Jan Potůček 
Když se řekne papoušek, řada laiků si představí mluvícího žaka. Talent těchto afrických papoušků k napodobání lidského hlasu, ale i různých zvuků, je opravdu vyhlášený. Kvůli němu si žaky pořizují i lidé, kteří absolutně netuší, o jak náročné zvíře jde. Ve třetím a posledním pokračování rozhovoru (první část zde, druhá část tady) s veterinářkou Ľubicou Nečasovou přicházíme k překvapivému závěru, že žakové, ačkoli jsou z velkých papoušků nejčastěji chováni jako domácí mazlíčci, v domácnostech často trpí a dožívají se jen zlomku věku, jakého by měli. Začněme ale nejdříve tam, kde jste skončili před týdnem: u krmiva.
Mezi chovateli se hodně diskutuje o granulích. Mají se jimi krmit papoušci, nebo ne?
Máme zde už tolik druhů granulí, že jsou mezi nimi už i méně kvalitní a kvalitnější. To je první věc, kterou je třeba rozlišovat. Kvalitní jsou například značky Nutribird, ZuPreem, Kaytee a Harrison´s. V maloobchodě je už dokonce větší nabídka granulí než zrninových směsí. Často je v tom ale třeba hledat komerci. To, že vám někdo na obal napíše, že dané granule jsou vhodné speciálně pro ary, nemusí být zase tak úplně pravda. Třeba u jmenovaného ZuPreemu mě velmi zklamaly granule Nuts Blend. Krásně voní po ořeších, ptáci je žerou, dokonce i takoví, co nejsou zvyklí na granule. Ale když si přečtete složení, ořechy to nevidělo ani z rychlíku. Přiznávají tam, že to je pouze umělé ořechové aroma. Zase na druhou stranu u Harrisona je všechno ekologické, biologické, ale myslím si, že cena už je taková, že to neodpovídá té kvalitě.
Zaslechl jsem, že když jsou granule barvené, mohou ptákům způsobit střevní problémy. Je to tak?
Ano, je to stejné jako u lidí. Ale například u NutriBirdu, alespoň jak je tam deklarováno, by měla být přírodní barviva, takže si myslím, že vůbec nevadí. U amerických granulí, když se podíváte na Kaytee nebo ZuPreem, už od pohledu nemohou být barvy přírodní. Sami výrobci přiznávají, že jsou umělé. Samozřejmě to může být problém. My třeba až teď u psů, kde je výzkum výživy mnohem dál, zjišťujeme, že spousta jedinců nesnáší obiloviny. Ale jakékoli, ani rýži. Že jim dělají takové potíže, které nejsou na první pohled zjevné, že by je opravdu neměli dostávat. Když je odbouráte, celkový stav zvířete se radikálně změní, až je to neuvěřitelné. A o tom jsme dosud vůbec nevěděli.
U ptáků si myslím, že tohle všechno teprve přijde, že jsme zatím v plenkách. I v Americe je o tom asi už mnohem větší povědomí, ale stejně: druhů ptáků je tolik, i papoušků, a jsou mezi nimi potravní specialisté, že si myslím, že jde o neřešitelnou záležitost. Nikdo nevymyslí granule, které by byly pro všechny ptáky. Ale rozhodně bych je doporučila jako doplněk krmiva. Vůbec si myslím, že potraviny ve výživě papoušků by měly tak nějak rotovat, abychom co nejvíc napodobili přirozené krmení a myslím si, že do toho patří i granule. Takže ne jako jediné krmení, to asi bohužel nefunguje. Doporučila bych to některým zaneprázdněným majitelům domácích mazlíčků. Těm, kdo mají jednoho ptáka, nechtějí se zabývat výběrem nebo krájením zeleniny, provádějí to třeba jenom o víkendu, přes týden většinou dají jenom granule. Tak mají jistotu, že nic nepokazí. Že trávení bude ptákům fungovat, a když se nepotřebuje reprodukovat, nelétá venku, je v teple, asi by to mohlo fungovat. Ale ve všech ostatních případech bych doporučila nějakou potravinovou pestrost, kdy má pták možnost určitého výběru.
Takže nic není stoprocentní.
Znám jednu studii, bylo to v chovu afrických papoušků rodu Poicephalus, a ta se zabývala výhradním podávání granulí značky Harrison´s. Chovatel měl k dispozici data a grafy, jak to vypadalo s úspěšností chovu před nasazením granulí a po něm. Nejprve krmil klasicky směsí zrnin, měl tam uvedeny počty odchovů od všech párů, po několik let je sledoval. Potom ptáky převedl na granule od Harrisona, a prví dvě sezóny byly hodně špatné. Ptáci přestali odchovávat, nebo měli málo mláďat. Pak to začalo zase stoupat a v konečném důsledku byly výsledky po nasazení granulí lepší, ale s tím, že během přípravy na sezónu přidával zrní. Podával tedy granule i zrní a v klidovém období jenom granule a jenom značky Harrison´s. To je jediný případ, kde máme zatím něco zdokumentováno. Ale jinak jsou údaje o výsledcích krmení granulemi tak sporadické, že vám pak někdo klidně řekne, že granule jsou pro ptáky antikoncepcí. Domnívám se, že to tak není, ale je potřeba je opravdu používat s rozumem.
Granule se teď začínají dávat i drobným exotům. Takže pro ty platí totéž?
Ano. Tam je to trochu složitější. Třeba u andulek si myslím, že granule jsou úplně výborné. Protože andulky hodně trpí na lipomy, lipidózu jater a úplně zbytečně umírají. Průměrný věk mých pacientů andulek, ne z chovu, ale těch jednotlivých po domácnostech, je tak šest sedm let, což je zhruba půlka doby normálního dožití. Kdyby majitelé začali andulku krmit tak, jak to doporučuji, tedy podle schématu rotace krmiva, která zahrnuje i granule, přes léto semena trav a různé přírodní věci, tak se ty andulky dožívají patnácti šestnácti let při plném zdraví. To samé se týká chovatelů výstavních andulek, ale tam je to neprůstřelné. Ty prostě nikdo nepřesvědčí, přitom doba přežívání výstavních andulek se pohybuje okolo tří až čtyř let. To je skutečně málo. A to by také šlo prodloužit i vylepšit.
A není to dané spíš geneticky, že už jsou tím šlechtěním natolik zdegenerované, že se prostě delšího věku nedožijí?
Ano, je to dané geneticky, ale když je budeme ještě krmit prosem… To je právě krásně vidět na těch obyčejných andulkách. Ta, která má dobrou genetickou výbavu, bude žít deset let i na prosu. Ale 70 procent ne, tam to nebude fungovat. Po několika letech takového krmení začnou problémy.
Jaké by tedy mělo být správné schéma krmení? Bavili jsme se, že nějaké zrniny, granule, ovoce, zelenina.
To bych nechtěla a ani to není možné takto vysvětlit. Mám zavedený takový systém, že ten, kdo má zájem, se u mě objedná na konzultaci, která trvá asi dvacet minut – podle druhu ptáka. Ale nejčastěji to probíhá u andulek, protože tam je to největší problém. Vysvětlím, dám jim vzorky, aby si to mohli vyzkoušet. Změnu je ale potřeba udělat šetrně, protože dospělou andulku tím můžete zabít. Tím, že ji necháte hladovět, když granule nechce jíst. Nezná je, vůbec je nepovažuje za krmení. Proto potřebuji vidět toho konkrétního pacienta, ideálně to zkombinovat ještě s vyšetřením stavu jater, protože když už tam je poškození jater tuky, které se ukládají hlavně v tkáni jater, je to ještě větší problém. Musí se to udělat hodně opatrně.
Jiná věc je, když si koupí někdo odstavené mládě, tam je to poměrně jednoduché a bezpečné. Takže je potřeba přesně doporučit, že tři dny budete dělat to a to, pak týden toto, všechno jim napíšu, a oni pak přijdou s tím, že to třeba vzdali, protože andulka se vztekala, pak už seděla na zemi smutná, tak jí prostě dali zrníčka a už to nechtějí opakovat. Pak třeba přijdou za půl roku s tím, že se jí objevil další lipom, otlaky na nožičkách a chtějí to zkusit znovu. Třeba se to povede napotřetí. Pak je další kategorie lidí, kteří to berou seriózně, udělají to napoprvé, a pak u toho zůstanou. A třeba už dřív měli andulku, a teď vidí, že to opravdu funguje, že pták je vitální, nemá lipomy, čili je to rozdíl.
U mazlíčkářů je poslední léta trend, že si stále častěji začínají pořizovat velké papoušky. Bez jakýchkoli zkušeností a znalostí, jenom si něco najdou na internetu a zaujme je to. Jak se na toto díváte? Máte z praxe zkušenosti, že se takoví lidé přijdou za vámi zeptat, co chov takového papouška obnáší? Nebo řešíte problémy, které už s papouškem nastaly?
Stává se to i to. Ale musím říct, že mám mezi svými zákazníky několik lidí, kteří si pořídili papouška podle obrázku, neměli žádné zkušenosti a stali se z nich úplně vzorní chovatelé. Ptákům se daří skvěle, takže vůbec nemusí být problém, že si ho pořídí na blint, že se jim líbí. Pak jsou další, kteří třeba zjistí, že zelenokřídlý ara v bytě 1+1 s dítětem nejde dohromady. Takže pak se snaží ptáka zbavit a třeba si pořídí něco menšího. Je to stejné jako u všech jiných zvířat. Je to o člověku a jeho přístupu. Ale jak říkám, hodně lidí, naprostí laici, jsou schopní dát tomu zvířeti takovou péči a porozumět mu takovým způsobem, že je to až k nevíře.
Kdesi jsme zaslechli, že se ale velkým papouškům coby domácím mazlíčkům v Česku zase tolik nedaří, že třeba žakové se dožívají mnohem nižšího věku, než by mohli.
Musím říct, že žaky asi řešíme z těch běžných papoušků asi nejvíc, a spousta jich umírá do pěti let života.
Je to dáno tím, jak se teď žakové ručně dokrmují a existují různé skupiny lidí, kteří se tím přímo živí?
Může to být, ale nikdy přesně nezjistíte, čím se to stalo. Ale podle mě 90 procent problémů způsobí až noví majitelé. A to ne úmyslně, oni to dělají s nejlepšími úmysly… Můj nejstarší pacient žako, u kterého je prokázaný věk, je čtyřicetiletý. Staršího osobně neznám. Patří paní, jejíž manžel působil jako diplomat v Africe, koupili si tam dvě mláďata na dokrmení a ty si pak přivezli sem. Jeden žako uhynul ve věku 38 let a druhý ještě žije. A pak znám případ amazoňana, kterému je 36 let. O starším opravdu nevím.
Ani o arovi?
Asi ano, ale tam už to jsou nedoložené údaje. Jedná se o údaj od majitele, který si to myslí. Ale k těm žakům: je obrovský problém v tom, že podle mě žako vůbec není vhodný jako domácí mazlíček. Opravdu jen minimum lidí a minimum žaků si sedne tak, že to funguje. Prostě je tam řada důvodů, které mluví pro to, aby si je lidi vůbec nepořizovali. Ovšem jejich popularita je daná tím, že se tento pták naučí mluvit. To je pro lidi určující. I u andulek to je prostě úplně zásadní, aby mluvila. Takže s tím nic nenaděláme, lidé si to nenechají vymluvit. Někteří poté, co už mají zkušenost s žakem, si pořídí něco jiného, protože zjistí, že to není ono, ale žako je i z hlediska výživy pták, který mimořádně inklinuje k určitému konzervativismu, což má v přírodě zřejmě opodstatnění. Určitě to bude mít nějaký smysl. I ta jejich povaha – mají neradi změny ve svém okolí, všeho nového se bojí. Myslím, že v přírodě je to asi před něčím chrání.
Další specifikum žaků spočívá v tom, že žijí v hejnech, kde určitě existuje nějaké hierarchické uspořádání. Takže když je pták osamocen, snaží se mít to hejno v rodině, kde žije, nebo se svým majitelem, a z čehož vznikají obrovské problémy, které jsou dané frustrací ptáka z toho, že majitel se chová určitým způsobem, který není vyhovující. Buď se pták snaží mít dominantní postavení, a to je mu zčásti umožněno, nebo je mu v tom bráněno, takže neví, na čem je. Proto se začne se škubat a jinak poškozovat. Nebo se mu umožní, že je na vrcholu hierarchie, ale celá rodina je pokousaná, není možno mu ostříhat drápy, žere jenom slunečnici, ovšem pták je spokojen. Nebude se nikdy škubat, je to v pořádku.
A pak je další skupina, kde se do toho pletou ještě pohlavní hormony, takže tam je jednak ten problém v hierarchii a k tomu ještě nějaké neuspokojené touhy, a to je neřešitelné. Majitele to samozřejmě mrzí, nechtějí mít oškubaného žaka, ale většina těch případů je mimořádně zapeklitých. Jednak je potřeba složité vyšetření, abychom se dopracovali k opravdové příčině, protože důvodů škubání je strašně moc. No pak už, když se k tomu dopracujeme a vyjde nám z toho, že příčina je „v hlavě“, záleží už na majiteli, jestli vůbec je schopen a ochoten s tím pracovat tak, aby se to dalo do pořádku. Žako je tedy v podstatě strašně složitý pták.
Jakého papouška z těch větších druhů byste tedy doporučila jako domácího mazlíčka?
Záleží komu. Asi bych se nejprve snažila vyhodnotit toho člověka, jeho povahu, způsob života, jestli je to rodina nebo jednotlivec a podle toho bych doporučila druh papouška. Což většinou nefunguje, protože slečna vám řekne, že jí se líbí červenomodrý eklektus, což je samice, a to nemůže v kombinaci s majitelkou – ženou nikdy fungovat. Ale ona si ho koupí, protože se jí líbí. Pokud si ti lidé dají poradit, tak to potom většinou funguje.
Třeba kakaduové nebo amazoňané jsou dobří mazlíci?
Amazoňané jsou dobří v tom, že mají takovou klidnější povahu. Ovšem pozor, zase někteří samci se dokáží hodně prosazovat jako dominantní, ale například samice amazoňana je klidná, naučí se i několik slov. Záleží na druhu. Třeba amazoňan žlutokrký se naučí hodně dobře mluvit, amazoňan modrobradý rovněž. To jsou vyloženě talenti. Vhodné jsou i samice kakadu. Ze samců je podle mého názoru vhodný na mazlíka i kakadu brýlový, protože jeho povaha je velice mírná. Horší je to pak s kakadu bílým nebo moluckým. U samců to bývá velký problém, protože samci dokáží být velice agresivní. Ale existují i případy, kdy jedna paní má samce kakadu bílého a ten se nijak agresivně neprojevuje. Nevím, jestli je to dané povahou toho ptáka nebo přístupem té paní, že to takhle vyhovuje. Pak máme hodně klientů, kteří jsou pokousaní třeba i v obličeji. To jsou vážná zranění, a oni to trpí, protože jde o jejich oblíbeného ptáka.
Co afričtí papoušci rodu Poicephalus? Ti jsou často chovaní jako domácí mazlíčci.
Ano, ti jsou dobří. I když papoušek senegalský vyžaduje od majitele trošku jiný přístup. Asi nejvychovanější pacient, kterého máme, je zrovna „senegalec“. Na povel si lehá na záda, na rentgenu ho vůbec nemusíme držet, protože majitel ho položí a řekne: „Lež!“ Pták leží, nechá si dělat úplně všechno, ale naproti tomu většina senegalců má sklon k poťouchlosti, což může být problém. Ale myslím si, že se to dá zvládnout výchovou. Na mazlíčka je z tohoto rodu vhodnější papoušek konžský, u kterého se ta poťouchlost nevyskytuje, bývá opravdu hodný. S dalšími papoušky rodu Poicephalus nemám tolik zkušeností, jsou méně častí. Možná, že papoušek kapský by byl taky dobrý mazlík.
Ten je ale na mazlíčka asi příliš drahý a nedostupný.
To ano, ale pokud si už u nás lidi pořizují jako mazlíčky ary hyacintové, tak je to jen otázkou času. A když už jsme u toho, vynikajícím mazlíčkem bývá kakadu palmový. Podle mě to je ideální druh, má tak skvělou povahu, že to nemá obdoby. U mně osobně jako domácí mazlíček vítězí. Jako jediný problém u něj vidím obrovskou sílu v zobáku, ale on ji nikdy nepoužije proti člověku. Opravdu, i když mu chcete „ubližovat“, když mu potřebujete například píchnout injekci, má jakoby zábrany pokousat člověka. Opravdu je jediným druhem papouška, u kterého to pozoruji. Takže kdyby člověk ochránil zařízení svého bytu, myslím si, že lepší papouščí mazlíček neexistuje. Nekřičí, je opravdu milý, hodný. Mluvit asi tedy nebude, ale jinak je vynikající.
Tak ještě aby klesla jeho cena a začne se objevovat i v českých domácnostech.
V Americe se už dá pořídit celkem levně, tak to třeba časem bude možné i u nás.
Dá se u ochočených žaků, když se začnou škubat a poškozovat, tento problém řešit tím, že se jim pořídí druhý pták do páru? Nebo se tím problém ještě zhorší?
Dá se to tak řešit, ale nemusí to fungovat. Může to být nakonec i tak, že budete mít dva oškubané žaky. Majitel se musí rozhodnout, co chce. Jestli tomu chce něco obětovat a mít svého jednoho žaka, a nebo, když si pořídí druhého, to může taky fungovat, ale musí se pak věnovat buď oběma a udržet si s nimi vztah, aby to byli pořád mazlíčci, nebo pořídit voliéru a dívat se na ně nebo je drbat na hlavě přes pletivo.
Slyšel jsem o případu, kdy si rodina s dětmi pořídila dva žaky, těm dali klec do obýváku, později jim poskytli budku a oni v ní úspěšně vyhnízdili, i když okolo byl běžný denní ruch.
O takovém případu vím také, možná to je ten samý. Jejich majitel je dokonce sebou vozil na chatu, když neměli mladé.
Vzhledem k tomu, že to je tak konzervativní pták, je to dost překvapivé.
Ano, ale spousta věcí je překvapivých. Třeba někdo říká, že z krotkých ptáků neuděláte chovný pár, že to nejde, a to také není pravda. Mnohokrát je to ještě lepší, protože ti ptáci nejsou plaší, nebojí se lidí a můžou z nich být dobří chovní ptáci.
Zase ale můžou být v době toku agresivnější vůči chovateli.
Ano, protože když se vás nebojí, jsou odvážnější. My sami jsme měli amazoňana žlutolícího, který se nám pověsil za kalhoty a držel jako pes. A mohl jste kopat, jak jste chtěl, prostě se nepustil. Bývá to problém i u žaků, ale když je pozorujete, oni se tak chovají i k sobě navzájem. Chvilku si probírají peří a najednou jeden druhého klovne. Bez jakékoli zjevné příčiny. Totéž se děje mezi papoušky a lidmi. Nejdřív dávají pusinku a najednou máte proklovnutý ret. A lidé jsou překvapeni, říkají, že tomu papouškovi přeci nic neudělali. Proč to dělá? Prostě je to žako. Jde to redukovat, když se mu dá rázně najevo, že takto tedy ne, dá se to ovlivnit výchovou, ale je to náročné.
To samé prý dělají často senegalci. Bez zjevné příčiny napadají majitele. Třeba přilétnou k někomu z rodiny a prokousnou mu ucho.
Ale k tomu nesmí dojít, protože to je začátek všech problémů. Mám zákazníky, je to bezdětný manželský pár, začali s jedním senegalcem a postupně si pořizovali další, takže jich mají pět. Opravdu se jim věnují. Paní je doma, a nemají ambice odchovávat mladé, neznají ani pohlaví těch ptáků. Ale mají je krásně odpozorované, jak funguje jejich hierarchie, kdo je alfa pták, a podle toho se k nim chovají. Vědí už, kdy si ke komu můžou co dovolit, aby tam nevznikaly nějaké vzájemné konflikty, a funguje to. Když přinesou jakéhokoli ptáka na ošetření, vůbec není problém s jeho manipulací, doma to mají také tak. Můžou si s nimi dělat, co chtějí. Takže je to hodně o porozumění a přístupu lidí. Ne všichni jsou schopni pochopit, jak zvíře myslí a vnímají ho spíš ze své pozice. Přece když má drahé krmení, klec Montana a hračky, musí být spokojený. Ale ono to tak vůbec být nemusí. Ten pták může být naopak velmi nešťastný.
Nyní z jiného soudku. Vy i váš manžel jste rovněž chovateli, chováte velké papoušky, malé papoušky i drobné exoty, což je takové dost široké spektrum. Kteří práci vás osobně nejvíc zajímají?
To ani nějak nemůžu říct, je to dáno už tím „megalomanstvím“, že toho máme tolik. Ještě chováme psy a plazy, takže opravdu nemůžu říct, že bych někoho preferovala. Je to tak nějak spravedlivě rozdělené.
A co je pro vás zajímavé?
Zajímavé je úplně všechno. I na amadinách Gouldové, když si u nich sednete a pozorujete, jak se chovají, najdete hodně zajímavého.
Máte tedy před sebou nějakou chovatelskou výzvu?
Všude kolem jsou výzvy. Člověk si musí vyhodnotit, co je reálné a co ne. Takže já bych se teď ráda věnovala jen tomu, co už máme. Neplánuji nic dalšího. Aby to bylo vše v pořádku a všem se dařilo.
Z velkých druhů papoušků nechováte pouze ary. Proč, programově jste se jim vyhnuli?
Manžel na rozdíl ode mne má určité preference u druhů a skupin papoušků, takže jeho srdcová záležitost jsou amazoňani. S těmi jsme začínali, ale kdysi měl manžel i ary horské. Později vyplynulo z typu našeho chovného zařízení, že je asi nejvhodnější pro amazoňany a kakadu. Takže ary jsme zatím neplánovali.
Co považujete za svůj největší chovatelský úspěch?
Myslím, že to budou spíš drobní exoti, třeba rudoušci. Těm se opravdu musíte věnovat mnohem víc než třeba velkým papouškům. To je velká výzva, asi reálná pro někoho, kdo je hodně doma a nebo důchodu. My si je už necháváme na důchod, protože vyžadují, abyste za nimi třikrát denně zašel, něco jim přidal, podíval se, co se děje a jestli krmí mláďata, jestli jim dali plesnivce nebo něco jiného, nějaké travičky jim nasbírat – je to náročné.
A nějaké vaše krédo nebo motto, kterým se řídíte a co byste vzkázala čtenářům?
Co bych vzkázala? Aby ptáky i jiná zvířata pozorovali, věnovali se jim i po této stránce, ne pouze tak, že jim koupí krmení a klec. Opravdu by se měli zamýšlet nad tím, jak ta zvířata uvažují, co potřebují, jestli to, co dělají, je v pořádku, nebáli se změn i na základě rad od někoho jiného. I v chovu je třeba pořád něco zdokonalovat. A nešetřit na krmení.
Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz
