Magdalena Žohová: Málokterý papoušek si „sedne“ se svým majitelem, následky pak bývají hrozné

Šestnáctým rokem se Magdalena Žohová, Aneta Vychytilová a jejich spolupracovníci starají o papoušky, jichž se zřekli jejich majitelé. Opuštěné, často nemocné a psychicky narušené ptáky dávají znovu dohromady pod hlavičkou společnosti Laguna, která funguje v rámci Klubu přátel exotického ptactva (KPEP). Základnu mají v Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze na Albertově. V jejích sklenících žije dvacítka velkých papoušků – arů, kakaduů a amazoňanů – kteří tvoří zajímavou společnost. „Kakaduům to náramně vyhovuje, vyžadují neustálou akci. Amazoňani mají svou hierarchii, kterou musíme neustále hlídat. A arové jsou přizpůsobiví,“ popisuje Magdalena Žohová v rozhovoru pro server Ararauna.cz.

Začnu asi tou nejobecnější otázkou: jak vlastně vznikl nápad založit společnost Laguna a proč jste zvolili právě tento název?

Magdalena Žohová: Hendikepovaným ptákům se věnuji asi patnáct let. Zajímalo mě to, líbí se mi na tom právě ten postup, že když přijde zničený pták, který je úplně na dně, a podaří se mi najít a podchytit důvod nebo spíše šanci, jak ho z toho dostat. Dělá mi radost, tahat ho z toho dna nahoru. Měli jsme několik takových papoušků doma, ale postupně jich začalo přibývat a začalo to být neúnosné.

Aneta Vychytilová: Byla jsem ještě malá, když se tomu máma začala věnovat. Chtěla jsem být veterinářka, ale čím jsem byla starší a víc studovala, zjišťovala jsem, že absolutně nejsem studijní typ a že to nedám. Mám radši přímou práci v terénu. Proto jsem se rozhodla, že se budu stejně jako oba moji rodiče věnovat chovatelství a že bych třeba pracovala v některé zoo. Vystudovala jsem tedy chovatelství cizokrajných zvířat. Jenomže čím déle jsem získávala praxi, tím víc jsem viděla rozdíl mezi zvířaty, která jsou ve veřejných expozicích a mají se dobře, a těmi, co jsou nemocná, trčí někde v karanténě a nedostávají speciální péči, kterou tato zvířata potřebují. Jednou jsem v mé praxi narazila na tři osamocené gepardy, kteří byli vyřazeni z chovu, a tehdy jsem přišla na nápad postavit záchrannou stanici pro poškozená zvířata, o které nikdo nestojí. Chtěla jsem se věnovat těm zvířatům, kteří už jsou někde v soukromých chovech, nebo v zoologických zahradách, a potřebují nějak pomoci. No a protože se tomuto tématu máma už nějakou řadu let věnovala, jednou jsme takhle seděly doma, padla nějaká štamprdle, a máma řekla: „Hele, já jsem vymyslela Lagunu.“

Magdalena Žohová: Prostě , že to budeme dělat jako záchrannou stanici, že se tím budeme zabývat ještě víc a více spolupracovat s veterináři. Jméno Laguna není náhodné. Vzniklo podle ústavu postižených lidí v Psárech. Když jsem měla v hlavě myšlenku na záchrannou stanici, jezdila jsem okolo tohoto ústavu, kde žijí lidé postižení Downovým syndromem. Jmenuje se také Laguna a velmi se mi líbí. Říkala jsem si, že Laguna je vlastně takový záchranný přístav něčeho, to jméno se mi hrozně líbilo a zároveň jsem přišla na propojení spolupráce hendikepovaných lidí a zvířat. Připadalo mi to zajímavé, a tak jsem tento Domov Laguna Psáry navštívila, domluvila si s nimi schůzku a udělali jsme tam návštěvu i s papoušky. Klientům Laguny Psáry se to moc líbilo, papoušci byli také nadšení, protože to pro ně byla změna a mohli něco dělat a hlavně se předvádět.

Aneta Vychytilová: Líbilo se to především kakaduům, ale arovi moc ne. Setkání se konalo v tělocvičně a když jsme dělali volný přelet papoušků mezi námi, ara zahlédl obrovský prostor a na delší dobu skončil v horních nedostupných místech, odkud jsme ho drahnou dobu lákali zpátky.

Magdalena Žohová: Po tomto prvním setkání se naše vzájemná spolupráce rozvíjela dál a dál, vlastně se to samo nabalovalo. Zvažovala jsem, zda by mělo jít o samostatnou záchrannou stanici, ale protože už pracujeme v Klubu přátel exotického ptactva (KPEP), rozhodla jsem se, že plánovanou organizaci dáme pod hlavičku KPEP, protože jinak bych se nemohla věnovat obojímu. KPEP je tedy mateřskou organizací, Laguna je v něm samostatnou jednotkou. Prostor v Botanické zahradě v Praze na Albertově si sám říkal o to, abychom do něj umístili naše papoušky. Spolupráce s vedením Botanické zahrady je skvělá.

Jak se vám vlastně povedlo přesvědčit ředitele Botanické zahrady, aby vám dal prostor pro klece a nechal vás ve skleníku celoročně chovat papoušky?

Magdalena Žohová: Již sedm desítek let zde pořádáme výstavy exotického ptactva. Kdysi tam bývala na balkóně malá klícka s alexandry. Měla je tam přímo Botanická zahrada, ještě za ředitele RNDr. Větvičky. Chtěli po nás, abychom se jako KPEP o ty alexandry postarali, tak jsme si je vzali do péče a vznikl nápad, že když už tam byla ta malá klícka, co kdybychom udělali velkou klec a tu bychom obsadili nějakými dalšími papoušky, kteří by zároveň vytvořili zvukovou kulisu pralesa a oživili Botanickou zahradu. Umístili jsme tam některé další naše papoušky.

Aneta Vychytilová: Převážně se jednalo o hejno amazoňanů, tvořené ze skupiny amazoňanů oranžovokřídlých, modročelých a pomoučených.

Magdalena Žohová: Ano, a mnozí návštěvníci do Botanické zahrady začali chodit hlavně za papoušky. Především tedy děti. Rozvíjeli jsme tu myšlenku tedy dál a postupně to začalo bobtnat. Rozkřiklo se to a o papoušky v Botanické zahradě se začala zajímat média. Ale protože jsme byli odkázaní na to, co nám kdo dá, a stanici tvořily staré rozpadlé darované klece, loni na jaře jsme si dali úkol, že zrekonstruujeme ubytovací kapacity pro papoušky a do roka nebo do dvou bychom mohli postavit nové voliérky a jednu velkou venkovní voliéru. Hlavně jsem chtěla, aby se papoušci mohli dostat ven na déšť, sluníčko a vzduch. To byl náš hlavní úkol a ono se to povedlo už za půl roku. Vedle skleníku Botanické zahrady stojí venkovní voliéra a uvnitř jsou nové klece. Samotné nás to zaskočilo. Jsme tedy ve fázi, že za rok máme hotovo to, co jsme plánovali výhledově do dvou let. Ale budeme pokračovat dál.

Jak se vám podařilo na venkovní voliéru a nové vnitřní klece sehnat peníze?

Magdalena Žohová: Z přímého sponzoringu, hlavně z uměleckého světa. Prvotní aktivitu spustili fotografové a modelky. Také zpěváci, hodně nám pomohl Michal David. Tomu se v Botanické zahradě hodně líbilo.

Zajímavé, to jsem vůbec nevěděl.

Magdalena Žohová: Přijel se na nás podívat se svým vnoučkem Samuelem, nafotili několik krásných snímků a přispěli nám financemi na velkou venkovní voliéru. Budeme v tomto směru pokračovat dál.

Aneta Vychytilová: Také nám pomohli reklamou naše účasti na výstavách, které za loňský rok proběhly. Bez nich bychom asi nedali potřebné peníze dohromady. Návštěvníci měli možnost se na nich přímo seznámit se společností Laguna, velmi je projekt pomoci postiženým papouškům zaujal. Zároveň se mohli naživo seznámit s některými pacienty Laguny i s dojemnými příběhy z jejich minulých životů. Nemalou částkou nám pak přispívali na další činnost, především na léčbu nových pacientů a na vybudování nových voliér.

Jak se vlastně původní majitelé papoušků, o které se staráte, dozvěděli o tom, že existuje Laguna? Nebo jste se po těch papoušcích pídili sami?

Magdalena Žohová: Ne, sami poškozené papoušky nevyhledáváme, nacházejí si nás sami.

Aneta Vychytilová: Hodně nám v tom pomáhají veterináři. Majitelé jdou s postiženým papouškem k lékaři s prosbou, aby ho zázračně rychle vyléčili nebo ho raději utratili. Že ho v takovém stavu nechtějí. Takové případy jsou nejčastější.

Magdalena Žohová: Je hodně případů, kdy to opravdu zachytí veterinář. Přitom jde o ptáky, kteří rozhodně nejsou na utracení. Z pohledu daného chovatele asi ano, protože nemá možnosti (spíše nechce mít), většinou nechce podstupovat náročnou léčbu a řešit nakonec situaci, že např. pták má amputovanou nohu… Když má takový hendikep člověk, psychicky se z toho hroutí, ale pták především hledá možnosti, jak by mohl fungovat jinak. V Botanické zahradě nám teď v hejnu amazoňanů jedna samička bez nohy a nenajdete ji. Létá tam i s partnerem a nemá s tím vůbec žádný problém.

Pamatuji si, že jsem jako kluk byl na návštěvě u jednoho chovatele, který měl čerstvě vyvedená mláďata nandejů černohlavých a jedno mělo vyvrácený prst dopředu. Kvůli tomu ho chtěl utratit. Tehdy jsem si ho od něj vzal a přivezl ho k babičce, která ho chovala jako domácího mazlíčka dalších dvacet let.

Magdalena Žohová: Ano, pro chovatele takový papoušek nemá chovatelskou hodnotu. Ale nám třeba odchovává mláďata samice amazoňana, která nemá jednu nohu vůbec a druhou má poškozenou, takže se jenom drží zobákem a trošku se opírá o tu jednu noho.

Aneta Vychytilová: Nicméně vzorně odchovává mladé, i když je sama nenakrmí, protože se nedokáže postavit na podložce. Krmí je tedy samec, oni si to v tom páru takto rozdělili a odchovávají mláďata sami.

Jak se takoví ptáci vůbec dokáží spářit?

Magdalena Žohová: Třeba v boudě, nebo na speciálních bidlech. Pomůžou si, vzájemně si vyhoví.

Aneta Vychytilová: Připravujeme jim speciální bidla, aby se samice mohly o přídavnou větev opřít, lehnout si a tím zajistit stabilitu. Jsou to takové zvláštní rozvětvené ptačí postýlky.

Magdalena Žohová: Nemají nikdy rovné samostatné bidlo, vždy mají jednu hrubou větev a pak nad ní ještě jedno záchytné bidlo, aby se o něj mohla samice zachytit. Někdy takto i spí, když mají nějaký větší problém. Máme aru marakánu, která má vykloubenou nohu v kyčli srostlou obrácené, takže jí trčí úplně na stranu. Majitel ji proto chtěl utratit. Veterinářka navrhovala původně nohu amputovat,že bude moci žít s druhou nohou. Při bližším vyšetření se zjistilo, že má částečně poškozenou i tu druhou nožičku. Nicméně marakánka umí i s tímto hendikepem velmi dobře šplhat po mřížích, i když se nemůže postavit na podložku, ani sednout na bidlo. Upravili jsme jí klec speciálně k jejímu problému. Má v ní závěsové kapsy z ručníků, takové pevné „poličky“ jako pro nějakou poletuchu, a ona si tam spí jako v postýlkách, přeleze si, jak potřebuje, je samostatná a vše zvládá bez problémů.

Aneta Vychytilová: Navíc je nesmírně hravá a vynalézavá. Umí si sama otevřít klec a „pouští“ se na výlety.

Magdalena Žohová: Všechno lze, jenom se to musí uzpůsobit tomu dotyčnému hendikepu.

Aneta Vychytilová: Ale to kolikrát lidi nechtějí.

Magdalena Žohová: A nebo na to nemají nervy, fantazii, nedokáží to.

Aneta Vychytilová: Papoušek by to s trochou větší podpory zvládl, ale majitel ne. Ten většinou daný problém začne emotivně prožívat jako katastrofu a papouškovi upře jakoukoliv šanci.

Magdalena Žohová: Potom jsou ještě případy těžce nemocných ptáků, kteří už vzdali život. Když je jim pořád špatně, nechtějí už žít. Jde to s nimi hrozně dolů. Potom nám volá veterinářka a říká, že se to dá vyléčit, ale že ten pták nechce. Potřebuje mít speciální alternativní péči. Nafasujeme tedy injekce, léky, všechno, ale musíme takového papouška motivovat k tomu, že bude líp. Je to třeba případ samice kakadua žlutočečelatého Josefínky, která byla oškubaná, nemocná, plná infekce a křídla měla úplně svěšená dolů. Podařilo se nám ji zamotivovat, vyléčit infekce, ale křídla jsem už nezrehabilitovali. Nicméně tuto samičku máme už několik let a je to moc hodný a vděčný papoušek. Vyléčila se, ale trvalo to strašně dlouho, než získala novou chuť do života. U kakaduů to bývá nejhorší. A u žaků. Ti se hroutí při všem. Bohužel je nemáme v Botanické zahradě, protože tam to s nimi nejde. Máme je doma, nesnáší akční skupinu amazoňanů a kakaduů, která tvoří hejno v Botanické zahradě.

Asi by se kvůli tomu oškubali, ne?

Magdalena Žohová: Připadá mi, že v takové společnosti žakové vždycky „zkamení“ a přestanou fungovat.

Aneta Vychytilová: Stáhnou se do sebe a dělají, že „nejsou a nikdy tady nebyli“.

Magdalena Žohová: V Botanické zahradě je to moc živé a takové společenské.

A když jsou žakové sami pohromadě, chovají se normálně?

Magdalena Žohová: Doma máme dokonce tři žaky spolu v jedné malé kleci. Tam jsou nejvíc v pohodě, ale musí být doma, v domácím prostředí. Jinak jsou nejistí. Potřebují mít svoje soukromí a ne moc ostatních ptáků. Prostě by ten rachot v Botanické zahradě nezvládli, jsou psychiky labilní.

Jak moc všichni ti papoušci, o které se staráte, vyžadují, abyste se jim osobně věnovali? Spousta z nich byla navázaná na lidi, brala je jako svoje partnery…

Magdalena Žohová: To je právě problém, protože když si vezmu takového jednoho ptáka domů a nebudu tam mít žádného jiného papouška, je to neřešitelné. Ale tím, že ho vezmu do naší domácí „jednotky intenzivní péče“, kde jsou těžké případy, najednou vidí, že tam jsou všichni ptáci špatní, že se to tam řeší, a tam je léčíme postupnými kroky v jediné místnosti, kde jsou maximálně tři až pět ptáků. Vidí tedy kolem sebe problémové ptáky a zjišťují, že v tom nejsou sami. Je to taková nemocnice. Ale nesmí být těch ptáků moc najednou. Tahle společná „JIPka“ má výhodu i v tom, že takoví papoušci potřebují něco užívat, žrát granule, které třeba v životě neviděli. Žako si je do zobáku nevezme, když ho to nikdo nenaučil. U původního majitele dostával jen slunečnice. Ale v této místnosti s ostatními papoušky, kteří granule jedí, to vyzkouší. Příklady táhnou. Často tam máme špatné, slabé ptáky, rozhodně tam není taková hyperaktivita jako v Botanické zahradě. Ty nejhůř nemocné to ale vtahuje mezi ty, co jsou na tom o něco lépe. A pak se to posouvá: ty papoušky, co jsou na tom dobře, převezeme do Botanické zahrady.

Aneta Vychytilová: Papoušci, kteří k nám přišli s vazbou na původního majitele, jsou závislí na člověku. Takhle je naučíme, že to tak nemusí být, když to vidí v té naší „JIPce“. Během pobytu tam si oblíbí buď mě nebo mámu. Když jde o kakaduy, většinou jsem to já, když je to ara nebo amazoňan, bývá to spíš máma. Podle povahy se to potom změní. V Botanické zahradě, kde je přeci jenom větší skupina papoušků, už tolik naší pozornosti nepotřebují. Vystačí si mezi sebou a vědí, že přijdu buď já, nebo máma, a budeme se jim věnovat. Kakaduy máme spíš v Botanické zahradě než doma, protože tam chodí návštěvníci a oni se mohou předvádět. Když tam za nimi přijedu, nestíhám běhat od jednoho k druhému. Navzájem na sebe žárlí, ale potom mají mnohem větší radost, když se jim věnuji, než kdyby byli u nás doma. Já bych tam přišla, oni by mě zaregistrovali, jak si třeba vařím oběd a prudili by. Byli by otrávení. Kdybych je vzala z klece, nevážili by si toho tolik. V Botanické zahradě ne, tam je pořád nějaká akce, a najednou do toho přijdu já a to je pro ně další vzrůšo. Můžou se ze mě zbláznit, radostí mi lezou pod tričko… Pak je dám zpátky do klece, nakrmím je a jsou spokojení. Jen když odcházím, jeden z kakaduů na mě dělá posunky, abych ještě zůstala. Ale potom je zase rád, když přijdu jindy. Určitá závislost na člověku tam tedy stále zůstává, ale papoušci nejsou tak upjatí. Jsou rozptýlení a hlavně mají zábavu.

Zajímají se o tyto papoušky jejich bývalí majitelé? Přijdou se na ně občas podívat?

Magdalena Žohová: Je to různé.

Aneta Vychytilová: Opravdu to bývá případ od případu.

Magdalena Žohová: Například nám předávají ptáka, kterého chtěli nechat utratit, ale na druhou stranu jsou rádi, že jde k nám a má nějakou šanci. Takže kolikrát se to neobejde bez slz dojetí a smutku. Nějakou dobu se na papouška ptají, aby se ujistili, že se u nás má dobře. Stává se, že je papoušek při jejich návštěvě zaregistruje, ale zrovna se věnuje něčemu jinému a tudíž nemá na svého původního „páníčka“ momentálně čas. Takový člověk pak většinou přestane chodit. Zájem tedy bývá jen ze začátku.

Aneta Vychytilová: Nebo se třeba objeví po několika letech na výstavě. To se mi stalo loni poprvé, když byla v srpnu výstava v Botanické zahradě. Viděla jsem původní majitele Ferdy, kakadua bílého, kterého jsme si pořídili, když mu bylo čtrnáct let. Teď je mu dvaadvacet. A najednou se k němu hlásili nějací cizí lidé, ani jsem nevěděla, o koho jde. Přišli na výstavu a ptali se, jestli tam máme kakadua Ferdu. Tak jsem jim přitakala, Ferda je mojí srdeční záležitostí. A oni na to, že by ho chtěl vidět. Pak jsem si s nimi povídala o Ferdovi asi hodinu a půl a nakonec mi řekli, že je hrozně mrzí, že ho museli dát pryč. A zeptali se, zda by nebyla nějaká možnost, jak ho dostat zpátky. Rovnou jsem jim vysvětlila, proč to nejde a oni se mnou souhlasili. Ferda je součástí mého života.

Magdalena Žohová: Aneta se o něj starala v podstatě od dětství.

Aneta Vychytilová: Ale hlavně pro něj mám opravdu slabost. Ze všech nejvíc.

Pokračování rozhovoru čtěte příští týden na webu Ararauna.cz