Jan Potůček 
Odchovávat papoušky ručně a dosahovat tak u chovných párů několikerých snůšek za sezónu, nebo mláďata ponechat rodičům, aby je „vytáhli“ až na bidlo? Věčné dilema chovatelů řeší i Zdeněk Vandělík, specialista na jihoamerické druhy papoušků. Například u nominátní formy amazónků bělobřichých by bez ručního odchovu dosahoval mnohem horších výsledků, na druhou stranu v rozhovoru pro server Ararauna.cz přiznává, že sám se ručnímu odchovu nevěnuje a mláďata nechává dokrmit zkušenější kolegy chovatele. V pokračování rozhovoru z minulého týdne Zdeněk Vandělík také vzpomíná na svou cestu za volně žijícími papoušky v Bolívii a zmiňuje se o dalších chovatelských plánech.
Jsi hodně úspěšný s chovem a odchovem amazónků bělobřichých nominátní formy – jak ty říkáš, „zelenopunčoškových“. Často je vozíš na burzu do holandského Zwolle. Čím to, že se ti s nimi tolik daří a kolik máš vlastně chovných párů?
Mám čtyři páry, z toho dva páry, které jsem koupil od našeho starého známého kamaráda Jirky Křečka, zvaného „přípraváře“. Od něj jsem totiž koupil již několik ptáků, a během půl roku nebo roku mi začali odchovávat mladé. Amazónkům ještě nebyly dva roky a podařilo se mi u nich udělat u jednoho i druhého páru po dvou mláďatech. Když mi doktor Košťál udělal endoskopie, zjistili jsme, ku vší slávě, že jde o čtyři samce. Doktor Košťál mi ale řekl, ať neházím flintu do žita, že příští rok se bude dařit lépe. Vydržel jsem, ze čtyř odchovaných samců jsem dva prodal a dva mi zůstali. Je pravda, že následující rok se také vydařil, mláďat už bylo více a převažovaly samice. Takže jsem dopároval samce a těm chovatelům, kteří si ode mě odkoupili samce, jsem je dopároval nepříbuznými samicemi.
Z druhého odchovu jsem si nechal zase protikusy, samce a samici, s tím, že chov rozšířím na čtyři páry. Takže jsem si nechal samičku, k tomu jsem si nechal dovézt samce ze Švýcarska, a k odchovanému samečkovi jsem si dokoupil samičku z Holandska. Zajímavé je to, že opět na dvou letech, nebo dokonce ještě dříve, ptáci začali odchovávat. Všichni byli rození zhruba v květnu, červnu, ale v únoru už měli snůšky a v březnu se líhla mláďata. Rodičům bylo 19, 20 nebo 21 měsíců, čili šlo o mláďata, a už měli odchovy. To je podle mě dost velký úspěch. Někdo se s amazónky bělobřichými trápí čtyři roky nebo pět let, po šesti letech mají první snůšku. Ale já za tu dobu odchovám tři generace amazónků.
Necháváš rodičům mladé, odchováváš je přirozeně?
Nechával jsem. Problém byl v tom, že byla šance odchovat 20 až 25 mláďat za sezónu, někdy až 30 kusů. Rodiče ale bohužel nejsou připraveni na to, aby byli sami schopni odchovat tolik mladých. Takže třeba jeden pár snesl pět vajec, všechna oplozená, všech pět mláďat se vylíhlo, ale dospělí je postupně likvidovali. Nevím, zda jim nedali nažrat, nebo co se stalo, ale v jednom hnízdě zůstávalo jedno, maximálně dvě mláďata. Pak přišel rok 2014, kdy jsem měl vylíhnutých 20 mláďat a během deseti dní jsem neměl ani jedno. Nevím, zda jsem to přehnal s nějakým krmením, ale ptáci dostávali pořád stejné dávky. Jak v létě, tak v zimě. Mají pravidelný přísun ovoce a zeleniny, a když není k dispozici čerstvá, mám ji zamrazenou a ptáci dostávají pořád stejné krmivo. Nedělám tedy takové rozdíly mezi jarem, létem a zimou.
Co jsi s tím dělal?
Byl jsem nucen tuto situaci řešit, protože něco nebylo v pořádku. Ptáci nanesli další snůšky, asi 20 vajec. Odebral jsem je k umělému odchovu. Bohužel, nechci radši toho chovatele jmenovat, nic se nepodařilo a byl jsem dokonce nařčen, že jsem mu dovezl nemocné ptáky. Že mu pochcípalo všechno, co se vylíhlo. U tohoto člověka v minulosti v chovu proběhla epidemie PBFD, vychcípali mu všichni chovní ptáci, a této nákazy se člověk nijak nezbaví – jedině zbouráním a zapálením voliér. Bohužel, takoví lidé si to nenechají vysvětlit a vždycky hledají chybu u toho druhého.
Tím tedy chovná sezóna skončila?
Ne. Shodou okolností moji amazónci zasedli potřetí, což jsem vůbec nepředpokládal, a snesli 16 vajec. Z toho dvě byla čistá, v jednom odumřel zárodek a vylíhlo se – uměle u jiného chovatele – 13 mláďat a stejný počet se podařilo úspěšně odchovat až na bidlo. Tak jsem si říkal aha, chyba nebyla ve mně, ale někde jinde. Tím jsem uzavřel rok 2014. Následující rok 2015 byl opět velice úspěšný a už jsem na nic nečekal, šel jsem rovnou do umělého odchovu. Tedy ne já konkrétně, protože na to nemám čas a nechci se hrabat do něčeho, co neumím. Kolega chovatel, ke kterému jsem ta vejce převezl, byl velmi úspěšný, odchovali jsme 26 mláďat.
Neuvažuješ o chovu nějakých dalších druhů amazónků? Existují druhy, které jsou celkem vzácné a moc se nechovají v zajetí…
Amazónci jsou mojí další srdeční záležitostí, ale bojuji s prostorem. Zatím si to nechám pro sebe, ale ve hře jsou dva druhy. Jedná se o rod Pionites, protože se mi líbí. Zástupce rodu Pionus jsem měl taky, ale ti ptáci jsou problémoví, mají potíže s dýchacími cestami. U nich musí člověk opravdu vědět, od koho kupuje mláďata a z jakého prostředí pochází. Což je velice náročné.
Amazónci červenohlaví tě nelákají?
Červenohlaví jsou krásní ptáci a podle mého u nás v České republice nejsou až tak doceněni. Líbí se mi, ale myslím si, že tu jsou jiné a daleko větší perličky, než je amazónek červenohlavý.
Co třeba amazónek krátkoocasý?
Viděl jsem je, ale mezi můj výběr určitě nepatří. Jsou krásní, narazil jsem na ně v Německu, kde měl chovatel asi šest párů. Od tohoto chovatele jsem si přivezl papoušky modrobřiché. Existují chovatelé, kteří dosud neviděli ani jeden z těchto dvou druhů naživo, já je všechny dobře znám z Tenerife. I když kolekce amazónků je v Loro Parque hodně, ale opravdu hodně úzká, protože spousta ptáků jim tam uhynula. Když tu byl jejich kurátor Dr. Juan Cornejo, probírali jsme všechny tyto věci a bohužel, jsou tam z toho dost nešťastní.
Takže máš v plánu amazónky. Je v hledáčku ještě nějaký další zajímavý papouščí druh?
Z arating, pokud by se objevila možnost získat aratingy kubánské, s radostí bych je přivítal do svého chovu. Ale momentálně jsou tito ptáci nedostupní. Co není, ale může být.
Z arů už máš vše, co jsi chtěl?
Ano. Když se bude dařit, určitě bych chtěl chov ještě rozšířit o další pár arů hyacintových.
Těch je v České republice už poměrně velké množství.
Je, ale jsou to úžasní ptáci. Člověk je musí zažít. Je sice hezké vidět je někde v kleci nebo na ně koukat na obrázku, ale něco úplně jiného je mít je doma. A s tím ptákem být a strávit s ním nějaký čas.
Jejich charakter je úplně jiný než u jiných arů.
Ano, přesně tak.
Hodně se mluví o možnosti, že by se mezi soukromé chovatele časem mohli dostat arové kobaltoví, protože se dobře množí. V Loro Parque se je daří odchovávat lépe než ary hyacintové. Uvažoval bys o nich?
Learové jsou krásní práci, ale na hyacinty nemají. Ara kobaltový je hezký modrý papoušek, ale nikdy nedosáhne takové kvality v pestrosti barvy, jakou má ara hyacintový. Jsem rád a šťasten za to, že je dnes chovají v pražské zoo a díky sponzorskému daru pana Rákose se tam pro ně už staví pavilon (a pro další jihoamerické papoušky). Co se týká arů hyacintových, musím říct, že i sám Dr. Juan Cornejo zhodnotil, že moji ptáci jsou kvalitnější než v pražské zoologické zahradě. Nevím, zda to řekl proto, že ti ptáci pochází z Loro Parque. Ale nebyl první, kdo mi jejich kvalitu pochválil.
Několikrát jsi zmínil, že už máš plno a kapacity pro další ptáky ve voliérách nejsou. Neuvažuješ o stavbě dalšího chovatelského zařízení mimo Jirny? Nedávno jsi otevíral knihovnu Klubu přátel exotického ptactva (KPEP) v Čelákovicích, kde už máš menší voliéru pro drobné exoty.
Ano, je tam jedna voliéra.
Plánoval jsi tam i výběh pro jeřáby.
Tahle myšlenka už padla.
A rozšiřování voliér v Jirnech?
V žádném případě už ne. Je sice krásné něco chovat, ale on ten věk taky letí. Strašně obdivuji chovatele jako je Čestmír Drozdek, který už má také nějaké roky, ale stále plánuje něco nového. Já samozřejmě plánuji taky, ale říkám si „sakra, vždyť už mi je…“. Chovatelství je běh na dlouhou trať. Není to o tom, že bych si něco vymyslel, vytvořil, vybudoval a že za rok přijde úspěch. Když si člověk plánuje takový ten svůj sen, vždycky to je běh minimálně na osm, deset nebo patnáct let. A kde budu za patnáct let? Proto jsem rád za to, co mám a chci se tomu věnovat alespoň na sto procent, aby přišel úspěch. A jsem za to šťasten. Důležité je, že ptáci jsou spokojení, že sedí na bidle a úplný vrchol je jejich reprodukce. Pak je spokojenost na všech stranách.
Loni jsi absolvoval společně s dalšími chovateli cestu do Bolívie. Nebyla to tvoje první cesta za jihoamerickými papoušky. Kolik takových výprav jsi už absolvoval a co ti daly?
Bolívie byla moje druhá cesta. První jsem absolvoval s Pepou Nožičkou před deseti lety, kdy jsme byli v Peru. V předloňském roce jsem dostal pozvání od kamarádů ze Slovenska na cestu do Bolívie. Jeli jsme ve čtyřech lidech, tři Slováci a já jediný Čech. Provázel nás tam Francouz Florent Pison. Je to velice úspěšný francouzský chovatel, který se rozhodl přestěhovat a žít v Bolívii. Má to tam velice dobře zmapované. Program, který nám připravil, byl neskutečný. Byl jsem z něj maximálně nadšen. Měli jsme společný cíl, pozorování arů, amazoňanů a arating ve volné přírodě, což se nám splnilo víc než na sto procent. Bylo to super.
Zmiňoval jsi sledování arů kanind ve volné přírodě, ale asi jste viděli i dalšího bolivijského endemitu, aru červenouchého…
Ano, pozorování arů červenouchých bylo nádherné. Byli jsme v oblastech, kde ti ptáci žijí, konkrétně v oblasti Kočabamba. To je údolí, kde jsou hory, teče tam řeka a kde je dostatek potravy. Tři dny jsme byli ubytovaní v záchranném centru, kde jsme pozorovali ary červenouché a vykonávali výjezdy a pěší túry. Autem jsme se dostali i padesát, sedmdesát až sto kilometrů daleko. Bylo to úžasné.
Jsou na tom arové červenouší co se týká vhodných biotopů lépe než arové kanindy?
Není to zase tak velká sláva. Tito papoušci žijí v několika lokalitách. V údolí Kočabamby, které jsme navštívili, ale byla dost velká populace. Srocovalo se tam nějakých dvacet, možná třicet párů na deseti nebo patnácti kilometrech čtverečních. Ale co se týče arů kanind, tam je to trošku horší, protože jsme sjeli víc než dvě stě nebo tři sta kilometrů a ve finále, pokud jsme viděli tři páry, tak to bylo moc. Vždy jsme přijeli do nějaké lokality, kde měli hnízdit, ale palma, v níž hnízdili, byla buď po zásahu bleskem, nebo totálně ztrouchnivělá, že se úplně sesunula k zemi. No a bohužel ti ptáci odlétli a asi našli lokalitu někde jinde. Nehledě na to, že jim tam vlastně totálně likvidovali biotopy, ten prales, který tam byl… On to vlastně ani nebyl úplně prales, jsou to spíš takové lokality hustě zalesněné palmami, takové ostrůvky, kde ti ptáci žijí, a mezi nimi je voda a pastviny.
Chrání Bolivijci tyto lokality?
Bolivijci ty lokality totálně likvidují, všechno přeměňují na pastviny. Ale kdyby to byla pastvina pravém slova smyslu… Ona to není ani tráva, spíš rákos. To je tak hrubá a ostrá tráva… Bolivijci tam „oplotí“ sto, dvě stě, tisíc hektarů, vypustí tam stádo tří nebo čtyř set kusů dobytka a to tam žije dva, tři nebo čtyři roky. Co se tam podaří odchovat, po dvou třech letech pochytají, a tyto kusy jdou na jatka. Staré kusy nechávají na pastvinách. Vždycky je tam nějaká rodina, která se o ten dobytek stará. Jednu takovou rodinu jsme navštívili, byli to ryzí Španělé, kteří pocházeli z Alicante. Prodali veškerý majetek ve Španělsku a koupili si v Bolívii farmu, která čítala 950 hektarů. Měli tam tisíc kusů dobytka a stavěli nějaký jakoby statek. Spíš to byly dvě místnosti, aby měli kde přespat. No a měli dvě nebo tři děti, a žili takový ten přirozený život lidí, ale jinak tam nebyl nikde nikdo. Do nejbližší vesnice nebo městečka to měli stovky kilometrů, takže když jeli na nákup, trvalo jim to tři dny, nakoupili a zase se vraceli tři dny. Elektřinu tam neměli, jenom solární panel, který jim ohřál vodu. Asi bych takhle nechtěl žít, ale příroda tam byla úžasná. Život je tam ale o dost jiný, a stejně tak mentalita místních lidí.
V Bolívii žije ještě jeden endemický papouščí druh, a to je mníšek bolivijský. Viděli jste ho?
Ano. Mníšek bolivijský se vyskytoval ve skupině ptáků, které jsme viděli v těsné blízkosti nebo spíš v soužití s ary červenouchými. Pak tam byly aratingy mitraty, bolivijský poddruh, který má červené čelo a za tím červeným nebyla zelená, ale pokračovalo žlutooranžové zbarvení. S těmi tam žili mníšci bolivijští. Jinak měli snahu nalétávat a hnízdit v obrovských kaktusech, v dírách, které tam vyhloubili místní datlové. Zkoušeli tam tvořit hnízdní dutiny. Bylo zajímavé pozorovat obrovská hnízda mníšků, která měla dva až tři metry v průměru, a to, co bylo opuštěné, nebo z jedné strany bylo volné, využívali právě aratingové mitraty. Takže to tam hnízdilo všechno pohromadě. Arové červenouší ne, ti byli o nějakých deset, dvanáct nebo patnáct metrů jinde. Spíš byli v nějaké prasklině skály nebo útesu, kde si vytvořili svoje vlastní hnízdo.
Jezdí k tobě docela dost mladých chovatelů. Co si vlastně myslíš o budoucnosti chovatelství a mladé generaci? Zdá se ti, že je to lepší než dřív, že mladých chovatelů přibývá?
Mám pocit, že to je „lepší“, ale v uvozovkách. Ke mně jezdí pár kluků, co jsem se s nimi potkal na nějakých výstavách a burzách. Myslím, že teď strašně záleží na nás starších, abychom mladým chovatelům předali zkušenosti a takovou spíš morální podporu. Co víc než takovou podporu a přesvědčování mladých chovatelů bychom měli dělat? Samozřejmě to je hodně o čase a o penězích. Co si budeme povídat.
Problém je ale v tom, že někteří čeští chovatelé se nechovají úplně seriózně. Ty sám jsi na to narazil při koupi údajného páru arů arakang. Někteří chovatelé se nerozpakují prodávat jako pár ptáky stejného pohlaví nebo příbuzné jedince. Ty sám si dovážíš ptáky už většinou ze zahraničí.
To je pravda. Já jsem se tady několikrát zklamal a jestliže chovatelé u nás chtějí takto pokračovat ve svém „chovatelství“, jenom odrbat toho druhého a stáhnout ho o peníze, takoví lidé by v této sféře neměli co dělat. Správní chovatelé jsou srdcaři. Pár jich tady existuje, kteří to tak opravdu dělají, že jsou schopni chovat a odchovávat kvalitní ptáky za slušné peníze. Gauneři musí přijít pryč. Jak říkám, já jsem se několikrát spálil a tak strašně rád jezdím nakupovat do zahraničí, protože tam lidé chovatelstvím žijí. Ať už je to v Německu, v Rakousku, v Holandsku, v Dánsku, kdekoli v těchto západních státech, jsou to opravdoví chovatelé. Z toho má člověk dobrý pocit a oni sami také, protože za dva měsíce, za půl roku, za rok zavolají a zeptají se, jestli by se i oni někdy mohli přijet podívat.
A jezdí k tobě?
Kdykoli někam přijedu, jsem v kontaktu s těmito chovateli a nakupuji u nich, samozřejmě je zvu i k návštěvě mého chovatelského zařízení. Abych se i já mohl pochlubit, co tady u nás v Česku máme. Myslím si, že čeští chovatelé jsou na hodně vysoké úrovni co se týče úspěšnosti v chovech a odchovech. V zahraničí nás tak už berou. Když to promítnu deset, patnáct let nazpátek, koukali jsme na Západ jako Filip na jelito, byli jsme překvapení z jakýchkoli ptáků roselami počínaje… Takže se nám snažili nacpat kde co. Takového toho šancajku, kterého se potřebovali zbavit. Bohužel, jsou i takoví dovozci a překupníci, kteří nakupují právě jenom takový šancajk. Na objednávku.
Lidé, kteří to opravdu myslí s chovatelstvím vážně, znají hodnotu toho kterého jedince a jsou ochotni za něj zaplatit. Ano, já jsem ochoten zaplatit za kvalitu a je mi jedno, jestli to bude stát tisíc euro, než zaplatit za nějakého „chcípáka“ a dát jenom 600 euro. Jenom proto, že bude stát 600 a budu ho mít? Na cenu jsem takto nikdy nekoukal a koukat nebudu. Vždycky půjdu po kvalitě a vím, že kvalita se musí zaplatit.
Neničí ti špatní chovatelé, kteří vydávají samce za samice a podobně, trh s ptáky u nás v České republice? Protože chovatelé u nás si přestávají navzájem věřit. Chovatelé jako ty vědí, komu mohou důvěřovat a na koho se obrátit, ale mladí chovatelé se můžou nechat napálit. Neskončí to nakonec tak, že se ti kvalitní ptáci nakonec budou vyvážet ven a nakupovat venku a český trh postupně odumře?
Je to špatné, protože dnes už jsme v situaci, kdy se ptáci prodávají spíš ven. Už se ta karta otáčí. Vlastně jsem tomu rád, protože to, co jsme natahali zvenku, jsme byli schopni nějak dát dohromady, spárovat a tito ptáci byli schopni reprodukce, odchovali mláďata. Dnes jsme situaci, kdy chovatelé ze západní Evropy o nás už vědí a jezdí si k nám nakupovat ptáky. Za to jsem rád. Bohužel, ti naši rádoby chovatelé nebo spíš podvodníci vytváří spíš takovou finanční otázku, kdy nakoupí nějaké ptáky za pět set euro a za 1 200 je prodají. To je samozřejmě špatné.
Jak se tomu ale vyvarovat, když kupující nemusí znát všechny souvislosti?
Ze své zkušenosti můžu říct, že spousta lidí – a neříkám, že to jsou mladí chovatelé, spíš starší – mi volá a ptá se, jak to vidím a jestli bych něco takového koupil. A já se ptám, od koho je ta nabídka a když slyším jméno, často radím, aby to nedělali, protože by byli zklamaní. Proč? Po telefonu jim to neříkám, ale když se s nimi vidím osobně, vysvětlím jim to. Ne že bych chtěl někomu kazit jeho obchod, ale jestliže mě někdo požádá o radu, řeknu mu svůj názor. Nikomu ho nevštěpuji. Ale jsem rád, že mohu pomoci.
Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz
