trochu bílé, také kardi, pestřec mariánský a tři druhy prosa, trochu semence, nigeru. Kupuji základní směs pro neofémy a domíchávám si ji podle vlastní receptury. Přidávám tam více prosa: červené, žluté a zelené. A ještě tam přidávám limbové oříšky, které se mi podařilo sehnat a cedrové ořechy. Ty mi též přijímají a nepřiberou z nich. A ještě přidávám semena z tůjí, taková hranatá, a ta mi velmi dobře berou. Když začínají dozrávat semínka, rádi si je otevírají a vybírají je z nich. Jak papoušci karmínoví, tak chocholatí.

Jaké bobuloviny si zamrazuješ na zimu?

Z bobulovin zamrazuji hlavně jeřabiny, potom hloh, šípky, arónii, černý rybíz, ptačí zob a nyní se mi konečně podařilo sklidit i první rakytník, takže i ten.

Co třeba kukuřici v mléčné zralosti?

Tu mají moji papoušci moc rádi, ale já jim ji dávám většinou čerstvou v době, kdy je zrovna k dispozici. Občas i mraženou, ale mám omezené kapacity v mrazáku. Když se najde místo, mrazím ji taky.

Jak to praktikuješ s úklidem ve svém chovném zařízení?

Mimo hnízdní sezónu se snažím uklízet nejméně jednou za dva týdny. Ale během hnízdění odstraňuji jenom trus pod bidly a jinak se je nesnažím rušit. Například papoušci karmínoví to vyloženě nemají rádi.

Ve venkovních voliérách máš přírodní dno?

Ne, je tam beton. Možná to není nejhezčí, ale na druhou stranu nemám problém s parazity. Venkovní výlety navíc uklízím častěji než zálety, protože papoušky krmím i venku, například bobulovinami, abych minimalizoval rušení. Dávám jim ven také větve na okus. Na zemi tedy mají docela dost nepořádku a když do toho zaprší, zakvasilo by to a začalo by to hnít. Snažím se to tedy tak dvakrát týdně uklidit. V extrémním případě jednou za dva týdny, ale to opravdu jen ve chvíli, kdy jsem hodně pracovně zaneprázdněný. Zametu ve všech výletech, je to za chvilku hotové. Nedělám to ale vysavačem.

Jakou podestýlku používáš ve vnitřních voliérách?

Na zemi je beton, na který dávám štěpku z jehličnanů – nejčastěji z borovice. Když je zima, hlavně vlhká zima, dávám na štěpky ještě granulovanou slámu. Nasypu tam granule a ty hned nasají vlhkost a nijak se vevnitř nepráší. Granule několikanásobně zvětší svůj objem a tím zabráním šíření kvasinek.

Kdo se ti stará o papoušky, když nejsi doma?

Když jsem na dovolené, většinou se mi o ně stará otec. Má jasné instrukce. Případně pomůže i maminka, většinou vyměňuje vodu.

Máš ještě nějaký vysněný druh papouška, který by sis chtěl pořídit? Nebo už máš plno?

Momentálně mám plno, ale mým snem jsou papoušci timorští. To je taková moje touha, ale nevím, jestli ji někdy proměním v realitu. Možná kdybych ještě někdy něco přistavil… Ale místo mám jenom blízko ulice a tam by byli papoušci rušeni. A v zadní části pozemku mám svah. Když jsem dokupoval sousední pozemek, byl tam břeh, takže jsem tam musel navozit deset Tater 815 plných zeminy. Všechno je to tedy navážka, je to na terasách, a moc se na tom stavět nedá. Zem stále pracuje. I současné voliéry jsou na navážce a místy už mám praskliny v betonové podlaze a zdi jsem kvůli nim musel vytmelovat. Na břehu se staví velmi těžce.

Pojďme ještě k jedné tvojí aktivitě, chovatelským seminářům v Kálnici, které pořádáš každý rok v létě pro účastníky ze Slovenska i České republiky. Jak tato tradice vlastně vznikla?

Prvním otcem myšlenky byl šéfredaktor časopisu Chovateľ Dušan Barlík, který to plánoval, ale stále nenacházel vhodné místo, kde by to uskutečnil. Přemýšlel i nad Kálnicí, několikrát jsem to dokonce dohadoval se starostou, který tomu byl velmi nakloněn, ale stále se nic nedělo. Tak mě napadlo, že by to mohla udělat naše organizace. První seminář se uskutečnil v roce 2004. Takový na zkoušku. Přijelo na něj přes třicet lidí. Našel jsem i nějaké přednášející a z obecenstva se na konci ozval hlas: „Za rok znovu v Kálnici?“ To mě tak povzbudilo, že jsem si řekl, proč ne? Ten samý rok jsem jel na dovolenou na Tenerife, kde jsem se seznámil se Zdeňkem Vandělíkem a bavili jsme se o tom. Další pokračování našeho semináře ale přišlo až v roce 2007.

Proč ne už v roce 2005?

Zkoušel jsem to sice už v roce 2005, ale ne pro chovatele papoušků, nýbrž pro zájemce o drobné exoty. Zájem byl ale velmi malý, takže jsem seminář musel zrušit. A zařekl jsem se, že už žádný seminář nebudu pořádat. Ale potom mě napadlo zkusit to v roce 2007. A o rok později jsme na dalším semináři podepsali smlouvu „Bula kálnická“, což bylo na výročí Pittsburské dohody mezi Čechy a Slováky o vytvoření společného státu. Nebyla to tedy česko-slovenská smlouva, ale tentokrát slovensko-česká. Za slovenskou stranu jsem ji podepsal já a doktor Miloš Kelecsényi, a za českou stranu Jan Sojka a Zdeněk Vandělík. Bylo to za zvuku kálnické hymny, kterou jsme k tomu pustili a když zrovna šel refrén, účastníci setkání odměnili podpis buly obrovským potleskem. Teď bula visí na zdi v kulturním domě v Kálnici při každém dalším semináři, má tam svoje čestné místo. Zatím jsme pořádali včetně toho letošního jedenáct seminářů.

Jakou na nich máte účast? Jezdí na semináře stále i chovatelé z Česka?

Ano, musím říci, že z české strany je velký zájem. Nejvíc lidí jsme měli v roce 2010, kdy celkově přijelo přes sto účastníků. Shodou okolností se ale tento ročník nekonal v Kálnici, protože se zrovna rekonstruoval kulturní dům, ale v Beckově. Trošku mě zamrzelo, že jejich kulturní dům nebyl na takové úrovni jako u nás v Kálnici, ale zrovna tehdy přijelo nejvíc lidí. Obvykle bývá účast okolo sedmdesáti, osmdesáti lidí. Jezdí skalní příznivci, ale objevují se i nováčci. Od východního Slovenska až po Klatovy.

Jak to máte na Slovensku s mladými chovateli? Přibývají?

Je to velmi slabé. Mladých chovatelů je velmi málo. Dokud nebyl internet, nějací mladí chovatelé tu byli, ale teď se mladí většinou zajímají jen o internet. Takže je to o dost slabší. Ale přijíždějí nám chovatelé po dvacítce, nebo i třicátníci. Máme i nějaké mladší zájemce, třeba v naší kálnické organizaci je šesti nebo sedmiletý chlapec, kterého k chovatelství přivedli prarodiče. Další jsou okolo třicítky. Jedna mladá chovatelka se k nám přivdala, a tu chovatelství velmi chytilo. Zabývá se chovem amadin Gouldových, zvonohlíků mosambických a diamantek. A k tomu má nějaké běžnější druhy papoušků, pro které vybudovala jednu velkou společnou voliéru. Takže ji to velmi chytilo a jejího muže to u chovu udrželo, protože potřeboval nějaký nový impuls.

Pokud vím, vydal jsi i slovenské názvosloví papoušků. Nedávno se měnila taxonomie podle Josepha del Hoya a přibylo poměrně dost nových samostatných druhů papoušků. Neplánuješ nové vydání?

Zatím používám to, které jsem zpracoval podle Thomase Arnta. Potřeboval bych si nejprve sehnat taxonomii od Josepha del Hoya. Na Slovensku něco vyšlo, ale k práci Slovenské akademie věd se raději nebudu vyjadřovat. Jejich názvosloví je někdy tak silně slovenské, až se dostává do stavu nesrozumitelnosti. Takže možná by mohlo dojít k nějaké inovaci, kterou bych nachystal, aby to nové názvosloví bylo použitelné. Ale je otázka, zda nepřijde další systém a nedojde k dalším změnám. Vědecká systematika je poměrně nestálá, a tomu se musí neustále přizpůsobovat i názvosloví. Už vlastně příchodem Arntovy systematiky vzniklo více druhů, hlavně u rodu Pyrrhura. Rodina pyrurů se tím pádem hodně rozšířila. Takže možná to budu muset pro naše chovatele udělat.

Domluva se Slovenskou akademií věd není možná?

Je to názvosloví pro chovatele, Slovenská akademie věd ho určitě nepřijme. Považuji za velkou škodu, že nedojde k tomu, že by si chovatelé – laici sedli za společný stůl s profesionálními systematiky, že na Slovensku není možná dohoda. Nikdo se nás na to neptá. Ale kdo používá toto názvosloví nejčastěji? Chovatelé. Akademici ho prakticky vůbec nepoužívají. Oficiální názvy papoušků se objevují jen v přírodopisných dokumentech a v překladech některých knih. Ale ani v zoologických zahradách je nepoužívají. Často používají moje názvosloví, nebo ho kombinují s tím od akademie věd.

Stejný problém máme v Česku, mohli bychom tedy vydat společné názvosloví s českými i slovenskými názvy.

Ano, to bychom mohli. Zrovna nedávno jsem na novou taxonomii narazil na internetu, takže by to bylo dobré.

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz