Pavel Antl: S nápadem zastavět zahradu proletovou voliérou pro žaky přišel můj kamarád

UVNITŘ FOTOGALERIE – Sedm let jezdil den co den s vozíkem na okolní pole, aby hledal kameny vhodné pro stavbu zdí zázemí voliér pro papoušky. Společně se svým otcem vybudoval originální chovatelské zařízení pro velké druhy arů, kakadu, žaků, amazoňanů a papoušků šedohlavých. Pavel Antl jím zastavěl celou zahradu u rodinného domu o rozloze 420 m2 v Konici na Prostějovsku. Na popud kamaráda poté ještě přistavěl originální velkou průchozí voliéru pro africké papoušky ne nepodobnou těm, které nabízí profesionální zoologické zahrady. Profesionální voják ve výslužbě nyní k chovatelství vede svého syna, takže o papoušky se už starají tři generace chovatelů najednou. Reportáž z návštěvy u Pavla Antla jsme zveřejnili minulý týden, nyní vám nabízíme zajímavý rozhovor.

Jak se člověk dostane k tomu, že takhle zastaví celou zahradu voliérami? To musíte být velká chovatelská rodina.

Otec Pavla Antla: Chovu papoušků se věnujeme dlouhá léta. Prvními ptáky, kterým jsem se věnoval, byli papoušci zpěvaví, rosely pestré a Pennantovy, včetně modrých. Potom jsem měl papoušky královské a nakonec žaky a papoušky senegalské. Chovu jsem se začal věnovat už jako malý kluk v šedesátých letech.

Začal jste sám, nebo vás k tomuto koníčku někdo přivedl?

Otec Pavla Antla: Můj děda byl hajný, takže jsem s ním hodně chodíval do lesa a bavili mě ptáci. Sojkám jsem vybíral mláďata z hnízd těsně před vylétnutím, z bruntálského zámku jsem si dovezl malou kavku. Tehdy nám ji z hnízda vybral kastelán. Pamatuji se, jak jsem s ní potom jako desetiletý cestoval vlakem domů, kde mě měla vyzvednout sestřenice, ale protože ta kavka hrozně křičela, raději se ke mně vůbec nehlásila.

Takže jste se zbláznil do ptáků.

Otec Pavla Antla: Ano. Když u nás začalo zemědělské družstvo a sklízel se len, nemlátili ho, ale ve velkých snopech ho stavěli „na hůry“. Létali tam na něj hýlové a zvonohlíci. Byli to nádherní ptáci, zvonohlíci úplně žlutí. Jako kluci jsme je chytali do pastí. Šli jsme za školu, připravili past s provázkem, který vedl za dveře, a jakmile tam přilétlo hnízdo, zatáhli jsme. Pochytali jsme asi třicet hýlů a zvonohlíků a pak jsme si je dávali do klecí. Já jsem měl takovou velkou klec u našich na půdě. Zvonohlíkům ale v zajetí velmi rychle zešedlo peří, protože nedostávali to, na co byli zvyklí v přírodě, tak jsem je zase pustil.

Jak jste se od pěvců dostal k papouškům?

Otec Pavla Antla: Měl jsem takovou teorii, že zkřížím hýla s andulkou a odchovám červenou andulku. Hýlové mají taková zahnutý zobák, tak jsem si jako kluk říkal, že to je podobné a mohlo by se to povést. V sedmapadesátém roce měl zase chytly balkánské hrdličky, které se u nás tehdy rozmohly. V listopadu jich tu byly celé stromy a jak přišel mráz, stačilo, abychom zatřepali větvemi a ptáci popadali na zem. Potom jsem je také choval doma. Některé jsem pak prodal a za výdělek jsem si pořídil kanárka. Choval jsem ho v zaskleném balkonu, ale byl tak kousek uštípnutého skla a tím mi ten kanár uletěl. Tenkrát jsem to obrečel.

Ale už jste se pustil do chovu exotů.

Otec Pavla Antla: Ano. V jednašedátém roce jsem si koupil další kanáry a andulky, dokonce jsem je i odchovával. Potom jsem šel do učení a na vojnu, po které jsem jezdil po montážích, ale ty andulky mi doma už zůstaly. Staral se mi o ně otec. Jakmile jsem se oženil, začal jsem stavět rodinný dům a hned jsem u něj musel mít voliéry. Nebylo to nic extra, taková dřevěná chatka a z ní čtyři nebo pět voliér. Měl jsem v nich kakariky, rosely pestré, neofémy tyrkysové, modrohlavé a korely. Potom jsem začal stavět další voliéry zboku a to už se do chovu vrhl i syn Pavel, kterému jsem dělal voliéry pro agapornise.

Jak se vám ho podařilo nalákat na chovatelství?

Otec Pavla Antla: Bavilo ho to odmala. Toužil po agapornisech a chtěl je odchovávat. Tak jsem mu na ně udělal klec a měl v ní agapornise růžohrdlé, škraboškové a Fischerovy. Během vojny s tím musel přestat, ale po návratu bylo jasné, že bude bydlet v domě, tak jsme se pustili do stavění nových voliér. Staré jsme strhli a začali dělat nové.

Nové voliéry se stavěly už v režii syna. S jakým záměrem jste se do nich pouštěli? Věděli jste, že chcete chovat ary a žaky?

Pavel Antl: Od začátku jsem věděl, že se chceme zaměřit na ary. Neměli jsme dostatek financí na klasické zděné zázemí, tak jsme se rozhodli, že ho postavíme z kamene. Otec zrovna sestře stavěl plot z kamení a vypadalo to pěkně. Začali jsme tedy jezdit na pole s vozíkem a vybírat vhodné kamení. Kousek od nás je lom, tam jsem si ten vozík vždycky vyzvedl, byly tam tatrovky, přivezli písek, ten byl za „babku“, kamení zadarmo a nějaké cihly jsme sehnali z „bouraček“. Jediné, co bylo třeba koupit, byl cement a jinak jsou v tom hodiny a hodiny práce.

Jak dlouho vám trvalo, než jste to celé postavili?

Pavel Antl: Sedm let. Stálo mě to druhé manželství, protože moje tehdejší žena mi řekla, že mám ptáky radši než ji. Trochu v tom sehrál roli i fakt, že jsem jezdil jako voják na zahraniční mise do Afghánistánu, takže když jsem nestavěl voliéry, byl jsem na misi… Po nějaké době se ke mně chtěla vrátit, ale když viděla na internetu, že se chystám stavět novou voliéru, byla to pro ni pověstná poslední kapka.

Vaše nynější paní je tedy v tomto ohledu dost zocelená… ?

Pavel Antl: Moje žena přišla už do hotového. Má ráda zvířata, ale nevím, zda by to tehdy se mnou vydržela ?

Co všechno teď chováte?

Pavel Antl: Máme deset párů žaků, z toho tři odchovávají. Ostatní jsou čerstvě složené nebo mladé. Potom amazoňany oranžovokřídlé, ti odchovávají každý rok tři čtyři mladé. Dva páry kakadu moluckých, z toho jeden je složený teprve půldruhého měsíce. Ten starší měl zatím jedno vejce. Dál jde o ary vojenské, kteří teď dva roky po sobě rozbili vajíčka. Taky to jsou mladí ptáci. Máme také dva páry arů arakang, jeden zatím nic neměl a druhý dvakrát po sobě čistou snůšku. Loni ve dvou snůškách sedm vajec a rozbíjeli je, letos šlo o tři vejce, ale samice na nich už pečlivě seděla a nerozbila je, ale také byla čistá. Jsou tu také dva páry arů zelenokřídlých. Jeden měl během čtyř let 18 mladých a druhý pár zatím tři čistá vejce. A nakonec jeden pár arů araraun, který měl za poslední tři roky po čtyřech, osmi a šesti mladých.

Takže jim asi odebíráte mláďata k ručnímu dokrmení?

Pavel Antl: Odebírám je ve věku, kdy je jdu kroužkovat, tedy ve stáří 26 nebo 27 dní. Potom si lépe zvyknou na lidi a je větší šance, že si je někdo vezme. Teď se všichni zbláznili do volného létání s papoušky, zrovna dokrmuji tři ararauny a všechny jsou zadané pro volné létání. U arů zelenokřídlých jsme dříve mláďata odebírali ve věku 40 až 45 dní, ale rodiče je začali škubat, tak je také bereme už při kroužkování. On by byl stejně problém v té boudě udržet nějaký pořádek, protože když je odebírám při kroužkování, už tam mají strašně špinavé hobliny od trusu. Vůbec si nedovedu představit, jak by to vypadalo, kdybych je nechal u rodičů až do osamostatnění. Samice sice něco trochu vyhazuje ven, ale když si uvědomím, že při ručním dokrmování mláďatům co tři dny vyhazuji podestýlku, protože už smrdí, nechápu, jak to v té boudě mohou vydržet.

V přírodě si také nějak poradí.

Pavel Antl: Ještě před kroužkováním stejně musím mláďata několikrát vytáhnout z boudy a vyměnit hobliny. Naštěstí nejsou nijak divocí, zvykli si. Když se jim takto uklízí každý týden, zvyknou si na manipulaci a je to dobře.

Zaujal nás váš chov žaků, které máte pohromadě v jedné velké proletové voliéře.

Pavel Antl: Žaky koncem dubna vypouštím ze zimovišť ve spodních voliérách, kde nejsou výlety, do velké voliéry a tam se různě popárovali. Přes léto jsem je sledoval, zapsal jsem si čísla kroužků jednotlivých ptáků, případně už poznám, který je který, a postupně jsem je odchytával podle toho, jak se spárovali.

A chovnou sezónu tedy máte v zimě?

Pavel Antl: Všichni papoušci mi hnízdí v zimě.

I arové?

Pavel Antl: Ano. Sedají tak v listopadu nebo prosinci, žakové v lednu. Pro mě to je lepší kvůli dokrmování mláďat, protože se jim můžu věnovat naplno. Teď už máme poslední tři mláďata araraun a žaků, ale od dubna jsem se nezastavil. Naštěstí ke konci před odstavem se už krmí jen dvakrát nebo i jednou denně.

Ale je to pro vás velký závazek.

Pavel Antl: Rozhodně, nemůžu nikam jet. Naštěstí tu mám otce, což je vyloženě výhoda, protože mu můžu zavolat, jestli by nenakrmil, že nestíhám přijet. Opravdu mi vyhovuje, že dokrmuji přes zimu, kdy nemám tolik dalších aktivit. Přes léto chceme jet na dovolenou nebo si někam vyjít a to se nedá s dokrmováním skloubit.

Když vám tedy hnízdí ptáci přes zimu, musíte jim vytápět zimoviště.

Pavel Antl: Ano, na 18 až 20 stupňů. Letos, když byly několik dní tuhé mrazy, klesla teplota u araraun na 18 a u žaků na 15 stupňů.

Nemáte problém s udržením teploty, když máte voliéry stavěné z kamene?

Otec Pavla Antla: Vůbec ne.

Pavel Antl: Pokud nemrzne dva týdny v kuse, je to v pohodě. Jinak je to už poznat, teplota jde hodně dolů. Promrzne to, i přes okna.

Ale zase asi nemusíte řešit problém s udržením vlhkosti.

Pavel Antl: Na to je to výborné, vlhkost se tam pořád drží stabilní. Na zemi mám cihly půdovky, a ty stačí postříkat vodou, nasáknou si do sebe a drží krásné vlhko.

Co vás vlastně vedlo k tomu, že jste zvolili jako materiál právě kámen? Byl to záměr nebo nutnost?

Pavel Antl: Nejen finance, ale i to, že se nám to líbí.

Otec Pavla Antla: Neměli jsme dostatek peněz na klasickou stavbu a také se nám to líbilo. Chtěli jsme ušetřit. Veškerou práci jsme si udělali sami.

Jak jste sháněli kámen?

Pavel Antl: Na polích v okolí. Sedm let jsme tam jezdili s vozíkem a kýbly. Každý kámen jsme museli vzít do ruky, zda je hezký ze všech čtyř stran, přivezli ho domů, očistili a zasadili do zdi. Otec ho musel oklepat a dát mu tvar. Kladivem ho oštípat. Trvá to sice déle, ale je to krásné. Na zdech je potom vidět, co jsem stavěl já a co on. Já jsem s tím opracováním neměl takovou trpělivost, tátovy části jsou takové uhlazenější.

To vás museli mít zemědělci rádi, že jste jim vyčistili pole od kamení.

Pavel Antl: Stávalo se, že jsem byl na poli a přijel majitel a ptal se, co tam dělám. Když viděl tu vlečku s kamením, nakonec byl rád, že mu ho tam vysbíráme. A to je toho kamení okolo Konic málo, to na chalupě v Brodku, kde otec staví, je toho z kamení postaveno dvakrát tolik. Plot, terasy, prostě opravdu hodně práce.

Takže vás práce s kamenem baví.

Otec Pavla Antla: Musí to bavit, není to na výdělek.

Pavel Antl: A je to takové pěkné, přírodní, jiné než klasické voliéry.

Kdybyste si to samé nechali postavit, asi by to stálo spoustu peněz.

Otec Pavla Antla: Tím se vždycky utěšuji, kolik peněz jsme ušetřili.

Jak vás napadlo udělat si uprostřed zahrady proletovou voliéru pro žaky s kopulí?

Pavel Antl: To jednou přišel jeden kamarád a řekl mi: „Teď by to tu chtělo udělat kopuli.“ Tak jsem se ho zeptal, jak to myslí a on mi to přesně popsal. Líbilo se mi to a hned jsme se do toho pustili. Tři roky jsem to různě poměřoval a plánoval, jak bych to mohl udělat, potom jsme to dali na papír a začali stavět.

Je zajímavé, že konstrukce je samonosná, takže uprostřed nemáte žádné nosné sloupy.

Pavel Antl: Nechtěl jsem ptáky ani sebe omezovat v pohybu, chtěl jsem, aby tam byl velký průlet. Proto je to kopule z pletiva, která se nemůže propadnout dolů, je vypouklá nahoru. Jsou tam stáhnuté železné tyče, aby se nemohla vyvalit. Jak by se povolily, všechny by to spadlo. Proto jsou ty tyče pořádně přivařené.

Otec Pavla Antla: Je to tak pevně udělané, že po kopuli se dá i chodit. Materiálu jsme měli dost, železné pletivo zajistil syn.

Manželka Pavla Antla: Jak si ti dva dají něco do hlavy, hned na tom pracují. Třeba voliéru pro kakaduy stavěli letos v zimě, jak byly ty mrazy. Do měsíce byla hotová. Šli na Strážisko, kde byl zbořený dům, odkoupili od obce cihly a každý den od rána do večera pracovali.

Pavel Antl: Na kovovou střechu jsme dali snopy rákosu. V zimě se dalo jít doprostřed rybníka, kde ho rostlo nejvíc. Ale ještě by to tam chtělo dát jednu řadu. Rákos na střeše funguje jako izolace, protože jinak by se plech v zimě rychle rozpálil.

Když se ještě vrátíme k chovatelským záležitostem, jak často svoje papoušky krmíte a čím?

Pavel Antl: Krmíme dvakrát denně. Ráno jim dáváme naklíčené zrní, které si sami mícháme, a ovoce se zeleninou. To mi vždycky ráno nachystá otec do misek a já už to jen rozdělím ptákům. Dám jim také čistou vodu. Odpoledne, když ptáky zavírám do zázemí, dívám se, zda nemají vodu špinavou, nebo nějaký trus a měním to. Dávám jim také suché směsi zrnin a ořechy. Další den mají pro změnu odpoledne granule a ořechy.

Jaké druhy ořechů dáváte?

Pavel Antl: Hlavně vlašské a burské. Zkoušeli jsme i pekanové, ale ptákům moc nechutnaly. Bylo nám líto, že je hází na zem. Vlašáky si můžeme nasbírat sami v aleji za Prostějovem, potom je doma sušíme.

Zmínil jste ovoce a zeleninu. Jaké druhy vám papoušci berou?

Pavel Antl: Banány, jablka, otec dává i čínské zelí, mrkev, řepu, salát, petržel. Všechno, co je dostupné, třeba i pomeranče. Záleží na ceně. Sežerou prakticky úplně všechno. Měl jsem pár žaků z odchytu, kteří nechtěli žrát nic jiného než slunečnici. Při úpravě jejich voliéry jsem je přemístil do proletovačky k ostatním žakům a tam jsem krmil normálně jako všechny naše papoušky. Odchyťáci se zapojili do hejna a naučili se přijímat všechno, co si brali ostatní. O víkendu jim dáváme i vařená křidélka, protože potřebují i živočišnou bílkovinu. Pro zpestření občas dostanou i vánočku namočenou v mléce. Teď začne obilí, tak budou dostávat kukuřici, pšenici a slunečnici v mléčné zralosti. Jeřabiny a další bobuloviny. Bude se pořád jenom jezdit na pole. Jeřabiny se dají zamrazit na zimu, máme jich plný mrazák. Letos je zkusím i usušit a uvidím, zda je tak budou brát.

Čím dokrmujete mláďata?

Pavel Antl: V podstatě pouze Nutribirdem, ten se nám naprosto osvědčil. To dříve, když nebyly dokrmovací směsi, to bylo mnohem složitější. Kakarikům a roselám se dělala kašička z ovesných vloček, do toho se zamíchávala mrkev a šťáva z jablka. Jako malý kluk jsem je takto dokrmoval.

Otec Pavla Antla: Ano, tenkrát jsi mi s tím pomáhal. Kupovala se Milupa, rýže a kukuřice. A žloutek.

Všechna mláďata dokrmujete ručně, nebo některá necháte do odstavu u rodičů?

Pavel Antl: Amazoňany jsme nechávali pod rodiči, ale teď všichni chtějí krotké papoušky, takže je odebíráme, když jsou téměř opeřená.

Jak velké pauzy děláte mezi krmením mláďat?

Pavel Antl: Když jsou ještě malá, klidně i šest hodin. Takže poslední krmení o půlnoci a první ranní v šest hodin. Funguje to i u těch úplně malých mláďat. Mám je přímo doma, abych k nim mohl chodit a šest hodin přes noc bez krmení vydrží v pohodě. Když už jsou větší, čtrnáctidenní nebo třítýdenní, stačí jim poslední krmení v deset hodin večer a ráno potom v šest. A pak každé tři hodiny, případně čtyři. Potom se to omezuje na třikrát za den a pak už jen dvakrát. Žakové jsou odstaveni kolem 90. dne, arové o 10 dní později.

Jak jste na ty intervaly mezi krmením přišli?

Pavel Antl: Poprvé jsem to tak nějak zkusil a čekal, jak to ráno dopadne – zda bude mládě dehydrované nebo uhynulé – ale potvrdilo se mi, že šest hodin úplně bez problémů vydrží. Jednou se mi stalo, že arové zelenokřídlí měli čtyři vajíčka, všechna plná. Postupně se vylíhla tři mláďata, ale čtvrté ne. Rodiče ho hodili bokem, bylo už špinavé. Při jedné kontrole jsem našel jen dvě mláďata. Podíval jsem se lépe a třetí jsem našel zahrabané v hoblinách. Tak jsem ho vzal, da ho do misky na odpad a chtěl ho vyhodit, ale ono se v té misce pohnulo. Tak jsem ho vzal ještě jednou do ruky a dal ho na zem na houbu u topení. Tam se zase pohnulo a tak jsem ho popadl a běžel za otcem, který mu doslova vdechl život. Měli jsme ho potom doma v kuchyni a dokrmili jsme ho do odstavu jako nádherného ptáka.

Manželka Pavla Antla: Ale ze začátku netrávilo potravu.

Pavel Antl: První čtyři dny, kdy jsem mu dával krmivo sondou do volátka, mu to tam zůstávalo. Dali jsme mu tedy enzymy, papáju a vždycky jsem mu musel ty nenatrávené zbytky z volátka vytáhnout, než jsem ho znovu krmil. Dostával toho méně, do toho kmínový čaj, heřmánek a po těch čtyřech dnech se naštěstí chytnul. Podařilo se nám vzkřísit pomalu mrtvého ptáka, kterého jsem už vyhazoval do popelnice.

Takže když vám mládě netráví, podáváte mu papáju?

Pavel Antl: Nejen. Papáju dáváme do krmiva, přidáváme enzymy z lékárny, nastrouhám mu trochu prášku do dokrmovací kaše.

Manželka Pavla Antla: Kaši mícháme s vodou z kmínového vývaru nebo heřmánku.

Otec Pavla Antla: Já jsem dával i kmínový čaj.

Pavel Antl: Dokrmovací kaše musí být řidší, teplota mláděte se musí trochu zvednout, aby začalo lépe trávit. Mělo by se krmit častěji v menších dávkách a zkusit ho rozkrmit. Nesmí se to přehánět, prostě pomalu dávkovat každé dvě hodiny.

Manželka Pavla Antla: V přírodě by také mládě nepřežilo, rodiče už ho také odepsali.

Jakým typem granulí Nutribird dokrmujete?

Pavel Antl: Žaky krmím až do odstavu Nutribirdem 19, ale pro ary je potřeba, jakmile mají vole už hrubé, doplňovat kaši nastrouhanými ořechy a granulemi Tropical. Musejí mít hrubší stravu.

V jakém věku papoušky odstavujete?

Pavel Antl: Ararauny mohou jít k novým majitelům ve stáří 100 dní, žakové okolo 90 dní. Nechci někomu prodat ptáka a pak řešit, že nežere. Musí být naprosto samostatný.

Otec Pavla Antla: Máme v odstavné voliéře několik bidel a jakmile dokáže vzlétnout na to nejvyšší, víme, že je z něj hotový pták.

Pavel Antl: Zájem o velké papoušky roste. Zvedá se i jejich cena. Když jsme začínali s ary zelenokřídlými, mláďata byla za 30 tisíc korun a letos už jsou za 40 tisíc a je po nich stále poptávka. Také ararauny šly mírně nahoru, z nějakých 20 až 23 tisíc na 25 tisíc a lidé stále volají.

Arů zelenokřídlých obecně moc není.

Pavel Antl: Ti lidé, co dělají volné lety s papoušky, se teď podle mě předhánějí, kdo bude mít dražšího ptáka. Přitom jim každou chvíli nějaký ulétne.

Přijdou si pro dalšího?

Pavel Antl: Mám takové dvě špatné zkušenosti s lidmi, kteří si k nám přijeli pro aru. Všem, co nám volají, píšeme, ať se podívají na naše stránky na Facebooku, kde můžou to mládě sledovat od malička. Přijel k nám nějaký muzikant z Ostravy, třikrát se s dětmi byl podívat na araraunu a potom si ji od nás vzal. Ještě ten den večer mi o něj přišlo několik SMS a měl jsem několik nepřijatých hovorů. Někde jsem byl, tak jsem je nezaregistroval, ale ten pán volal ještě jednou a když jsem to vzal, řekl mi, že to je hrozné, že ta ararauna pořád křičí. Žena prý přišla z práce, chtěla si uvařit kávu a najednou takový řev. Zeptal jsem se tedy, na čem vaří kávu a prý na rychlovarné konvici. Mláďata jsou u mě zvyklá, že když jim připravuji kaši, zapnu varnou konvici. Tak jsme se dohodli, že si tu konvici dají jinam. Jenže ještě ten den se ozval znovu, že děti se ararauny bojí, sousedi na ně klepou a že už to nezvládají, takže mi aru přivezou zpátky ještě ten večer. Nakonec nám jich bylo líto…

Spousta lidí si vůbec neuvědomuje, jaký závazek na sebe přebírají.

Otec Pavla Antla: Já jsem Pavlovi říkal, že se mi ten pán nelíbí, že nemá k chovu žádný vztah. Očekával jsem, že se vrátí.

Pavel Antl: To byl jeden případ, a pak se nám stalo, že si araraunu koupili skvělí lidé z Moravské Třebové a nevěděli, že nesmí v kuchyni vařit na teflonovém nádobí.

Manželka Pavla Antla: Dcera u nich vařila, když nebyli doma.

Pavel Antl: Během chvilky jim ararauna uhynula. Přijeli si potom k nám pro další. U problému s teflonem spousta lidí neví. Sami jsme si raději kontrolovali doma pánve, ale máme je z Tefalu, což je něco jiného.

Viděli jsme u vás ve voliérách i ary, kteří se běžně nechovají – ary červenouché. Jak dlouho je máte?

Pavel Antl: Jsou to tříletí ptáci, takže teprve čekáme na jejich první hnízdění. Jsou to moc hezcí ptáci. Líbí se nám natolik, že mi žena dala svolení, abych pořídil ještě jeden pár.

Manželka Pavla Antla: Opravdu se mi líbí, ale nejvíc se mi líbí ararauny.

Pavel Antl: Je to nádhera, když víte, že vás manželka podporuje v chovu a řekne vám, že máte ještě koupit nějaké ptáky. Taky je pravda, že když se zadaří a je nějaký výdělek, zase jí to vracím – tak to prostě musí být, aby byla žena spokojená.

Manželka Pavla Antla: Jen jsem říkala, že by neměl kupovat ty hodně drahé ptáky.

Pavel Antl: Na to člověk musí mít peníze, aby, když mu něco padne, mohl rychle dokoupit nového. Když mi uhyne žako, není to pro mě problém a koupím dalšího. Ale kdyby mi padl ara hyacintový, byl by to velký stres. Za to ten koníček nestojí. Vždyť mě vadí už jen to, že má nějaký pták u mě ulomený drápek nebo špatnou nožku.

Ve velké proletové voliéře máte s žaky i papoušky šedohlavé. Ty se vám daří odchovávat?

Pavel Antl: Zatím ne, také to jsou ještě mladí ptáci. Máme dva dvouleté a dva roční jedince. Ještě bych potřeboval dokoupit dva roční, protože ti mladší jsou příbuzní.

Když jsme byli v proletovce, byli hodně kontaktní.

Pavel Antl: Vůbec se nebojí, ani žaků.

Manželka Pavla Antla: Ani nových ptáků. Přiletí k jejich voliéře, začnou se s nimi kamarádit… Jenom kakaduovi moluckému, který je s nimi ve voliéře, vždycky vyžerou všechno z misky. Jsou po něm, po očích, cvakají mu po hlavě, pokousali mu nohy.

Možná to je tím, že má kvůli škubání límec na krku. Až mu ho sundáte, ten jim dá!

Pavel Antl: Jenže kdybych mu ten límec sundal ve velké proletové voliéře, nastal by hrozný rachot. Strašně by řval. Nemá rád déšť a kdyby v noci začalo pršet, nebylo by to příjemné. Tak tolerantní sousedy zase nemáme.

Všimli jsme si, že i kakaduů moluckých máte dva páry.

Pavel Antl: Ano, a začínají se mi líbit i černí kakaduové, například přilboví.

Tak ti jsou na tom cenově jako arové hyacintoví, ale někteří z nich se dokáží taky pěkně oškubat.

Pavel Antl: Už jsem domluvený na obhlídku černých kakaduů u pana Studeného v Blučině u Brna.

Manželka Pavla Antla: Já bych chtěla tukany, ale společně jsme pak dospěli k závěru, že by to byl nesmysl. Opravdu jsou moc hezcí, jen se mi nelíbí, že se musí krmit malými myšičkami.

Nemusí, stačí mu ovoce a granule, ale má tekutý trus, takže kolem sebe dělá nepořádek. A potřebuje dost teplo. Ale od jara do podzimu by se mu u vás líbilo, asi by vám ve voliérách vychytal vrabce.

Manželka Pavla Antla: Opravdu? My s nimi máme dost velký problém.

V přírodě tukani vybírají hnízda dalším ptákům, dokonce i arům hyacintovým…

Pavel Antl: Vrabci nám skutečně dělají problémy. Máme velká oka u voliér, takže se jimi protáhnou a občas pak nacházím jejich trus ve vodě pro papoušky. A zimě, ať dělám, co chci, máme ve voliérách myši.

To se stahují na zimu za zrním.

Pavel Antl: Jak nechám otevřený sud se zrním, kolikrát jsem viděl, jak po něm leze myš. Sousedi mají slepice a králíky a také s nimi mají problémy. Chodily jim tam i kuny, ale my naštěstí máme kočky a psy, tak se nám vyhýbají.

Kde jsou kočky, tam nejsou kuny ani lasičky.

Pavel Antl: Nám kočky lezou po voliérách a sluní se na střeše. Jeden kocour měl oblíbenou střechu nad voliérou arů vojenských. Naše kočky ale vědí, že tam nesmí lézt.

Takže soužití papoušků s kočkami funguje úplně bez problémů.

Pavel Antl: Ano.

A nejdou po ptácích?

Manželka Pavla Antla: Ne, ony si s nimi hrají. Třeba sedí nahoře na proletové voliéře a packou po nich mávají dovnitř. Ale je pravda, že chytají mladé vrabce, co létají dovnitř na zrní.

To je zajímavé, v jiných chovech papoušci křičí, když kolem voliér projde cizí kočka.

Pavel Antl: U nás ne.

Zamluvili jsme vaše chovatelské plány. Takže teď jsou na obzoru černí kakaduové?

Pavel Antl: Těžko říct. Poslední dobou jsem nějak vyhořel a není na to ta správná chuť. Myslím, že těch ptáků mám už celkem dost a teď bych chtěl, aby všichni hnízdili.

Odkud si pořizujete chovné ptáky? Od českých chovatelů, nebo spíš ze zahraničí?

Pavel Antl: Několik ptáků mi dovezl Lukáš Janeček, ale většinu jsem nakoupil přes inzeráty na iFauně. Sleduji, co kdo nabízí. Nakupovat ptáky na burzách je risk. Vždycky je lepší dojet přímo k chovateli a podívat se, v jakém stavu má chov. Nikdy nevíte, co si můžete domů dotáhnout.

Jak jste se vypořádali s loňským zařazením žaků do CITES I? Museli jste je čipovat?

Pavel Antl: Všechny jsme měli nakroužkované, kromě jednoho odchytového páru, který jsme museli nechat načipovat. Volal jsem kvůli tomu do olomoucké zoo, kde jsem kdysi nechal čipovat arakangu. Jenže tentokrát chtěli za jedno čipování 1 100 Kč a to se mi zdálo moc. Domluvil jsem se tedy s veterinářem od nás, který čipuje psy a kočky a ten jen chtěl vědět, do které prsní svaloviny je to píchá. A udělal to za 300 korun za ptáka.

Aviární veterinářka Jana Leimerová ze Zábřeha na Moravě si za čipování žaka říkala 250 korun. Sama chová ptáky, takže tomu rozumí. Vy to asi nemáte do Zábřeha moc daleko.

Pavel Antl: Nemám, tak až budu potřebovat, vyzkouším. Občas ale veterináři nevědí, kolik si říct za zákrok, ceny bývají šílené.

Manželka Pavla Antla: My si už teď většinu zranění u ptáků ošetřujeme sami. Nechceme je zbytečně stresovat převozem. U kakaduů, co se škubou, jim sami dáváme límec.

Pavel Antl: Vezl jsem samici kakadua moluckého do Brna, sám jsem si přivezl molitan na límec, a paní doktorka ji jenom chytla, oblepila molitan izolepou, za dvě minuty bylo hotovo a stálo mě to 450 korun. Teď si to tedy už dělám sám. Jezdíme jenom když je to krajní řešení.

U virových a bakteriálních onemocnění to je dobré, doktor udělá rozbor trusu, který si doma na koleni chovatel neudělá.

Pavel Antl: I doma je to pro ty ptáky stres, když je chytáte a třeba jim nasazujete ten límec. Srdce jim strašně tluče. Ale drží, jsou hodní. A jak už mají ten límec, jsou bez problémů.

Otec Pavla Antla: Někdy to ale bez veterináře nejde. Onehdy jsem dokrmoval mládě amazoňana venezuelského a zůstala mi sonda ve voleti. Za boha jsem ji nemohl dostat ven. Nešlo to ani Pavlovi. Tak jsem ho vzal do Brna k nějaké veterinářce, kterou jsem našel na internetu. Byla to příjemná mladá paní, poradila si s tím pod laparoskopií. Amazoňana jsem tam nechal a šel jsem si zaparkovat auto, a už mi volala zpátky, že je to v pořádku. Přišel jsem do ordinace, zaplatil jsem dva a půl tisíce a mohli jsme jet zpátky.

Za amazoňana venezuelského?

Otec Pavla Antla: Ano, za „venezuelce“, který stojí čtyři tisíce. Takže zákrok byl za polovinu ceny toho ptáka.

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz