Lucie Izerová 
UVNITŘ FOTOGALERIE – Minulý týden jsem vám popsala začátky dokrmování mláďat arů araraun, kterým samice ukousala špičky horních čelistí zobáku. Ze začátku podzimu nastal čas, kdy už nebylo možné mláďata kvůli pravidelnému krmení vozit autobusem do práce a zase zpátky, takže jsem se dohodla s kamarádem Jiřím, který bydlí přes ulici a jako „ajťák“ mohl během covidových opatření pracovat z domova. K mému velkému překvapení se role náhradní chůvy zhostil nadmíru spolehlivě. Poctivě měřil teplotu dokrmovací kaše, a to i po dobu krmení, aby neklesla pod 37 stupňů. Díky sociálním sítím jsme byli neustále v kontaktu, takže jsem mu mohla kdykoli z práce poradit a on mi zase mohl posílat fotky a videa, jak se mláďatům daří.
Protože jsem neměla inkubátor, mláďata byla v klasickém plastovém úložném boxu, který nekumuluje teplo. Celý tento box jsem vložila do polystyrenové bedny, který jsem dostala od kurýra akvarijních ryb, aby si mláďata mohla udržovat v boxu stálou teplotu. A protože se věnuji i chovu terarijních zvířat, měla jsem doma k dispozici výhřevnou terarijní podložku, která svým výkonem byla schopná vyhřát dno plastového boxu a zvýšit celkovou teplotu v prostoru, kde se mláďata nacházela. Stálý zdroj tepla byl důležitý, protože jak já, tak kamarád Jiří bydlíme ve starších domech se silnými stěnami, kde není moc teplo. Mláďatům přihřívání prospívalo, ale jak postupně rostla, začalo jim být víc teplo.
Ptáci „bezzobáci“: přežijí mláďata arů araraun, kterým samice ukousala špičky zobáků?
Terarijní podložka a problém s velkým teplem
Mimo dobu krmení a na noc jsme mláďata v boxu přikrývali osuškou, aby se uvnitř drželo teplo, ale zároveň aby byla dobře prodyšná. Trvala jsem na tom, že pod boxem zůstane ohřevná terarijní deska, aby mláďata neprostydla. Ukázalo se ale, že tepla bylo na malé ararauny příliš. Mláďata začala dýchat zobákem a neustále se ošívala, shazovala si osušku, která byla přehozená přes box a v noci špatně spala. Tak kamarád Jiří přišel na to, že podložka je spíš kontraproduktivní, protože dodává víc tepla, než ararauny potřebují. Schválně měřil teplotu v boxu, a porovnával s údaji, které jsem mu dala: že mláďata potřebují ve svém věku teplotu alespoň 27 stupňů. Jenže se ukázalo, že jakmile teplota v boxu stoupla nad 25 stupňů, ararauny se už necítily komfortně.
Výhřevnou terarijní podložku jsme tedy přestali používat, protože pro udržení teploty bohatě stačil box vložený do polystyrenové přepravní krabice. Řešili jsme také, co použít jako podestýlku do boxu. Nejdřív jsem zkoušela hobliny, ale ty vždycky nasákly trusem a brzy je bylo třeba vyměnit. Z práce jsem si tedy dovezla odřezky z koberců, ale to byla snad ještě horší varianta, protože byly hned mokré od trusu a musela jsem je denně měnit. Nakonec se jako nejlepší ukázaly papírové kuchyňské utěrky, které se daly po výměně spláchnout do toalety nebo vyhodit do koše a nahradit novými. Takhle jsme tedy fungovali asi do začátku listopadu, kdy si Jiří mláďata nechávat u sebe doma přes den a já si je večer vyzvedávala a ráno mu je zase předala.
Covid mění moje plány, mláďata musí ke kamarádovi
Jenže začátkem listopadu se mě chopil covid a dosti mne ochromil. Jiří se tedy nabídl, že se jich ujme nadobro a nechá si je u sebe zhruba týden, než se „vyhrabu“ z nejhoršího. Nakonec z toho byly týdny dva, po které jsem se dávala zdravotně těžce dohromady. Bez téhle pomoci bych asi starost o mladé ararauny nezvládla. Jiří se během této doby naprosto zdokonalil v krmení a začal rozeznávat jednotlivá mláďata podle jejich povahy. Bedýnku s nimi měl vedle svojí postele a měl je neustále pod kontrolou. Ararauny mu přirostly tak k srdci, že se i poté, co se mláďata vrátila ke mně domů, neustále vyptával, jak se jim daří a na Mikuláše jim donesl dárek v podobě banánů.
V té době už byla mláďata dobře opeřená a žádné umělé vyhřívání ani polystyrenový box nepotřebovala. Sehnala jsem jim jiný, větší černý plastový box nebo spíš vaničku, z níž neustále vykukovaly jejich hlavy. Mladí bezzobáčci zvědavě zkoumali okolí a čím dál častěji se stávalo,že některý z nich se dokonce vytáhl na okraj vaničky a pospával tam. Pomalu nastal čas učit je přijímat pevnou stravu. K tomu došlo docela náhodně. Kurýr mi včas nedovezl dokrmovací kaši a musela jsem zaimprovizovat. Bála jsem se jim dát rovnou drcené zrní, takže jsem sáhla po ovoci a měkkých plodech a rozmixovala jim banány, dýně, trochu slunečnice, olivový olej a zbytky dokrmovací kaše. V podstatě to bylo podobné jako v dřívějších časech, kdy žádné průmyslové dokrmovací kaše neexistovaly a chovatelé si museli při ručním dokrmování pomoci sami.
Improvizace, když není po ruce dokrmovací kaše
Protože tato kaše byla hrudkovatější, musela jsem uříznout ze stříkačky konec, aby byl otvor, z něhož ji do zobáku kapala kaše, širší a kaše jím v pořádku prošla. Takhle nastavovaná kaše byla ale příliš řídká a mláďatům se zrychlilo trávení a zhoršil se jim trus. Postupně jsem jim přidávala víc rozmixované slunečnice a přidávala i kuřecí maso a další položky. Vedle toho mláďata dostávala do misky nakrájený banán a další ovoce, aby se mohla dojíst podle potřeby. Zbýval totiž zhruba měsíc do jejich odstavu, tak bylo potřeba je postupně zvykat na něco jiného než kaši. Kritické období mé nemoci a dojíždění do práce jsme tedy s kamarádem Jiřím zvládli, ale zbýval tu jeden velký problém, kterému se budu věnovat v dalším díle tohoto seriálu, a to ukousnuté zobáky u všech tří mláďat.
Arové i všichni další papoušci používají zobák jako další končetinu a pokud by jim jejich zranění způsobené samicí znemožňovalo využívat tuto funkci, hendikepovalo by je to do budoucna a po celý jejich život. To jsem si moc dobře uvědomovala a musela se zaměřit na to, aby se dorůstající zobáky nezkřivily a zapadaly do dolní čelisti tak, jak to je u zcela zdravých papoušků. Ale o tom opravdu až příště.
Ráda bych tímto poděkovala kamarádovi Jiřímu Krátkému, bez kterého bych péči o ptáky „bezzobáky“ nezvládla a jehož pomoc byla naprosto klíčová.
Závěrečný díl seriálu o ptácích „bezzobácích“ si budete moci na Ararauně přečíst příští pondělí.
