Magdalena Žohová: Venkovní voliéru pro papoušky v Botanické zahradě zprovozníme nejdříve v březnu

Velkou proletovou voliéru pro postižené a týrané papoušky chované ve skleníku Botanické zahrady Přírodovědné fakulty Univerzity Karlovy začne od letošního jara využívat společnost Laguna, která se pod záštitou Klubu přátel exotického ptactva (KPEP) stará o nechtěné domácí mazlíčky – velké papoušky ara, kakadu, amazoňany a žaky. Vedoucí Laguny Magdalena Žohová v třetí a poslední části rozhovoru pro server Ararauna.cz (první část zde, druhá zde) přibližuje, jaké všechny úpravy je třeba ještě provést, aby voliéra mohla uvítat první opeřence. „V březnu, kdyby bylo dobré počasí a hodně sluníčka, by mohlo být slavnostní otevření,“ slibuje s tím, že na akci chce pozvat i všechny štědré dárce, díky nimž se podařilo za pouhý půlrok sehnat potřebné finance na stavbu.

Loni v létě jste začali stavět u skleníku Botanické zahrady venkovní voliéru. Kdy do ní pustíte papoušky?

Magdalena Žohová: To záleží na počasí. Ráda bych, pokud nebude velký mráz, kdyby se nám podařilo s údržbáři Botanické zahrady udělat základ vnitřního vybavení voliéry, umístit nahoru kovové roury místo dřevěných bidel, protože ty by papoušci brzy rozkousali a těžká bidla by padala z pětimetrové výšky na zem. Dolů chci nechat navézt nějaký strom. Už jsem jednala s Botanickou zahradou, kdyby poráželi něco většího, navezli bychom tam nějaký velký pařezový parkos. Nahoru pak už jenom doplníme provazy, protože pokud je papoušci rozkoušou, budou lehké a při pádu nikoho nezraní. Do nižšího patra namontujeme dřevěná bidla a pak už budeme jen čekat na okamžik, až bude teplo. V březnu či dubnu, až bude hezké počasí a hodně sluníčka, by mohlo být slavnostní otevření.

Aneta Vychytilová: Ale nejdřív musíme papoušky naučit chodit ven spojovacím tunelem. Je dost dlouhý a ze dvou dílů, vede z vnitřní voliéry cca tři metry ke stěně skleníku a pak stejný díl spojuje venkovní voliéru.

Magdalena Žohová: Myslím, že to nebude problém. Využijeme ochočené ararauny a kakaduy. Vezmeme je na ruku a prolezeme s nimi několikrát tunel. Ostatní to odkoukají. A amazoňané jsou povahou průzkumníci.

Aneta Vychytilová: Amazoňani jsou strašně zvídaví. Až extrémně. Jakmile voliéru otevřeme, hned tam půjdou. Máme jednu nejzvídavější samičku amazoňana, jmenuje se Pipita. Každou chvíli vletí do kuchyňky a asistuje při přípravě krmiva. Tuším, že do venkovní voliéry proletí jako první.

Magdalena Žohová: Je fakt, že když jsme měli otevřený spojovací tunel ve vnitřní části skleníku, kde teď zimujeme zoborožce, nacházeli jsme tam trus od amazoňanů po celé délce tunelu až k venkovním dvířkům. A to tam ještě ani nebyla bidla, a už se tam chodili dívat. Takže se spíš obávám, že bude problém je dostat zpátky do vnitřní voliéry. Ale my je nebudeme venku krmit. Dostanou tam vodu pro případ, kdyby bylo venku vedro. Na zemi jim uděláme jezírko na koupání. Ale ve venkovní voliéře nedostanou nic jiného, budou vědět, že se musí jít nažrat dovnitř. Alespoň jednou za den tedy budou muset zalézt do zázemí.

A v noci budou moct spát venku?

Magdalena Žohová: Obávám se, že amazoňané budou spát všichni venku. Mají to tak rádi. Proto jsem nechala zastřešit celý spojovací tunel, kdyby náhle přišel velký přívalový déšť a nechtěli by v něm přímo dřepět, budou mít alespoň možnost se rychle schovat pod stříšku, než se napasují dovnitř do zázemí.

A uvnitř budete mít nějaké večerní bezpečnostní světlo, aby trefili?

Magdalena Žohová: Voliéry v Botanické zahradě v noci osvětlené nemáme. Vedle skleníku je frekventovaná silnice, kde trvale jezdí auta a svítí pouliční lampy, což dohromady dává odlesk dostatečného nočního světla.

Aneta Vychytilová: Ale do toho spojovacího tulenu nějaké světlo dáme, je to směrem do zahrady, kde je větší tma, tak aby se dobře orientovali.

Magdalena Žohová: Ano, tunel vybavíme nočním světlem. S elektřinou je všeobecně ve vnitřní voliéře problém, papoušci se s ní ve skleníku pořádně vyřádili. Třeba zářivky Arcadia, které mají nahoře u stropu skleníku, museli horolezci několikrát opravovat, umisťovat nové kovové úchyty a znovu přišroubovávat. Teď je to na distanc na vzdálených kovových tyčích, protože papoušci tato světla společným dílem ničili. Většinou to byla týmová práce celé party, kterou vedl kakadu Goffinův, o kterém jsme se už bavili, ale ten je teď už umístěn v domácím chovu. Protáhl nožku skrz mříž, prstíčkem vytáhl drát, kam až dosáhl – oni mají hrozně dlouhé nohy – natáhl ho, a opodál už čekala parta amazoňanů a postupně si pomohli… Když dělají nějaké lumpárny, nádherně spolupracují. Světla byla věčně vyštípaná, odšroubovaná, zářivky shozené dolů… Údržbář Botanické zahrady měl s nimi neustále nějaké patálie.

Aneta Vychytilová: Jednou jsem přišla a říkám si: „Co to tady je, proč ty zářivky visí k zemi?!“ Celé to bylo vypáčené, spadlé dolů. Až jsem se lekla, že to jednou na někoho spadne.

Magdalena Žohová: Původně vedla elektřina vnitřkem hlavní voliéry a byla schovaná v trubkách, takže se prý nemůže nic stát. Kdepak, všechno papoušci sundali… Údržbář z Botanické zahrady už jednomu našemu kakaduovi dal pracovní jméno „elektrikář“.

Aneta Vychytilová: Pořád tu něco nesvítilo, věčně to bylo překousané…

Magdalena Žohová: Vyhozené pojistky v celém areálu byly na denním pořádku, hlavně v pátek odpoledne nebo o víkendu, když všichni odešli…

Jakou vlastně máte kapacitu v Botanické zahradě? Můžete ještě přijímat nové ptáky, nebo jste už plní?

Magdalena Žohová: Zatím máme ještě nějaké rezervy. Původně bylo ve velké voliéře umístěno šest samostatných klecí. Nechali jsme tam postavit dvě kombinované voliéry. Do nich lze vkládat rozdělovací desky, takže z nich lze vytvořit sestavu až osmi samostatných boxů. Je to taková variabilní rozkládací souprava. Jeden dvojbox nyní využívá zoborožec k rekonvalescenci, v dalším boxu je umístěn ledňák po úrazu, ale brzy už odjedou, tak se opět uvolní další kapacita. V zimě můžeme používat i spojovací tunel do venkovní voliéry jako náhradní klec. Momentálně jsme ještě museli použít přídavnou klec pro alexandra malého, protože u nových variabilních voliér jsou příliš velké mezery a oka u mříží a malý papoušek by se mohl protáhnout ven. Celé zařízení je koncipováno především na velké papoušky, se kterými ji nejvíce problémů.

No a doma máme ještě dalších patnáct papoušků. Dohromady jde asi o čtyřicet ptáků s tím, že většina je v Botanické zahradě: dvacet až pětadvacet. Někdy i více. Ale ono se to mění podle toho, jak přesouváme pacienty. Naším snem je, že vybudujeme komplexní záchranné centrum.

Aneta Vychytilová: Vytvořit středisko s velkou budovou a zahradou. To jsem si zase já dala panáka a hned jsem si to celé navrhla, jak by to mělo vypadat. Mám takovou představu, že to bude opravdu rozdělené podle toho, jak na tom budou jednotliví ptáci po zdravotní nebo psychické stránce. A chci tam mít i oddělení veteriny, aby tam mohl být nastálo nějaký veterinář, který by tak byl v dosahu..

Magdalena Žohová: Že by byl hned u příjmu nového pacienta a také u jeho karantény. Protože my si teď všechny nové papoušky vozíme odkaranténovat domů a teprve potom jdou do Botanické zahrady. Nemáme žádné karanténní prostory. Záchranné centrum by mělo také vzdělávací funkci. Chtěla bych, aby tam byl přednáškový sál. Je sice hezké, že do Botanické zahrady umístíme třeba čtyřicet poškozených papoušků, z nichž některé vyléčíme a pošleme dál k novým majitelům, a potom přijmeme další, ale je to jen zlomek, „špička ledovce“. Celému problému by se mělo předcházet, umožnit chovatelům získávat další potřebné znalosti a nové zkušenosti, poskytovat jim rady a návody, když se dostanou do potíží, vychovávat a vést mladé a začínající chovatele…..Proto jezdíme za dětmi a hrajeme pro ně s papoušky pirátskou hru.

Aneta Vychytilová: Teď se mi začínají ozývat i studenti z Přírodovědné fakulty. Jedna studentka vede kroužek mladých přírodovědců a přišla na exkurzi, podívat se na papoušky a prodiskutovat problematiku chovu a života papoušků v lidské péči. Lidé se nám tedy hlásí sami, mají zájem se něco dozvědět, ale my ještě nemáme žádné vzdělávací prostory, tak to řešíme provizorně přímo u voliér, nebo v přípravně krmiv. Podařilo se nám vytvořit nový web, takže jsme se alespoň trochu posunuli, ale chtělo by to mnohem víc.

Magdalena Žohová: Za loňský rok jsme udělali strašně moc práce, ale o to víc se teď potřebujeme posunout ještě dál. Tím rozvojem za poslední rok se nám nabalila spousta nových aktivit. Přibyli noví pacienti a zvýšil se zájem o předváděcí akce. Celý problém je vlastně o tom, že papoušek není vhodné zvíře jako domácí mazlíček. Bez debaty! Pes k tomu má dispozice, pták ne. To, že je přizpůsobivý a když mu člověk upraví svoje vlastní podmínky natolik, že se v tom ten papoušek nějak najde, může vést k tomu, že si někteří papoušci u takových lidí prožijí opravdu hezký život. Bývá to ale spíš taková lepší výjimka. Ve většině případů to lidé podcení. Myslí si, že když papouškovi poskytnou hlavně hrozně moc drahého krmení a ptáček má všechno možné, co se dá koupit, bude to ideální. U ptáka to ale takhle prostě nefunguje.

Aneta Vychytilová: Spolupracovala jsem teď s jednou paní a pánem, kteří mají kakaduy. Narazila jsem na ně na veterině, když šli nechat papouškům ostříhat drápky. Hlavní problém je v tom, že se ti ptáci navzájem škubou. Přitom to jsou dva nádherní kakaduové. Tak jsem se ptala, proč se škubou, jestli se nenudí, nebo zda nemají nějaký jiný problém. A majitelé mi řekli, že ne, že papoušci od nich mají všechno. Hračky, prostředí, krmivo… Viděla jsem i fotky a říkala si: „To je zajímavé, proč se tedy škubou?“ Mají nádherné velké voliéry, můžou se mezi sebou bavit. Ve voliérách spousta hraček, že je ani nestíhají ničit. A ti ptáci se stejně škubou. Jenže to je přesně ono: majitelé jim sice dokážou obstarat všechny věci, mají dostatek informací o chovu, umí se o papouška postarat, i když je náročný, ale vzájemně si s těmi ptáky nesedí. Povahově, prostě to není ono. Ptáci a lidé se musí navzájem vybrat podle povahy. Hrozně mi vadí, že velcí chovatelé papoušků dokrmují mláďata a tvrdí zájemcům, naprostým laikům, že si musí koupit ručně dokrmené mládě, a nejlépe, že si ho musí ještě sami dokrmit. To je takový nesmyslný blábol! Budoucí majitel, pokud to je člověk, který ví, jak se o papouška postarat, má to nastudované a bude se mu věnovat jako vlastnímu dítěti, si stejně musí papouška vybrat podle povahy. Když to bude papoušek – rapl a majitel bude hodný, tak ten papoušek ho bude ničit. Pokud opačně – majitel bude divoké povahy a vybere si papouška, který je hodný a klidný, tak ten papoušek si s ním nemusí rozumět a bude nešťastný. Prostě musí navzájem povahově harmonizovat.

Magdalena Žohová: I my lidě si vybíráme své protějšky podle toho, jak si vzájemně vyhovujeme a ne, že nám partner/ka bude přidělen/a někým jiným.

Aneta Vychytilová: Nejde se nutit být s někým, když s ním nedokážete dlouhodobě vycházet.

Magdalena Žohová: My také dokrmujeme mláďata, ale naprosto jinou formou. Samotná „výroba“ dokrmeného papouška je strašně rychlý proces. Koupíte si dokrmovací kaši, „naflákáte“ ji do něj a honem pryč, rychle prodat. U nás ale dokrmování představuje proces, který zahrnuje i socializaci. Pokud tedy máme malé mládě, teď šlo třeba o jednoho samotného aru, děláme všechno možné, abychom mu sehnali dalšího malého papouška jako společnost, byť by to měl být kakariki. Strašně to těm mláďatům pomáhá. Částečně to suplují i plyšáci, mláďata se pak mají do čeho zatulit. Potřebují se někam zahrabat. Na jednu stranu to vypadá, jako by to bylo úchylné, ale ono jim to opravdu strašně pomáhá. Nedávno si od nás chtěli jedni lidé koupit mladého aru a všichni známí jim doporučovali, ať si ho vezmou dřív a sami si ho dokrmí. Odmítla jsem to a řekla, že jim ho nedám dřív, než bude plně odstavený a socializovaný. Nebylo to jen o tom, že by už uměl žrát. Ještě šel k našim arům do voliéry, ke staršímu mláděti z předchozího jara. Vzájemně přišli do kontaktu. O kousek dál ve voliéře byli jeho rodiče. Nějakou dobu mládě žilo mezi dalšími ary. Brali jsme si ho sice k sobě domů do pokoje, ale potom musel zpátky do voliéry. Paní, které měla o to mládě zájem, vzala naše podmínky naprosto bezvadně, jezdila k nám celé čtyři měsíce, mládě si vždycky na chvíli půjčila, pohrála si s ním a bylo vidět, jak si ten papoušek na ni postupně zvyká, že mezi nimi vzniká nějaké pouto. Když si pak aru odvážela, ara nebyl nijak stresovaný, protože tu paní znal a měl ji rád. A to mi přijde jako ideální způsob předávání mláděte ary. Je s tím ale samozřejmě šílená práce.

Když jsem kupoval svoji první araraunu, také jsem natrefil na takového člověka, který mládě socializoval s dalšími papoušky a neprodal ho dřív, než bylo odstavené.

Magdalena Žohová: Je to tak opravdu nejlepší.

Aneta Vychytilová: Takhle by to měl dělat každý chovatel a nebylo by na světě tolik zubožených a utrápených zvířat.

Magdalena Žohová: Papoušek je potom zdravý a silný. Když ho náhodou potom potká něco zlého, zvládne to. Je schopný se se vším lépe vyrovnat. Chcípáčci, kteří jsou i v dospělosti závislí na tom, že je člověk uměle nakrmí, bývají naprosto vyřízení. Psychicky nevyrovnaní, nevědí, kým jsou… O to víc jsou vázaní na toho majitele, ale je to fobie. To není zdravě ochočený papoušek.

Aneta Vychytilová: Jsou nevyrovnaní, je to vidět u našich kakaduů. Nedokážu je spárovat, protože se neumí zařadit do společnosti kakaduů. Nedokážou to, protože jsou izolovaně ručně dokrmení, nemají socializaci. U nás se sice částečně resocializovali, ale mají nedostatečný a slabý start do dlouhého života.

Majitelé to pak zkazí ještě volným režimem, takže pták neví, co může kdy čekat…

Aneta Vychytilová: Ono, i když je mládě odkrmené rodiči a vylétne z budky, začne samo žrát, dá se od rodičů vzít do klece a dokáže se naučit být mazlíkem, i když to je původně divoké zvíře. Nemusí jít vždycky o dokrmeného papouška. Ten dokrmený je samozřejmě hned vázaný na člověka. U toho, co byl odchován pod rodiči, to chvíli trvá, ale je to hodnotnější a vyrovnaný pták.

Magdalena Žohová: Někteří lidé nám říkají, že mají papouška, ale je divoký, z odchytu. A jestli nám to nevadí. Na to odpovídám: „Konečně něco normálního!“ Protože takový pták se sice bojí a okamžitě se netulí, ale má to v hlavě srovnané. Bude s ním perfektní spolupráce. Nejradši mám divoké ptáky, s nimi se v Botanické zahradě pracuje nejlépe. Mají svůj určitý systém života, já jim v tom vyhovím, a oni neprudí. Máme jednoho amazoňana modročelého, který mě v Botanické zahradě atakuje až do přípravny krmiva a je tak dotěrný, že s ním pořádně nic neudělám. Kdežto s těmi divokými ptáky ano. Taky se mi pohybují blízko ruky, ale nesáhnu na ně. To se nedělá. Na divokého ptáka se nesahá, když on sám nechce. A oni mi věří.

Aneta Vychytilová: Když se mu chce, přilétne mámě i na rameno, aby jí postrčil, ať dělá, že má fakt hlad.

Magdalena Žohová: Můžu mu podat i nějaké krmivo. Divokým ptákům dávám pamlsky z ruky, lezou mi kolem misek, že bych po nich mohla sáhnout, ale já si dávám hodně pozor, abych se jich nedotkla, protože oni to nechtějí a vědí, že to neudělám.

Sám to znám taky, moje dva páry araraun tvoří ochočení samci a divoké samice. Ty samice si zvykly, že jim podám piškot, vezmou si ho do zobáku, ale žádnou jinou interakci nechtějí.

Magdalena Žohová: Ano, navíc neotravují, všechno s nimi funguje naprosto perfektně.

Aneta Vychytilová: Stejné to je s naším samcem ararauny Arturem, kterého jsme spárovali s naší dokrmenou samicí Sněhurkou. Artur je divoký, a když pro ně připravuji krmivo, sedne si na dveře a kouká po mě. Oba tam visí a Artur na mě ječí, ať mu podám ořech nebo něco jiného a ať dělám, že už to chce. Tak mu ho jen tak podám, ani se nekoukám, kde má zobák, protože vím, že mě nekousne – chce ten ořech a to je celé. Potom přijde znovu a chce třeba něco jiného.

Magdalena Žohová: Má jistotu, že mu nic neuděláme, ale i my máme jistotu, že on nám nic neudělá. Když dáme ořech té ochočené samici, vezme si ho, ale nikdy nevím, kdy mě třeba jen tak ze srandy rafne zobákem. To ten divoký pták nikdy neudělá.

Bojí se.

Magdalena Žohová: On se ani nebojí, ale prostě se to nedělá. Jsou určitá pravidla a ty tam fungují. Tedy mezi divokými ptáky. Mezi těmi ochočenými nefunguje nic, ti už umí zákeřnosti a podobné věci, jsou už pokažení.

Aneta Vychytilová: Potřebují mantinely. Jak nemají mantinel…stále si ověřují, kam až můžou, zkouší neplechy….

Magdalena Žohová: Doma máme divokého aru Richarda u ochočené samice Terezy. S tím divokým arou vyjdu úplně perfektně. Lítá nám po celém baráku, chodí si všude, a když chci, aby šel zpátky do voliéry, řeknu jenom: „Richarde, domů.“ No tak on tedy jde a ví, že mu dám určitý čas a nebudu ho kvůli tomu chytat. Je perfektní. Jak říkám, nejradši mám divoké ptáky. Do Botanické zahrady nám chodí převážně poškození ručně dokrmení papoušci. Většinou kakaduové, arové, amazoňané a žakové. Trochu také alexandři, ale jinak de facto nemáme žádné jiné druhy papoušků. Ty mívají spíš nějaký zdravotní problém, třeba nádor na křídle, u jednoho papouška královského šlo o cukrovku. Ale to jsou spíše speciální zdravotní problémy. Psychické problémy se týkají především těch čtyř velkých rodů papoušků.

Aneta Vychytilová: Lidé si oblíbili kupovat žaky jako mazlíčky. Je to velký papoušek, mluví, je závislý na člověku, mazlivý. Ale nejvíc problémový. Má hodně vyvinutou inteligenci.

Magdalena Žohová: Když se to tak vezme, jako druh jsou žakové psychicky labilní. Neříkám, že všichni. Někteří žakové jsou „vysmátí“. Také máme jednoho žaka „Bonda“, který je naprosto „free“, všechno má „na háku“. Řekla jsem si, když je takový pohodář, dáme ho na výstavu do Botanické zahrady. To jsme si dali! Žako Bond se vůbec nehnul. Na výstavě zkameněl. Po prvním dnu jsem se bála, že uhyne, protože se ani nenapil, nejedl, jen bezhnutě stál. Druhý den jsme mu přivezli jeho kamaráda Huga. Bond se konečně šel s hrůzou alespoň najíst a napít, ale zcepeněl nám ten druhý žako Hugo. Takže nám tam seděli dva žakové, úplně ztuhlí, bez pohnutí, zoufalí. Pořád jsme k nim chodili a mluvily na ně, potichu na ně šeptaly. Výstavu vyloženě přetrpěli a já jsem se zařekla, že na ni už nikdy nepůjdou. A přitom doma řádí úplně strašně, dělají vyrvál… Otevírají si klece, courají tam po kuchyni, dělají samé vylomeniny, neustále brebentí a napodobují všechny dostupné zvuky… Na výstavě se mohli předvést a nic. Jak říkám, „žako je nevyzpytatelný“.

Úvodní foto: společnost Laguna