Na návštěvě u Ladislava Grody, nejúspěšnějšího chovatele výstavních andulek v Česku

UVNITŘ FOTOGALERIE – Je několikanásobným vítězem světových i evropských šampionátů výstavních andulek a bezesporu jejich nejúpěšnějším chovatelem v České republice. Zároveň ale také velmi otevřeným člověkem, který dokáže o chovu i výstavách mluvit bez servítek. Ladislava Grodu z Opavy jsme navštívili společně s vydavatelem a šéfredaktorem časopisu Nová Exota Janem Sojkou. Dopředu jsme věděli, že můžeme čekat opravdu zajímavou podívanou: vždyť Ladislav Groda si pro svoje andulky postavil samostatný dům, kde jich chová hned několik stovek najednou!

Jeden dům pro sebe a druhý pro andulky

Realita ale ještě o něco předčila naše představy. Při příjezdu do opavské čtvrti Kateřinky, odkud Ladislav Groda pochází a dodnes tam žije, nás vítá jeho žena a hned nás vede okolo zahraního bazénu k chovatelskému domu. Už z dálky slyšíme křik andulek z venkovních proletových voliér, které lemují chovatelské zařízení podél celého přízemí. Ladislav Groda nás už čeká a rovnou jdeme do přízemní části domku, v níž jsou vnitřní proletové voliéry a stěna chovných klecí, které ale neslouží k odchovu mláďat, nýbrž k učení mladých andulek, jak správně sedět na bidle. Chovná sezóna je ale teprve na začátku a většina klecí je tudíž prázdná. Některé boxy postrádají i pletivo, chovatel zřejmě využívá čas na nutné opravy.

Naši pozornost ale zaujaly proletové voliéry, v nichž poletují, posedávají a švitoří desítky andulek. Některé jsou v prostoru u obslužné chodby, jiné v další části voliér sousedící s venkovními výlety a jiné venku na sluníčku. Ladislav Groda hned vstupuje do nejbližší voliéry a zkušeným hmatem chytá do lapače první andulku. Po ní hned další a ještě jednu. Všechny tři pak nese na chodbu před místnost s proletovými voliérami, kde má připravené klece na výstavu. Postupně nám jednotlivé ptáky ukazuje, detailně nás seznamuje s jejich tělesnou konstitucí a držením těla při sezení na bidle. Jde o mladé nadějné ptáky, kteří mají to nejlepší ještě před sebou.

Přízemí pro výcvik, první patro jako odchovna

Jakmile si prohlédneme první trojici andulek, Ladislav Groda hned přinese další a prohlídka se znovu opakuje. Jenom v téhle části chovného zařízení strávíme skoro hodinu. Sem tam se nějaká andulka vyškubne a prolétne kolem nás, ale brzy sedá vyčerpaně na zem a z hluboka dýchá. „Výstavní andulky jsou domestikovaní ptáci, jsou mnohem větší než klasické přírodní andulky, ale jejich orgány jsou dimenzované úplně stejně. Proto se snadněji unaví,“ vysvětluje nám Ladislav Groda později nad kávou, když pořizujeme dlouhý rozhovor pro Novou Exotu (vyšel v aktuálním červnovém čísle, na webu Ararauna.cz se objeví příští týden).

Po hodině strávené nad nekonečným proudem mladých výstavních andulek odcházíme do prvního patra chovatelského domu, které je celé určené pro odchov mláďat. Jsou tu čtyři stěny plné chovných klecí, jedna stejná jako druhá, a prakticky z každé do prostoru trčí hnízdní budka. Na řadě z nich má Ladislav Groda křídou napsané poznámky. V některých klecích jsou společně s rodiči už vyvedená mláďata, jinde se ještě holátka krčí v hnízdním důlku. Prakticky v každé budce je po dvou až třech mláďatech. Jak je možné, že skoro všechny páry mají stejný počet mláďat? Chovatel nám obratem záhadu vysvětlí: některým párům se vylíhne klidně pět, sedm nebo dokonce deset mláďat, žádnému ale nenechává více než tři.

Důmyslná schovávačka pro mláďata

Přebytečná mláďata Ladislav Groda podkládá do hnízd, kde jich je naopak méně. Všechny páry tak jsou stejně vytížené. Při větším počtu mláďat by se staří ptáci zbytečně vysilovali, a to by byl problém, protože pár často po vyvedení jedněch mláďat hned zahajuje další hnízdění. U výstavních andulek, které se dožívají jen dvou až tří let, je tedy výhodnější pár příliš neunavit jediným hnízděním a získat od něj co nejvíc genetického materiálu pro další šlechtění. Všímáme si také druhých budek, které jsou ve všech klecích umístěny přímo uvnitř na zemi a vede do nich malý vstupní otvor. Nevypadají na to, že by šlo o alternativní hnízdní budky, což nám potvrzuje i Ladislav Groda.

„Je to schovávačka pro vyvedená mláďata. Když opustí hnízdní budku a samice se chce pářit, aby zahájila nové hnízdění, vyvedená mláďata považuje za vetřelce a je schopna je zabít. Někdy je napadá i samec, dokáží je hodně ošklivě zranit, jednoduše jim rozmlátí hlavu,“ popisuje chovatel. Náhradní budka na zemi tak mláďatům může zachránit život. Přesto se velmi často stává, že utrží ošklivé rány. Taková mláďata pak Ladislav Groda ošetřuje mastí s antibiotiky, kterou má při ruce u každé stěny chovných klecí. Hned nám ochotně ukazuje zákrok u mláděte, kterému rodiče poškodili zobák.

Co všechno musí splňovat výstavní andulka?

Vycházíme z chovného pokoje a na chodbě míjíme obrovskou řadu bodovacích klecí. V nich bude Ladislav Groda zkoušet nové nadějné odchovy na výstavy. První mláďata na ně vozí prakticky hned poté, co opustí budku. V kategorii Baby totiž mohou soutěžit ptáci od věku jednoho měsíce. „Takoví ptáci by ale neměli mít ani jedno nové pero. Jakmile jedno pero pustí, měl by být z této kategorie vyřazen,“ vysvětluje Ladislav Groda. Mláďata a potom i mladí ptáci v kategorii Young se na výstavy nijak speciálně neupravují, u dospělých andulek to je jiná: musí splňovat celou řadu kritérií, jinak by jim hrozila diskvalifikace.

Vystavované andulce například nesmí chybět nebo přebývat „znaky“, což jsou tmavá pírka na tvářích. Musí mít v pořádku ocas i letky, peří má mít spíše hustší a na bidle musí stát vzpřímeně, aby záda a ocas tvořily pokud možno přímku. Podle mezinárodních standardů by pak výstavní andulka měla mít dvě třetiny těla nad bidlem a třetinu (ocas) pod bidlem. To je však podle Ladislava Grody mnohdy nedostižný ideál, častějším jevem je opačný poměr – ocas tvoří dvě třetiny těla a zbylá třetina je nad bidlem. Jenže takoví ptáci nemají na výstavách moc šancí (tedy pokud jsou správně hodnoceni).

Pokoj od země až po strop plný medailí

Scházíme z odchovny mláďat v prvním patře zpět do přízemí a okolo venkovních voliér míříme do vedlejšího domu, kde má Ladislav Groda svůj „pokoj slávy“. Všechny stěny této místnosti jsou od podlahy po strop osázeny plaketami z výstav. Většinou jde o zahraniční akce, včetně světových a evropských výstav. Na zemi jsou vedle sebe vyskládány asi dvě desítky medailí z posledního světového šampionátu. Z toho prvního před patnácti lety si přivezl patnáct medailí, z toho deset zlatých, čtyři stříbrné a jednu bronzovou. A další roky následovaly podobné žně, což se znelíbilo dosavadním šampionům.

Ladislav Groda si na světových výstavách „užil“ i několik vyloučení kvůli nesprávné barvě kroužků nebo manipulaci s ptáky. Jednou mu odebrali všech dvacet medailí a po protestech a odvolání mu je organizátoři všechny vrátili poštou. Mnohem horší zážitek ale chovateli připravil dodavatel krmiva z Německa, od kterého si před časem dovezl namořené zrní. Tehdy mu uhynuly stovky andulek. Jak sám říká, šlo prakticky o všechny špičkové andulky: „Přežily jen ty, které jsem měl připravené na prodej. Když se něc stane, vždycky vám uhynou ptáci, o které nechcete přijít, kdežto ti, co chcete prodat, žijí snad věčně.“

Najde se stejně úspěšný nástupce?

Po téhle zkušenosti se Ladislav Groda rozhodl svůj chov rozdělit. Největší počet ptáků chová u sebe doma v samostatném chovném zařízení, které jsme navštívili. Další andulky má v samostatné místnosti v sídle své stavební firmy kousek od svého rodinného domu (tam jsme se později také podívali, ale momentálně v nich nic nehnízdilo, probíhala tam dezinfekce). A třetí skupinu chová na dalším místě v Obloukové ulici v Opavě. Celkem jde o 600 andulek, i s odchovy jde ročně o 1 100 ptáků. Z toho se na výstavy hodí asi jen desetina. „Ročně jich vyberu asi 100 až 150,“ počítá Ladislav Groda.

V takovém počtu ptáků už není možné se o všechny postarat bez pomoci někoho cizího. Ladislav Groda si dřív najímal paní na krmení, nyní tuto práci zastane jeden z jeho dvou synů. „Zdá se mi, že zdravotní stav ptáků je teď lepší a i odchovů je více,“ pochvaluje si chovatel. Zájem o šlechtění a odbornou problematiku výstavních andulek však zatím u syna postrádá. Rozhodně ho ale nechce do ničeho nutit. „Nejde to vštípit, člověk musí chtít sám,“ vysvětluje. Sám však cítí, že by si pomalu měl vychovat nějaké nástupce, kteří by pokračovali ve vítězném tažení světovými a evropskými šampionáty.