Jiří Vojtěch: Je škoda, že výstavní agapornisové dosud nemají svůj český standard

Donedávna se věnoval výhradně chovu mutačních neofém modrohlavých a společně s Martinem Papačem a dalšími českými chovateli brázdil Evropu při shánění nových kvalitních ptáků do chovu. Před několika lety se ale rozhodl přejít na výstavní a mutační agapornise růžohrdlé, kteří o poznání lépe snáší vystavování. Poměrně čerstvý člen českého Agapornis klubu se nedávno stal předsedou nově založené chovatelské organizace ZO ČSCH Exotáři Východní Čechy, s níž plánuje obnovit někdejší slávu královéhradeckých a pardubických exotářských spolků. Jiří Vojtěch pod novou organizaci převádí i pořádání pravidelných setkání chovatelů Severovýchodních Čech ve Skaličce u Hradce Králové.

Čím to, že ses po letech specializace na mutační neofémy modrohlavé pustil do chovu agapornisů růžohrdlých?

Začal jsem s nimi o něco dříve, než jsem skončil s neofémami, takže chvíli jsem choval oba druhy. Od mládí jsem se účastnil různých výstav, i když tehdy to ještě nebylo o bodovaných ptácích, a u chovu neofém mi to chybělo. Vystavovat neofémy je docela problematické, jsou to docela stresoví ptáci. Sice se také dají natrénovat na výstavu, ale vzhledem k tomu, že jde o ptáky, kterých se „chytne každý průvan“, existuje velké riziko, že cesta na výstavu pro ně bude znamenat cestu na smrt. Nebo že je minimálně už nebudu moci použít v chovu. Proto jsme také s Martinem Papačem kdysi vymýšleli virtuální výstavu, kdy by chovatelé poslali fotografie svých neofém, ty by se shromáždily a potom by se o nich tajně na internetu hlasovalo. Chovateli, jehož pták by dostal nejvíc bodů, by se potom poštou poslal diplom.

Takže jsi neofémy nikdy fyzicky nevystavoval?

Ale ano, jednou jsem se rozhodl je dovézt na Ornitu do Nitry. Vybral jsem čtyři nejlepší kusy, protože proč bych tam vozil ty nejhorší, že? Zariskoval jsem a připravil opravdu hezké ptáky. Sice to přežili, ale nebylo to ono. Proto jsem se potom napůl s legrace domluvil s Patrikem Menglerem, který se už tehdy věnoval chovu agapornisů, že se do nich pustím taky, budeme spolupracovat a jezdit po výstavách. Tak jsem se toho chytil, protože mutace jsou u všech druhů stejné, ať už jde o neofému nebo agapornise, genetika se neliší. Dokonce si myslím, že u agapornisů je ještě propracovanější. Hrozně mě baví chov barevných ptáků, navíc agapornisové jsou takoví správňáčtí. Na to, jak je to malý papoušek, je neskutečně chytrý a mláďata jsou roztomilá, prostě hezká. Oproti tomu malé neofémy jsou svým způsobem šeredné, tedy do doby, než vylétnou z budky. To agapornis má velikou hlavičku a obrovská kukadla.

Šel jsi do nich tedy hlavně kvůli možnosti vystavování.

Určitě, dá se s nimi tvořit, jsou to velmi odolní ptáci. S vystavováním u nich není problém a těch výstav existuje celá řada. Jít na výstavu, kam dáte jenom čtyři ptáky, jako jsem to udělal s neofémami na Ornitě, je tak trochu o ničem. Tak jsem to tedy zkusil s agapornisy a dozvěděl se o možnosti vystavovat na celostátní výstavě agapornisů, kterou pořádá Agapornis klub České republiky. Dva roky jsem tam vystavoval jako nečlen, celá parta okolo klubu mi přišla celkem fajn, tak jsem se přihlásil za člena klubu. Ale přiznám se, že mi už začíná být ten český rybníček malý a chtěl bych na mezinárodní scénu. Nemám sice ještě tolik ptáků a tak početné odchovy, které by k tomu byly potřeba, ale snažím se chov neustále rozvíjet a pořád ho tak nějak tříbím – jaké barvy budu dělat a potom bych chtěl mít od každé barvy, kterou si zvolím, minimálně pět párů.

Agapornise ale nechováš primárně na barvu, specializuješ se na výstavní ptáky – na longy, jak se jim říká.

To je pravda, ale nevyšlechtil jsem je já, takové typy jsem si už koupil. Geneticky je to v tom ptákovi dané, ale i u longů existují barevné mutace.

Co je pro tebe primární: postava nebo barva?

Potřeba je obojí, protože pták, který bude mít super kresbu a barvu, ale bude drobný, dostane méně bodů. Nemá tedy příliš velkou šanci uspět na výstavě. Když bude naopak veliký a nebude mít barvu, dopadne stejně. Musí to být v souladu, jak velikost, tak barva i kresba. Barvy by měly být co nejintenzivnější tak, jak mají být. U nás je ale hlavní problém v tom, že nemáme pro agapornise žádný standard, natož pak na „longy“.

Agapornis klub se tedy řídí podle nějakého mezinárodního standardu?

Neřekl bych, že je úplně mezinárodní. Belgický klub chovatelů agapornisů BVA má svůj vlastní standard, Italové mají také vlastní…

A vlastní standard má i světový šampionát C.O.M.

Přiznám se, že jsem to nezkoumal, takže ani nevím, zda je standard C.O.M. vůbec dostupný, abychom z něj mohli u nás vycházet. Je celkem škoda, že se český Agapornis klub, který už funguje 10 let, nezasadil o vydání českého standardu. Když se podívám na stránky italského klubu chovatelů agapornisů, svůj standard tam mají včetně fotek.

To je spíš otázka na vedení Agapornis klubu.

Bez komentáře.

Když jsi dělal neofémy modrohlavé, společně s Martinem Papačem jste toužili po modrých opalinech.

Po opalinech obecně.

Co pro tebe aktuálně nejzajímavější u agapornisů růžohrdlých, která mutace je nejlepší?

Faktem je, že od té doby, co existuje opalinová mutace i u agapornisů růžohrdlých, celkově se chovy mutací pozdvihly, protože vznikla spousta dalších pěkných kombinací. Poměrně rozšířený je už marbled, což je taková obdoba lemovaného ptáka. Docela zajímaví jsou i bledě plaví a bronzově plaví ptáci, i když jsou problematičtí na odchov. Do jejich chovu se chce pustit každý, i na Západě nejsou tak běžní. V Česku se jim kromě mě nevěnuje asi nikdo další. Loni v září se na šampionátu BVA objevila nová mutace pale. Je to krásný pták, moc se mi líbí, jde o strašně zajímavou barvu. Každé pero má svoji kresbu a ten pták působí jakoby perlivě nebo třpytivě. Je to taková trochu výzva, protože u nich ještě není ta velikost. Zřejmě se ta mutace objevila nejprve u standardních ptáků.

Proč sis z agapornisů vybral zrovna růžohrdlé? Nelákali tě škraboškoví, fišeri, růžohlaví nebo etiopští?

Upřímně řečeno se mi druhy s bílým okružím okolo oka tolik nelíbí. Neříkám, že nejsou pěkní, přírodní agapornis škraboškový je top pták. U agapornisů fišeri se mi teď líbí euwing opalin, a u Rudiho jsem viděl opalina modrého violetu, což je tedy něco. Ale stojí 1 000 euro. Z ostatních druhů bych si tedy asi vybral jednu, možná dvě mutace a vzal bych si třeba jeden pár pro radost, ale agapornisové růžohrdlí se mi líbí tím, že u nich už existuje výstavní typ, jehož velikost je jiná. Jsou to prostě takové krásné buchtičky.

Když jsi členem Agapornis klubu, asi vás bude v Česku více, co se věnujete výstavním typům agapornisů růžohrdlých?

Popravdě řečeno jsem si myslel, že takových lidí bude plný Agapornis klub, ale překvapivě není. Musel bych to přesně spočítat, ale v České republice nás bude do deseti a další dva chovatelé jsou na Slovensku. Potom ještě znám dva lidi, kteří mají pěkné solidní ptáky a nejsou členy klubu.

Kde nakupuješ kvalitní ptáky do vlastního chovu? Začínal jsi s agapornisy od českých chovatelů?

První roky jsem nakupoval v České republice, dost ptáků jsem získal od předsedy Agapornis klubu Milana Blažka. Potom jsem se seznámil s jedním Belgičanem, který mě naprosto uchvátil jednak jako člověk a potom také jako chovatel. Když jsem od něj získal první ptáky, viděl jsem ten rozdíl. Při první návštěvě u něj mi prostě odpadla čelist. Většinu ptáků mám tedy od něj, část z Itálie. Když jedu na burzu do Reggio Emilia, mám už s italskými chovateli domluvené ptáky a oni mi je tam dovezou. Například Massimiliano Tecchi, to je opravdu výborný chlap a má pěkné agapornise.

Ve svém chovu máš tedy belgickou a italskou krev.

A ještě jednoho Francouze, kterého jsem si koupil loni na šampionátu BVA. Jsem rád, že jsem ho sehnal, je to opravdu dobrý pták a perfektně hnízdí.

Jaká je vlastně cena výstavních agapornisů – tzv. Longů – u nás a v zahraničí?

No hodně záleží na kvalitě. Opravdu kvalitní ptáci do chovu se v zahraničí kupují od 100 eur výše. Dají se samozřejmě sehnat levněji, ale… Vždy záleží, z jak kvalitního chovu se kupuje. Takže takový pár do chovu vyjde třeba i přes 6 000 Kč. K tomu je třeba přičíst cestu třeba 1 000 km tam a zpátky a také ubytování, protože jet jen na otočku je neefektivní. Tomu musí předcházet navázání kontaktu s vhodným chovatelem a pochopitelně z první návštěvy nedostaneš ty nejlepší ptáky.

Tady u nás je bohužel cena podstatně nižší a i 1 000 Kč se zdá být hodně. Prodávat odchovy po zahraničních ptácích pod 1 000 Kč, to je podle mne degradace ptáků. U mě ani nepochodí argument, že je zde menší kupní síla. Je to spíš podle mě o malé účasti chovatelů na výstavách a o malém počtu chovatelů, kteří chtějí chovat výstavní agapornise. Je to i otázka ekonomická. Každý pták za rok něco sežere, stojí to elektřinu, vybavení a další. Proto si myslím, že by měl cenový rozdíl mezi výstavními a obyčejnými být podstatně větší. Je to i motivační. Je přece rozdíl, jestli odchovám čtyři mladé za celkem 800, nebo za třeba 8 000 Kč.

O výstavních ptácích se obecně traduje, že hůř hnízdí. Jak je to u agapornisů růžohrdlých?

Nemyslím si, že by „longy“ hnízdily hůř než přírodní ptáci. Vždycky záleží na tom, jak si k sobě sedne pár. Třeba u zmiňovaného samce z Francie bylo první hnízdo s šesti vejci a ze všech byla mláďata. Mám ale vlastní postup, že pokud má pár více než čtyři mladé, další podložím jinému páru. Osvědčilo se mi to u neofém a praktikuji to teď i u agapornisů. Jinak by se rodiče zbytečně vyčerpávali, mláďata bývají menší a u výstavních ptáků hraje velikost důležitou roli. Rudi Bleyen z Belgie, od kterého mám většinu mých agapornisůl, mě učí, že samec musí mít super barvu a kresbu a samice hlavně velikost. Barvu u samic vůbec nesleduje a evidentně mu to vychází.

O agapornisech se ví, že si staví vlastní hnízdo. Předkládáš jim vrbové proutí, aby si mohli v budce vystavět hnízdo, nebo si musí vystačit s hoblovačkami?

Snažím se to nešidit a dávat jim vrbové proutky, ale ne moc, protože pokud by jich bylo hodně, byli schopní si zastlat celou budku včetně snůšky. Byli by schopni si zastlat pomalu i mláďata. Takže ode mě dostávají pět až osm vrbových proutků dlouhých přibližně 25 cm. To jim na stavbu hnízda bohatě stačí. Moje budky bývají uvnitř členěné na předsíňku a samotnou hnízdní kotlinku. Agapornisové jsou chytří, takže si nosí vrbovou kůru až do zadní části budky. Početně jim to takto stačí, jinak by budku vystlali až ke stropu. Vrba je skvělá na udržení vlhkosti v budce. Když jsou ale velká vedra, musím jim i tak budku přivlhčovat. Jsem tedy rád, když si ptáci sami staví hnízdo. U některých ptáků ze zahraničí, například z Itálie, se mu stávalo, že si hnízdo nestavěli. Tak jsem je to naučil.

Jak?

Dal jsem k sobě dvě samice standardní velikosti a poskytl jim budku. Do dvou dnů postavily hnízdo v budce, já jsem ji odebral a dal do jiné klece s tou samicí, co sama nestavěla. Ona si to uvnitř už jen tak trochu přištípla a upravila, al snesla u do hnízda. Při dalším hnízdění si už hnízdo stavěla sama.

Třeba to už v Itálii takto nedělají. Víme, že se velkochovech některých papoušků, například mníšků šedých, kteří si staví hnízda, už jim neposkytují vrbu, ale klasickou dřevěnou budku.

Ano, zrovna u mníšků jsem si těchto standardních budek všiml. Nedávali jim do ní vůbec vrbu, jako jsme to dělávali dřív my, že jsme jim dali dřevěné plato a hromady větví, a oni si to hnízdo sami postavili. Myslím si, že to je škoda, protože jde o něco, co má ten pták z přírody zakódované, tak proč mu to brát? Je to stejný nesmysl, jako když někteří chovatelé mají neofémy v závěsných klecích, kde jsou dole rošty. Z hygienického hlediska je to super, na údržbu je to také dobré, ale těch ptáků je mi líto.

Neofémám se říká papoušci travní, protože se rády pohybují na zemi.

Je to ptáček, který tráví většinu svého života na dně klece nebo voliéry, v přírodě na zemi, kde vyhledává kde co. Možná ani úplně nevíme, co všechno tam nalézá, ale proč mu tedy tuto možnost brát? Neofémy mají maličké nožičky, takže mi jich je hrozně líto, když pak musí běhat po tom roštu z pletiva. Dobře to má udělané Martin Papač, který má pletivový rošt v té polovině klece, kde má umístěná krmítka, aby se zbytky potravy dostaly pod pletivo a neofémy k nim nemohly. Vedle toho má ale druhou půlku klece volné dno se štěpkami, kde si mohou neofémy hrabat, může jim tam hodit klásek nebo senegalské proso, a když ho ozobávají, spousta semínek odpadne vedle a oni si je tam potom vyhledávají a sbírají. Je to pro ně prostě přirozené.

Jaké klece používáš pro agapornise?

Inspiroval jsem u Rudiho v Belgii, kde má základna rozměry 70 x 60 cm a výška je zhruba 58 cm.

Můžeš nám popsat svůj chovatelský rok? U výstavních ptáků je to trochu posunuté kvůli tomu, aby bylo možné je připravit na podzimní a zimní výstavy. Kdy vlastně dáváš agapornisům hnízdní budky?

Vlastně ani nevím, kdy začínám a končím sezónu, protože agapornisové mohou hnízdit celoročně. Je to dané podmínkami, v jakých je chovám. Jde o uzavřené místnosti, kde musím od poloviny října do konce dubna topit, protože jinak by se do nich natáhla vlhkost. V podstatě to jsou i prostory, kde jsem dříve choval neofémy a s nimi to bylo úplně stejné, hnízdily mi i přes zimu. Proto sezónu začínám v polovině nebo na konci října, když v chovných místnostech zatopím. Prodloužím jim den přisvěcováním a nechám každý pár dvakrát zahnízdit. Potom je pošlu „na dovolenou“ a dám do té jejich chovné klece jiný pár, nebo zůstane prázdná. S tím původním párem počkám tři čtyři měsíce a potom dostanou dlaší šanci na hnízdění.

Zase na dvě snůšky?

Ano. Někdy to reguluji tak, aby mi to vycházelo na výstavy, protože na těch nejprestižnějších výstavách se vystavují ptáci z předchozího roku. Mistrovství světa C.O.M. je vždycky v lednu a pokud tam vystavím ptáka z loňského května nebo června, bude to ještě nehotový jedinec a nemá šanci uspět. Takže se to všude dělá tak, že ptáci, kteří se vylíhnou v listopadu nebo prosinci, dostanou už kroužky pro následující rok a tím pádem mohou jít napřesrok v lednu na světový šampionát. Podobné je to s výstavou Agapornis klubu, která se koná v září. Mají se tam dávat ptáci z předchozího roku, ale za tu krátkou dobu jsem přišel na to, že agapornisové jsou nejlepší, když jsou půldruhého roku staří.

Proto si mláďata necháváš ještě několik měsíců po vylétnutí z budky?

Nejde je prodávat dva měsíce poté, co opustí budku. Dělám to tak, jak mi poradil Rudi: prodávám mladé ptáky nejdříve na deseti měsících. Za tu dobu si je musím několikrát prohlédnout, přebrat, přemístit, vybrat si z nich ty, co si nechám do chovu, které dám na výstavu a které vyřadím a budou určeni k prodeji. Čili deset měsíců trvá, než se ty odchovy přeberou a pak uběhne ještě několik měsíců, než je nějaká výstava. Proto na ni většinou vozím ptáky staré 13 až 18 měsíců. U ptáků určených k chovu je to tak, že „longy“ by měly hnízdit až tak ve stáří 12 měsíců.

Kolik párů agapornisů aktuálně chováš?

Přesně to nevím. Chovných klecí mám 24, několik jich je teď prázdných, tak řekněme, že mám zatím do 30 párů.

Po chovné sezóně páry rozděluješ a pak je spáruješ jinak, nebo ponecháváš spolu ty páry, které už hnízdily?

Podle potřeby. Přišel jsem ale na to, že je opravdu lepší pár po hnízdění oddělit, poslat je „na dovolenou“.

Takže chováš samce a samice zvlášť?

Dám je do proletovačky, samce a samice zvlášť, obě skupiny kus od sebe, aby ty vliéry přímo nesousedily. Pokud ten pár potřebuji dát potom zase zpátky dohromady, ptáci se bez problémů poznají. Tím, že je po hnízdění rozdělím, mám možnost je potom přepárovat, protože v chovných klecích na sebe vzájemně nevidí. K přepárování přistupuji pouze v případě, že pár produkoval mláďata, která nebyla podle mých představ. Potom můžu některého chovného ptáka úplně vyřadit z chovu a nahradit ho jiným.

Primární a nejdůležitější věcí, jak dostat ptáky do kondice, je krmení. Když jsme spolu dělali před sedmi lety rozhovor o neofémách, měl jsi dost dobře propracovaný postup krmení. Máš něco takového i u agapornisů? Krmíš je něčím speciálním?

Agapornisové jsou na krmení podstatně jednodušší, jsou to vesměs strašně skromní ptáci. Dá se říct, že se dají odchovat vyloženě jenom na suchém krmení. U mě ale nedostávají samozřejmě jenom suché. Směs si vozím z Holandska, protože mi maximálně vyhovuje. Je od firmy Slaats a jmenuje se Agapornis Champions Rudi Bleyen. Začali ji míchat právě podle Rudiho Bleyena. Firma Slaats se obecně zabývá takovými trochu specialitkami. Je to malá firma, ale velmi sympatická, takže například podle Jana Pastora míchají směs pro zebřičky, podle jiného mistra světa míchají směsi pro hýly. Vždy si vyberou nějakou chovatelskou osobnost, která si sama připravuje směs a nabídnou jí, že ji budou míchat pod jejím jménem. Potom má doživotní přísun hotové směsi za rozumné peníze. Musím říct, že pro agapornise je ta směs naprosto perfektně vyvážená a čistá, takže z ní nezbude vůbec nic, jenom šlupky.

Co dáváš agapornisům kromě zrní?

Zhruba jednou za týden dostávají půlku krajíčku sandwichového chleba na pár. Jde o světlý chléb, který nechám přes noc oschnout, ale ne ztvrdnout, protože tvrdý jim už nechutná. Pokud některý pár chleba nesní a ztvrdne jim v kleci, vyhodím ho. Ale poloměkký mají strašně rádi.

Dáváš jim na něj něco?

Absolutně ne, jenom jim ho tam dám a oni ho snědí ještě ten den, dokud je měkký. Pokud je třeba pár nabudit k hnízdění, přidám jim bezpluchý oves, to bohatě stačí a je mnohem lepší než klíčený. Je to bezpečnější.

Přidáváš nějaké vitamíny do vody?

Dlouhou dobu jsem dával Avidres plus a jednou za čas Amy Frei. Třikrát jsem dal samotný Avidres, počtvrté s Amy Freiem. Ale teď, protože ptákům dávám filtrovanou vodu, do ní nepřidávám vůbec nic.

Ale měníš vodu každý den.

Jasně.

Víme také, že si připravuješ speciální míchanici pro agapornise. Můžeš prozradit její složení?

Recept jsem získal od chovatelů z Itálie a sám pro sebe jsem si ji nazval Domácí průmyslová míchanice. Je v ní opět sušený sadwichový chleba, ale tentokrát do tvrda, aby šel namixovat nebo nastrouhat, potom jsou v ní různé mouky jako kukuřičná, kokosová, semolinová a kdé ví které ještě. Jde zhruba o 24 ingrediencí, potom se tam přidávají chia semínka, kustovnice čínská pomletá, lososový olej, slunečnicový olej a pšeničné klíčky, ovesné vločky, ovocné müsli, spirulina, pravý med… Míchám ji jednou za pět až šest měsíců podle toho, jaká je spotřeba. Vždycky si jí udělám asi 12 kg a pak ji uchovávám v ledničce v dóze, aby se nezkazila.

Agapornisům ji dáváš samotnou, nebo ji do něčeho přidáváš?

Přidávám ji do klasické míchanice, kterou dělám stejným způsobem, jako jsem ji dělával pro neofémy modrohlavé. A protože se doba jejich hnízdění kryla, a neofémy speciálně tuto míchanici milovaly, dostávaly ji oba druhy. Rozdíl byl jenom v tom, že neofémy modrohlavé se bez ní prakticky nedaly odchovat. Měl jsem vyzkoušeno, že když jsem potřeboval odjet a neofémy nedostaly tři dny míchanici, musel jsem pak z budek vyhazovat mrtvá mláďata. U agapornisů stačí ji podávat 10 až 14 dní a potom je krmím převážně suchým. Jinak míchanici dělám tak, že uvařím rýži parboiled v rýžovaru, přistrouhám do ní dvě růžičky brokolice, nejlépe když je na minutku prohnaná párou, potom už jen přidám mrkev a tuto domácí průmyslovou míchanici.

A vajíčko tam nedáváš?

Ano, to tam dávám také, klasicky natvrdo.

Mnoho chovatelů už v dnešní době nedává papouškům vůbec vajíčka, ale průmyslové vaječné směsi.

S neofémami jsem měl takovou zkušenost, že průmyslové míchanice moc nechtěly. Zůstávala jim v miskách, i když jsem ji přimíchával do té domácí míchanice. To si vždycky vybraly vajíčko, rýži, brokolici a zbytek jsem vyhazoval. Vyzkoušel jsem několik značek průmyslových míchanic, ale vždycky je nechávaly. To byl jeden z důvodů, proč jsem se pustil do výroby vlastní míchanice. Prostě to zkouším, před lety jsem zase neofémám pekl speciální buchtu. Agapornisové jsou na krmení taková skromnější. Když už potom mají mláďata tři čtyři týdny stará, dostávají ještě senegalské proso.

Je tedy pravda, jak se píše v chovatelských příručkách, že agapornis je dobrý pro začínající chovatele, protože není náročný?

Podle mě je pro začínající chovatele přinejmenším velmi vhodný. Když jsem v 13 letech začínal s chovem papoušků a vůbec exotického ptactva, byly úplně jiné možnosti než dnes, ať už z hlediska dostupnosti ptáků nebo financí. Dnes jsou chovatelé, kteří začínají rovnou s velkými druhy arů nebo kakadu. Podle mě ale není nad to, když člověk začne v mládí s andulkami, agapornisy, korelami, rozelami nebo něčím takovým, získá zkušenosti, naučí se porozumět ptákům, aby věděl, zda jsou v pořádku nebo jim něco schází, prostě aby do sebe dostal tento základní instinkt, a potom ať si pořídí třeba orly.

Měl by se naučit s těmi zvířaty manipulovat a podobně.

Přesně tak. Porozumět tomu, co chce ten ptáček i co se týká chovatelského zařízení, aby vyhovovalo chovancům, ale i chovateli. Aby se dobře obsluhovalo, čistilo, apod.

Kromě chovatelství se věnuješ i dalším přidruženým aktivitám. Ve Skaličce u Hradce Králové pořádáš pravidelná setkání chovatelů severovýchodních Čech. Jak jsi na tuto myšlenku přišel?

Před mnoha lety jsem zorganizoval jedno takové mini setkání, tehdy se nás sešlo deset a byla to vyloženě nárazovka. Promítli jsme si několik fotografií na přinesené televizi. Tehdy se vrátil Viktor Košek z Austrálie. Leželo mi to pořád v hlavě, protože už dlouho jezdívám na celorepubliková setkání chovatelů, která se nazývají V.I.P a různě jinak, a slýchával jsem od známých na burzách nebo i v nějaké chovatelské diskusi, proč by tam měli jezdit, když by si museli někde na druhé straně republiky zaplatit ubytování, vstupné 900 korun, výdaje na jídlo a pití, do toho projetá nafta nebo benzín… Že se jim to vůbec nevyplatí. Často jsou to jen výmluvy, ale přesto jsem se nad tím zamyslel a protože u nás v kraji máme stovky chovatelů a znám spousty těch, co se necítí být V.I.P., protože nechovají ary nebo kakadu, ale mají třeba papoušky zpěvavé nebo astrildy, vymyslel jsem akci pro ně. Staří chovatelé mě vychovávali v duchu, že velikost chovatele není v tom, kolik a jakých má ptáků, ale v tom, jak se o ně stará, jaké má chovatelské úspěchy. Může být chovatel, co má deset párů astrildů nebo amadin a vedle něj větší chovatel, který má 30 párů velkých drahých ptáků, ale neudržuje ve svém zařízení čistotu, špatně krmí, atd. Čímž se nechci nikoho dotknout.

Takže jsi chtěl oslovit ty menší chovatele z regionu.

Ano, a dalším důvodem byla moje zkušenost z velkých celostátních akcí, kde by někteří přednášející z řad českých a slovenských chovatelů dokázali říci mnohem víc, než kolik dostali času. Zářným příkladem je Milan Bartl. Vždy, když někde přednášel, skoro polykal věty v polovině, protože dostal málo prostoru. Pak se stalo, že Luboš Tomiška odlétal na léto do Austrálie a když jsme se po telefonu loučili, popřál jsem mu, ať si to užije a nafotí spoustu fotek, že z toho potom uděláme povídaní pro chovatele. Luboš mi řekl, že s tím nemá problém a když se vrátil, udělali jsme první setkání na Merklově statku ve Skaličce. Zúčastnilo se ho okolo 30 lidí a bylo to úplně úžasné. Zeptal jsem se účastníků, zda by chtěli další takové setkání a že bych je chtěl dělat na jaře a na podzim s tím, že půjde o jedno sobotní odpoledne a celý večer pro jednoho přednášejícího.

Kolik jsi jich už stihl uspořádat?

Začátkem dubna jsme měli sedmé setkání.

Právě na něm jste založili nový chovatelský spolek.

Základní organizaci Českého svazu chovatelů, ano.

Ve východních Čechách zatím taková organizace neexistovala?

Právě že ano, a tento náš krok má historický důvod, protože dříve existovaly silné exotářské organizace v Hradci Králové i Pardubicích. Při pátém setkání ve Skaličce za mnou přišli Honza Potůček s Jirkou Stejskalem, zda bych jim nedal dvě minuty prostoru, což je uvítal, a oni tam nadhodili myšlenku, že bychom mohli opět založit základní organizaci chovatelů exotického ptactva. Jak na Hradecku, tak na Pardubicku, to mělo ohromnou tradici. Já sám jsem od třinácti let chodil do takového spolku v Hradci Králové, každý měsíc se nás scházelo na schůzi 80 a bylo to úplně úžasné. Pořádali jsme výstavy, bylo to skvělé. Proto jsem tu myšlenku podpořil a když potom bylo šesté setkání ve Skaličce, nechali jsme mezi účastníky kolovat papír, na který se měli zapsat zájemci o členství. Přihlásilo se nám asi 20 lidí, od ledna letošního roku jsme dali dohromady přípravný výbor a začali to připravovat. Zjišťovali jsme, co musíme zařídit, jaké jsou možnosti a začali jsme komunikovat s Českým svazem chovatelů.

Proč s Českým svazem chovatelů?

Zvolili jsme ho po zralé úvaze, například u mě coby chovatele výstavních ptáků je ČSCH klíčový, protože je v České republice jediným partnerem C.O.M. Takže pokud někdo chce vystavovat na světovém šampionátu, musí mít kroužky od ČSCH.

Jaký název jste si zvolili?

Celým názvem jsme Základní organizace Českého svazu chovatelů Exotáři Východní Čechy. Shodli jsme se na něm na první dobrou na jednom ze setkání přípravného výboru. Máme už funkční web na adrese www.exotari.cz, facebookovou stránku Exotáři Východní Čechy, kam nám už vkládají fanoušci i členové první příspěvky… Myslím, že to je na dobré cestě.

Kolik členů jste už stačili nabrat?

Zatím máme 11 mateřských členů a tři, kteří už mají mateřskou organizaci ČSCH někde jinde, ale chtějí být členy i u nás. Oproti prvnímu očekávání je nás o trochu méně, ale bohužel v termínu, kdy jsme pořádali ustavující schůzi, se někteří zájemci nemohli dostavit a jiní, kteří přijeli na přednášku, kterou jsme pořádali před samotnou schůzí, museli po přednášce odjet domů kvůli zvířatům, takže na schůzi už nemohli zůstat. Ale myslím, že to doženeme.

Pokud nás teď čte někdo z východních Čech, kdo by se chtěl stát členem vaší organizace, kde se může přihlásit?

Veškeré kontakty najde na webu www.exotari.cz nebo na facebookové stránce www.facebook.com/exotarivychodnicechy. Nebo můžou oslovit někoho z výboru, případně přímo mě na adrese jiri.vojtech@exotari.cz.

Co je cílem vaší organizace? Mnoho chovatelů se v dnešní době nechce sdružovat a organizovat, nechce se jim platit členské příspěvky. Na druhou stranu organizace se za ně dokáže postavit při jednání s úřady.

Na úplném začátku jsme si sedli s Jirkou Stejskalem, který je v naší organizaci jednatelem, a řekli si každý svůj názor, co bychom mohli nebo chtěli dělat. Přiznám se, že jsme si vzájemně mluvili z duše a moc se nám to líbilo, protože bychom se chtěli věnovat činnosti, která je trochu odlišná od ostatních spolků. Chtěli bychom řešit věci, nad kterými někteří třeba mávnou rukou, ale jsou důležité pro konkrétní chovatele. Třeba dnes jsem řešil po telefonu problémy jednoho pána ohledně křiku papoušků, protože má nepříjemného souseda. Nedávno jsme se oficiálně vyjadřovali k článku v MF Dnes a Hradeckém deníku, které psaly o tom, že jednomu chovateli na okraji Hradce Králové sousedi hází k voliérám petardy. Jsme schopni se za toho chovatele postavit, protože jak se nám podařilo poměrně záhy zjistit, křik papoušků se dnes už podle zákona nepovažuje za hluk, takže se už neprovádí ani jeho měření. Chovatelé se tedy nemají téměř čeho bát, pokud mají voliéru postavenou v souladu se stavebním zákonem.

Když jim ji už soused odsouhlasí, je to na celý život. Takže chcete bránit zájmy místních chovatelů?

Chtěli bychom se za ty chovatele dokázat postavit. Také se chceme věnovat mládeži. Celé roky se snažím splatit takový můj dluh vůči chovatelství, vracet to, že se mě v dětství věnovali zkušení chovatelé. V této oblasti bychom rádi spolupracovali s domy dětí a mládeže, základními školami, apod.

Takže budete mít mezi sebou i mladé chovatele.

Osobně si to představuji tak, že až se trochu rozrosteme a začnou k nám chodit mladí chovatelé, určíme si člena, který se jim bude věnovat. Kdysi dávno jsme to tak měli v tom původním hradeckém spolku, kde byl člověk, který měl na starost mládež do 18 let. Chodilo nás tam možná osm nebo deset v tomto věku. Z mého pohledu je to důležitá věc, protože mladí chovatelé nenajdou všechno na internetu, nejvíc se dozví od samotných chovatelů. Proto bychom chtěli brát mladé na návštěvy k chovatelům naší základní organizace, aby měli kde brát inspiraci, ať už se jedná o chované druhy nebo chovného zařízení. Čeho se mají vyvarovat, co vylepšit… Už teď máme ve svých řadách opravdu špičkové chovatele.

Nezmínil jsi vůbec výstavy. Chystáte nějaké?

Zatím nemáme žádné vlastní prostory, ani nic domluveného, kde bychom mohli výstavu pořádat. Chybí nám také fundus – klece a voliéry. Zjistili jsme ale, že ČSCH má vlastní výstavní fundus, který půjčuje, takže už je o problém méně. Budu se snažit jako předseda organizace oslovit Ladislava Žohu jako pořadatele EXOTIKY a tebe jako pořadatele EXOTY, zda byste nám nevyčlenili prostor pro naše členy, kde bychom vystavili naše exoty od zebřičky po aru. Dali bychom si tam ceduli Exotáři.cz, stolek s židlemi a věnovali bychom se návštěvníkům.

Takže byste dělali náborovou činnost.

To přímo ne, ale prezentovali bychom svoji práci, aby se o nás dozvěděli, že existujeme.

A časem byste pořádali nějakou vlastní výstavu ve východních Čechách?

Počítáme s tím. Organizaci jsme zaměřili na chovatele z východních Čech, ale už teď máme člena od Mladé Boleslavi, na setkání do Skaličky jezdí i lidé z Prahy, naposledy tam byla i chovatelka ze Zlína a předevčírem mi volal zájemce o členství z Olomouce.

Takže se k vám může přihlásit kdokoliv

Jsme otevřeni každému. Jako organizace bychom chtěli spolupracovat i se Zoologickou zahradou Dvůr Králové nad Labem, se Záchrannou stanicí zvířat Pasíčka u Skutče, s Východočeskou pobočkou České společnosti ornitologické. Chtěli bychom se také zasadit o to, aby zvířata měla na výstavách a burzách odpovídající podmínky.

Všiml jsem si také, že nejste pouze pro papouškáře.

Kdepak, vstoupit k nám může jakýkoli chovatel okrasných ptáků, nebo jejich milovník. Můžou to být kachničkáři, máme ve svých řadách například slavného a dobrého chovatele okrasných kachen a hus Jardu Němce. Dělá nám předsedu kontrolní komise.

Pojďme ještě zpátky k tvému chovu. Jaké máš chovatelské plány?

Jak jsem už naznačil, chtěl bych začít trochu vystavovat na mezinárodních výstavách. Už jsme k tomu učinil první krok, že jsem si podal přihlášku a zaplatil členství v BVA. Když to půjde dobře, v září bych rád vystavoval v Aalstu na BVA Masters. Na příští světový šampionát C.O.M. asi ještě nebudu mít dostatek kvalitních ptáků. A pak by mě samozřejmě zajímal i evropský šampionát v Kastlu, kde je spousta krásných ptáků. Před několika lety jsem se tam byl podívat a je to super výstava.

Prakticky jde o německou národní výstavu.

Ano, a je to tam trochu složitější v tom, že tu výstavu nepořádá C.O.M., takže je tam třeba navázat spolupráci s jejich spolkem, aby nám tam umožnili vystavovat. Vím, že s nimi spolupracují oba andulkářské kluby, jak moravský, tak pražský, proto tam mohou čeští chovatelé andulek vystavovat. Ale takových výstav je celá řada. V Polsku mají docela pěknou celostátní výstavu ptactva.

Takže se soustředíš výstavní činnost.

Proto jsem do agapornisů šel, abych vystavoval. S neofémami to tolik nešlo.

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz