Velcí loriové rodu Chalcopsitta: papoušci, s nimiž se setkáte i v českých chovech

Na minulý díl seriálu o loriích věnovaný zástupcům rodu Charmosyna navážu dalším taxonem, Chalcopsitta. Mezi loriáři se jedná o dobře známou skupinu nektarožravých papoušků, jejíž druhy jsou u nás chovány už od sedmdesátých let minulého století. Přes dřívější spory autorů ohledně homogenity tohoto rodu je dnes taxon už poměrně ustálený. Od ostatních zástupců čeledi Loriidae se liší poměrně výrazně, a to jak vzhledem, tak svou etologií a ekologií. Chov těchto druhů (koneckonců stejně jako všech zbylých loriů) u nás však upadá, a proto není od věci si tyto ptáky připomenout.

Taxonomie aneb kam vlastně patří lori kardinálský

Jak už jsem v úvodu uvedl, názory na systematiku rodu Chalcopsitta nebyly vždy jednotné. Celý taxon zahrnuje čtyři zástupce – lori černý (Chalcopsitta atra), lori olivový (Chalcopsitta duyvenbodei), lori rudočelý (Chalcopsitta scintillata) a lori kardinálský (Chalcopsitta cardinalis). Právě poslední zmíněný představoval v minulosti hlavní bod sváru. Vzhledem k svému zbarvení býval dříve zahrnován do rodu Eos, ještě předtím jsme ho mohli najít také ve skupině Lorius. Zkrátka tento zástupce má společné vlastnosti s několika skupinami a zároveň reprezentuje zcela charakteristické znaky.

K TÉMATU: Velký přehled charmozinů: znáte všech čtrnáct druhů těchto menších loriů?

Potravní zdroje, které „chalcopsitty“ využívají, jsou konzistentní v rámci rodu, od ostatních loriů se však liší. Hlavním centrem výskytu těchto ptáků je ostrov Nová Guinea. Díky tomu, že by si jednotlivé druhy o potravu konkurovaly, se jejich areály výskytu příliš nepřekrývají a každý zástupce tedy obývá jinou část ostrova (viz dále). Lori kardinálský do této charakteristiky nespadá, protože ho nenajdeme na Nové Guineji, ale na Šalamounových ostrovech.

Systematika založená na molekulární analýze DNA je stále ještě v počátcích. U ptáků se daří na základě získaných dat stanovit přibližný fylogenetický strom na úrovni čeledí, respektive rodů. Zařazení jednotlivých druhů je nicméně stále nejasné. Dá se však předpokládat, že v horizontu deseti let se taxonomové dostanou s analýzou DNA i na tuto úroveň. První změny koneckonců můžeme vidět už dnes a odstartovalo je dílo “HBW and BirdLife International Illustrated Checklist of the Birds of the World” vydané v červenci roku 2014 Josephem del Hoyem a kol.

Společné vlastnosti a chov

Pojmenování Chalcopsitta má své opodstatnění. Velmi nápadnou společnou vlastností všech čtyř zástupců jsou zvláštní strukturní pigmenty deponované v opeření, které odrážejí sluneční záření podobně jako kov (khalkos je řecky bronz). Obdobný typ zbarvení můžeme vidět také u našich strak či afrických leskoptví. Z nekvalitní fotky by proto leckdo mohl usoudit, že například lori černý je taková ošklivá vrána se zahnutým zobákem. Při pohledu na stejného ptáka na sluníčku však zjistíme, že má ve skutečnosti mnohem více barev.

ČTĚTE TAKÉ: Znáte všechny poddruhy loriho mnohobarvého? Některé se v zajetí téměř nechovají

Zobák je černý, opět s výjimkou loriho kardinálského, kde má spíše oranžovou barvu. Dalším typickým znakem pro zmíněné druhy je nahé okolí spodní čelisti zobáku. Zbarvení kůže této části těla může stejně jako okruží oka zbělat v případě, že ptáci nemají dlouhodobě přístup ke slunečnímu, potažmo UV záření. S takovými jedinci se v chovech setkáváme poměrně často. Bílé okruží oka mají také všichni mladí ptáci.

Zástupci rodu Chalcopsitta nejsou charakterističtí jenom vzhledem, ale také například výživou. Už dříve jsem se v seriálu zmiňoval o tom, že každá skupina loriů má více či méně odlišné nutriční požadavky. V porovnání s rody Trichoglossus nebo Lorius jsou „Chalcopsitty“ spíše nektarivorní. Semena a jiné druhy tužší potravy by neměli být v potravě obsaženy ve větším množství.

NAPSALI JSME: Velký přehled loriů a jejich zastoupení v českých chovech: další druhy rodu Trichoglossus

Jedná se o dlouhověké papoušky. V chovu Rosemary Lowové se například nacházel lori olivový, který odchovával mláďata i ve věku 30 let. Podle chovatelky na komerčním nektaru tito loriové nepřežijí déle než deset let – dlouhověkost svých papoušků přisuzuje vysoké kvalitě vlastního krmení. Je potřeba zmínit, že tito ptáci velmi často trpí na hemochromatózu, tedy nadměrné ukládání železa do jater. Krmná dávka by proto neměla zahrnovat některé druhy ovoce a zeleniny obsahující vitamin C, který podporuje vstřebávání železa.

Další anomálií v chovu papoušků rodu Chalcopsitta je poměrně silný imprinting uměle odchovaných mláďat. V praxi to vypadá tak, že pokud necháme jedince k ošetřovateli příliš přilnout, zafixuje si až do dospělosti určité vzorce chování. Ty spočívají například v tom, že kdykoliv zahlédne člověka, přiletí na pletivo, začne mávat křídly a žebrat o potravu. Netvrdím, že jsou tito ptáci v chovu nepoužitelní. Naopak, velkou část ručně odchovaných „chalcopsitt“ jsem viděl odchovávat úspěšně. Většina ostatních druhů loriů však po umělém odchovu zcela zdivočí.
Loriové rodu Chalcopsitta jsou schopni reprodukce obvykle kolem třetího roku života. Jedná se však o individuální znak, který záleží na vnějších faktorech. Hubers například uvádí, že u něj samice loriů rudočelých snesla vajíčko už ve věku 20 měsíců.

Všichni uvedení zástupci jsou teritoriální a skupinový chov více párů je tak velice rizikový.

1) lori rudočelý (Chalcopsitta scintillata)

Existují tři poddruhy – lori rudočelý guinejský (Chalcopsitta scintillata scintillata), lori rudočelý papuánský (Chalcopsitta scintillata chloroptera) a lori rudočelý aruský (Chalcopsitta scintillata rubrifrons). Areál výskytu prvních dvou zmíněných zástupců pokrývá jižní část ostrova Nová Guinea. Nominátní poddruh se vyskytuje na západě a subspecie chloroptera na východě. Lori rudočelý aruský pak, jak už název napovídá, obývá nedaleké Aruské ostrovy. Vyskytuje se do nadmořské výšky 800 m. Obecně lori rudočelý nepatří z hlediska ochrany do žádné rizikové kategorie.

Zbarvení subspecie chloroptera je jasně odlišitelné díky zeleným spodním krovkám křídelním (lori rudočelý guinejský má červené spodní krovky křídelní). U poddruhu rubrifrons by mělo být pruhování na těle oranžové místo žlutého. V praxi se však setkáme se širokou škálou přechodů, jenž zařazení některých jedinců ztěžuje. Existenci této subspecie navíc popírají kolekce kožek v londýnském muzeu, v nichž jsou některé exempláře pocházející z Nové Guineje a Aruských ostrovů k nerozeznání. Na evropském trhu se s nabídkou „rubrifronsů“ setkáme poměrně často. Chovatelé se tak někdy snaží zatraktivnit své obyčejné rudočelé, popřípadě považují za určující znak poddruhu větší rozsah červené barvy na hlavě. Tato vlastnost však nemá s určením poddruhové příslušnosti co dočinění. Intenzita červeného zbarvení u ptáků často signalizuje zdravotní kondici jedince, popřípadě jeho stáří. Je totiž do jisté míry ovlivněna množstvím antioxidantů v těle ptáka, které jsou důležitou součástí imunity. Například hodně červení samci jsou tedy zdraví, respektive staří (tedy zkušení) a samičky pro ně mají slabost. Zajímavou studii na toto téma vypracoval Geoffrey Hill u hýlů mexických. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že zrovna stáří jedince a intenzita červeného zbarvení hlavy spolu u loriů rudočelých dobře souvisí. Mladí ptáci mají celou hlavu černou.

Na evropském trhu představuje lori rudočelý nejhojnějšího zástupce z celého rodu. Platí to i pro Českou republiku, kde je dnes pravidelně odchováván například M. Schrimpfem a J. Kučerou. Nabízí se zde pouze nominátní poddruh.

2) lori olivový (Chalcopsitta duyvenbodei)

Velmi často bývá chybně uváděno „duivenbodei“. Tato chyba vznikla překlepem už v roce 1937 v atlase ptáků světa od J. L. Peterse. Druh je pojmenován po badateli C. W. K. van Duyvenbode. Zahrnuje dva poddruhy – lori olivový západní (Chalcopsitta duyvenbodei duyvenbodei) a lori olivový východní (Chalcopsitta duyvenbodei syringanuchalis). Vyskytuje se na severním pobřeží ostrova Nová Guinea do nadmořské výšky 200 m a areál výskytu obou subspecií je rozdělen na východní a západní část. Lori olivový nepatří mezi ohrožené druhy.

Subspecie syringanuchalis by se od nominátního poddruhu měla lišit tmavším zbarvením hlavy a zad. O její existenci však autoři často pochybují a v zajetí se v zásadě žádné formy nerozeznávají Mezi jedinci přesto existuje určitá variabilita v rozsahu žlutého zbarvení. U mláďat se někdy setkáváme s hyperpigmentací některých částí těla. Tento znak není typický pouze pro „chalcopsitty“. Mladí loriové olivoví někdy bývají velmi žlutí, po prvním přepeření se však vrátí vše do normálu. Světlejší mohou být také drápky, popřípadě části zobáku.

V poslední době se stali „oliváci“ jedním z nejoblíbenějších druhů loriů. Jejich popularita se samozřejmě promítá také v ceně. Ta dnes dosahuje dvojnásobku pořizovací ceny, kterou pamatuji já, když jsem s lorii začínal. U nás tento druh momentálně odchovává např. J. Šustr a J. Vondrouš. Můžeme ho však vidět i v několika dalších chovech.

3) lori černý (Chalcopsitta atra)

Rozlišujeme tři poddruhy – lori černý guinejský (Chalcopsitta atra atra), lori černý misolský (Chalcopsitta atra bernsteini) a lori černý iriánský (Chalcopsitta atra insignis). Celý druh se vyskytuje v západní členité části ostrova Nová Guinea. Nominátní subspecii najdeme v Západní Papui (dříve Západní Irian), poddruh bernsteini na blízkém ostrově Misool a lori černého iriánského na poloostrově Onin a v nížině Bomberai. Podle birdlife.org není zařazen do žádné rizikové kategorie ohrožené vyhynutím.

Klíčovým rozeznávacím znakem mezi všemi třemi subspeciemi je rozsah červeného zbarvení na jinak černém podkladu. Nominátní poddruh je tedy celý černý, subspecie bernsteini má červené okolí oka a načervenalé čelo. U loriho černého iriánského je červené zbarvení již opravdu intenzivní, a to hlavně kolem zobáku, na prsou, kolem ohbí křídel a na stehnech. Podstatné je, že zařadit jedince do patřičného poddruhu můžeme až poté, co přepeří. Červené znaky mají často i mladí ptáci nominátní subspecie. Při jednom z prvních importů černých fy Šimon byli do ČR dovezeni nedospělí papoušci a právě díky červeným znakům je někteří považovali za subspecii insignis.

V literatuře se můžeme setkat s dalším poddruhem, spectabilis. Momentálně je však velkou většinou autorů neuznáván, protože byl popsán pouze jeden exemplář, který vykazoval jasné znaky křížence loriho černého iriánského a loriho rudočelého.

V dnešní době jsou loriové černí v evropských chovech zastoupeni ve všech třech poddruzích. Nejhojnější je nominátní subspecie. Velmi vzácný poddruh insignis se chová např. v Belgii a Německu a za extrémně vzácnou se dá považovat forma bernsteini, která se pravděpodobně vyskytuje pouze ve dvou belgických chovech.

Loriho černého guinejského u nás odchovávala Zoo Praha už na konci devadesátých let minulého století. Přestože se v Evropě jedná o ne úplně běžný druh, v ČR se ho obzvlášť v posledních pěti letech daří pravidelně odchovávat J. Vondroušovi, J. Kučerovi a M. Vaňkové. Tento druh patří ve světě loriářů mezi žádané, jeho cena se za posledních deset let zdvojnásobila.

Do svého zařízení jsem přivezl pár loriů černých iriánských v roce 2008 z Německa, jednalo se už o starší, nepříliš perspektivní ptáky. Odchovat se mi je nepodařilo. Oproti nominátní subspecii jsem si nevšiml žádných rozdílů v chování. Byli velmi plaší a často se při mém příchodu schovávali do budky. Samice se v ní dokonce zahrabávala do hoblin tak, že nebyla skoro vidět.

4) lori kardinálský (Chalcopsitta cardinalis)

Nemá žádné poddruhy. Vyskytuje se na Šalamounových ostrovech a ostrově Bougainville do nadmořské výšky 800 m. Není ohrožený vyhynutím, přestože se z domoviny stále vyváží ve velkých počtech.

U nás tento druh začala na přelomu tisíciletí odchovávat Zoo Praha a také V. Miškovič. Dnes se považuje v evropských chovech za vzácný a poptávka po něm stále roste. Momentálně ho v ČR odchovává např. J. Vondrouš. Pohybuje se v podobné cenové relaci jako lori olivový nebo lori černý. Obecně se loriové vyznačují velice aktivním chováním. Spolu s charmozinem papuánským je právě lori kardinálský asi nejživějším zástupcem. Většinu času pták tráví tím, že se předvádí různými akrobatickými kousky, naparuje se a válí po zemi. Osobně ho považuji ze všech loriů za nejagresivnější druh. Znám několik případů, kdy jedinec v páru zabil svůj protějšek nebo mu amputoval zobák. Agresivnějším pohlavím bývá často překvapivě samice. Loriové kardinálští v období hnízdění směle zaútočí i na ošetřovatele.

Zdroje:

• Horyna, Tomáš; Lori kardinálský, Nová Exota 10/2007
• Hubers, Jos; The Yellow-streaked Lory, Lori Journaal
• Low, Rosemary; Duyvenbode´s (Chalcopsitta duyvenbodei) – a uniquely beautiful lory, Lori Journaal
• Vašíček, Milan; Kakaduové a loriové, 2004
• Warden, Margrethe; As Good As It Gets – Chalcopsitta Lories in U. S. Aviculture
• www.loryclub.com, Cardinal Lory (Chalcopsitta cardinalis)
• www.loryclub.com, Yellow-streaked Lory (Chalcopsitta scintillata scintillata)
• www.birdlife.org

Úvodní foto: Iggino van Bael