Magdalena Žohová: Postižení papoušci mají právo na život, Laguně se daří nacházet jim nové majitele

Co se děje s opuštěnými a psychicky zdeptanými papoušky poté, co se společnosti Laguna při Klubu přátel exotického ptactva (KPEP) podaří vrátit jim ztracené sebevědomí a zbavit je zdravotních neduhů? Část ptáků zůstává ve skupině, která obývá voliéru ve skleníku Botanické zahrady v Praze na Albertově, část putuje k novým majitelům. „Probíhá to pod dozorem. Zájemce musí nejprve docházet do Botanické zahrady, pomáhá nám a přitom se seznamuje s jednotlivými papoušky,“ popisuje v druhé části rozhovoru (první si přečtěte zde) pro server Ararauna.cz vedoucí společnosti Laguna Magdalena Žohová. „Když je vidět, že si s ním papoušek rozumí, můžeme ho zkušebně přesunout do nové domácnosti.“ Ne všichni papoušci ale mají takové štěstí…

S čím nejhorším jste se setkaly při zachraňování odložených papoušků?

Magdalena Žohová: Extrémních případů bylo víc. Měli jsme kakadua Goffinova, který byl opravdu ve velmi špatném stavu. Kakadu měl strhanou kůži na hrudi a vykousané maso až na kost. Svůj neuspokojivý život chtěl vyřešit sebezabitím. Přinesla jsem ho domů, a on si přede mnou urval kus masa a začal krvácet… Byla jsem z toho úplně v šoku. Ovšem tento kakadu se po delší době dal neskutečně dohromady. Trvalo to sice čtyři roky a nikdy se nezapeřil pořádně. Na hrudi mu zůstala poškozená kůže s proláklinou, na které už nemohlo růst kvalitní peří. Obrostl jemným chmýřím, byla to v podstatě taková ochlupená koule, což mu stačilo jako tepelná izolace. V jeho případě jsem ale poprvé naživo viděla, jak papoušek v zoufalém stavu dokáže sám sebe zničit.

Dalším kritickým případem byl kakadu molucký. Byl to již starý papoušek, který byl příšerně zanedbaný. Bohužel byl obětí bezradnosti jeho původních majitelů, kteří si s ním nevěděli rady a tak si ho mezi sebou různě přehazovali. Když se škubal a sebepoškozoval až do krve, nevěděli jak tuto situaci řešit. K nám se dostal strašně pozdě, v podstatě už pomalu odcházel. Po krátké době i oslepl z důvodu neléčených zánětů rohovky.

Aneta Vychytilová: Molucký kakadu byl snad nejvděčnější papoušek i přes jeho těžké hendikepy. Sice oslepl, ale ten necelý rok života u nás byl pro něj hodně bohatý a veselý.

Magdalena Žohová: Ano, kakadu molucký byl velmi inteligentní, i přes slepotu mohl být puštěný volně po bytě. Tenkrát jsme ještě bydleli v bytě v Praze, tak s námi jezdil o víkendech na chatu. Na zahradě chodil volně na slovo. Naučili jsme se takové slovní esperanto. Věděl, co mu říkáme. Chodil, běhal, hrál si s námi na honěnou. Vždycky, když jsem na něj vykřikla „pozor!“, zastavil se a hledal, kde je problém. Seznamovala jsem ho s novým prostorem tak, že jsem mu dala prst na zobák a naváděla ho do míst, kde si má dávat pozor na překážky.

Aneta Vychytilová: Měl k nám neskutečnou důvěru. Když oslepl, neuměl se sám nakrmit. Ze začátku jsme mu krmivo museli podávat do zobáku, ale velmi rychle pochopil, kde má svoje misky. Byl velmi kontaktní, dokázal si o vše potřebně říci.

Magdalena Žohová: Měli jsme s ním perfektní přátelství. Každý případ je nějak zvláštní. Například ara, co byl 35 let zavřený v kleci, nafukoval vole do obrovských rozměrů.

Aneta Vychytilová: Byla to ararauna, která měla pod zobákem nafouklou bouli jako obrovský tenisák.

Magdalena Žohová: Původně jsme si mysleli, že má prasklé plicní vaky a že mu vzduch vytváří trhliny pod kůží. Řešili jsme to ještě s panem doktorem Tukačem, jak by se tato anomálie dala operovat. Nejdřív jsme ho ale nechali chvíli „ustát“ a pak jsme ho vzali k paní doktorce Nečasové. Ta nám řekla: „To není možné, když tam vsunu sondu, vyfoukne se vzduch a pak ho zase mohu nafouknout, pořád je to ve stejném stavu.“ Nakonec zjistila, že ten „tenisák“ je volátko, které si ara schválně sám nafukoval do tohoto obřího rozměru. Jak seděl v malé kleci desítky let a neměl co dělat, naučil se tenhle trik, do toho se houpal a „duněl“. Používal nafouklé vole jako hudební nástroj. Žádnou jinou zábavu neměl. Občas to na nás zkouší i teď, ale už ví, že se to nesmí dělat. Kvůli nafukování se mu totiž trhaly žilky na voleti. Tento papoušek mi přijde jako jeden z nejhorších případů. Celé roky se kolem něj nic nedělo, tak se bavil tím, že se strašně oškubal a potom se i zranil. Příšerně se pokousal, udělal si obrovské hematomy a prokousával si nohu. Ta mu vždycky napuchla, bolelo to, a pak se to hojilo. Byl to nějaký proces, který znamenal, že se v jeho nudném životě něco děje. Takže se takto uzdravoval a pak si zase ublížil, aby se mohl uzdravovat. Bylo to naprosto zoufalé. Jenomže na konci, když už se tohoto zlozvyku snažil zbavit, chytil ho rapl znovu a sekl se zobákem do nohy tak nešikovně, že si prokousl žílu. Začal strašně krvácet. Ale to byl snad poslední případ, kdy si něco udělal. Naštěstí jsme byli zrovna doma, takže jsme ho zachránili. Najednou byla všude krev a já koukám, že stříká z jeho voliéry. Dnes už takové věci nedělá. Podařilo se nám ho umístit k chovatelce, která se o něj obětavě stará s veškerou specielní péčí, kterou tento ara potřebuje. Běhá si volně po rodinném domku a zbylému osazenstvu včetně majitelů určuje svá pravidla. A evidentně mu to prospívá. (Ještě nevíme, jak to prospívá majitelům).

Aneta Vychytilová: Když to jde, umístíme takového papouška po léčbě dál – buď do chovu, nebo do domácnosti. Ale je to komplikované, protože ti ptáci už jsou poškození, jsou to recidivisti a musí se s nimi jednat strašně opatrně.

Takže ti lidé musí být nějak prověřeni, zda jsou vhodní pro takový „experiment“?

Magdalena Žohová: Neřekla bych, že je musíme mít prověřené, ale musí se naučit jiný přístup k takovému papouškovi. Chovatel třeba zná kakaduy a může to s nimi trošku umět, ale musí se naučit, jak pracovat s kakaduem, který prošel něčím jiným, špatným a reaguje odlišně než zdraví papoušci.

Aneta Vychytilová: A hlavně si ho musí papoušek sám vybrat. Když k němu nechce, tak to prostě nebude fungovat, i když by se ten člověk snažil ze všech sil. Musí v sobě najít zalíbení.

Magdalena Žohová: Pokud má dotyčný člověk opravdový zájem, dochází do Botanické zahrady k papouškům pomáhat, všechno se naučí a hlavně se s papoušky osobně seznámí. Většinou samovolně vznikne nějaké přátelství jako mezi tou paní a araraunou. Po nějaké době nám tedy navrhla, že si ho zkusí vzít k sobě domů. Ale probíhá to pod dozorem. Zatím to vypadá, že to funguje, tak uvidíme. Tento ara během návštěv za paní opravdu běhal, hrál si s ní, takže nám to dávalo smysl.

Jak prakticky funguje provoz papouščího útulku v Botanické zahradě? Musí to být i finančně dost náročné.

Magdalena Žohová: Finance to samozřejmě stojí, ať je to krmivo (zrní, ovoce, ořechy, …), veterinární prevence a léčba, vybavení voliér či nové ubikace….A to nepočítám pracovní síly.

Aneta Vychytilová: Především nás to stojí neskutečné množství času a energie. A to se nejedná jen o rutinní krmení a úklid, ale o specielní péči poškozených papoušků, kteří vyžadují zvýšenou pozornost.

Magdalena Žohová: Nejvíce se tím zabývám já s dcerou, také nám pomáhají dvě ochotné chovatelky, které především zajišťují úklid a krmení. To je pak ideální stav, když se můžeme věnovat více technickým úpravám voliér a hlavně psychice a řešení hiearchie ve skupině.Tu musíme pečlivě hlídat, protože nám funguje jako kmenová socializační skupina.

To vám musí brát snad veškerý volný čas, ne?

Aneta Vychytilová: Ano, zabírá to hodně času, ale nás tato práce nesmírně baví. A když vidíme pozitivní výsledky, tak nám to přináší velkou radost.

Magdalena Žohová: Čas se nedá finančně ohodnotit. Jako lidé jsme se na přírodě dost negativně podepsali, tak se snažíme aspoň pár případů v lidské péči trochu napravit.

A k financování: zrovna teď jsem objednávala další velkou dávku směsí zrnin, ale že by šlo o nějak horentní sumu, to zase ne. Papoušci toho zase tolik nesežerou. Musí se jim dávat střídmě, takže když se to rozloží na měsíce, nejde o moc velkou částku. Sem tam je nějaká akce, na které vybereme sponzorské příspěvky. Nejvíc peněz nás stály nové ubikace, na to jsme pořádali sponzorské akce. A hodně nás stojí veterinární péče. I když máme hned za rohem paní doktorku Nečasovou, která nám velmi ochotně pomáhá, přeci jenom k nám přicházejí papoušci se zdravotními problémy, musíme dělat vstupní vyšetření, posílat vzorky do laboratoří, kupovat léky, … a to všechno něco stojí. Papoušci k nám nepřicházejí zdraví, každý má nějaký problém.

Většinou lidé řeší, že se papoušek škube. Že mu nic není, ale zničehož nic se začal škubat. A že dostává úplně všechno. Potom zjišťujeme, že krmení má naprosto nevhodné. Z ničehož nic se ještě nikdy žádný papoušek neoškubal. Většinou si lidé myslí, že za škubáním jsou psychické problémy, ale ne vždy to tak je. Často jsou papoušci překrmováni, v důsledku toho mají rozhozený krevní obraz, metabolismus, poškozená játra…. Jakmile k nám přijde nějaký nový papoušek, musíme zjistit, jak jsou na tom uvnitř orgány, trávicí systém. V tu chvíli mě vůbec nezajímá, jestli je oškubaný nebo ne. Musím ho dát zdravotně do pořádku. Putuje tedy na veterinární vyšetření. V podstatě bychom potřebovali samostatné sponzory jen na veterinární péči, na laboratoře a vyšetření. To je něco, co potřebujeme dořešit.

Některé ptáky se vám daří spárovat a odchovávat od nich mladé.

Magdalena Žohová: To je jeden z našich cílů. Poškozené a zničené papoušky dovést do kondice, aby byli schopni zase vytvořit harmonické páry a třeba se i rozmnožit.

Aneta Vychytilová: Největší naše úspěšnost je u amazoňanů a arů. U kakaduů se nám to zatím moc nedaří, poněvadž jejich psychické poškození je velmi komplikované a ani v běžných chovech není jednoduché sestavit harmonický pár. Jakmile je to ručně dokrmený papoušek a nějakou dobu byl v domácnosti, má už odchylnou socializaci a často nedokáže fungovat v harmonickém páru.

Magdalena Žohová: Kakaduové se nám v podstatě nejvíc uplatňují při předváděcích akcích. V divadelní hře hrají tři nebo čtyři. Rádi se předvádějí. Arové se nám moc předvádět nechtějí.

Aneta Vychytilová: Spárovat se nám povedlo jen jednoho jediného kakadua. Umístili jsme ho u chovatelů, kteří mají velké zkušenosti s chovem kakaduů. Měli v chovu volnou temperamentní samici, která se našemu dominantnímu samci velice zamlouvala. Byla to láska na první pohled. Předtím měl na výběr ze tří samic odlišných povah, ale žádná ho neokouzlila.
.
Magdalena Žohová: Než jsme od chovatelů odjeli, už se navzájem obírali. Tam se to povedlo, byl to jediný případ u našich kakaduů. Ostatní kakaduové, které máme v Botanické zahradě, jsou opravdu hodně praštění.

Když se vám podaří nějaké ptáky spárovat, asi už nezůstávají v Botanické zahradě?

Magdalena Žohová: U amazoňanů je to takové zvláštní, jsou zde sestavené páry, které necháme v Botanické zahradě zimovat, oni tam vytvoří skupinu a v létě si je odchytneme a dáme si je zvlášť do chovné voliéry. Hnízdící pár musí být ubytován v samostatné voliéře. Ze začátku jsme zkoušeli mít v Botanické zahradě páry amazoňanů a dát jim budky, ale absolutně to nefungovalo. Jeden pár obsadil vybranou budku a ostatní páry je neustále atakovali, i když měli na výběr další volné budky. Přes zimu se ale v Botanické zahradě drží v páru, „nerozsypou se“. Prostě si drží ten svůj původní pár, ten pak hnízdí v letním apartmánu a po sezóně ho zase vracíme. Papoušky občas přemisťujeme, aby se skupina neustále nějak proměňovala. Pokud by tam dlouhodobě zůstala určitým způsobem nastavená hierarchie, nedělalo by to dobrotu. Musí to být trošku živé, akční.

Podařily se nějaké odchovy od párů, které jste takto dali dohromady?

Magdalena Žohová: U araraun už máme několik odchovů. Taktéž u amazoňanů oranžovokřídlých. Část mláďat jsme po odstavu zase vrátili i s rodičovským párem do Botanické zahrady, takže tam vlastně je už zhruba polovina ptáků absolutně zdravá, ale vyrostla v tom chaotickém prostředí. Vznikla tam odolná parta, která příchozí papoušky vtáhne do velké skupiny. Občas nějaké mládě prodáme, ale některé odchovy dáváme zpátky do Botanické zahrady, aby držely celou skupinu pohromadě. Máme tam totiž i hodně staré papoušky ještě z odchytu z pralesa, kteří postupně odcházejí, anebo už musí být drženi zvlášť. Tyto prastaré amazoňany jsem ještě loni dávala v Botanické zahradě do samostatné klece, ale letos je už máme v zázemí, protože to prostě jinak nešlo. Potřebují si svoji zaslouženou ptačí penzi užít v klidu a pohodičce.

Zmiňovali jsme kakadua goffina, žlutolícího, aru marakánu… To jsou všechno ptáci CITES I. Neměli jste problémy s doklady k těmto ptákům?

Magdalena Žohová: Ne, lidé, kteří nám je věnují, předají i doklady CITES a na svém úřadě je odhlásí. Normálně je přepisujeme, jako když si mezi sebou prodají ptáky dva chovatelé. Já je potom musím jít přihlásit na náš úřad. Je s tím trochu papírování, ale já jsem vždycky mívala některé ptáky zařazené do CITES I, takže v tom nevidím žádný problém. Teď budeme zrovna přepisovat onu aru marakánu. Je to papoušek, o kterém nevím, jestli někdy půjde do chovu, ale je velice milý, roztomilý, zřejmě ho asi jednou umístíme do domácího prostředí, protože je to opravdu hravá a legrační marakána. Když se najde někdo, komu nebude vadit, že má jednu nohu šišatou a bude si s ní hrát, myslím si, že to půjde.

Dokončení rozhovoru přinese Ararauna.cz příští týden