Karl Hansal: Chovatelství nesmí být o výdělku. Jak začnete počítat, je to špatně

Karl HansalPřed lety jako první v Rakousku odchoval papoušky timorské a aymary citrónové. Poté se přestěhoval na jižní Moravu ke Znojmu a vybudoval si řadu prostorných voliér, nad jejichž rozměry by nejeden český chovatel žasl. Pořídil si do nich velké papoušky a začal se věnoval chovu kakaduů, arů i amazoňanů. Nezanevřel ale ani na „Austrálii“. Vždy však volí druhy, které jsou méně dostupné a nedaří se je příliš rozmnožovat. Karl Hansal má zkrátka rád výzvy, ať už jde o chovatelství, nebo stavbu nového rodinného domu, do které se před 16 lety pustil v požehnaném věku 55 let.

Jak se vám to vlastně přihodilo, že jste se z Rakouska přestěhoval do České republiky? Obvyklý směr stěhování byl opačný.

Přiženil jsem se. Jsem tu už šestnáct let, postavili jsme si tu dům. Jako obchodník s melasou pro cukrovary jsem toho procestoval poměrně hodně, takže stěhování pro mě nebyl problém.

S chovatelstvím jste ale začínal už v Rakousku. To jste si potom stěhoval papoušky přes hranici na Moravu?

V Rakousku jsem neměl tolik papoušků jako tady, asi patnáct voliér. Stěhovat je na Moravu bylo dost náročné, hlavně administrativně a taky na poplatcích. Jenom clo představovalo pěkný ranec. O tom by se dala napsat celá knížka.

V čem to bylo tak komplikované?

Jednou jsem dojel na hraniční přechod v Mikulově s dodávkou plnou ptáků, a nepustili mě na druhou stranu. Údajně jsem neměl v pořádku všechny doklady. Musel jsem tu cestu absolvovat ještě jednou.

A kde jste bydlel v Rakousku? Bylo to aspoň blízko hranic?

Ano, vedle Laa an der Thaya (hned za hranicí s Českou republikou, pozn. red.).

Takže jste to na Moravě znal.

Ano, docela dost.

Jaké byly vaše chovatelské začátky v Rakousku, s čím jste začínal?

Nejdřív s andulkami, to mi bylo deset let. Měl jsem i zebřičky.

Chovatelství vás napadlo jen tak, nebo vás k němu vedl někdo z rodiny? Měl jste nějaký chovatelský vzor?

Ne, v rodině jsme chovatelství neměli. Jako kluk jsem ale pořád chodil do lesa, hledal jsem tam hnízda ptáků a moc mě to bavilo.

A kdy se to zlomilo z chování andulek k velkým papouškům a voliérám?

První andulky jsem dostal v osmi letech. Měl jsem na ně klece, které měly pletivo nabarvené zelenou barvou. Ta barva byla jedovatá, andulky ji sežraly a druhý den pochcípaly. Tak začal můj chov papoušků. Je to už šedesát let, jedna andulka tehdy stála 30 šilinků. To nebylo málo peněz. Potom jsem musel dlouho čekat, než jsem si našetřil na nové, protože rodiče neměli moc peněz.

S chovem velkých papoušků jste začal až u nás v České republice?

V podstatě ano, v Rakousku jsem z velkých druhů choval jenom kakaduy růžové. A také jsem tam začal chovat papoušky timorské. Odchoval jsem je jako první v Rakousku, stejně jako aymary citrónové. Dřív to nebyl tak častý druh papouška.

Podle čeho si vybíráte, jaké druhy papoušků budete chovat? Všimnul jsem si u vás zajímavé kolekce australských papoušků, ale také jihoamerických arating, amazoňanů a arů.

Není to žádná sláva, mít tolik papoušků pohromadě, zkuste si je jenom krmit. Denně mi to zabere tři hodiny. Ale myslím, že se nikdy nestane, abych chov omezoval.

Někteří chovatelé se specializují třeba jenom na kakaduy, nebo jenom na amazoňany, u vás je od každého něco.

Dřív jsem se zaměřoval hlavně na australské druhy, protože ty jihoamerické byly nedostupné. Později se už daly sehnat, tak jsem si je pořídil, ale ty australské jsem si už nechal.

Na české poměry máte nezvykle prostorné voliéry. Třeba arům horským a marakánám dopřáváte prostor, který by s přehledem stačil pro chov arů hyacintových. Proč jste volil takovou velikost?

To jsou německé normy pro velikost chovných voliér. Škoda, že jsem je nemohl mít dříve, mohl bych si některé druhy papoušků pořídit už před lety. Ale myslím si, že nikdy není pozdě. Nevím, zda znáte citát J. F. Kennedyho o zahradníkovi francouzského maršála Lyauteyho. Ten maršál svého zahradníka požádal, aby zasadil strom. Zahradník namítnul, že daný druh stromu roste velice pomalu a potřebné výšky by nedosáhl ani za sto let. Na to maršál Lyautey odpověděl, že v tom případě nesmí ztrácet čas a strom vysadit ještě dnes odpoledne. Já jsem si dřív také nemyslel, že dokážu postavit druhý dům, když už mi bylo 55 let. A už v něm bydlíme šestnáct let.

Papouškům zřejmě velké voliéry svědčí, musí mít výtečnou kondici.

Ano, a myslím si, že to hodně přispělo k tomu, že nám zahnízdili teprve roční kakaduové růžoví. U menších voliér by k tomu určitě nedošlo.

Pohled do obslužné chodby u největšího komplexu voliér Karla Hansala (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Pohled do obslužné chodby u největšího komplexu voliér Karla Hansala (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Podobně to měl i Petters, tomu také zahnízdili roční kakaduové růžoví ve velkých voliérách. Jednoho dne přišel k voliéře a místo dvou ptáků napočítal tři. Vůbec to hnízdnění nezaznamenal, viděl až odchované mládě.

Já taky ne.

Manželka: Jednou jsme takhle našli i mládě papouška červenokřídlého, o kterém jsme také netušili.

Takže manželovi s chovem pomáháte?

Manželka: Už ne, zjistila jsem totiž, že mám alergii na ptáky. Pořád mi nebylo dobře, lékaři mi potom zjistili, že mám alergii na ptačí trus. Venku jim občas vyměním vodu, ale dovnitř do voliér nechodím. Dřív mi to tak nevadilo, ale pak jsem se začala ve voliérách dusit.

Jste známý tím, že odchováváte papoušky timorské. Jak dlouho je vlastně máte?

Pětadvacet let. Šlo o první importy z Indonésie. V Salzburgu byl jeden importér, který dokázal dovézt úplně všechno. Kakaduy přilbové, papoušky žlutoramenné, prostě všechno. Papoušci žlutoramenní tehdy stáli šest tisíc marek. Papoušci timorští vyšli na tři sta marek za kus. Měl deset kusů, ale byli to samí samci. Šlo o mladé ptáky, takže některé prodával jako samice. Rok poté se mi podařilo jednoho ptáka vyměnit za samici. Byla ale nemocná, strašně jí vystupovala prsní kost. Hned jsme jí podali penicilin a dostali jsme ji z toho. Od ní jsem měl vůbec první odchov, ale až šest let poté. Tehdy jsem měl menší voliéry, na šířku metrové a dlouhé čtyři a půl metru. V těch mi nic neodchovali, podařilo se to až v nových, širokých dva a dlouhých osm metrů. Dal jsem jim tam dva metry vysokou kmenovou budku. V té zahnízdili. Dokonce v zimě, bylo mínus pět stupňů.

Takže kopírovali hnízdní období v Indonésii.

Ano.

A teď už hnízdí jinak? Musíte mít už několikátou generaci…

První pár mi žil 26 let. V tomhle stáří ještě měli i vajíčka. Starší ptáky jsem pak prodal do Německa, hodně papoušků timorských je tam z mého chovu.

Ten importér ze Salzburgu věděl, že vám prodává papouška timorského, nebo to netušil?

Věděl, přede mnou za ním přijeli Němci a hned si chtěli brát 60 ptáků.

Teď už papouškům timorským nedáváte dlouhé kmenové budky? Ve voliérách jsme viděli klasické dřevěné.

Ne, teď už mají normální budky, metrové. Sem tam zahnízdí i v kmenové budce, ale jeden pár mi v dřevěné boudě odchovává každý rok tři mladé.

Takže už tam došlo k určité domestikaci.

Ano, ale samci jsou pořád ještě hodně divocí.

A začátek hnízdné sezóny se jim už posunul na jaro?

Ano, hnízdí už na jaře. Už je to lepší.

Kromě papoušků timorských se specializujete i na chov papoušků žlutoramenných. Kdy jste se k nim dostal?

Před čtyřmi nebo pěti lety. Daří se je odchovávat, jen je třeba zvolit správné krmení. Potřebují hodně mléčné kukuřice, když hnízdí.

Přes léto je chováte ve venkovních voliérách a na podzim je dáváte do klecí v suterénu. Kdy je přesouváte?

Dřív začínali hnízdit poměrně brzy, takže jsme jim začali přitápět v budkách. A taky, když už to o těch párech vím, radši je přesouvám dovnitř dříve, aby mohly zahnízdit v zimovišti.

Jak funguje to topení do budek? To je nějaká fólie?

Jde o parádní zlepšovák z Německa. Fólie, která se zahřívá na 20 stupňů, a tuto teplotu nejde nijak regulovat.

A ta se dá přímo do budky? Není tam potom problém s vajíčky, není to na ně moc horké?

Fólie se nesmí dávat v době, kdy jsou v budce vajíčka, ale až po vylíhnutí mláďat. Samice na nich totiž sedí pevně maximálně pět šest dní, potom už vylétává na delší dobu ven. V tu chvíli je možné tam tu fólii dát a zapnout.

A kde přesně je v té budce fólie umístěná? Ve dvojitém dnu? Nebo pod podestýlkou?

Nejdřív je fólie a na ní jemná kůra, teprve na ní jsou mláďata. Kůru dávám do všech budek u všech ptáků, je to vynikající věc. Jde o vrstvu silnou dva až tři centimetry.

Takže papoušci žlutoramenní jsou hodně citliví na teplo.

Ano, mláďata by se nachladila, když od nich samice odchází tak brzy.

Jak vás vlastně napadlo, že si pořídíte zrovna papoušky žlutoramenné?

Líbí se mi, a hlavně není moc chovatelů, kterým by se je dařilo odchovávat. Byla to pro mě výzva.

Papoušků, které se příliš nedaří odchovávat, máte víc. Zmíněné papoušky timorské, ale i ary červenoramenné amazonské (cumanensis) a další.

Ano, zajímají mě druhy, které se moc nechovají a pokud ano, nedaří se je rozmnožovat. Je to pro mě zajímavé.

Máte i papoušky žlutokřídlé, kteří jsou příbuzní a hodně podobná žlutoramenným, ale mnohem častější?

Ne, ty nemám. Stejně jako jsem nikdy nechoval normální australské papoušky červenokřídlé.

Takže držíte čistou druhovou linii. U papoušků žlutoramenných je málo samic, někteří chovatelé to potom řeší tak, že k samci dají samici papouška žlutokřídlého.

Dříve se takové věci stávaly častěji. On je problém i v tom, že sice máte ptáky stejného druhu, ale musí vám harmonizovat a jít do toku ve stejný čas. Měl jsem jeden pár, kde se ptáci v toku nesešli, samice pak snášela čistá vejce.

V čem byl problém? Je to jako u rosel černohlavých, že existují ptáci, kteří hnízdí na jaře a druzí, co hnízdí na podzim?

Ano. Znám jednoho chovatele, co řešil stejný problém, u papoušků žlutoramenných měl pořád čistá vejce. Ptáci se mu prostě nesešli do toku.

Mládě amazoňana žlutoramenného (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Mládě amazoňana žlutoramenného (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Dokrmujete nějaká mláďata, nebo dáváte přednost odchovu pod rodiči?

Manželka: Některé dokrmujeme, dělám to já. Ale papoušky žlutoramenné ne. Spíše žaky, většinou i kakaduy růžové, protože samice není moc spolehlivá a nekrmí.

Takže manželovi přeci jenom pomáháte.

Manželka: Takto ano, když jsou mláďata zavřená v inkubátorech a já je jenom krmím. To mi nijak nevadí. Nebo když manžel někam jede, normálně krmím i ostatní ptáky.

Ručně jsem dokrmoval dříve, před padesáti lety. Agapornise.

A čím jste je krmil?

Měl jsem mlýnek na mák, a v tom jsem mlel krmnou směs a dokrmoval je. Bylo v ní třeba konopné semínko. Mám z té doby ještě fotku s deseti mláďaty agapornisů na hlavě.

Dnes už se koupí instantní dokrmovací směs a není s tím skoro žádná práce. Dokrmujete lžičkou, neb stříkačkou?

Manželka: Krmila jsem lžičkou i stříkačkou. Když ale máte nakrmit deset ptáků, lžičkou by to bylo hrozně pomalé. To bych dokrmila posledního a mohla bych rovnou začínat další kolo. Stříkačku jim dávám do koutku, aby si to krmivo jedla sama. Sondou přímo do žaludku nekrmím, nelíbí se mi to. Zdá se mi, že takový papoušek je potom chudák. Ale chápu, že když je těch ptáků opravdu hodně, ušetří to čas.

Ale jinak dáváte přednost přirozenému odchovu pod rodiči?

Rozhodně. To je stejné jako s barevnými mutacemi. Nakoupíte nějakou novou za obrovské peníe a za dva roky z toho už nic není, cena neuvěřitelně padne.

Mutacím tedy neholdujete, jak jsem pochopil…

Ne, myslím si, že se chovají hlavně kvůli výdělku. Před lety jsem byl u chovatele v Holandsku, který odchoval jako první modré princezky. Měl už dvanáct párů, a prodal je, až když odchoval šedesát mladých. První byli velmi drazí, ale jakmile se to dostalo k více chovatelům, cena rychle spadla. Na začátku se platilo 10 tisíc marek za kus.

Jak se vám daří s amazonskými ary červenoramennými – cumanensis? Ti jsou v českých chovech dost vzácní.

Doufám, že letos se nám konečně zadaří. Jeden pár mám od chovatelů z České republiky a druhý z Německa. Dvakrát už měli snůšku, ale vždycky se něco stalo a přišli jsme o ni. Při hnízdění potřebují absolutní klid. Bohužel se pokaždé něco přihodilo, samice slezla z vajec a ta vychladla.

Manželka: Vždycky se to stalo v noci. Jednou kousek od nás vysadili les, kde se usadily sovy. Ty nám létaly okolo voliér a dělaly problémy. Už tu nejsou, nebo si na ně ptáci zvykli. Dřív ale strhávaly ve voliérách povyk, vystrašily i našeho psa, takže jsme pokaždé vyděšení vyletěli z postele. Podruhé jsme přišli o snůšku, když zemědělci nestíhali žně a začali sekat obilí o půl jedné ráno. To jsme si mysleli, že na poli přistálo ufo. Hrozně moc světla, měli jsme osvícenou celou zahradu, rachot… Dojeli i s traktorem a rovnou dělali ze slámy balíky… Takže bylo jasné, že ze snůšky nic nebude.

A jak jste to řešili?

Maželka: Nijak, protože ten zemědělec je náš kamarád, taky chovatel. Neuvědomil si to, omluvil se nám.

To jsme měli v budce dokonce už mladé, ale přišli jsme o ně.

Manželka: Takže když se nestane nic hrozného, letos by se mohlo zadařit. I předchozí zničená snůška byla oplozená.

Takže tyto ary nemáte nějak moc dlouho?

Asi tři, čtyři roky.

Mezi českými chovateli jde o velkou raritu, hodně lidí je shání.

Manželka: Ano, spousta lidí nám neustále volá, zda už máme mladé, že by je chtěli koupit.

Když se zajímáte o takové vzácné nebo málo chované druhy, které se příliš nedaří rozmnožovat, na co máte políčeno teď? Máte nějaký vysněný druh?

Je mi dvaasedmdesát let, tak co asi tak ještě stihnu?

Manželka: Já myslím, že i kdyby chodil o berlích, bude pořád chodit krmit ptáky, takže…

S Karlem Hansalem před voliérami pro menší druhy arů (Foto: Jan Sojka, Nová Exota)

S Karlem Hansalem před voliérami pro menší druhy arů (Foto: Jan Sojka, Nová Exota)

Dřív jste choval kakaduy havraní, k těm se neplánujete vrátit?

Manželka: S nimi to bylo těžké. Vlezla jsem k nim do voliéry, a samec chtěl mně a ne samici, tak jsme je museli dát pryč. Samec pořád prahnul po mně. Byl takový, že ho zajímali všichni ostatní, jenom ne samice.

Byl to domácí mazlíček, takže byl nesmysl ho dávat do chovu. To bychom ho mohli chovat dvacet let a neměli bychom od něj žádné mladé. Myslím si, že někteří chovatelé schválně mláďata ochočují, aby pak nebyla úspěšná v chovu. Protože chovuschopných ptáků je málo.

Takže je schválně zvykají na lidi?

Ano, dělají z nich domácí mazlíčky. Od takových ptáků nikdy nic neodchováte. U černých kakaduů určitě ne.

Manželka: Slyšela jsem také, že mláďata od černých kakaduů je dost obtížné ručně dokrmovat. Byli jsme v Rakousku u jednoho chovatele, a jeho manželka mi říkala, že mládě kakadua černého dokrmuje devět měsíců.

Tak dlouho?

Manželka: A ještě nám ukazovala, co všechno mu musí dávat, takže mě úplně odradila. Říkala nám, že u takového ptáka ani neriskují odchov pod rodiči, mláďata pokaždé odebírají a dokrmují ručně.

A co třeba kakaduové palmoví, ti vás nelákají?

Manželka: Když jsme si pořizovali kakaduy černé, rozhodovali jsme se mezi nimi a kakaduy palmovými. Nakonec jsme si vzali kakaduy černé, ale asi jsme měli koupit palmové…

Byla to chyba, protože ten pár kakaduů palmových, který jsme mohli koupit, u nového majitele každý rok odchovává mladé.

Manželka: Ale tři čtvrtě roku ručního dokrmování je hrozně dlouhá doba.

Tak ono asi nejde po celu dobu o dokrmování, dlouhý je spíš odstav.

Manželka: Co nám ukazovala žena toho rakouského chovatele, měla mládě celých devět měsíců u sebe v kuchyni. Na druhou stranu je pravda, že když ručně dokrmujeme mláďata kakaduů růžových, v určitém věku je vyhodím ven do voliéry, protože doma dělají hrozný nepořádek. Běhají za mnou po zemi, nechtějí být zavření kleci a řvou kvůli tomu jako praštění. Tak jdou do voliéry, už žerou sami, ale přesto křičí, protože chtějí ještě ručně dokrmit. Sem tam za nimi tedy ještě vlezu na nakrmím je.

Jan Sojka: Můj tchán to řeší tak, že mladé aratingy žluté hodí do voliéry k dospělému amazónkovi černotemennému. A mláďata vidí, jak amazónek žere a naučí se to od něj.

Manželka: To je nejlepší, když je více ptáků pohromadě a mláďata mohou vidět, jak ostatní žerou. Rychleji se to naučí. Taky to tak děláme. Když už některé mládě umí samo žrát, dám k němu mladší a oni to od něj okoukají. Dokonce jim to i sama ukazuji, jak se má žrát.

Také je zajímavé, že mláďata se naučí žrát prakticky cokoli, co jim dáme, ale staří ne.

Manželka: Třeba koupíme ptáky, a ti vůbec nežerou mrkev. Staří kakaduové růžoví odmítají i jablko, nevezmou si nic. Mláďata by ale sežrala cokoli, co vidí, že jím i já. Ta by klidně sežrala i řízek.

Staří papoušci červenokřídlí nám vůbec nežerou piškoty, mláďata bez problémů.

Manželka: Ano, teď jsme jedno mládě od nich dokrmovali ručně, protože vedle na poli zase zemědělci hodně jezdili s traktory, tak jsme o něj nechtěli přijít. To mládě bez problémů žere piškoty i ovoce.

Krmíte i granulemi. Osvědčilo se vám to?

Kromě menších australských druhů je papoušci žerou hodně. I kakaduové růžoví. Možná, že kdybych australským nedal celý týden nic jiného, tak by si vzali. Jinak ne.

Někteří chovatelé granule nedávají, protože by je prý ptáci za žádných okolností nechtěli.

Manželka: Ze začátku je nechtěli ani naši ptáci, postupně si ale zvykli. Obyčejné granule ale nežrali, začali až ty barevné, voňavé ZuPreem. Ale trvalo to poměrně dlouho.

Ke granulím nás dovedl jeden náš známý, který nám tvrdil, že když dáme ptákům granule, budeme mít dvakrát tolik mláďat. Ale u něj to možná bylo tím, že papouškům předtím dával jenom suché krmivo, zrní. Proto se jim potom určitě vedlo lépe.

Zamluvili jsme, co byste si ještě chtěl pořídit… Takže černé kakaduy?

Ale jaké…?

Manželka: Já si myslím, že nám stačí to, co máme.

Ale některé voliéry máte prázdné…

Manželka: To ne, v nich pak budou mladí, jinak bychom je neměli kam dát.

Daří se vám současnými odchovy pokrýt náklady na celý chov? Nebo to je koníček, který musíte dotovat?

Manželka: Na sebe si ptáci určitě vydělají, a i něco navíc, ale nesmíme do toho počítat stavbu voliér.

Počítat nesmíte nikdy. Když počítáte, je to už špatné. Je jedno, co odchováte. Znal jsem v Rakousku jednoho veterináře, který chtěl chovat prasata. Počítal, že jedno prase bude mít deset selat, deset selat bude mít potom sto dalších selat, sto jich bude mít tisíc… A násobil to šilinky. Postavil si obrovský areál a za dva roky zkrachoval. Byl to veterinář, ale obchodu nerozumněl. Uměl jenom počítat.

Rozhovor vznikal ve spolupráci s časopisem Nová Exota, kde vyšel v čísle 3/2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..