Jan Potůček 
UVNITŘ FOTOGALERIE – Záhorie je chovatelskou Mekkou západního Slovenska. Téměř v každé vesnici narazíte na chovatele papoušků, a to ne jen tak ledasjakých. Václav Zouhar ze Šaštína-Stráží jako jediný v bývalém Československu chová amazónky krátkoocasé. Jako jeden z mála vlastní i amazónky červenozobé a zajímavou kolekci arů. Letos se mu podařilo odchovat dvě mláďata arů hyacintových a rád by se pustil do chovu ararů hnědočelých, což by byla rarita z celoevropského hlediska. „Vždycky mě bavilo chovat druhy, které nikdo nemá a nikomu se je nedaří odchovávat,“ vysvětluje v rozhovoru pro časopis Nová Exota a server Ararauna.cz.
Odchovat mláďata od arů hyacintových není jednoduché. Jak se vám podařilo sestavit chovný pár?
Samici jsem získal jako čtyřletou, ručně dokrmenou od Karla Skákala z Hradce Králové. Se samcem to bylo horší, v té době jich byl velký nedostatek. Sehnal jsem ho až v Münsteru u jednoho obchodníka. Jel jsem si pro něj, ale pořád se mi tak nějak nezdál. Když jste ale nažhavení na koupi nového ptáka, chováte se jako začátečníci, jako byste kupovali andulky… Tak jsem za něj zaplatil a už jsem ho měl v přenosce. Měl ale „obrané“ nohy, a jakmile má ara hyacintový takto oškubané nohy, je to problém. U mně se pak začal sám škubat a potom se to od něj naučila i samice. Takže jsou oba oškubaní.
Ale odchovávají mláďata.
Ano.
Co jste udělal s loňským prvním odchovem, se samcem? Nechal jste si ho?
Ne, prodal jsem ho. Šel pryč, když jsme ho ještě třikrát denně dokrmovali. Viděl jsem ho pak ještě o měsíc později, co si ho odvezl zájemce, a za tu krátkou dobu se úplně změnil. Vyrostl z něj veliký pták. Až jsem trochu litoval, že jsem ho prodal.
Vzal si ho někdo do klece na mazlíka?
Ne, do chovu. Šel do Maďarska, k chovateli, který věděl, co dělá a dokázal si ho dokrmit. Odchovává mladé i od svých arů hyacintových. Zřejmě potřeboval novou krev.
Kdy začínají vaši arové hyacintoví hnízdit?
Vždycky to bývalo tak dva týdny po Velikonocích. Poslední zimu se to ale posunulo. Jedno mládě se vylíhlo 1. března a druhé 6. března. O další dvě mláďata jsem přišel.
Nevylíhla se?
Ne, každou zimu na Mikuláše a na Silvestra vybírám všechna vejce a mláďata, která jsou v budkách, protože u nás bývá vždycky ohňostroj na náměstí, které je vzdušnou čarou kousek od nás a doslova se tu třese zem. Když arové sedí na vejcích, dokáží je rozmáčknout. Proto je vybírám. Tentokrát jsem na to zapomněl. Seděl jsem na dvorku, kouřil jsem. Kousek od nás je letiště, a když prolétnou nad vesnicí stíhačky, třese se v kredenci sklo. Teď už to není tak hrozné, bývalo to daleko horší. Ovšem teď měli vojáci nějaké cvičení s Američany, dvakrát naletěli těsně nad vesnici. Ještě jsem si říkal, co blbnou, a vůbec mi to nedošlo. Za týden, když už měla být vajíčka inkubovaná 18 nebo 20 dní a chtěl jsem je pro jistotu sebrat do líhně, jsem vlezl do boudy. Jedno vejce bylo celé rozbité a druhé úplně ulepené. S tím druhým jsem zápasil ještě pár dní, ale nic z toho nebylo. Sám si nadávám, protože to první vejce bych nezachránil, ale to druhé stačilo trochu opláchnout a bylo by v pořádku.
A jak probíhal loňský první odchov?
Protože mi už dřív jedno oplozené vejce odumřelo, dal jsem tentokrát další do líhně. Dovezl jsem si ji od jednoho Maďara, dělá ji v masivu a lehce se v ní dosáhne vysoké vlhkosti, což je dobré na první dny po vylíhnutí. Pro samotní líhnutí je ale u arů hyacintových potřeba vlhkost naopak co nejvíc snížit. Nesmí překročit 48%.
Používáte Buddy, přístroj na monitorování tepu zárodku ve vejci?
Ano, je to vynikající věc. Hlavně při líhnutí, protože někteří to řeší tak, že když se jim od oka zdá, že by se měl pták vylíhnout, pomůžou mu. Ale to je na nic. Jakmile vidíte, že tep klesne pod 150 za minutu, pomocí při líhnutí už nic nepokazíte, jen pomůžete.
Takže to takto hlídáte?
Ano, když je to těsně před líhnutím, tak ano.
Kontrolování závěrečné fáze líhnutí musí být docela procedura, ne? Musíte být neustále doma, ne? Nebo ho zvládne manželka?
Žena je doma. Většinou už dokrmujeme nějaká mláďata, nejhorší je ten začátek. První dvě tři hodiny, takže když máte Buddy, dáte si ho na stůl a vždycky si k němu hodíte vejce, abyste viděli, co se děje.
Potom už jde ale o hodiny, protože když se to prošvihne…
Není to zase taková hrůza. Jak kdy. Někdy má líhnutí rychlý průběh, jindy ne. Někdy se pták vylíhne za 12 až 14 hodin a někdy za 48 hodin a ještě mu musíte pomáhat. Ale jak začnete pomáhat, většinou to už musíte dodělat sami.
Myslíte si, že to nějak souvisí s kvalitou zárodku?
Nemyslím, podle mě i sami ptáci, arové, musí mláďatům při líhnutí hodně pomáhat. Protože u umělého líhnutí je takové procento napomáhání, že bych se divil, kdyby u rodičů nebylo také. Ale nikdy nepomáhám mláděti, které si samo nevytvoří ve skořápce dírku. Když se naťukne, už ho sledujeme, ale když se nenaťukne, uhyne.
Nejdete do líhnutí takového ptáka?
Ne, protože ho pokládám za méně životaschopné, když si nedokáže proklovnout ani tu dírku do skořápky. Potom by z něj mohl být nějaký postižený pták, nebo by takové mládě uhynulo ve dvou týdnech.
To je tedy na zamyšlení. Celá řada lidí by to zavrhla, brali by hodně ekonomicky.
Každý máme rádi peníze, ale zase ne za každou cenu. To byste trápili sebe i toho ptáka. A i kdybyste ho nakonec odchovali a někomu ho věnovali, k čemu by to bylo?
Jaké druhy arů vlastně chováte kromě hyacintových?
Teď už nic moc.
Hyacintových máte tři páry…
Pak dva páry arakang, jedny obyčejné a jedny hodně žluté. Ty chovám deset let.
Viděli jsme i ary kanindy.
Ty jsou ale už zadané, půjdou pryč.
Míval jste vždycky hrozně moc araraun, ale ty jsme u vás neviděli.
Všechny jsou pryč. Měl jsem tři chovné páry, stejně tak dva páry arů zelenokřídlých a ty jsou už taky pryč. Minulý rok šly ararauny a letos zelenokřídlí. Mám ale jeden pár arů červenouchých a uvažují o ještě jednom páru.
Vedle arů máte ještě kolekci amazónků. Zelenopunčoškové…
Ano, tři páry. Pak dva páry červenozobých, dva páry červenohlavých a jeden pár krátkoocasých.
V současné době tedy chováte pouze jihoamerické papoušky?
Ano, to ostatní se nedalo, Afriku jsem dal už dávno pryč.
Které ptáky máte nejradši? Tedy povahově.
Povahově se mi momentálně nejvíc jeví amazónci červenohlaví. Jsou to nenároční, tiší ptáci. Ale mně se vždycky nejvíc líbil amazónek černotemenný a bělobřichý. Ten pořád něco dělá. Amazónci červenozobí, to jsou ptáci jako amazónci modrohlaví, sedí jako bačkory. Už jsem z toho byl nervózní, protože jsem většinou choval amazónky černotemenné a bělobřiché a ti se pořád hýbali. Amazónci červenohlaví jsou povahově takoví nevýrazní. Ti jsou dobří pro chovatele, kteří mají problémy se sousedy, nebo do bytu. Sem tam zapíská, ani nevíte, že křičí. Ale amazónci krátkoocasí jsou prevíti, ti když spustí, tak to stojí za to.
Jak vás napadlo pořídit si právě amazónky krátkoocasé? Na jednu stranu máte „komerční“ druhy: amazónky bělobřiché a černotemenné, to jsou pěkní ptáci, a pak červenohlavé, kteří jsou celí zelení s červenou hlavičkou, a krátkoocasé, kteří jsou zase celí zelení.
Líbí se mi to, co nikdo nemá a co ještě nikdo neodchoval.
Bylo hodně složité sehnat amazónky krátkoocasé?
Natrefil jsem na ně. Dovezli je lidé, kteří je chtěli na obchod, a byli volní, tak jsem vzal dva páry.
Mají nějaké specifické nároky, třeba na krmivo?
Ani ne. Jen do dvou let věku jsou háklivější. Záleží ale na tom, odkud pocházejí, odkud byli dovezeni.
Aklimatizace tedy není úplně jednoduchá.
Nejde o aklimatizaci. Ve voliérách mívám okolo 20 stupňů i v zimě.
Nezocelujete tedy ptáky zimou?
Ne, nezoceluji, protože tomu nevěřím. Starý pan Vestfál, což je v mých očích Pan chovatel, mi radil, když jsem si od něj bral eklekty, že když budu mít ve voliérách okolo 16 nebo 17 stupňů, eklektové „jedou“ po celou zimu. Tak jsem jim tam dal okolo 16 nebo 17 stupňů a najednou mi začali amazónci černotemenní a bělobřiší hnízdit. Když jsem si potom dovezl od Šimona ary zelenokřídlé, za měsíc taky seděli. Dal jsem jim 17 nebo 18 stupňů…
Taky nejsme zastánci zocelování ptáků zimou.
Však logicky, když je zoceluje počasí v Jižní Americe, mají tam 25 stupňů. A tady posloucháte takovéto názory od některých chovatelů… Jeden pár araraun jsem koupil jenom proto, že byl v děsných podmínkách… Boudu měli pod dřevěnými schody, takže když po nich někdo šel, celé se to třáslo. Přesto v ní hrabaly a pořád se pářily, ale vejce neměly. Chovatel jim pomalu rozbíjel led v miskách s vodou, aby věděly, že přišlo léto, kdy mají hnízdit.
Jak to máte s krmením? Mícháte si sám směsi, máte nějaké speciální krmivo?
Ne, kupuji Versele Laga. Bílou i žíhanou slunečnici, všechno směsi od Versele Laga. Něco si tam moje žena vždycky „dočaruje“, já k tomu něco dokoupím. Už máme vyzkoušené, co se ptákům líbí, a to jim domícháváme.
Takže krmení papoušků obstarává žena.
Ano, já jsem jen majitel (smích).
Dáváte jim i nějaké ovoce?
Veškeré ovoce i zeleninu.
A třeba tropické druhy, pomeranče a podobně?
Občas ano. Amazónci nás naučili, že když po čtyřech nebo pěti dnech neobměníme směs ovoce a zeleniny, nežerou ji. Musí se měnit druhy ovoce. První den by se tím zadávili, druhý den totéž sežerou, třetí den dělají, jako by je bolely zuby a čtvrtý den si z toho ani nezobnou. Samozřejmě to je i o velikosti krmné dávky. My máme vždycky připravenu jednu směs na pět dní a pak ji měníme za jinou. Minulý rok jsem zamrazoval okolo 130 kg třešní, 700 klasů kukuřice v mléčné zralosti.
Arónie a jeřabiny také?
Ano. Šípky ale ne, ty jsou složitější na sbírání. Dáváme ale sušené, jsou i ve směsích od Versele Laga. Hloh nám berou všichni ptáci, ale šípky spíš sušené než čerstvé. Letos jsme jim zkoušeli dávat i borůvky. Také jsme je zamrazovali. Nejlepší je ale černá jeřabina – arónie. A ještě granátové jablko. Vždycky v listopadu je v Kauflandu akce, tak jich nakoupíme hodně do zásoby.
Jak je potom skladujete, aby se nezkazila?
V ledničce vydrží celou zimu. Zabalíme je do novin a dáme do bakelitových šuplíků a ony se jen vysušují, nezkazí se. Zvenku jsou tedy oschlé, ale vnitřek zůstává v pořádku. Není nutné je zamrazovat. V listopadu, když je akce, vychází jedno granátové jablko na sedm korun nebo 7,50. Jezdíme si pro ně do Břeclavi. Ale jakmile prošvihnete listopadovou akci, jsou pak neskutečně drahá. Na krmení to je ale výborná věc.
Problém je ale v tom, že někteří ptáci berou granátová jablka vyloupaná, ale někteří je tak nechtějí. Takže se jim musí rozříznout napůl, připevnit ve voliéře a nechat je, aby si vnitřek vyzobali.
U nás je vůbec neloupeme, nakrájíme je na kostky a ty jim dáváme do misek.
Nebojíte se, že se pustí i do slupky, která může být chemicky ošetřená?
Tu pták jíst nebude, to by musel být hodně hladový. To máte stejné jako s ořechy. Když vám někdo říká, že půlí ořechy kvůli tomu, že by nějaký mohl být plesnivý, tak dává málo ořechů. Když jich dáváte dost, pták ten špatný pustí ze zobáku, ani se ho nesnaží rozlousknout. Poznají to. Jeden čas jsem jim dával para ořechy a vůbec mi to nešlo do hlavy: chytil si ho do pařátu, podíval se a pustil ho na zem. Když jsem je pak sesbíral a rozbil, každý z nich byl špatný. Ale samozřejmě, že když jim dáte jeden ořech za tři dny, sežerou i ten špatný. Je to otázka množství.
Kolik tedy dáváte denně ořechů na jeden pár arů?
Neřešíme množství, nasypeme různé druhy ořechů do kbelíku, zamícháme a potom je dáváme do misek. Nedáváme je každý druh zvlášť, mícháme je. Zvlášť dáváme jenom palmové ořechy arům hyacintovým.
Jaké všechny druhy ořechů jim dáváte?
Vlašské, pekanové, piniové, arašídy…
Upravujete nějak krmnou dávku pro amazónky a pro ary?
Každý má jinou. A liší se to i u druhů amazónků, u červenohlavých musí být většinou krmná dávka menší než u jiných. A slabší. Dáváme jim bílou slunečnici, černou nepoužíváme vůbec. Jen bílou a žíhanou.
Kolikrát denně krmíte?
Dopoledne dostávají ovoce a odpoledne suché a klíčené zrní. Ale naklíčené dáváme jen málo, přes léto vůbec ne. Jakmile je před sezónou, dáváme ho – v prosinci, lednu. Později ale ne, naklíčenému zrní moc nevěříme. Radši dostanou víc ovoce.
A nějakou vaječnou míchanici?
Kupujeme průmyslovou směs Quiko, do toho nastrouháme vejce uvařené natvrdo, aby to bylo sypké. Je to jediná průmyslová míchanice, ve které je med. Kdysi jsem si začal kupovat kvůli eklektům a zvykli si na ni i ostatní ptáci, tak jsme u ní zůstali. Sypeme ji i na jablka.
A co třeba zelené krmení?
Ne, arové ho maximálně rozházejí. Amazónkům ale ano.
Takže arům spíš větve na okus.
To spíš, ale nemají moc rádi čerstvé větve, spíš když už jsou uschlé. Z čerstvých větví nejsou moc nadšeni.
Jsou arové konzervativní, vadí jim, když jim do voliér dáte nové větve?
Ne, nevadí jim to. Nejsou to žakové, kteří by kvůli tomu nevylezli do výletu. Afrika je v tomto smysli dost „šlehnutá“, s ary nejsou problémy.
A když dovezete nové ptáky, nemáte problém s tím, že by nevylezli ze zázemí do venkovní voliéry?
Mám tu pár arů červenouchých, které jsem dovezl loni v létě a venku byli zatím jen jednou. A to jenom proto, že jsem jim to uvnitř čistil, jeden pták vyletěl ven a druhý šel hned za ním. Jakmile jsem odešel, zase se vrátili dovnitř.
Jaké dáváte arům budky? Klasické, nebo kmenové?
Ležaté 1 x 1,5 m. A u amazónků mám prakticky budky po alexandrech. Kmenové, ale u dvou párů máme klasické z desek. Tvrdili mi, že amazónci berou jen ležaté budky, ale není to pravda. Mám jednu ležatou, kterou jsem vyrobil pro první pár amazónků bělobřichých, když jsem je dovezl, a v ní měli jednou mláďata. Ale mám s nimi takovou zkušenost, že první tři čtyři roky vyhnízdí jen jednou ročně. Teprve potom hnízdí dvakrát. Tihle mi hnízdili pořád jednou ročně, nevěděl jsem, že můžou zahnízdit podruhé a když jsem na konci sezóny vyhazoval z budek nepořádek, obsadili tu ležatou. Za pár dní tam už pískala mláďata. Do mokrých pilin ve vyčistěné budce se jim nechtělo jít, tak zůstali v té ležaté. Ale další rok šli zase do kmenové budky a už v ní zůstali i další léta. Takže žádné ležaté, pěkně kmenové, vysoké 60 nebo 70 cm, jaké jsem míval pro alexandry. Vletové otvory jsou větší a také to amazónkům nevadí.
Do budek dáváte co? Štěpky, hobliny?
Odjakživa dávám totéž: u arů od samého začátku je nejlepší vrbový troud. Zapáchá jim a když ho čerstvě dovezete, okamžitě jdou do boudy. A kdybych teď vyměnil troud, všichni by šli do budek a budou to kousat, rozbíjet… Neříkám, že budou hnízdit, ale baví je to.
S jakými ptáky jste vlastně jako chovatel začínal?
Snad jako každý chovatel s andulkami, pak jsem přešel k dalším australským papouškům. Než jsme se stěhovali do rodinného domu, měl jsem je v dětském pokoji. Potom jsem je dal pryč a s chovem přestal, ale po nějaké době za mnou přišly děti, že by chtěly pořídit andulky. Tak jsem jim řekl, že jeden pár nic není, že to chce alespoň pět párů. Andulka je společenský pták, tak jsem zbouchal jednu klec do garáže, 2 x 2 metry. Napřesrok mi už syn pomáhal kopat základy pro první voliéru. A nadával přitom, že chtěl jen jedny andulky… No a tak jsem se k chovatelství dostal nanovo. Začal jsem jezdit do Holandska kvůli mutačním alexandrům, kteří mě nějaký čas drželi.
Takže alexandry, zmínil jste i eklekty…
Do toho byl i nějaký ten amazoňan. Oratrixy a další, ty jsem i odchovával, ale později jsem je dal pryč a začal jsem experimentovat s africkými papoušky. Měl jsem i papoušky kapské (šedohlavé), ale s těmi se mi jednoznačně nedařilo.
Ale s těmi se nedaří nikomu.
Měl jsem čtyři páry, každou chvíli jsem je musel doplňovat, protože ptáci dost často hynuli. Neviděl jsem od nich ani jedno vejce. Poslední papoušek kapský, který se vylíhl na Slovensku a vím o něm, byl z Humenného. Byla to samice. Jel jsem si pro ni, ale za tři roky jsem nebyl schopen k ní sehnat samce. Tak jsem ji prodal. A pak jsem nad papoušky kapskými úplně zlomil hůl. Říkal jsem si, že když mi to nejde, nebudu to dělat.
Na Záhorí je poměrně dost chovatelů papoušků. Čím to?
Je tu dost takových lidí, ale myslím si, že to je dané tím, že chovatelství okoukal soused od souseda. Máme tu vesnice, kde všichni hrají volejbal nebo nohejbal. Myslíte si, že na to všichni mají nadání? Ne, někdo s tím začal a druzí nepřišli na nic rozumějšího, tak se přidali. Něčím se bavit musí. Ale dost chovatelů je i na východním Slovensku. Je to ale dost z ruky. Na východ se většinou prodávají ptáci, kteří se už nedají udat u nás na západě. Když jsem choval andulky, posílal jsem je nejdřív do Prahy, potom do Brna, do Bratislavy a když už je ani tam nikdo nechtěl, odhodlal jsem se zavolat do Košic a tam mi řekli, že kolik jich mám, tolik si jich vezmou. A bylo to vyřízené. To samé s mutačními alexandry. Tady už byl trh zasycený a ceny nízké, tak jsem jel na burzu do Nitry a vidím tam autobus se značkou VT – Vranov nad Topľou. Tak si říkám, že dnes to půjde… A opravdu, všechny alexandry jsem prodal. Ale někdy to není ani o ceně, jako spíš o tom, aby člověk měl ty ptáky kam umístit. Nejhorší je, když máte hodně mladých arů. Ty „neuskladníte“. Když nedáte každého extra samostatně, oškubou si ocasy a pak čekáte dva roky, než jim dorostou. Potom jsou ptáci zase krotcí, což je problém. U amazónků takový problém není, ty dáte do jedné společné klece, u amazoňanů totéž…
Arové jsou v tomto směru problematičtí?
Ale ze začátku, když jsem je měl, musím to zaklepat, vždycky, když se osamostatnily, šli hned pryč.
Proč jste se zbavil araraun a arů zelenokřídlých?
Měli moc mladých. Žena je už odmítala dokrmovat. Nebudu přehánět, ale minimálně stovku mladých jsme odchovali.
A proč se budete zbavovat arů kanind? Nenecháte si ani pár?
Nebaví mě, jsou to zvláštní ptáci. Sice máme volné klece, měl bych je kde „uskladnit“, ale když si je nemíním nechat… Koukám po něčem jiném a musím dát dohromady peníze. Loni jsem koupil dva páry amazónků červenozobých, jeden pár arů červenouchých a jeden pár arů hyacintových…
Na co se tedy chystáte?
Chtěl bych arary. Červenočelí se dají sehnat i za rozumnou cenu, u hnědočelých je to horší. Radši bych chtěl arary hnědočelé.
Tak to není malý cíl.
V mém věku si už nemůžeme hrát s andulkami… Nemůžeme čekat, jestli se něco zlepší. Mám ale obavy, aby se ararové nerušili s ary.
Ararové jsou skutečně hluční.
Nebojím se ani tak, že by ararové dělali problém arům, ale spíš naopak: aby se ararové snášeli s ostatními ary. Míním si nechat tři páry arů hyacintových.
Navíc je problém, že ararové jsou ptáci, kteří hnízdí v koloniích, takže je třeba mít alespoň dva páry.
Samozřejmě, ale to funguje u všech ptáků. Je to tak i u arů. Jakmile začne hnízdit jeden pár, je veliká pravděpodobnost, že začnou i ostatní. A když máte hnízdí páry, zasednou všechny v jednom týdnu. I arové hyacintoví, tam je to otázka dvou, maximálně tří dnů. U araraun platí totéž, měl jsem tři páry a hnízdily všechny najednou.
Vejce odebíráte od všech do líhně? Nebo jen od arů hyacintových?
Brával jsem je od arů hyacintových, protože jsem se bál, že samice neudrží v hnízdě nízkou vlhkost. Když nemá žádné peří, protože je na břichu oškubaná, je to problém. Když mi odumřelo jedno mládě, druhé vejce jsem odebral a za tři čtyři dny se bez problémů vylíhlo v líhni. Bez pomoci do 24 hodin. To se málokdy stane u ararauny, natož u ary hyacintového. Měl jsem i takovou samici ararauny, která neměla na břiše žádné peří, čtyři vejce a čtyři mláďata vyseděla. A já tady čaruji, abych udržel vlhkost… Udržení vlhkosti a teploty bez peří, to mi nešlo do hlavy. Ale funguje to.
Arové jsou dost hluční, nemáte kvůli nim problémy se sousedy?
S jedním sousedem jsme „vypořádaní“ asi tak patnáct let. Ale to je spíš o závisti než o ptácích. S ostatními sousedy problémy nemám. Když jsem choval deset párů mutačních alexandrů a na jaře jsem otevřel okna od voliér, ráno začali řvát okolo čtvrté a sousedovi, který měl ložnici hned naproti, to nevadilo. Potom jsem začal dovážet amazónky a eklekty, a pokaždé, když se mě soused zeptal, jsem mu říkal, co to stojí. No a potom mu najednou začal vadit hluk. Ale hluk mu začal vadit až ve chvíli, kdy jsem předělal voliéry. Měl jsem tu i pár kakaduů bílých, ale vydrželi jen tři měsíce. Když jsem slyšel, co dokáží dělat za rámus, říkal jsem si, že to nebude to pravé ořechové. To bych nestrpěl ve čtyři ráno ani já. Tak jsem předělal voliéry a na noc ptáky zavírám. Papoušci jsou na to už naučení. Ráno je pouštím okolo osmé, v zimě okolo deváté.
Jak jste je učil večer zalézat do záletů?
Rozsvítil jsem v zázemí, většina pak šla dovnitř za světlem. A když neposlouchají, vezmete smeták, dvakrát je „procvičíte“ a funguje to. U arů je problém, že si všechno pamatují. Když se ukážu v zázemí, stačí, že slyší moje kroky – rozeznají mě podle nich – už utíkají do zázemí. Kdyby tam šla moje žena, budou se s ní přetahovat o smeták, ale dovnitř nepůjdou. U mně jsou zvyklí na to, že jim budu buď vybírat vejce, mláďata, nabírat krev, čistit voliéry, nebo je zahánět. U ženy na to, že je krmí a vždycky si s nimi pěkně vypráví.
Máte v rodině nějakého pokračovatele, který by po vás převzal chov?
Nevypadá to. Syn vůbec. Dcera, která s námi bydlí, je zvyklá krmit ptáky, zaskakuje za nás, umí i dokrmovat. Umí všechno. Vnuky to zajímá, ale jsou ještě malí. Spíš se dívají. Ty ještě čeká spousta koníčků, než by se začali věnovat chovatelství. Bylo by to ale pro ně jednodušší než pro nás. Měli by ty nejhorší začátky s chovatelstvím za sebou a čekalo by je už jen to dobré. Nemuseli by se učit z vlastních chyb.
Ovšem je otázka, jestli by si nechali poradit, že?
Nenechali. Na to si musí dojít každý sám. Kolikrát člověk udělá takovou hovadinu, jako já onehdy s tím vejcem ary hyacintového, že by se mi druhý mohl smát. Nebo u amazónků bělobřichých: nanesli vejce, měli mladé, vybral jsem je, prokousali u budky dno. Kdybych byl sám doma, tak bych vzal kus plechu nebo desky, nic bych s tím nedělal. Měl jsem tu ale jednoho kamaráda z práce, tak mu říkám: „Běž dovnitř, podej mi boudu a zůstaň tam.“ Zanesl jsem ji do šopy, uřezal jsem na cirkulárce dvě desky, naťukal jsem je tam, nasypal jsem jim tam zpátky hoblovačky, které tam byly. Dal jsem to na místo a koukám: celá snůška byla na zemi. Další rok už ptáci normálně seděli v budce… Zkrátka celý život se máme co učit…
Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz
