Zdeněk Vandělík: Chovu jihoamerických papoušků jsem propadl při návštěvě Peru

Zdeněk VandělíkMezi českými i slovenskými chovateli je znám svojí specializací na aratingy a další jihoamerické papoušky. Letos už podeváté pořádal společně s Klubem přátel exotického ptactva, v němž je jednatelem, VIP setkání chovatelů papoušků ve středočeských Kozovazech. První šest ročníků této akce proběhlo v blízkých Jirnech, hned naproti jeho truhlářské dílně s chovatelským zařízením. Právě tady jsme se sešli den po letošním ročníku VIP setkání chovatelů, abychom si prohlédli kolekci papoušků a dalších ptáků a popovídali si o chovatelských zkušenostech Zdeňka Vandělíka.

Zdeňku, ty jsi takový univerzální chovatel, vedle papoušků máš slepice, drůbež, kachny, měl jsi králíky… Kdy jsi vlastně začal s chovem zvířat? Pocházíš z chovatelské rodiny?

Ani táta, ani máma se chovatelství nevěnovali, zdědil jsem to spíš po dědovi a po strýci, který měl králíky, slepice a zúčastňoval se různých výstav. Začínal jsem poměrně brzy, už v páté nebo šesté třídě, nejprve s chovem zakrslých slepic, holubů a potom králíků. Jakmile jsem nastoupil do učení, muselo bohužel všechno pryč, ale postupem času, jak se člověk vyvíjí, jsem k tomu začal znovu tíhnout. Choval jsem rybičky, měl jsem osm akvárií. A také něco málo ptáků, ale před odchodem na vojnu jsem musel všechn zrušit, protože nebyl nikdo, kdo by se mi o to postaral.

Kdy ses k chovatelství vrátil?

Po vojně jsme koupili truhlářskou dílnu a začali podnikat, a v téhle době jsem se vrátil k mým chovatelským tužbám a začal s drobnými exoty. Pustil jsem se do toho společně s kolegou, který mě do toho „uvrtal“. Po třech letech, kdy jsem odchoval všechno, co jsem si pořídil, mě to už moc nenaplňovalo, a tak přišli na řadu první papoušci. Začal jsem s pyrurami, konkrétně s hnědouchými, a postupně jsem si pořídil dvanáct nebo třináct druhů. Jak jsem se tak postupně potkával a seznamoval s chovateli a dostával se do podvědomí chovatelského dění, okouzlil mě chov aratingů. Může za to hlavně Zdeněk Pichlík, s nímž jsem se v té době seznámil. Dnes chovám šestnáct druhů těchto papoušků a z toho třináct mi odchovává mladé, což je podle mě slušné číslo.

Takže tě baví jihoameričtí papoušci.

Ano.

Komě aratingů jsme u tebe narazili také na amazónky, pokud tedy zůstaneme u těch menších druhů.

Amazónkům jsem se také hodně věnoval, měl jsem bělobřiché, černotemenné, a u Zdeňka Pichlíka mě okouzlila nominátní forma amazónků bělobřichých – ti, co mají zelené „punčochy“. Dnes jich mám pět párů, z toho čtyři jsou chovné. Pátý pár je mladý. Tři z těch pěti párů jsou sestaveny už z mých odchovů, ale samozřejmě je to vždycky jeden kus můj a druhý je nepříbuzný pták buď z Holandska, ze Švýcarska nebo ze Slovenska.

Potom sis pořídil ary.

To je asi touha každého chovatele papoušků. Co by to bylo za chovatele jihoamerických papoušků, kdyby neměl ary? Takže došlo i na ně. Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy jsme s Josefem Nožičkou a jeho agenturou Primaroute před šesti lety navštívili Peru. Pobyt v pralese byla úžasná záležitost.

Samice ary arakangy v chovatelském zařízení Zdeňka Vandělíka (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Samice ary arakangy v chovatelském zařízení Zdeňka Vandělíka (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Když jsme u tebe procházeli voliéry, viděli jsme papoušky, drobné exoty, holuby, slepice, perličky… Jsi chovatelem tělem a duší. Co říkáš na to, že někteří chovatelé jsou ortodoxní, zajímají je třeba jen papoušci, nebo jenom drobotina? Nemyslíš si, že chov všech možných ptáků je už přežitkem? Nebo v něm vidíš pozitivum, že si ze všech těch odborností můžeš vybírat různé zkušenosti?

Určitě, mě to chovatelství naplňuje. Je jedno, jestli jde o slepici, holuba nebo papouška, kanára či astrildovité ptáky, s kterými jsem v roce 2000 začínal. Prostě mě naplňuje cokoli chovat a odchovat. Ono je sice hezké si něco pořídit a mít, ale každý chovatel by se měl snažit, aby dosáhl úspěšného odchovu. A já můžu říci, že mě se to daří v poměrně vysokém procentu.

Teď chováš vzácnější a zajímavější druhy papoušků. Jak vnímáš chovatele, kteří takové drahé ptáky nechovají? Rozlišuješ je podle toho, jestli mají ary a podobné druhy?

Nerozlišuji, chovatele beru jako člověka a můžu říci, že spousta lidí jsou mí kamarádi. Takže pokud se věnují andulkám nebo korelám, a dělají to dobře a srdcem, jsou to pro mně opravdoví chovatelé.

Říkal jsi, že chováš šestnáct druhů a poddruhů aratingů, z toho třínáct jsi už odchoval. Co ty tři zbývající?

To jsou aratingové žlutí, kropenatí a červenolící.

V čem je u nich problém?

Jde o mladé ptáky, ještě nedosáhli pohlavní zralosti. Už loni jsem zaznamenal pokus u „guaroub“, tehdy to byli dvouletí ptáci a snesli tři vejce, z nichž některá byla plná, ale mláďata se bohužel nevyklubala. Zárodek nebyl příliš silný. Nechával jsem si zjistit příčinu u paní doktorky Vaidlové, a bylo mi řečeno, že všechno bylo v pořádku až na plod, který prostě neměl sílu se vyklubat. V letošním roce ti samí ptáci opět zasedli, měli tři vejce, vylíhla se dvě mláďata, ale ta během dvou dnů zmizela. Ani jsem je neviděl, nezaslechl jsem žádné pískání z budky, a když jsem do ní nahlédnul, byly tam už jen skořápky od vylíhnutých vajíček. Mláďata byla bohužel pryč. Příčinou je asi chov arating žlutých v hejnu, proto bude muset přestylizovat celý chov.

Mezi českými chovateli jsi asi jediný, kdo je zkouší chovat právě v hejnu.

Chtěl jsem to zkusit, ale bohužel to u těchto ptáků asi nejde. Je to krásný pohled, když ve voliéře létají tři páry „guaroub“, ale pro chov to bohužel není to pravé. Musím tedy udělat rázný krok a rozdělit je po párech. Doufám, že se mi to povede a toho očekávaného úspěchu se jednou dočkám.

Napadají se aratingové žlutí mezi sebou, když jsou tři páry pohromadě v jedné voliéře?

Ne. Ale asi jsem udělal chybu, že jsem ve voliéře, kde je chovám, nechal velkou boudu po araraunách, ve které všichni aratingové nocovali a jeden pár v ní zahnízdil. Proto asi nastal ten problém, že mláďata přišla o život. Ale opravdu se vylíhla, nebylo to tak, že by ptáci rozbili vajíčka. Nevím, zda to bylo způsobeno více samci pohromadě, ale vím, že se o vejce staraly dvě samice: dominantní je nanesla a druhá jí jako chůva pomáhala se sezením. Na jedné snůšce tak seděly dvě samice.

U aratingů žlutých je častým problémem škubání. Nevyhnulo se to ani tvému chovu. Jak tomu čelíš?

Aratingy žluté mám čtvrtým rokem, pořídil jsem si je v roce 2010. Když jsem si je dovezl, byli to ptáci jako panenky. Loni na podzim, když jsem přišel v neděli krmit, jsem se zhrozil, protože pod bidlem bylo úplně žluto. Říkal jsem si, co se děje. Ptáci si začali brát ocasy, a stalo se to, jako když mávnete proutkem. Přitom mají přístup ke koupání, k slunci, stresovaní podle mě nejsou, dostávají čerstvé větve na okus… Voliéra, ve které je chovám, je dlouhá devět metrů. Šest metrů má výlet, tři metry zálet, výška je 2,8 m a šířka 1,8 m. Myslel jsem si, že to bude pro tři páry dostačující, ale bohužel, budu muset udělat změnu. Mám o čem přemýšlet a co bádat, a to se mi na chovatelství líbí.

Aratigy žluté chová Zdeněk Vandělík v hejnu, ve voliéře po araraunách má hned tři páry. Neosvědčilo se mu to ale, takže je rozdělí po párech. (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Aratigy žluté chová Zdeněk Vandělík v hejnu, ve voliéře po araraunách má hned tři páry. Neosvědčilo se mu to ale, takže je rozdělí po párech. (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Myslíš, že se ty tři páry pohromadě navzájem stresují?

To bych netvrdil, všichni ptáci byli od začátku spolu. Když jsem je dával dohromady, šlo o půlroční, maximálně tři čtvrtě roční mláďata. Do voliéry šli najednou, nebyl tam jediný problém. Ten nastal až teď v poslední době, kdy měla nastat reprodukce. Překvapilo mě, že mají tendenci rozmnožovat se už od dvou let věku. Teď už jim budou čtyři roky. Možná, že kdybych je od začátku choval odděleně po párech, hnízdění by mi vyšlo, ale chtěl jsem si vyzkoušet chov v hejnu. Bohužel to nefunguje.

Který odchov aratingů z tvé kolekce považuješ za nejzajímavější?

Aratingové skvrnití – wagleri, to je podle mě velký úspěch. Pak se mi daří s takovými běžnějšími druhy, jako je aratinga zlatý, zlatohlavý, oranžovočelý. Velkou radost mám ale právě z wagleráků. A nedávno jsem si z burzy ve Zwolle přivezl aratingy škraboškové peruánské. Upozornil mě na ně Ladislav Žoha, byli tam takoví skrytí v rohu, málem bych je přehlédnul. Srdce mi zaplesalo, protože jde o hodně zajímavé ptáky. Myslím, že jsem jeden z mála, kdo je u nás chová. Mám informaci, že je tu snad jedna samička. Já mám ale dvouletý pár – nádherné ptáky.

Který z aratingů se ti sháněl nejhůře? A jaké druhy bys chtěl ještě sehnat?

Ono se to nedá tak úplně říci, jednotlivé druhy přicházely postupem času a pak, když už lidé věděli, že se specializuji na aratingy, mi sami dávali vědět. Na základě těchto informací jsem si vybíral. Jedno vím jistě: dnes bych už určitě nekupoval žádného ptáka na některé z našich burz. Buď bych to musel mít domluvené dopředu, že ty ptáky znám, znám chovatele a vím, odkud pochází, ale abych šel a kupoval si nějakého šestiletého, osmiletého nebo desetiletého ptáka naslepo, to v žádném případě.

Chov aratingů u nás není tak rozšířený jako jiné druhy papoušků. Čím si to vysvětluješ? Podobné to je s pyrury, a přitom amazoňani nebo amazónci jsou tu poměrně častí.

Aratingy jsou krásní ptáci, objevují se v našich chovech, ale většinou tak ve dvou, třech nebo čtyřech druzích. Lidem se líbí hlavně aratinga zlatý, to je takový líbivý papoušek, navíc hodně dobře dostupný. S aratingy se ale pojí problémy s hlukem, ne každý chce riskovat problémy se sousedy. Pokud chcete chovat aratingy, musíte mít vyřešenu otázku hlučnosti. Křičí sice i amazoňani, ale ti to dělají vesměs ráno, večer nebo před deštěm. Když cítí vodu, mají najednou poplach. Stalo se mi už několikrát, že jakmile spustili křik, do jedné nebo dvou hodin začalo pršet. Přitom bylo slunečno. Ale pak se zatáhlo a přišel déšť. Příroda je prostě mocná čarodějka.

Omezuješ nějak hluk aratingů tím, že bys je na noc zavíral do záletou a pouštěl je ven v nějakou rozumnou denní hodinu?

Od jara až do podzimu jsou ptáci otevření. Mají samozřejmě svůj zálet a výlet. Naučili se na noc schovávat do záletů, kde jsou i obslužné chodby a připravujeme jim tam krmení. Krmím je zevnitř. V zázemí jsou také hnízdní budky, takže spousta aratingů nocuje v nich. Ráno s příchodem prvních slunečních paprsků ptáci vylétávají do výletů a vítají nový den. Takže si křiknou, ale přes den jsou spíš zticha.

Nezdá se ti, že o aratingy není takový zájem, nejsou tak komerčně zajímaví, protože tolik nehnízdí a nemají třeba patnáct mláďat ročně jako rosely?

To nemůžu říct, ale ono to je hodně o kvalitě ptáků. Chovám třeba aratingu hnědohrdlého, nominátní formu pertinax pertinax, je to nádherný pták, který je sice zelený, ale má totálně oranžovou hlavu s prokreslením modré barvy. Jeden pár mi hnízdí třikrát ročně. Býval jsem z toho dost nervózní. Po několik let odchovávali patnáct mláďat za jednu chovnou sezónu. Tři snůšky po pěti vejcích, všechna plná, pět mláďat se vylíhlo a všechna byla odchována. Dlouhodobý průměr je u nich dvanáct až patnáct mláďat ročně. Už jsem si dělal starosti, co s tím budu dělat, že budu muset jezdit na burzy a postávat tam a pak se zase vracet s plnými přenoskami domů. Zatím se ale daří všechny odchovy udávat, spousta z nich končí u nás v republice, lidé o mě už vědí a sami volají, objednávají si ptáky. Pro mě osobně je ale dobrou vizitkou, že ptáky prodávám i do zahraničí. Do Holandska, Belgie, Anglie… Chovatelé o mě vědí nebo se doslechli, jezdí za mnou a to mě těší.

Několikrát jsi byl v tropech v jižní Americe. Obohatilo tě nějak, že ses byl podívat do přirozeného biotopu ptáků, které chováš?

Určitě. Při návštěvě Peru jsem ji ujasnil, že chci chovat jihoamerické papoušky. Uchvátilo mě to a musím se přiznat, že jsem tomu totálně podlehl. Teď jsem dostal nabídku, jestli nechci s kamarády odjet do Austrálie, ale bohužel, to není moje parketa. I když ten kontinent a příroda jsou hezké, v Austrálii jsem ještě nebyl, ale jakmile jsem odpověděl, že asi ne, hned mi bylo řečeno, že Bolívie by taky nebyla špatná. Tak se mi rozzářily zorničky, protože tam bych naopak jel. Pozorování velkých papoušků arů kanind a arů červenouchých ve volné přírodě by byl zážitek.

Nebojíš se odjíždět na takové dovolené, aniž bys měl kontrolu nad svým chovem tady doma?

Ve firmě mám deset lidí, přičemž dva jsou schopni mě zaskočit. Dokáží připravit krmivo a nakrmit. Můžu jim důvěřovat.

Aratingové sluneční (zlatí) mají ve voliéře zvoneček na hraní (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Aratingové sluneční (zlatí) mají ve voliéře zvoneček na hraní (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Když už jsme u krmení, jakému krmivu dáváš přednost?

Krmení je dost ožehavá záležitost, poměrně složité téma. Každý chovatel má na to svůj názor. Já jsem si ho vytříbil tak, že jsem postupně přestupoval na různá krmiva. Začal jsem jako každý druhý vlastním mícháním směsí. Jak se mi chov rozrůstal, přešel jsem na krmiva od Deli Naure, a teď jsem v úzkém kontaktu s Versele Laga. Již šestkrát jsem navštívil Loro Parque na Tenerife a tam jsem se také zajímal o krmiva a o velikosti krmných dávek. Krmí tam dvakrát denně, ráno v devět ptáci dostávají ovoce a zeleninu pouze v takovém množství, aby jim to stačilo na ten den. Odpoledne ve čtyři hodiny dostávali suché krmivo.

U kterých papoušků sis to ověřoval?

Konkrétně mě zajímali amazoňani, arové, prostě jihoameričtí papoušci. A opravdu, jak se tvrdí, dávají jím dvě polévkové lžíce suché směsi na pár. Ptáci jsou na to naučení, okamžitě se slétnou k miskám, během deseti patnácti minut sežerou dávku, která jim byla určena, a zase odlétnou. Samozřejmě v době hnízdění se krmné dávky zvyšují, ale mimo chovnou sezónu není nutné ptáky překrmovat. Někdy jsem se při návštěvách u některých chovatelů přímo zhrozil, že mají ve voliérách půllitrovou nebo litrovou misku a ta je plná slunečnice, ovsa, možná i pšenice, protože jeho bratr má několik hektarů polí a mají to zadarmo. Není to dobře, ptáci jsou pak přetučnělí.

Takže preferuješ značková krmiva.

Určitě ano, namíchané komerční směsi – už z toho důvodu, že jsou naprosto čisté, prošly filtry a UV lampami. Jestliže by tam byla nějaká choroba nebo cokoli jiného, tímhle ošetřením se to zlikviduje.

Krmíš granulemi?

Moc ne. Arům kupuji od Versele Laga namíchané krmení, kterým krmí v Loro Parque na Tenerife. Je určené i pro amazoňany a je v něm obsaženo určité procento granulí. Nic dalšího k tomu už nedomíchávám. Zkoušel jsem dávat granule i samostatně, ale ptáci na ně nejsou zvyklí. Nechci je to učit a přesvědčovat, jsou prostě zvyklí na semena. Neříkám, že je ve volné přírodě mají denně, ale když je neseženou, jdou spíše po ovoci, nějaká semena také mohou získat třeba ze šišek. Myslím si tedy, že to, co jim nabízíme, je nejlepší na trhu. Nemusím je umlátit kvantitou, dávám jim kvalitu. Někomu přijde drahé dát tisíc korun za pytel směsi, ale to je věc názoru. Podle mě, když nešetříme na kvalitě, ptácí nám to vrátí na odchovech, v dost vysokém procentuálním poměru.

A jak tedy sám krmíš? Jaký je poměr ovoce, zrnin, máčeného, zeleného?

Ovoce a zeleninu ptáci dostávají po celý rok. Mají opravdu hodně na výběr.

Fotili jsme tvoji přípravu krmení a je to opravdu procedura. Co všechno dáváš do směsi ovoce a zeleniny?

Základ tvoří jablka a mrkev. Pak dostávají hroznové víno, banány, granátové jablíčko, ananas, a ze zeleniny brokolici, salát, čínské zelí, prostě to, co je momentálně dostupné na trhu. Opravdu v hojném množství.

Co třeba citrusy? O těch se říká, že by se měly dávat s mírou.

Říká se, že by se neměly dávat vůbec, ale čas od času dáváme pomeranče a mandarinky. Je to jen maličké procento a dostávají je pouze amazoňani a arové. Aratingy je moc nemilují, mám to u nich odpozorované a nezkouším to. Vyhodili by to. Jinak máme zamraženo minimálně 100 až 150 kg černých jeřabin (arónií), které milují všichni ptáci. Také šípek, kukuřici v mléčné zralosti a další plodiny. Kukuřici v mléčné zralosti dáváme zjara, když už začíná hnízdní sezóna. Ovoce a zelenina je prvořadá věc pro všechny ptáky.

Preferuješ výhradně odchovy pod rodiči, nebo některá mláďata ručně dokrmuješ?

Vyznávám stoprocentní odchov pod rodiči. Při mé profesi není čas na to, abych se zabýval ještě umělým odchovem. Neříkám, že jsem to nikdy nedělal, také jsme to zkoušeli, ale opravdu na to není čas. Každý den vstávám v pět hodin ráno, abych byl na šestou v práci. Zhruba do osmé nebo půl deváté mi trvá příprava krmení (včetně nakrmení všech zvířat) a potom už se věnuji firmě až do odpoledních a někdy i večerních hodin. Z toho důvodu není šance dokrmovat nějaké odchovy uměle.

Jak ti v tomhle ohledu daří s velkými druhy arů? Ve voliéře jsme viděli mládě ary vojenského, to není určitě tvůj první odchov tohoto druhu…

To není, ary vojnské odchovávám asi šestý nebo sedmý rok. Ptáci jsou na to navyklí, vědí, kdy má přijít reprodukce, ale bohužel se pak dostávám do takového mlýnského kola, protože mi volá spousta lidí a kamarádů, že by se rádi přijeli podívat, ale já je nemůžu pustit k voliérám, protože mi ptáci hnízdí. Chovná sezóna mi začíná už v lednu a končí v říjnu. Prostoru pro návštěvy je proto málo. Samozřejmě se snažím každého chovatele přijmout, posedíme, ale bohužel ho nepustím k ptákům. Nechci je nějak uměle nutit ke změně návyků, že bych jim dával v určitou dobu máčené krmivo, aby přizpůsobili hnízdní dobu, jak bych potřeboval. Prostě to mají takhle nastavené, začínají hnízdit už koncem prosince a začátkem ledna.

Loňské mládě ary vojenského (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Loňské mládě ary vojenského (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Jak velcí arové snášejí kontrolu budek?

Velice těžko, téměř není možné k nim lézt.

Používáš v budkách kamerový systém?

Zatím ne, ale uvažuji o tom.

Chováš i vzácné ary červenoramenné poddruh cumanensis. Jak se ti s nimi daří?

Ara nobilis cumanensis je opravdu velký oříšek, a to nejen u nás, ale v celé Evropě. Mnoho chovatelů v Německu nebo Holandsku tyto ptáky chová a odchovává, ale žádné odchovy nejsou ochotni prodat. Dostat se k těmto ptákům je těžké. Sám jsem svůj pár získal takovým zajímavým způsobem. Čirou náhodou jsem navštívil chovatele tady u nás v České republice, kteří ani netušili, co mají ve voliéře. Mysleli si, že to je normální nobiliska, samičku cumanensis chovali se samcem nominátní formy. Když jsem jim to řekl, nabídli mi, ať jim tedy seženu jinou samičku nobilisky a že mi za ni dají tu svoji. Neváhal jsem ani vteřinu, do čtrnácti dnů byla samice u mě doma.

Kde jsi sehnal samce?

Přes dalšího kamaráda a dovozce Václava Ptáčníka. Sehnal kontakt do Rakouska, kde věděl o osmiletém samci. Oba ptáky mám už třetí rok, zatím nezahnízdili, ale v letošním roce to vypadá hodně nadějně, protože jsem jim slíbil, že jestliže nic neodchovají, tak půjdou. Mám na ně asi pět zájemců, kteří by po nich okamžitě skočili. Ale vypadá to velice slibně, začali se vzájemce probírat, krmit, jsou stále u sebe, lezou i do boudy. To je velice kladná zpráva, takže se těším a uvidím, jestli to povede k úspěšnému odchovu.

Podobné zkušenosti má i řada dalších chovatelů, „cumanensisky“ jim nezahnízdí hned. Nedávno jsme navštívili Karla Hansala, ten je má také tři roky a už dvě hnízdění mu skončila špatně, protože ptáky vždycky něco vyrušilo.

Ano, o tomto problému vím, s Karlem Hansalem se dobře znám. Jeho páry znám od chvíle, kdy si je dovezl z Rakouska. Jsou to nádherné páry, ale bohužel se ještě odchovu nedočkal. Očekává, že to bude snad letos, ale bude záležet na tom, zda mu zase zemědělci nezačnou jezdit v noci s traktory vedle voliér. Je to složité. Přitom nobiliska se množí poměrně dobře. Mám i nominátní formu, od které odchovávám každý rok tři mláďata, opět pod rodiči. „Cumanensisky“ jsou ale něco úplně jiného, přitom to je stejný druh ptáka. Drobný rozdíl je pouze ve velikosti a bílé horní čelisti zobáku.

Co amazoňani rudoocí, které máš taky v chovu?

To je taky takový oříšek, ale bohužel jsem se dostal do situace, že budu muset zrušit kompletní chov amazoňanů. Už z toho důvodu, že musím rozhodit aratingy žluté, jak jsem říkal na začátku. Tam, kde teď chovám amazoňany, což je nějakých deset nebo dvanáct voliér, uvolním místo pro chov malých arů. Rozšířím ho ještě o nějaké nové druhy, a půjdou tam taky velcí aratingové. Waglery, mitraty, červenolící – aby i tito ptáci měli možnost lepších podmínek, než jim poskytuji nyní. V menších voliérách ponechám menší druhy aratingů jako zlatočelé, oranžovočelé, tmavohlavé a další.

Jaké další malé druhy arů si plánuješ pořídit? Už jsme viděli marakány a ary horské.

Arové horští jsou úžasní ptáci. Přijel ke mně známý, měl jsem tady loňský odchov samce ary vojenského. Líbil se mu, ale chtěl ho vyměnit za aru horského. Ptal jsem se, kolik bude doplatek, ale nabízel kus za kus. Okamžitě jsem do toho šel a byl to opět velice dobrý obchod. Ale teď nastal problém: samců arů horských je neuvěřitelně moc, i u nás v republice, ale samici aby člověk pohledal. Během měsíce se ale čistě náhodou podařilo sehnat čtyřletou samici z Loro Parque. Byla nádherná, samec je taky úžasný, okamžitě spolu začali harmonizovat, chodit do boudy, ale nastaly problémy s jejich přihlášením u úřadů. Trvalo čtyři nebo pět měsíců, než jsem dal papíry dohromady.

Zamluvili jsme, které další malé ary plánuješ chovat. Co třeba arové žlutokrcí?

Arové žlutokrcí mi byli také nabídnuti, ale uchvátili mě arové malí. Už na ně mám tak trochu políčeno. A mám nádherný pár arů červenouchých, které jsem dovezl opět z Loro Parque. Někteří chovatelé dovozy z Tenerife moc neuznávají, protože ptáci přicházejí z jiných klimatických podmínek. Mohu říci, že několik párů ptáků mám přímo z Loro Parque a nemůžu si na ně stěžovat. Samice ary marakány, která pochází z Tenerife, mi začala odchovávat už ve dvou letech. Každý rok mi tento pár odchová tři mláďata. Někdy nastane i situace, že se ti ptáci podnesou, tzn. udělají snůšku brzy zjara, pak to v průběhu roku – v červnu, červenci – zopakují, takže za chovnou sezónu odchovají od tří do šesti mláďat. Naprosto sami. Prostě jsou to úžasní ptáci. Můj názor na dovozy z Tenerife je tedy kladný. Jsou důležité i kvůli změně krve. Když jsem si dovezl ary červenouché, musel jsem Loro Parque udávat přesnou adresu chovu, kde budou ptáci umístěni, kvůli genetické knize, kterou si vedou na Tenerife.

"Síň slávy" u Zdeňka Vandělíka (Foto: Jan Sojka. Nová Exota)

„Síň slávy“ u Zdeňka Vandělíka (Foto: Jan Sojka. Nová Exota)

U arů červenouchých má řada chovatelů obavy z dilatace žlaznatého žaludku, kterou tento druh trpí nejvíc z celého rodu.

Já jsem se s tím bohudík nesetkal. Myslím si ale, že to je problém u více druhů ptáků.

Řešil jsi někdy u nějakých ptáků, které sis dovezl, nějaký závažnější zdravotní problém? A teď nemyslím škubání peří, které jsme už probírali.

Zatím jsem tento problém neřešil. Myslím si, že jakýkoli zdravotní problém jakéhokoli chovance u jakéhokoli chovatele je vždycky velký průšvih.

Pojďme k tvému chovatelskému zařízení. Při stavbě voliér jsi využíval hodně dřevo. To je u chovatelů jihoamerických druhů dost neobvyklé.

Ke dřevu mám blíž než někteří chovatelé, protože s ním pracujeme. Svoje chovatelské zařízení jsem už dvakrát nebo třikrát předělal, než jsem dosáhl určité dokonalosti. Všechny zálety jsou dřevostavby, samozřejmě odizolované, vytápěné a výlety jsem kvůli dravějším jihoamerickým druhům papoušků dělal v kovu.

Je zajímavé, že přesto, že jsou konstrukce ze dřeva, není vidět, že by to zařízení bylo poškozené.

Není, ale musel jsem volit takové materiály, které budou vyhovovat pro danou věc, tedy chovu papoušků, a nedat jim šanci okusu na stěnách. Václav Ptáčník mi říkal, že se ptákům z Tenerife u mě tolik daří právě kvůli dřevostavbě voliér, protože teplo a vlhkost v ní je úplně jiná, než kdybych to postavil z cihel a betonu. Na druhou stranu je pravda, že ať přijedu k jakémukoli našemu chovateli, vesměs má zděné voliéry. Jde o studené, syrové stavby. Podle mě to není pro ptáky to pravé.

To chápu, na druhou stranu se říká, že dřevo není dobré kvůli parazitům, špatně se takové voliéry dezinfikují a když se vyskytne nějaká nemoc, obvykle se musí dřevo zlikvidovat.

Tento problém pomíjím, protože zatím žádný nemám. Je pravda, že dezinfikujeme prostředkem F10 od paní doktorky Vaidlové, který aplikujeme dvakrát ročně vždy na jaře a na podzim. Tedy před hnízděním a na konci hnízdní sezóny. Přes rok to děláme, jen když je to nutné. Je to dobrý přípravek, protože není škodlivý ani pro ptáky s dýchacími potížemi. Jejich léčba se tedy může provádět i inhalací tohoto prostředku.

Kromě toho, že jsi chovatel, stal ses také chovatelským činovníkem. Jsi jednatelem Klubu přátel exotického ptactva (KPEP), pořádáš každoroční chovatelská setkání v Kozovazech, dříve v Jirnech. Jak ses k tomu dostal? Nebije se tahle činnost s chovatelstvím?

Nejsem typem člověka, který by vyhledával nějaké funkce. Jdu spíš za svým cílem, než bych někde vysedával po schůzích nebo konferencích, to mě nebaví. Člověk se tomu ale nevyhne. V minulosti jsem byl členem Českého svazu chovatelů, už od svých osmi nebo devíti let, kdy jsem choval zdrobnělé a zakrslé slepice, holuby a králíky. Pak jsme chovali jako rodina kožešinová zvířata, měli jsme stříbrné lišky, takže pořád mě to táhlo k tomu dělat něco se zvířaty. Díky svým známostem jsem se dostal k chovatelům z Klatov a stal se členem jejich spolku. Každý měsíc, když to dají okolnosti a je čas, se tam snažím jezdit.

Z Čelákovic to je poněkud z ruky, ne?

Ano, je to 170 km tam a dalších 170 km zpátky, ale naplňuje mě to a těší, protože se tam vidím s lidmi, které mám rád. Máme si co říct. Pa jsem začal u nás v Jirnech pořádat VIP setkání chovatelů papoušků, ale po šesti ročnících, kdy jsem pořád musel přemlouvat lidi, aby přijeli a že to nedělám pro sebe, mě to přestalo bavit a chtěl jsem s tím skončit. Přišel za mnou ale Ladislav Žoha, tehdy místopředseda a jednatel KPEP, že by bylo škoda ničit takovou tradici, a ať vstoupím do KPEPu, že ta setkání budou organizovat.

Jak vlastně vznikla myšlenka těchto VIP setkání?

Přišli jsme na ni při jedné z návštěv Tenerife s Josefem Nožičkou a Lubošem Pavlechem. My jsme založili setkání v Jirnech a Luboš Pavlech v Kálnici na Slovensku. V Jirnech jsme pak bohužel museli skončit, protože mi neúměrně zvýšili nájem, ale myslím si, že Kozovazy, kam jsme ta setkání přestěhovali, jsou víc než důstojnou náhradou. Servis je tam na vysoké úrovni, parkování, ubytování, restaurace včetně přednáškového sálu.

Pořádání VIP setkání chovatelů tedy převzal KPEP, ale ty ses stal jeho jednatelem.

Asi po třech měsících po mém vstupu do KPEP jsem se dozvěděl, že jsem byl navržen na jednatele klubu. A byl jsem zvolen. Potom vznkla Asociace chovatelů exotického ptactva (ACHEP) a do té jsem také vstoupil. Myslím si, že tato organizace má chovatelům co nabídnout. Někteří lidé si stále neuvědomují, co jim ACHEP přináší. Že jim může pomoci, když budou mít problémy s kontrolou, se sousedem, s čímkoli.

Celá řada chovatelů má velmi odtažitý vztah k vystavování ptáků. Ty jsi velká výjimka, pravidelně zapůjčuješ papoušky na řadu výstav. Co tě k tomu vede?

Spousta kamarádů se mě ptá, proč dávám ptáky na výstavy a jestli se nebojím, že si přivezu nějakou nemoc. Že to je riziko. Ono to riziko samozřejmě je, ale jestliže člověk něco dělá na určité úrovni, měl by se podle mě také veřejně prezentovat. Není to o tom, že by se chovatel měl vychloubat, že na to má peníze. Vezměme si třeba Ladislava Grodu: to je několikanásobný mistr světa a Evropy u výstavních andulek. Celá Evropa nám ho závidí, a Český svaz chovatelů, za který nás ve světě reprezentuje, měl problém mu proplatit i pitomý cesťák na šampionát. Přitom reprezentuje celé české chovatelství, český stát. To je smutné.

Takže vystavuješ proto, že chceš prezentovat chovatelství jako takové.

Ano. Nemám se za co stydět, nemám co schovávat. Vždyť je to hezké, když se někdo něčím pochlubí.

Jak vybíráš ptáky, které vystavíš? Předpokládám, že nejde o chovné páry.

Spíš preferuji vystavování odchovů a nebo lichých ptáků. Bráním se vystavování chovných párů, protože si myslím, že by tím byla narušena psychika zvířat. Jsou to spíš mladé kusy, nebo ptáci, kteří ještě neodchovali, ale mám i zkušenost, že když jsem před lety vystavoval na Exotě v Olomouci amazónky, dali se mi tam dohromady a tři měsíce po návratu domů zahnízdili.

Zdeněk Vandělík pravidelně vystavuje svoje papoušky na Exotě v Olomouci, Exotice v Lysé nad Labem, výstavách KPEP v Botanické zahradě v Praze a klubové výstavě v Klatovech (Foto pro Ararauna.cz: Tomáš Kubelka)

Zdeněk Vandělík pravidelně vystavuje svoje papoušky na Exotě v Olomouci, Exotice v Lysé nad Labem, výstavách KPEP v Botanické zahradě v Praze a klubové výstavě v Klatovech (Foto pro Ararauna.cz: Tomáš Kubelka)

Když dovážíš ptáky zpátky z výstavy, dáváš je do karantény kvůli případné nákaze, nebo to neřešíš?

Ne, jdou zpátky do svojí voliéry. V dnešní době se alespoň u těch dvou našich největších výstav – Exoty Olomouc a Exotiky v Lysé nad Labem – klade hodně velký důraz na hygienu. To je dost podstatná věc z hlediska prevence. Já sám můžu tvrdit, že mám absolutně zdravý chov, ale o dvě klece vedle to může být jinak. K takovým problémům ale dnes už nedochází. Na akcích, kterých se zúčastňuji, je veterinární stránka opravdu na vysoké úrovni.

Máš nějaké svoje chovatelské krédo? Co bys vzkázal začínajícím chovatelům?

Vždycky jsem si myslel, že budu mít nějakého nástupce. Mám dvě dcery, ale ani jedna nemá sklon k chovatelství. Starší dcera vystudovala hudební konzervatoř v Praze a Janáčkovu akademii v Brně. Ta mladší studuje medicínu na Univerzitě Karlově v Praze. Starší dcera mě loni udělala dědečkem. Pyšním se vnučkou. Není vnuk, nebude nástupce… Ale když mi volali z porodnice, že to je holka, ujišťovali mě, že to bude chovatelka. Tak jsem řekl, že až jí bude rok, mám pro ni už dárek. Připravuji voliérku, kde začneme se zebřičkami, astrildy a podobně. Začít se dá v každém věku. Každý člověk, který má rád přírodu, a speciálně opeřence, může začít s chovem kdykoli, nikdy není pozdě. Důležité je, že to tomu člověku udělá radost.

Rozhovor vznikal ve spolupráci s časopisem Nová Exota, kde vyšel v čísle 4/2014

1 komentář

  1. Petr napsal:

    Opět krásný článek. Děkuji za něj. V poslední době se mi čím dál více líbí množství zajímavých informací obsažených v typech těchto článků.
    Pokud bych mohl poprosit, jestli by bylo možné něco více psát o konstrukcích voliér jaké používají chovatelé (materiály, krmné pulty, pletivo, dvířka výletů, nějaké vychytávky atd.). Myslím si, že tyto informace by uvítali asi všichni co budují či předělávají chovatelská zařízení.
    Děkuje a zdraví
    Petr

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..