Jan Potůček 
Jak postupovat v případech, kdy někdo úmyslně nebo i neúmyslně týrá nebo zanedbává papoušky? Pomoci může Státní veterinární správa (SVS). S podnětem se na ni může obrátit kdokoli a pokud si to vyžádá, veterinární správa jej musí informovat o tom, jak danou věc řešila. Stále častěji ale tuto možnost zneužívají lidé, kteří řeší různé sousedské spory. „Je to převážná většina podnětů, které řešíme,“ říká v rozhovoru pro server Ararauna.cz Simona Ninčáková z Odboru zdraví a pohody zvířat SVS. Případů týrání papoušků je u nás ale odhalováno minimum. Podle mluvčího SVS Josefa Dubna je to proto, že drtivá většina chovatelů je poučená a ví, co ptáci potřebují.
Jak často řeší Státní veterinární správa případy týrání exotických ptáků, konkrétně papoušků, v zájmových chovech nebo ve zverimexech?
Josef Duben, mluvčí Státní veterinární správy: Vykonáváme dozor u schválených a registrovaných subjektů. To znamená u chovatelů hospodářských zvířat, u výrobců potravin, v obchodech, kde se s těmito potravinami nakládá, apod. Pokud jde o zájmová zvířata, vykonáváme dozor vlastně jedině na podání, protože zájmový chov není předmětem pravidelné veterinární kontroly. Jsou ovšem druhy zvířat, která musí chovatel nahlásit. Jde o zvířata vyžadující zvláštní péči a která jsou vyjmenovaná ve vyhlášce. Dříve byla zvířata v této vyhlášce označována za nebezpečná, ovšem často docházelo k pomýlení, protože lidé si mysleli, že ta zvířata jsou nebezpečná člověku. V řadě případů tomu tak skutečně bylo, ale myšleno to bylo tak, že jde o zvířata, kterým může člověk neodborným způsobem chovu uškodit.
Teď se tato vyhláška jmenuje jinak, došlo v ní k několika změnám, jsou v ní jmenováni všichni jedovatí plazi, velké kočkovité šelmy a také různé druhy exotických ptáků. Pokud chcete chovat tato zvířata, máte za povinnost registrovat se u místně příslušné Krajské veterinární správy, prokázat, že máte odpovídající podmínky pro chov a musíte počítat s tím, že orgán veterinární správy, tedy nějaký inspektor, vás přijde zkontrolovat. Buď se přijde podívat rovnou na začátku při registraci a pak jednou za rok. Chovatel tedy musí s touto kontrolou počítat.
Takže určité kontroly probíhají.
Josef Duben: Tím se dostávám oklikou k vaší otázce, zda řešíme nějaké případy týrání exotických ptáků. Byl by to spíš dotaz na jednotlivé ředitele Krajských veterinárních správ, ale já si nevybavuji, že bychom řešili nějaký takový případ. Většinou totiž jde o velmi specifické chovatele, kteří o chovu něco vědí. Nejde o lidi, kteří se nadchnou pejskem na obrázku, pořídí si ho a potom ho špatně krmí a ten pejsek je týrán, protože nedostává to, co má. Chovatelé exotických ptáků jsou velká výjimka, protože to jsou buď přímo odborníci, nebo se pouští do chovu po konzultaci s odborníky a vědí, do čeho jdou. I když určitě budou také výjimky, kdy někdo z touhy oslnit si nechá od někoho zařídit voliéru ve foyer své firmy a budou mu tam poletovat ptáčci. Ani to však není tak obvyklé, jeden můj kamarád, který pro takové firmy zařizuje terária, mi říkal, že bohatší lidé mají zájem právě o terária a ne o voliéry pro ptáky, protože s těmi je moc práce. Plaz přeci jenom někam zaleze a když je to šikovně zařízené, je stále vidět, ale s ptákem to není tak jednoduché.
Spíš mi šlo o takové typy chovatelů, kteří mají množírny a nezajímá je, v jakém prostředí papoušky chovají, jde jim pouze o zisk z prodeje mláďat. Takové případy neřešíte?
Josef Duben: Pokud někdo něco dělá nelegálně, snaží se, aby nebyl polapen, tudíž se k němu těžko dostaneme. Pár takových nelegálních případů jsme společně s Celní správnou řešili, ale nebylo jich mnoho. Vím, že jsme řešili něco na jižní Moravě, ale takové případy se dají spočítat na prstech jedné ruky. Netýkají se jenom veterinárního dozoru, ale zpravidla i celní správy, protože tito lidé se snaží pašovat zvířata ze zahraničí.
Takže v takových situacích asi spolupracujete i s Českou inspekcí životního prostředí.
Josef Duben: Ano. Jde to tedy spíše touto stranou než tou veterinární.
Když říkáte, že reagujete na podněty, znamená to, že si někdo u vás stěžuje nebo podá podnět, že někde dochází k týrání?
Josef Duben: Ano.
Jedná se tedy spíš o veřejně přístupná zařízení, jako jsou zverimexy?
Josef Duben: Tak i tak. Podnět je takový právnický termín, někdo tomu říká podání nebo upozornění. Každopádně je to informace, na jejímž základě se dá konat, a to znamená, že my v tom případě „zasahujeme“, často společně s Policií. Dochází k tomu i u soukromých, nebo chcete-li zájmových chovatelů, ale také ve zverimexech a jakýchkoli dalších zařízeních. U soukromých zájmových chovatelů, aby bylo možno vnikat na jejich pozemek a zkontrolovat je, u toho musí být právě Policie. A podle toho, k čemu při takové kontrole dospějeme, se to řeší. Veterinární správa dá návrh, a buď to řeší přímo Policie jako porušení zákona, a probíhá trestní řízení, nebo navrhujeme opatření, které musí chovatel splnit, anebo se dává návrh obci, která buď vybere pokutu, nebo rozhodne o přijetí tzv. zvláštního opatření, např. umístit zvířata do náhradní péče. Takže existuje celá řada kroků, které lze učinit, ale setkáváme se s kritickými hlasy, že to administrativně poměrně dlouho trvá. Bohužel, nutno říci, že pokud se něco dostane do správního nebo soudního řízení, tak se to opravdu protahuje. Nejsme orgán, který přijde, z moci úřední něco popadne, udělá, zachrání. Nemáme technické prostředky, nemáme k tomu takovou pravomoc.
Když vezmu modelový příklad, stížnost nebo podnět na zverimex, kde má docházet k zanedbávání chovaného papouška. Co s takovým podnětem uděláte? Zajdete tam na kontrolu, zjistíte, že tam je skutečně problém. Co se děje dál?
Josef Duben: Jde tam inspektor místně příslušné Krajské veterinární správy, popřípadě Městské veterinární správy v Praze. Musí na místě zpracovat protokol, který má dotyčný kontrolovaný podepsat, nebo také může odmítnout, a na základě zjištění na místě se zahájí tzv. správní řízení, jehož výsledkem je buď udělení pokuty, vydání pokynů, co se musí udělat, popřípadě se to postoupí dál.
Může dojít třeba i k zabavení zvířete?
Josef Duben: Vyloženě zabavení zvířete ve smyslu přemístění do náhradní péče přímo na místě je dost obtížné, ale může k němu dojít. My dáváme návrh, samotné správní řízení vede obec a v případě, že jsou k tomu podklady a je to odůvodněné, lze konkrétní opatření provést zkrácenou formou tzv. řízením na místě. Zabavení „exempláře“ se u nás provádí ve smyslu umístění týraného zvířete do náhradní péče.
A i u zverimexů se obracíte na obec, na jejímž území se obchod nachází?
Simona Ninčáková: Vždy. Základní princip je, že my máme začátek a obce tu druhou část ve správním řízení.
Josef Duben: Ono se totiž vychází z toho, že obec nebo město má mít ve skutečnosti povědomost, jakým způsobem to lze technicky řešit. Čili pokud jde o hospodářská zvířata nebo psy, měli by vědět, kam by je bylo možné umístit do náhradní péče, do jakého útulku, atd. Takové možnosti my nemáme.
Pokud takový případ předáte obci, zajímáte se potom, jak ho vyřešila?
Josef Duben: Je to ve dvou rovinách. Jednak následně kontrolujeme chovatele, zda splnil podmínky, a také vyžadujeme zpětnou vazbu od obce. Ona dokonce má povinnost nás má informovat, jak daný případ řešila. Dřív to bylo více méně na vyžádání, dnes to vyplývá ze zákona.
Státní veterinární správa se zabývá i pohodou zvířat v chovu, welfare. V Německu existují normy pro velikost chovných klecí a voliér pro konkrétní druhy ptáků a celkem přísně se tam vyžaduje jejich dodržování. Existují u nás nějaká pravidla welfare – pohodového chovu exotického ptactva? Chystají se třeba také normy velikosti voliér pro papoušky?
Josef Duben: Pohoda zvířat je téma, které dnes hýbe veřejností i všemi možnými aktivisty, ale v podstatě i veterinární správnou. Nynější ústřední ředitel mu věnuje velkou pozornost, protože i z hospodářského hlediska, když zvířata nejsou v pohodě, v dobrých podmínkách, jejich produkce je mizerná. Když máte dobře živenou krávu a hezky se s ní zachází, určitě lépe dojí a i prase při dobrém zacházení lépe přirůstá. Dělal jsem diplomovou práci na téma vaznosti vody v mase u jatečných prasat a opravdu je prokazatelné, že pakliže se s ním špatně zachází před porážkou, maso je méně kvalitní. Neváže vodu, je jako podešev. To všechno jsou známé věci, takže i z tohoto komerčního pohledu je dozor nad welfare správný.
U zájmových zvířat se tomu také věnujeme a je paradoxní, že případů týrání na základě statistik je více v zájmových chovech než u těch hospodářských zvířat. Buď je to půl na půl, nebo je o trochu víc u zájmových chovů. Podrobnou statistiku máme na našem webu www.svscr.cz. Jsou tam ročenky Programu ochrany zvířat. V zájmových chovech ale většinou nejde o úmyslné týrání. Spousta lidí týrá zvířata z hlouposti, protože neví, jak se o ně dobře starat. Proto je také v zákoně zakotveno, že každý prodejce, zejména právě ve zverimexech, musí chovateli sdělit základní informace o chovu. Do takového obchodu totiž přijde někdo, komu se zalíbí nějaký strakatý ptáček, ale neví, zda to je zrnožrout nebo hmyzožrout, anebo mu dá čokoládu. Takové případy existují, kdy někdo krmí psa nebo opici čokoládou.
Welfare je příliš obecný pojem, existují pro něj nějaká pravidla?
Josef Duben: Ptal jste se, zda existují jisté standardy či doporučení pro chovná zařízení. Doporučení před časem vydala Ústřední komise na ochranu zvířat, která je orgánem ministerstva zemědělství, a kdo se o chov zajímá, se o těchto standardech dozví. Ale aby bylo v zákoně ukotveno, že papoušek musí mít určitou velikost klece… Dovedu si představit, že v německých předpisech je uvedeno přesně, který druh papouška má mít jak velkou voliéru. Bylo by to hezké, ale myslím si, že takhle zaplevelit zákon a předpisy lze asi jen těžko. Ale v odborné literatuře se to najít dá, a proto ti, kteří chtějí chovat takováto zvířata, musí být registrováni a tím pádem budou kontrolováni a inspektor krajské, případně městské veterinární správy je způsobilý, aby rozpoznal, jestli tomu chovatelské zařízení opravdu odpovídá.
Nicméně u welfare jde tedy spíše o doporučení, než že by to bylo vymahatelné. Nejsou ta pravidla jasně daná.
Josef Duben: Standardy jsou doporučené, ale vymahatelné je, aby to zvíře bylo v pohodě. Zkušený inspektor je schopen rozeznat, jestli ti ptáci jsou v pohodě. On totiž někdo může mít velkou voliéru, ale ptáci v ní třeba nemají vůbec žádné vybavení, jsou špatně krmeni, takže takzvaný standard by byl splněn, ale ostatní znaky jsou špatné. A naopak může být to chovatelské zařízení nebo voliéra na hranici doporučení, ale přitom jsou tam rostliny, úkryty, ptáci tam mají napáječku a jsou veselí. Člověk pozná, zda je papoušek v pohodě, nebo je skleslý, sedí v koutě.
Papoušci se většinou začnou škubat, když není něco v pořádku.
Josef Duben: Ano.
Chovatelé papoušků se stále častěji setkávají s problémem plašičů ptáků, které proti jejich voliérám a klecím používají sousedi. Dá se takové chování klasifikovat jako týrání zvířat? Může v takovém případě pomoci Státní veterinární správa?
Josef Duben: Asi by k tomu Státní veterinární správa mohla něco říci, kdyby se ten případ řešil. Ale že bychom byli jediným orgánem, který by do toho vstupoval, to si dovedu představit jen těžko. Určitě by do toho měl mluvit někdo ze životního prostředí, protože pakliže se to používá proti volně žijícím ptákům, tak by to zařízení mělo být schváleno k tomuto účelu a k tomuto konkrétnímu případu, protože kde se mají plašit volně žijící ptáci? Tam, kde by mohli narušit třeba elektrické zařízení nebo na letišti. Čili tam, kde jde o bezpečnost lidí i bezpečnost těch ptáků. Ale všechno se dá zneužít. Můžu zneužít kulomet a místo abych s ním střílel nepřátele, půjdu do školky. Zrovna tak mohu zneužít plašič k těmto účelům. Když jsem od vás poprvé slyšel o používání plašiče sousedem na papoušky, myslel jsem si, že to je nějak přitažené za vlasy, ale pak jsem si řekl, že lidé přijdou na kdejakou hloupost. Pak jsem o tom mluvil s jedním známým, který také chová exotické ptáky a ten mi potvrdil, že takové případy skutečně existují. Takže jak poradit? Určitě to je v rozporu s občanským zákoníkem, protože člověk svou činností nesmí obtěžovat okolí: hlukem, pachem, nebo jakkoli komukoli škodit.
A to je právě diskutabilní, protože na jednu stranu chovatel má papoušky, kteří mohou křičet a sousedovi to vadí.
Josef Duben: A v tu chvíli soused řekne, že papouškář škodí jemu.
Ano, a než aby to řešil nějak přes úřady nebo se s tím chovatelem domluvil, použije ten plašič. V tu chvíli si ale ti lidé škodí navzájem.
Josef Duben: Ano, je tam slovo proti slovu.
Jsou tam protizájmy, protože jeden bude tvrdit, že ho ten druhý obtěžuje, a ten druhý bude tvrdit, že ho obtěžuje ten první.
Josef Duben: Jenže ono nejde jenom o exotické ptáky a papoušky, lidem vadí, že ráno kokrhá kohout. Třeba sousedovi za plotem vyjí psi. Myslím si, že tyto problémy svědčí o tom, jak se člověk vzdaluje přírodě. Že leckomu už nevadí, že někde buší sbíječky, nebo že pod okny stojí autobus, který nevypne motor a pořád hučí. To prostě nevadí, stroje nevadí. Ale kokrhání a křičení zvířete ano. Vzdalujeme se vnímání přírody jako součásti prostředí, ve kterém žijeme. Jistěže když někdo má jednoho papouška, a ten křičí, nebo má dva, dobře, ale když jich má ve voliéře třeba patnáct, pak je jasné, že to někomu může jít na nervy. Ale zase ten, komu to leze na nervy, by to neměl řešit tím, že ty ptáky bude hubit nebo jim bude škodit. Vím, že před nějakými lety se řešily stížnosti občanů, že jim na jaře hnízdí havrani ve vzrostlých stromech v parku a křičí, a chtěli po obci, aby ty havrany vystřílela. Jde o situace, které je třeba řešit citlivě. Pokud jde o tento extrémní případ, našlo to oporu v zákoně, takže bylo jasné, že se žádný havran střílet nebude. Ale pokud jde o sousedské vztahy, asi je žádný orgán pořádně nevyřeší.
Osobně jsem tento problém řešil a zkoušel jsem to s podněty na Krajskou hygienickou stanici a oddělení přestupků místně příslušného obecního úřadu. V obou případech to skončilo konstatováním, že jde o občanskoprávní spor a řešit lze pouze žalobou. Ani Policie v takových případech nepomůže.
Simona Ninčáková: Já mám zase zkušenost z jedné konference, kde se řešilo obtěžování štěkotem. Hygienická stanice na Slovensku, kde se ten případ stal, konstatovala, že obtěžování hlukem nemůže prokázat, protože by musel být soustavný. Když vezmou hlukoměr, musí měřit 24 hodin a pak hodnoty zprůměrovat. Pes ale štěká jen někdy, takže výsledky takového měření nejsou vůbec relevantní. U papoušků by ten hluk třeba mohl být soustavný.
U jak kterého druhu, ale u žádných to není 24 hodin denně. Jakmile se setmí, ukládají se k spánku a do rána jsou naprosto zticha.
Simona Ninčáková: Když se takové případy řeší přes pravidla o hluku, která jsou všeobecná, nedají se na zvířata aplikovat. A jaká máte vy osobně zkušenosti s řešením podobných sporů, dojde se k nějakému pozitivnímu výsledku?
Já osobně mám spíš negativní zkušenost se svým sousedem.
Simona Ninčáková: Tak nějaký jiný chovatel, který se se svým sousedem domluvil na nějakém kompromisu, třeba že vystaví nějakou stěnu?
Osobně jsem se o dohodu snažil taky, protože papoušky mám zatím v domě, ale stavím jim voliéry. Ty mají pevné zázemí se zimovištěm a venkovní výlety, takže při sousedských sporech se dá domluvit na tom, že papoušci budou do určité hodiny ráno zavření v zázemí a teprve poté je chovatel vypustí do venkovních výletů. Třeba v devět dopoledne. Já chovám ary, takže je logicky nebudu pouštět v pět ráno, abych vzbudil celou vesnici. A navečer je zase zavřu, protože papoušci se zpravidla nejvíc ozývají ráno a večer.
Josef Duben: Ano, nebo se jim dá třeba zatemnit a potom to odkrýt, takže jejich aktivita je řízena světlem.
Ano, i tak se to dá řešit. Ale když vám soused řekne, že si vůbec nepřeje, abyste na svém pozemku choval papoušky, nepřeje si hluk ani přes den, pak je domluva těžká. Ale ti ptáci nemohou být pořád zavření uvnitř, aniž by se jim větralo. Protože pak začne takové chovné zařízení nebo pokoj v domě plesnivět a to je nebezpečné jak pro zvířata, tak pro lidi.
Simona Ninčáková: To je ale zase věc občanského soužití. On chce něco a vy chcete něco. Může mít dítě, které řve celý den…
Josef Duben: Jenže to dítě z toho vyroste, kdežto ten pták ne…
Simona Ninčáková: To sice ano, ale jednou může dojít k ukončení chovu.
Takže v případě, že by se někdo s tímto problémem obrátil na Státní veterinární správu, spíše ho odkážete také na občanskoprávní spor u soudu.
Simona Ninčáková: Ne, ale musel byste prokázat, že ten plašič papouškům něco způsobuje, že vykazují stres. A že ten stres je způsoben právě plašičem. Jak to ale prokázat?
Potřebovali byste k tomu tedy znalecký posudek.
Simona Ninčáková: Znalecký posudek se dělá, až když je to nějaké větší řízení. Stále to ale začíná kontrolou na místě. Takže v průběhu kontroly se to musí posoudit a pak už to je o dalším prokazování, jestli ano, nebo ne.
Josef Duben: Jenže to se těžko prokazuje, protože vy se budete snažit, aby ti ptáci nebyli vystaveni stresu prostřednictvím toho plašiče, tudíž se aktivně snažíte, aby důkaz stresu vlastně nebyl. Nenecháte ptáka, aby strádal. Z tohoto důvodu je to těžké. Chtělo by to spíš se s tím člověkem domluvit, ale ono se to snadno říká takhle od stolu. Říct mu, že chcete chovat papoušky, zákon vám to umožňuje, máte takové a takové zařízení, pozvat ho tam. Ale on je ten problém asi už zastaralý, takže najednou zazvonit u souseda a říct, že začnete znova, ať se jde podívat, co jste všechno vybudoval… Mohl byste jim ale ukázat, co všechno děláte pro to, aby je vaši papoušci neobtěžovali hlukem, ale zároveň jim vysvětlit, že to jsou živí tvorové. Prostě zkusit, aby si je také oblíbil. Já jsem vždycky rozčiloval svoje děti, když byl nějaký problém, že jsem jim říkal, aby si to oblíbili a nebo přinejhorším, aby to přijali. A oni už po létech říkají, že něco na tom je. Prostě se s tím smířit. Jenže zavilému člověku… To asi nejde.
Simona Ninčáková: Ona je také otázka, zda si takoví lidé navzájem nezávidí. Že někdo má nějaké drahé papoušky, může si je dovolit nebo dokonce je odchovává a prodává. Má z toho peníze… To, co my řešíme, jsou častokrát věci, které převyšují samotnou oblast chovu zvířat. Sousedské spory a všechno možné…
Takže se vám také ozývají sousedi, kteří udávají chovatele od naproti?
Simona Ninčáková: To jsou tři čtvrtiny podnětů v oblasti chovu zájmových zvířat.
A nakonec se prokáže, že je vše v pořádku a stojí za tím závist?
Simona Ninčáková: Jako vždy, pravda je někde uprostřed. Taková objektivní pravda.
Josef Duben: Často jde o to, že ani jedna strana, mám pocit, nechce věřit, že to ten druhý myslí vážně. Pravda opravdu leckdy bývá někde uprostřed. Chovatel si řekne „no a co, já na to mám právo!“ a udělá si to po svém, a ten druhý se najednou cítí poškozen a místo toho, aby se to řešilo hned na začátku, někdy to dojde až do takovéto míry. Jenže jak to udělat? Přijít a říct, sousede, chci tady mít voliéru s ptáky a on rovnou řekne „Ani náhodou, to ne, já to nepovolím“? Takže jakmile k tomu člověk přistoupí takto, vystavuje se riziku, že už hned na začátku dojde ke konfliktu. Tak si řekne, dám si tam pár ptáků a třeba to bude fajn.
Je pravda, že nejlepší je se dohodnout na začátku, ale bohužel s některými lidmi se prostě dohodnout nedá. Někdy je ten člověk zatvrzelý a stojí na svém, že nic nepovolí a když by to šlo bez povolení, bude dělat problémy.
Josef Duben: Pojďme se ale pobavit o nějakém konkrétním případu.
Nedávno mi třeba volala jedna paní, jejíž maminka chová ochočeného žaka. Toho dává každý den i s klecí na zahradu, a soused, jakmile to vidí, pustí plašič na ptáky. A vypíná ho zase, až když je klec v domě.
Josef Duben: Že to tomu člověku stojí za to, otravovat takhle ostatní lidi? Pořídí si technické zařízení…
Mně přijde divné už to, že někdo vezme reproduktor plašiče, dá ho na hranu svého pozemku a namíří ho na vedlejší pozemek. Je tedy zjevné, že chce sousedovi škodit. V tu chvíli si myslím, že už to je jasné porušení zákona. Jen je otázka, kterého.
Simona Ninčáková: No právě.
Josef Duben: Taky nevím, jakého. Ale když svou činnost zaměřuje na cizí pozemek, tak už to je špatné. Pokud by si ze svého okna plašil vrabce na své zahradě, je to sice blbost, ale na svém pozemku si může dělat, co chce.
Ano, proč ne? Na svém pozemku ať si to dělá.
Josef Duben: Ale když ho dá na hranici pozemku a zaměří směrem ven na jiné pozemky, nebo do volné přírody, je to už špatně.
Simona Ninčáková: To by ale řešil spíš občanský zákoník. Nás by se to týkalo tehdy, kdyby už bylo prokazatelné, že plašič vysílá z bodu A do bodu B a že způsobuje nějaké škody. Papoušek by nemusel být zdravotně poškozený, ale musel by vykazovat známky stresu. Zákon bohužel nemá z 80 procent preventivní charakter. Není v něm napsáno, že by se plašiče nesměly používat.
Josef Duben: Prostě tam nejsou ony standardy, které by se měly natvrdo dodržovat.
Simona Ninčáková: Řešit to tedy můžeme, až když dojde k nějaké újmě.
Tak oni papoušci ve venkovních voliérách plašiči neutečou, protože tento prostředek je určený na divoké ptáky a má je přimět, aby z daného místa odletěli. To ale papoušci zavření ve voliéře logicky nemůžou. To znamená, že po čase se na nich ten stres stejně musí projevit.
Simona Ninčáková: A momentální efekt, který mají ty plašiče na vaše papoušky, je jaký?
Různý. Bud ztichnou, nebo naopak více křičí, protože je jim ten zvuk nepříjemný. V podstatě je provokuje ke křiku.
Simona Ninčáková: Takže vlastně potom soused tím plašičem nedosáhne toho cíle, jakého chce – aby papoušci byli zticha.
Ne, podle mě to vyloženě snaha jim škodit. Přinutit mě, abych je dal pryč.
Josef Duben: V tom případě je asi jeho hlavním cílem naštvat souseda, který chová papoušky.
Možná to má tak vykoumané, že tím křikem, který vyprovokuje plašič, chce vyprovokovat k protestům i další obyvatele z okolí.
Josef Duben: K petičnímu zákroku proti tomu chovu papoušků.
To jsem už taky zažil, dokonce ještě předtím, než jsem měl papoušky a pouze jsem žádal o stavební povolení na voliéry. Soused, který pouštěl na můj pozemek plašiče proti ptákům, v petici tvrdil, že chystám „průmyslový velkochov papoušků, který naruší místní infrastrukturu“.
Josef Duben: Bylo by dobré nějakým způsobem přesvědčit stěžovatele o tom, že plašič je neúčinný. Že naopak při plašení ptáci křičí ještě více, ale vaše opatření tím, že je budete vypouštět v určité hodiny a snažit se je regulovat, je účinnější než když by si on pořizoval plašič, přicházel o nervy tím, že by tam musel chodit, mačkat to a vypínat a koukal přes plot, jestli se u vás něco neděje. Jenže možná, že je to jen taková substituce takové přirozené lidské zloby a svinskosti, protože kdybyste neměl ptáky a vozila by tam třeba matka dítě v kočárku, tak ten člověk by tam třeba házel kamínky, protože by ho štvalo to dítě. To je osobnostní problém jedince. Není to o tom, že by ho štval pták. Bohužel existují konkrétní lidi, které štve existence někoho druhého a psycholog by vám jistě vysvětlil, že byste je nikdy nepřesvědčil o tom, že jim okolí neškodí a nekřivdí. Na spoustě mladších lidí to tak nějak nepoznáte, protože elán vital zaplašuje negativa povahy. Ale když jsou starší, potom to z těch lidí vykvasí a najednou vidíte, že tomu člověku nic nevoní. Že nepřijel autobus, rohlíky jsou tvrdé, zrovna dneska je horko nebo zima, ptáci řvou… Takovému člověku nejde nic pod fousy. A stresující doba možná takových lidí generuje více a pak se realizují prostřednictvím takových věcí, jako je plašič na ptáky.
Simona Ninčáková: Nebo stížnostmi prostřednictvím e-mailu, protože existují lidé, kteří píšou po různých úřadech a také k nám, opakovaně telefonují a všechno mají zdarma, takže si filtrují svoje pocity a dávají podněty jenom proto, aby si řešili nějaké svoje problémy.
To vás asi musí hodně zdržovat od běžné práce.
Simona Ninčáková: Ano, je to součást naší práce, musíme to prověřit. Pro takové lidi je jednodušší si stěžovat. Tak si všichni na všechno všem stěžují.
Josef Duben: A buď podávají trestní oznámení, nebo jím hrozí.
Simona Ninčáková: Už jsme si říkali, že kdyby takoví lidé měli jít na poštu a zaplatit známku, nebo nedejbože nějakou kauci za to, že provedeme kontrolu, prostě kdyby to bylo něčím podmíněné, většina lidí si to rozmyslí. Nebo to bude řešit jinou cestou, spíš se budou chtít dohodnout.
Kolik času vám zabere zpracování jednoho takového podnětu?
Simona Ninčáková: To závisí na tom, jaký to je podnět, čeho se týká. Když přijde e-mailem nebo na podatelnu, nejprve vyhodnotíme, čeho se to týká a předáme ho na příslušnou Krajskou veterinární správu. Ta podle toho, zda zná daného chovatele a podle toho, co je v podnětu napsané, ihned nebo za určitou dobu provede šetření. Musí odepsat, pokud autor podnětu napíše, že chce být informován o výsledku šetření. Ale aby to bylo úplně podle pravidel, měl by ten, kdo si stěžuje, uvést svoji adresu a datum narození. Často ale jde o nepodepsané anonymy. Napíší třeba „občané té a té obce“.
Josef Duben: I mně často žádají telefonem či mailem o pomoc. Většinou informace předávám na příslušnou krajskou veterinární správu neb na Městskou veterinární správu v Praze. Často jde o případy nedostatků v prodejnách a o případy podezření na týrání zvířat.
Simona Ninčáková: To je naše práce, ale pak je nějaká kauza, která se týká týrání zvířat, stěžovatelé se dohodnou na Facebooku a přijde nám třeba třicet stejných e-mailů. Militantně laděných, že za všechno můžeme my.
Takže si myslí, že když ten podnět přijde tolikrát, budete se jím o to rychleji zabývat.
Josef Duben: Ano. Týkalo se to třeba kauzy dovozů psů, ve které nám opakovaně aktivisté vytýkali, že nic neděláme, anebo že děláme něco jiného než si oni představují.
Simona Ninčáková: Každá mince má dvě strany. Včera jsem četla ohledně čipování zvířat takové dozvuky konference, která proběhla v Senátu. Byla tam jedna skupina lidí, kteří chtějí, aby pro čipované psy vznikla centrální evidence a registr. A jiný člověk založil nadaci, aby se nic nečipovalo, protože to je omezení lidských práv. Ale k těm plašičům: Už jste kontaktoval někoho z ministerstva životního prostředí, jaké jsou vůbec podmínky pro jejich používání? Protože já osobně to nevím.
Ne, nekontaktoval, ale budu se po tom pídit.
Simona Ninčáková: Protože na to by se to dalo také napasovat.
Zkoušel jsem Českou inspekci životního prostředí, ale tam mi tvrdili, že to pod ně nespadá a odkázali mě na Krajskou hygienickou stanici. A také si spíš mysleli, že jde o občanskoprávní spor.
Simona Ninčáková: Zkusila bych to spíš rovnou na ministerstvo životního prostředí. Jestli tam není taky nějaká klička v zákoně o ochraně přírody a krajiny. Protože pokud se plašič používá nesprávným způsobem…
Josef Duben: Ano, je to zneužití plašiče, je to zařízení určené pro plašení ve specifických podmínkách. Jak jsem říkal: na letišti nebo u nějakých transformátorů, kde by se ptáci mohli poranit. Stejně jako se dávají „téčka“ na sloupy vysokého napětí, aby to ptákům nepálilo nohy. Čili je to vlastně jeden ze způsobů ochrany ptáků. Ale tento způsob je zneužití.
Simona Ninčáková: Ona je otázka, zda to tam někde v zákoně je zmíněno.
Josef Duben: Musí se k problému přistupovat trochu empaticky. Pamatuji si slova šéfa Státní veterinární správy, jak jednou říkal právníkům, ať mu nepopisují, jak to nejde, ale ať se mu pokusí najít, jak by to šlo. A v tom to asi bude.
Foto: Státní veterinární správa a archiv Josefa Dubna
