Zdeněk Vandělík: Chov aratingů žlutých v kolonii se mi neosvědčil, je lepší je oddělit po párech

Patří mezi nejznámější chovatele jihoamerických papoušků u nás. Má nejucelenější kolekci arating, vedle nich se zaměřil na chov vzácných druhů arů a na amazónky. Je jedním ze dvou chovatelů papoušků (dříve amazoňanů) modrobřichých v České republice. Zdeňka Vandělíka jsme na webu Ararauna.cz zpovídali již přede dvěma lety, od té doby ale v jeho chovu nastaly velké změny. Kvůli nedostatku prostoru zcela zrušil chov amazoňanů a naopak posílil kolekci arů i aratingů žlutých, které se zpočátku snažil chovat ve společné voliéře. V neposlední řadě do jeho voliér přibyli majestátní arové hyacintoví a neméně zajímaví arové zelení.

Od našeho posledního rozhovoru přede dvěma lety se toho u tebe v chovu hodně změnilo. Zmizeli všichni amazoňané a přibyli někteří větší papoušci.

Ano, to je pravda. Onehdy jsem prohlásil, že bohužel dám pryč amazoňany a přibudou někteří arové, a to se také stalo. Změnilo se toho hodně, hlavně od chvíle, kdy jsem sestavil čtyři páry arating žlutých. Od té doby jsem zaznamenal spíše neúspěšný chov a odchov. Za dva roky se ale přeci jenom zadařilo, i když ne pod rodiči, ale uměle. Mému kamarádovi Miroslavu Benešovi, kterému jsem dovezl oplozená vejce, se podařilo odchovat dvě mláďata. Jedno ale bohužel uhynulo. Zůstala mi tedy jedna samička, kterou jsem dopároval z Dánska postavil tak čtvrtý pár arating žlutých. Rok poté se mi podařilo odchovat tři mláďata přirozenou cestou, kterou rozhodně preferuji.

Aratingy žluté jsi původně choval v kolonii, tři páry pohromadě. Nyní je máš rozdělené po párech v samostatných voliérách. Skupinový chov se neosvědčil?

Ne. Myslel jsem si, že by to mělo jít, ale vhodný rozměr voliéry pro skupinový chov by musel být asi tak trojnásobný oproti tomu, který jsem jim nabídl. Podle mého by taková voliéra musela mít minimálně 10 x 10 metrů, tři metry na výšku a určitý zálet, aby ptáci měli soukromí. Moje voliéra, ve které jsem choval tři páry guaroub, měla 6 x 1,8 metru a výšku 2,2 metru. K tomu ještě zálet. Když jsem zkoumal, kde se stala chyba, dánští přátelé mi vysvětlili, že tito ptáci se musí chovat jen po páru. Tím, že jsem je měl ve třech párech v tak malé voliéře, jsem docílil jedné dominantní samice, která k sobě do hnízdní budky pustila už jen jednu další samici, která jí asistovala při hnízdění. Třetí samice neměla vůbec žádnou šanci. Samci také ne. Mohl k ní pouze samec, který ji napářil a tato druhá samice. Obě samice se střídaly i v sezení na snůšce. Hnízdění ale nebylo úspěšné. Mláďata se sice vylíhla, ale nikdy jsem je neviděl. Našel jsem pouze vyloupaná vajíčka, krásně přesně v půlce, ale bohužel mláďata přišla vniveč. Na základě těchto zkušeností jsem zrušil společný chov arating žlutých.

V kolika letech ti aratingy žluté poprvé zahnízdily?

Ve třech letech, což je pěkné.

Teď máš ve voliéře po aratingách žlutých trochu větší papoušky, ary hyacintové. Původně jsi plánoval nejprve pořídit ary zelené. Proč jsi dal nejdřív přednost arům hyacintovým?

To je pravda. Je to taková spíš srdeční záležitost mé ženy. Když jsem začal s chovem papoušků a poprvé jsme navštívili Loro Parque, při zpáteční cestě mi žena řekla, ať všechno prodám a koupím jen ary hyacintové. Tomu jsem se zasmál a říkal si, že to je přesně ženská úvaha. K arům haycintovým se člověk musí dopracovat. Netrvalo to zase až tak moc dlouho, díky úspěšným chovům a odchovům byla šance si pořídit i tyto ary.

Dovezl sis je z Loro Parque?

Ano, jsou z Tenerife – jak samec, tak samice.

Jak jsou staří?

Dnes jsou jim téměř tři roky. Když jsem kupoval, byli to rok a půl staří ptáci a byl to krásný dárek pod stromeček, protože mi přišli 21. prosince.

Jak se aklimatizovali v našich podmínkách? Na Tenerife je přeci jenom dost odlišné klima.

Je pravda, že jsem už od několika chovatelů zaslechl, že by z Tenerife ptáky nechtěli, protože tam jsou jiné klimatické podmínky než u nás. Dávám jim za pravdu, ale protože pro chov využívám dřevostavby a chovám vlastně jen jihoamerické papoušky, jsem schopen jim vytvořit takové klimatické podmínky, že se příliš neliší od toho, odkud tito arové pochází. Bez problémů nějakých 20 až 22 stupňů. Protože jde o dřevostavbu, je v ní úplně jiné klima, než kdyby to byla zděná stavba. V té by se sice také dalo dosáhnout 22 stupňů, ale klima by tam bylo úplně jiné. Zejména vlhkost. Ptáci dovezení z Tenerife u mě doposud neměli žádné zdravotní problémy, ani potíže s aklimatizací.

Nakonec sis pořídil i ary zelené. Dovezl sis je letos, ale ne z Tenerife. Odkud pochází?

Byla to další moje srdeční záležitost. Ale přiznám se, že jsem je původně nechtěl pořizovat. Jel jsem se svým kamarádem na návštěvu do Holandska, kde jsme byli vybírat pár arů hyacintových, ovšem ne pro mě. Jel jsem tam jenom proto, že jsem se chtěl k tomu chovateli podívat. A když jsem tam viděl ary zelené a jak se říká, připravenému štěstí přeje – pro jistotu jsem měl sebou přenosky i nějakou finanční hotovost – neodolal jsem.

Jak jsou staří?

Jsou jim dva roky.

O arech zelených se říká, že jsou nejsložitějším druhem arů na odchov. Konzultoval jsi s někým jejich chov, než sis je pořídil?

To je právě ten adrenalin, který mě žene vyzkoušet něco nového. Ani u nás v republice není zase tolik chovatelů, kteří by úspěšně odchovávali ary zelené. Myslím, že by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Já preferuji přirozený odchov. Pokud se to povede, tito ptáci u mě budou mít šanci předvést přirozený odchov mláďat.

Na začátku jsme se zmínili, že ses zbavil všech amazoňanů, ale nově máš jeden velmi zajímavý druh, který se dříve řadil právě mezi amazoňany: papoušky modrobřiché.

Amazoňan modrobřichý je skutečně dřívější název, ale tento papoušek ve skutečnosti nemá s amazoňany nic společného, protože Trichalaria malachita je papoušek modrobřichý. Tito ptáci mě oslovili, když jsem byl před dvanácti lety poprvé na Tenerife a viděl jsem je tam ve voliéře. Mívali jsme tam každodenní polední „schůze“ v Casa Pepe, což je velice vyhlášená hospůdka, a tam mě tito papoušci učarovali. Chovám pouze jihoamerické druhy a tito ptáci pochází z jihovýchodní Brazílie. Dá se tedy říci, že je to moje parketa. Papoušky modrobřiché u nás choval už Jan Nedělník. Dnes je má na Moravě Petr Střecha a mám pocit, že jsem asi druhý v republice, kdo je momentálně vlastní.

Papoušci modrobřiší jsou údajně dost nároční na odchov.

Jsou. V letošním roce, když jsme dělali 11. ročník V.I.P. setkání chovatelů v Kozovazech, navštívilo nás několik významných chovatelů včetně kurátora Loro Parque Dr. Juana Corneja, který dělal výzkum těchto papoušků. Loro Parque má určité úspěchy s chovem tohoto druhu. Strašně se ale divil, že jsme v Čechách schopni tyto ptáky mít a vůbec je udržet při životě, natož je odchovávat. V době, kdy děláme tento rozhovor, mi dva páry chodí do budek a doufám, že se podaří odchov.

Na Tenerife letos dokrmují čtyři mláďata uměle.

Já určitě udělám všechno pro to, aby u mě byl odchov přirozený.

Plánuješ rozšiřování počtu párů papoušků modrobřichých? Teď máš tři páry, pokud by se ti podařil odchov, mláďata si necháš?

Pokud by se podařil odchov od dvou nepříbuzných párů, určitě bych chov rozšířil ještě o jeden pár. Postavil bych si svůj přirozeně odchovaný pár.

Amazoňany jsi už úplně zavrhl, nebo o nějakých druzích uvažuješ?

Amazoňany jako takové jsem nezavrhl, ale prostě mě oslovili arové, takže jsem rozšířil kolekci arů. Dovezl jsem si ary žlutokrké, ary malé, a po mé loňské cestě do Bolívie, kde jsem viděl situaci, jak to tam vypadá s ary kanindami, jsem si hned objednal dva páry. Jsem strašně šťastný za to, že je mám, protože když jsem viděl biotopy v oblasti, kde hnízdí, musím bohužel konstatovat, že Bolivijcům ochrana přírody mnoho neříká a ti lidé si to uvědomí, až už bude pozdě. Což mě mrzí. Když jsme zjišťovali, kolik arů kanind žije ve volné přírodě, místní domorodci a ochránci to tipovali na 250 až 300 kusů. Je to velice smutné. Kdybych spočítal ary kanindy chované v České republice a na Slovensku, myslím si, že se dostaneme na vyšší číslo. Prostě jsem hned věděl, že je chci mít ve svém chovu a po návratu z Bolívie jsem pro to udělal vše potřebné.

Ary kanindy jsou dost aktivní ptáci. Mnoho chovatelů si stěžuje na to, že rozebírají voliéry a jsou daleko aktivnější než jiné druhy. Jakou s nimi máš zkušenosti ty?

Dnes jsem si musel pozvat elektrikáře, aby mi ve voliérách kompletně předělal elektriku, protože kanindy zřejmě nohou dosáhly přes pletivo na pět centimetrů vzdálený kanálek, kterým byla vedena elektřina na topení. Stalo se to v náhradní voliéře, kde kanindy čekají, až mi ary marakány vyvedou mláďata, a poté je přestěhuji do jejich voliéry. Kanindy mi dávají takovou „čočku“, že jsem z toho úplně hotový. Kabel 3 x 1,5 v mědi „vzaly“ takovým způsobem, že mi z půldruhého metru zbylo šest centimetrů. Vůbec nevím, kam se ten kabel poděl, byl úplně na cucky, včetně umělohmotného kanálku, takže prostě hrozná devastace. Když jsem se teď po víkendu chystal ráno krmit ptáky, kolega mě upozornil, abych radši nechodil do voliér, protože jinak mě raní mrtvice. Kanindy si samy otevřely voliéru, dostaly se do průletové chodby a zlikvidovaly mi totálně elektriku od osvětlení, topení a od kamerového systému. Nevím, co k tomu víc dodat. Ale miluju je.

Jak si mohly samy otevřít?

Dvířka jsou zabezpečená normální šupničkou, jaká se používá běžně u všech klecí a voliér, čili na kolík, který se dá zatáhnout dolů nebo nahoru. Já ho vždycky dávám dolů. Věřím tomu, že někteří ptáci jako kakadu jsou schopni si pařátem takové zabezpečení otevřít. Mně už to udělali arové vojenští, ale ti nenadělali tolik škody, pouze létali v obslužné chodbě a ostatní ptáci z nich byli zděšení. Možná, že jsem na ně přišel dřív než na kanindy, takže jsem je odchytil včas. Ale kanindy po sobě zanechávají totální paseku. Kde můžou, tam škodí.

Původně jsi měl pohromadě čtyři kanindy, teď jsou rozděleny po párech a máš je barevně označeny.

Někdo se divil, včetně Dr. Juana Corneja, co se těm ptákům stalo, že jsou barevní. Moji kamarádi, špičkoví chovatelé mutačních neofém Jirka Vojtěch a Martin Papač, si ze mě dělali legraci a říkali mi, že jsem se zaplať pánbůh dal konečně na mutace. Toto musím absolutně zavrhnout, na žádné mutace jsem se nedal. To kdybych měl vodu pít… Neříkám, že se mi ti ptáci nelíbí, ale nechci prznit něco, co je přírodního původu. Myslím si, že u těchto ptáků je úplně zbytečné dělat nějaké mutace. Pokud si takto někdo hraje s andulkami, korelami, s neofémami, budiž, to asi ano, ale u těchto velkých ptáků, kteří jsou dost inteligentní, by to byla spíš jejich degradace. Někomu se to ale líbí. Občas se „povede“, že se zkříží arakanga s araraunou, nebo ara červenouchý s arou zelenokřídlým nebo vojenským a podobně. Já bych se nikdy úmyslně nesnažil křížit tyto druhy mezi sebou. Kanindy jsem nastříkal barvou, která není škodlivá, abych poznal, jak se k sobě tito ptáci mají, kde spolu chodí a nechal je přirozeně si vybrat partnera. Společně jsem je měl zhruba tři čtvrtě roku a závěr byl katastrofální. Samci chodili spolu, samice také. Takže jsem říkal, že tudy cesta nevede, že jim to musím vyhnat z hlavy. Každý k sobě dostal takový protějšek, aby byli schopni reprodukce. Proto se mi možná pomstili.

A jak se jim daří po tomto rozdělení?

Skvěle, harmonizují spolu. Zhruba po měsíci nebo měsíci a půl se k sobě začali mít. K rozdělení kanind mě donutila potřeba uvolnit větší voliéru pro ary zelené, které jsem si přivezl z Holandska.

Ale úplně prvotně jsi měl v té voliéře arakangy.

Na ty radši nechci ani vzpomínat, protože jsem si s nimi naběhl, nebo spíš jsem byl doběhnut. Byla mi prodána samice, podle papírů a DNA to tak tedy mělo být. Na základě toho jsem ji chtěl dopárovat samcem. Takže jsem si sehnal odchov u nás v republice od dnes již zesnulého Václava Máčka, který arakangy pravidelně odchovával. Dal jsem ptáky k sobě a takto spolu byli tři, čtyři, pět let. Koukal jsem do boudy, ta se uvnitř měnila, štěpky byly rozhrabané… No a pak přijel můj kamarád ze Slovenska Jozef Juleny a říká mi, proč páruji dva samce arakangy. Nahlodal mě a shodou okolností jsem během čtrnácti dnů dělal endoskopii u dalších odchovaných ptáků a byl jsem tak nalomený, že jsem oslovil doktora Košťála z Říčan a požádal jsem ho o opakovanou endoskopii. Z údajné samice se vyklubal samec… Dostalo mě to takovým způsobem, že jsem se rozhodl – nevím, zda dobře nebo špatně – a během dvou týdnů oba ptáky prodal. Na jednu stranu mě to mrzelo, protože oba samci byli opravdu v super kondici, nádherně zbarvení. Lidé, kteří si je ode mne koupili, byli spokojení. Já jsem se jich ale chtěl zbavit, protože jsem byl rozhořčen, že mě podvedli. Jmenovat ale nebudu.

Prodával jsi je jako pár, nebo jako dva samce? (smích)

Ne, prodával jsem je každého zvlášť. Jeden kus šel ke Slanému a druhý za Plzeň.

Z velkých arů máš úspěchy s ary vojenskými. Daří se ti s nimi stále?

Daří se stále, loni byly odchovány tři kusy – dvě samice a jeden samec. Přirozenou cestou. Na letošní rok už mám požadavek na mláďata od zájemců, kteří chtějí dát dohromady dva páry. Takže už mám kontakty, ale nechci jmenovat, abych nedělal zbytečně reklamu a ti lidé také nechtějí být jmenováni, ale jsem schopen dávat dohromady nepříbuzné páry čisté mexické formy Ara militaris mexicana. Momentálně mám ve Švýcarsku na výzkumu DNA, aby mi potvrdili, že se opravdu jedná o čistý pár Ara militaris mexicana. Dostanu na to certifikát.

Jednotlivé poddruhy arů vojenských se často kříží.

Bohužel ano. Dříve se u nás poddruhy arů vojenských neřešily. Každý prostě říkal, že má ary vojenské. Ale stává se to i dnes. Jeden můj kamarád mě oslovil, že si ode mě vezme pár arů vojenských, ale pak si to najednou rozmyslel a chtěl už jen samice, protože samce si sehnal jinde. Nechci jmenovat, od koho ho koupil, ale šlo o křížence a byl to paskvil. Ale má ho, chtěl ho, vybral si ho, koupil si ho. Já jsem mu k němu dodal samici. Já bych ale takto pár v životě nesestavil.

Když jsme u arů, měl jsi ve svém chovu i vzácné ary červenoramenné poddruhu cumanensis, dnes uznávané za samostatný druh ara amazonský. Ty už nemáš?

Ne, protože to byl taky takový oříšek. Měl jsem je pět let, bohužel to byl jen jeden pár. Když jsem Jana Sojku poprosil, zda by mohl dát inzerát na jejich prodej, začal jsem těm ptákům slibovat, nebo spíš vyhrožovat, že půjdou pryč. Na základě toho, během tří týdnů po zveřejnění inzerátu, samice snesla tři vejce. Říkal jsem si aha, tak tohle jste potřebovali! Bohužel snůška byla čistá. Ale inzerát už byl podaný a zveřejněný. Po deseti dnech jsem jim tu čistou snůšku odebral. A začaly telefonáty od zájemců, kteří chtěli ten pár koupit. Vysvětloval jsem jim situaci a eminentní zájem projevil jeden pán od Loun, který se na chtěl přijet podívat. Slíbil jsem mu návštěvu, dohodli jsme termín a než ten pán přijel, ptáci opět zasedli a snesli dvě vejce. Proto jsem tomu zájemci ještě volal, že vejce nechám v budce, aby až přijede, viděl na vlastní oči, že samice na nich sedí. Že nejsou podložená – známe české chovatele, kteří to takto dokážou sehrát… Pán opravdu uznal, že pár hnízdí, ale řekl jsem mu, že to je bez záruky. I druhá snůška byla čistá. Dělo se to v srpnu, takže samice určitě chtěla hnízdit, ale samec se s ní nepotkal. Kdyby to bylo zjara, předpokládám, že by snůška mohla být oplozena. Bohužel nebyla, byla čistá, takže na základě toho jsem ty ptáky prodal.

Máš informace o tom, jak se jim daří u nového majitele?

Bohužel ne.

Vlastníš i ary horské, které jsi vystavoval na loňské Exotice v Lysé nad Labem.

Ano, to je pravda, a vystavoval jsem je i na výstavě exotického ptactva v Klatovech. Arové horští jsou také oříšek, mám je už čtvrtý rok. Samec je starší, a už jsem mu sliboval, že „půjde k Turkovi“, a že nebudu čekat do žní. Nečekal jsem, ale je pravda, že původní samec je stále u samice ve voliéře, lezou do boudy, ale to dělají už tři roky. Nicméně to vydržím ještě tuto chovnou sezónu a do rezervy jsem si nechal přivézt z Tenerife tříletého krásného samce, kterého mám připraveného na další sezónu.

Takže dojde ke střídání samců?

Ano, dojde.

Pojďme k aratingům, to je tvá doména. Máš nějaké zajímavé nové druhy?

Z arating snad ani nic nového, ale daří se mi odchovávat aratingy kaktusové, aratingy aztécké – nana, které prodávám jak do Anglie, tak do Německa, do Belgie, do Dánska a po letošní návštěvě kurátora Loro Parque Dr. Juana Corneja mají zájem i na Tenerife. To je pro mě asi takový vrchol chovatelství, když už Loro Parque má zájem o moje odchovy. A je to krásné i v tom, že si asi nebudeme vyhánět peníze z kapsy, takže by mělo dojít k výměně za jiné ptáky. Nemají s tím problém a já jsem s tím také spokojen.

Pokračování rozhovoru se Zdeňkem Vandělíkem přinese Ararauna.cz za týden

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz