Na návštěvě ptačího parku, zoo a záchytného centra Veldhoven v Holandsku

UVNITŘ FOTOGALERIE – Ptačí park Veldhoven v Holandsku vzbuzuje už léta rozporuplné reakce. Zařízení, do kterého nizozemské úřady umisťují zabavené ptáky, před téměř čtyřmi lety vyhlásilo bankrot a park musel být na víc než rok uzavřen, protože jeho provozovatelé neměli ani na krmivo pro ptáky. S různými potížemi se specializovaná ptačí zoologická zahrada potýkala ale už dříve. Zakladatel parku Tonnie van Meegen čelil podezření, že zabavené ptáky dále rozprodává, i když záchytné centrum nesmělo s exoty nijak nakládat a mělo jim pouze zajistit klidné dožití mezi dalšími papoušky.

Park koupil pekař, který miluje dravce

Po van Meegenově smrti v roce 2012 přišla krize, z níž papouščímu parku Veldhoven pomohli až noví majitelé – rodina Loomansů z blízkého Astenu. Té se podařilo park po roční rekonstrukci 19. dubna 2014 znovu otevřít, přičemž se netajila plánem rozšířit záběr zařízení i na další ptačí skupiny, zejména dravce. Ti jsou totiž celoživotním koníčkem hlavy rodiny Richarda Loomanse, původní profesí pekaře. Víc než dva roky po znovuotevření parku, který se přejmenoval na Zoo Veldhoven, jsme jej navštívili i my. Zajímalo nás, jak takové velké záchytné centrum, v němž se svého času provozovatelé starali o tisíce papoušků, funguje v praxi a zda v něm lze narazit na nějaké zajímavé a vzácné druhy.

K TÉMATU: Ptačí park Veldhoven, největší útulek pro papoušky na světě, vyhlásil bankrot

Naším záměrem bylo uskutečnit i rozhovor, který jsme si dopředu telefonicky domluvili právě s rodinou Loomansů. Ovšem na místě jsme zjistili, že Richard Loomans je ochotný mluvit spíše o dravcích a papoušky považuje spíše za nutné zlo, jelikož právě kvůli nim tento park vznikl. Interview se tedy ujal jeho zeť Tom, od kterého jsme se dozvěděli, že by v parku mělo být na dva tisíce papoušků, z nichž za nejvzácnější považuje ary horské (při pozdější zevrubné prohlídce jsme na ně nenarazili) a kakaduy žlutočečelaté poddruhu triton. Park je vlastně rodinným podnikem, o celou zoologickou zahradu se stará všeho všudy čtyři až pět lidí, což znamená, že zapojit se musí opravdu každý – majitel parku Richard Loomans v době naší návštěvy sekal trávu a fukarem odfoukával peří ve voliérách dravců…

Nakrmte nám papoušky!

Vchod do parku Veldhoven láká na velké kresby vzácných papoušků, jako je ara kaninda nebo amazoňan ohnivý. S nimi se ale návštěvník uvnitř nesetká. Hned za pokladnou jsou volně puštění arové ararauny, arakangy a žakové, kteří ale rozhodně neprošli výcvikem volného letu – mají prostě přistřižené letky. Hned první dlouhá řada voliér skýtá celkem jednotvárný obrázek mnoha bílých kakadu: hned na kraji je jeden kakadu molucký (dříve zde chovali deset párů těchto papoušků v samostatné sekci voliér), potom opravdu velké množství kakadu žlutočečelatých, žlutolících a menší počet kakadu bílých, šalamounských a naholících. Ve stejné řadě voliér navazují amazoňané, ale i papoušci senegalští a konžští. Mezi nimi je voliéra s dvěma nestory kea…

Na konci dlouhé řady voliér zatáčíme doprava, kam směřuje další skupina voliér a opět se objevují kakaduové žlutočečelatí a žlutolící. Někteří mají viditelně omrzlé nohy: výjimkou není ani pták, který má místo všech prstů jenom pahýly s jedním článkem prstů. Další kakaduové, většinou bílí a žlutočečelatí, pobíhají zcela volně u protilehlé expozice, jíž zcela chybí venkovní voliéry. Vlastně jde o jakousi „kůlnu“, jejíž průletová okna vedou ven a papoušci se mohou volně pohybovat po okolí a žebrat od návštěvníků pamlsky. Což také kakaduové náruživě dělají. Park návštěvníkům prodává speciálně upravená dřívka s rýhou pro oříšky, jimiž mohou krmit nejen volně puštěné papoušky, ale i ty, co jsou zavření ve voliérách. Chvílemi nabýváme pocitu, že právě toto je jediný způsob, jakým tu papoušky denně krmí.

Stejná budka pro kakadu, amazoňany i nestory

Volně puštění kakaduové jsou natolik odrzlí, že se nerozpakují lézt přímo na návštěvníky a ochotně se s nimi fotí. Když se jim chce, odkráčí od svého „pavilonu“ dál a začnou rozhrabávat blízkou kupu kamení. Ze stínu jim přiblíží totálně oškubaná ararauna, jíž dělá společnost amazoňan modročelý, o jehož kondici by se dalo s úspěchem pochybovat. Chvatně opouštíme „kůlnu“ bez voliér a podél rozestavěné expozice se dostáváme ke kruhovým voliérám pro další druhy kakadu. V jedné takové větší kleci sledujeme několik kakadu goffin, jimž dělá společnost asi tak sedm budek naprosto stejného typu, které později vidíme i ve voliérách pro amazoňany, nestory kea, ary nebo kakaduy. Jde o unifikované dřevěné budky postavené na výšku, o půdorysu 30 x 30 cm, vysoké asi půl metru s vletovým otvorem, do kterého by se vešel větší ara. Některé voliéry jsou jimi doslova přecpány.

Pozitivně nás překvapují voliéry pro velké ary. Jsou opravdu rozměrné, ale připomínají spíše voliéry pro dravce: rozhodně svou výškou a také typem hnízdí budky, již majitelé parku předložili páru arů arakang (u nichž nás překvapila velmi slušná kondice i opeření). Jestliže arakangy ve Veldhovenu vypadaly dobře, hned ve vedlejší voliéře paběrkoval oškubaný ara hyacintový nepříliš velkého vzrůstu, s nímž sousedil „plešatý“ ara zelený chovaný společně s arou vojenským (zda šlo o záměr nebo nevědomost, jsme nezjistili). Zcela samostatnou půlkruhovou obrovskou voliéru měly ary ararauny – asi nejčetnější velký druh papouška ve Veldhovenu. Jenom v této voliéře jsme jich napočítali skoro dvacet.

Hangár na amazoňany s hnízdní „stěnou“

Samostatnou voliéru sousedící s araraunami obývali eklekti různobarví tří různých poddruhů. Ptáci vypadají dobře, škubnutá je pouze jedna samice, která je velmi kontaktní, přilétne na pletivo k nám a pískáním nás chce donutit k interakci. To už ale přecházíme k další krátké řadě voliér, z nichž se znuděně dívají dva nestoři kea. Jeden leží na budce, již jsem popisoval výše – unifikovaný typ, který by možná nejlépe vyhovoval amazoňanům nebo kakaduům růžovým, ovšem pro nestory kea je zcela nevhodná. Ve vedlejší kóji posedává několik kakadu růžových, jeden ve velice zbídačeném stavu. Okolo výběhu se zebrami procházíme k velké průletové voliéře amazoňanů. Nebudu přehánět, když napíšu, že byla velikosti středního hangáru.

Podle cedulek na pletivu by ve voliéře mělo být asi osm druhů amazoňanů včetně poměrně vzácného amazoňana žlutoramenného. Toho však přes veškerou snahu nenacházíme. Mezi obyvateli voliéry převažují amazoňané žlutolící, oranžovokřídlí a modročelí, nechybí ale ani amazoňané žlutokrcí, velcí či žluhlaví. Před pletivo je krmí jedna ze čtyř stálých zaměstnankyň parku. Uvnitř voliéry je stěna pobitá snad čtyřiceti budkami stejného typu, které měli i kakaduové goffin, nestoři kea a kakaduové růžoví. Podobný „hangár“ jako amazoňané mají ve Veldhovenu i žakové. Jejich voliéra je ale koncipovaná do tvaru písmene L a v kratší části je opět „hnízdní“ zeď se spoustou budek, opět týchž rozměrů a barev jako ve všech dalších voliérách.

Pět zaměstnanců na celý park

Žakové vypadají bezstarostně, mnozí přilétají na pletivo žebrat o dobrotu. Jakmile si na ně ale ze zvědavosti sáhneme, hned se nám dostává napomenutí od další zaměstnankyně parku, která sedí na blízké lavičce. Uvědomujeme si, že společně s Richardem Loomansem, jeho dcerou, která prodává v pokladně vstupenky a jejím manželem Tomem jsme vlastně potkali už všechny zaměstnance této zoo. Křik arůnás odvádí od žaků k další velké proletové voliéře s velmi nečekanou směskou arů, kakadu, amazoňanů a žaků, v níž nás na první pohled zaujme jeden kakadu brýlový (na cedulkách s označením druhů není jmenován a tak nějak tušíme, že majitelé ani neví, že to je samostatný druh) a jeden amazoňan vínorudý.

Pomalu se blížíme k vrcholům prohlídky: další velká proletová voliéra je průchozí. Narážíme v ní na vedrem unaveného papouška patagonského, několik mníšků šedých, větší počet korel a aratingy. U některých ptáků se nám těžko určuje druh, vypadají na křížence. Jeden takový se evidentně spároval s aratingou zeleným a společně „vegetí“ na hnízdní budce asi dva metry nad našimi hlavami. Pod nohami nám naopak prochází bažanti zlatí. Jeden se nějakým způsobem dostal z voliéry a komunikuje s ostatními přes pletivo. Vymotáme se z průchozí voliéry ven a podél menší voliérky s amazoňany kubánskými přicházíme k expozici s lemury, podél níž projdeme k již třetí voliéře s nestory kea. Zoo Veldhoven má tedy celkem tři páry těchto vysoce inteligentních papoušků.

Ararauny v kozím chlívku

Další expozice nám vyráží dech: výběh, v němž bychom čekali kozy nebo prasata, slouží arům araraunám a kakaduům. Araraunám patří i přilehlý „chlívek“ nebo „slepičárna“, zkrátka dřevěná kůlna bez oken, z níž vede jediný východ průlezem na zemi. Ararauny tudy vypochodovávají ven k miskám se slunečnicí, které mají položené rovněž na zemi. A aby toho nebylo málo, uprostřed výběhu jsou poházené kusy vydlabaných kmenů, respektive spíše jakési půlkruhy s kůry. Pod jedním z nich se evidentně uhnízdil párek araraun, podestýlku rozhrabanou, a navzájem se obírá. Ptáci na chvíli vylezou ven, ale jakmile se k nim přiblížíme, bázlivě utíkají zpět pod kůru a brání si svoji „boudu“. Neuvěřitelné.

Blížíme se k poslední řadě voliér s papoušky, v níž létají desítky agapornisů růžohrdlých různých mutací (a jeden přírodní agapornis hnědohlavý), zatímco ve vedlejší voliéře je podobně velká skupina agapornisů fišeri. V každé voliéře je jedna stěna poseta budkami, z nichž vykukují řady hlaviček hnízdících agapornisů. Hned vedle narážíme na voliéru s alexandry malými, poté na amazónka černotemenného, pyrury, amazoňany, andulky a překvapivě krásně opeřeného aratingu žlutého. Tato řada voliér postrádá jakoukoli koncepci a končí velkým transparentem s vizualizací, jak by měly vypadat nové expozice, které park teprve připravuje. Na kresbě jsou voliéry plné malých smrčků a k nim dokreslené ararauny…

Tropická hala? Synonymum apokalypsy

Největší perla ptačího parku ve Veldhovenu na nás ale teprve čekala. Tropická hala bývala opravdovým zlatým hřebem celého zařízení, ovšem od té doby uplynulo opravdu dost času. Vcházíme do skleníku, na jehož začátku jsou stolečky a židličky pro občerstvení, naprosto prázdné, vylidněné. Uvnitř je pěkné horko. V době naší návštěvy byl jeden z tropických dní, kdy se rtuť teploměru ve stínu blížila třicítce, uvnitř tropické haly ale muselo být mnohem víc stupňů. Vystoupali jsme po točitých schodech na ochoz a zhlédli celou halu osázenou tropickými stromy a rostlinami. Nahoře teplota ještě výrazně stoupla a musela rozhodně překonat čtyřicet stupňů.

Hned první voliéra, na kterou jsme v této výhni narazili, nás překvapila: s drobnými exoty tu byl chovaný jeden papoušek chocholatý. Ten si neměl ani kde sednout, protože voliéra byla absolutně bez bidel, tak posedával na výklenku protilehlé stěny a snažil se nechcípnout vedrem. Naši pozornost ovšem upoutala třepotající se křídla ve vedlejší voliéře – jakýsi zakrslý druh poštolek, který se do tropického skleníku rozhodně nehodil, jako by němě křičel „pusťte nás pryč!“… Procházíme dál a narážíme na první zoborožce a toka, jimž panující vedro zjevně nedělá dobře. A což teprve ledňákům obrovským. Naprostý vrchol přichází u voliéry s lorii mnohobarvými. Zvenku na jejím pletivu sedí další dva větší loriové a ani se před námi nesnaží ulétnout – evidentně jsou dehydrovaní a zřejmě i hladoví.

Loriové krmení slunečnicí

Nebylo by ani divu. Stačí letmý pohled do voliéry s lorii mnohobarvými a leckterý laik v chovu papoušků by šel do kolen: loriové posedávali na velké misce, z níž vyzobávali slunečnici! Miska na vodu opodál evidentně před nějakou dobou vyschla a nikdo ji nedoplnil. V dalších voliérách už z krmiva vidíme už jen stále tytéž oranžové granule pro zoborožce. Je jedno, o jaký druh ptáka se jedná: granule dostal exotický mandelík stejně jako hoko nebo aratingové sluneční. Nejpříjemněji zdejší klima působí asi na snovače, kteří si poletují po celé hale volně a na nejvyšším stromě mají upletená hnízda. Šťastlivci… O dost hůře jsou na tom neofémy v bednových klecích na ochozu, jimž spadla všechna bidla a nikdo jim je nevrátil zpět, a tak musí posedávat na zemi.

Většina bednových klecí ale pro jistotu zeje prázdnotou, respektive je nějaký kreativec naplnil vypreparovanými kostřičkami ptáků nebo vycpaninami. Zřejmě aby zdejší ptáci tušili, jaký osud je čeká. Cestou k východu se už v podstatě nedivíme tomu, že voliéru, která dříve sloužila zoborožcům, nyní obývají dva jestřábi a včelojed… Prostě ideální skvadra do tropické haly. Ze zoologické zahrady ve Veldhovenu odcházíme s rozporuplnými pocity, které o několik hodin později ještě prohloubí návštěva naprosto špičkové Burger´s zoo se vstupným na úrovni dvou třetin toho, co požadují ve Veldhovenu. Jistě, starat se o tak velký počet různých druhů ptáků je náročné, ale to si měli současní majitelé parku Veldhoven rozmyslet v době, kdy jednali o jeho převzetí. V téhle podobě se o něm nedá mluvit jinak než o ptačím koncentráku.

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz