Lucie Izerová 
UVNITŘ GALERIE – Před časem se mi ozval známý, který chová ary ararauny a dařilo se mu pod nimi odchovávat mláďata. Rodiče ale v poslední sezóně začali mladým ubližovat. U první snůšky mladé škubali, takže je chovatel musel odebrat k ručnímu dokrmování. V té době můj kamarád Štefan sháněl aru araraunu a narazil na tohoto chovatele, s nímž jsme se nakonec domluvili, že škubaná mláďata, kterým byl v té době už měsíc a půl, odkoupíme a ručně dokrmíme. Jenže chovný pár hned poté zasednul znovu a mláďatům z druhé snůšky ukousal špičky horní čelisti zobáků. Chovatel si s nimi nevěděl rady: má vůbec smysl taková mláďata nechávat rodičům nebo je ručně dokrmovat, když mají takový hendikep? A dorostou jim vůbec někdy zobáky?
Vozit mláďata autobusem do práce nebo ne?
V téhle situaci mi chovatel zavolal a nabídl, že všechna tři mláďata prodá za velmi výhodnou cenu, jen když se o ně postarám a dokrmím je do samostatnosti. S kamarádem Štefanem jsme se rozhodli, že do toho půjdeme, i když nebylo jasné, jak moc mladým araraunám poškození zobáku znemožní normální přijímání potravy a zda jim vůbec někdy ukousnuté špičky horních čelistí zobáku dorostou. Na přelomu října a listopadu jsme si tedy pro ně zajeli, protože nebylo jasné, jaký by byl jejich další osud. Byla to měsíční mláďata, ještě neopeřená, a v té době je už chovatel skoro dva týdny sám dokrmoval, ale neměl na ně čas a taky si nebyl jistý, zda dokrmování má smysl, když mají takovou deformaci zobáku, u které nebylo jisté, zda se někdy spraví.
Rozhodování o tom, zda si vzít další mláďata araraun na dokrmování, bylo celkem obtížné, protože mladé z první snůšky jsem dokrmovala přes léto, ale tyto druhé jsme si přebírali na podzim a já jsem denně chodila do práce, kam jsem si mláďata musela vozit autobusem. Jak se snižovaly venkovní teploty, bylo to čím dál riskantnější, protože mláďata mohla prochladnout, mít problém s trávením a uhynout. V létě jsem s převozem předchozích mláďat problém neměla, stačilo je vzít do polystyrenové krabice, přehodit přes ně ručník a cestu autobusem do 20 km vzdáleného města zvládly úplně v pohodě. Jenže v listopadu se ranní teploty začaly blížit nule a převážení mláďat bylo čím dál riskantnější. Naštěstí pomohl další kamarád Jiří, který se mláďat během dne ujal.
Zvládne programátor dokrmovat ararauny?
Byla to dost bláznivá akce. Jiří coby programátor předtím nechoval ani andulku, natož aby někdy ručně dokrmoval nějaká mláďata. A teď se měl najednou starat o tři mladé ary ararauny! Během dvou setkání na pivu jsme probrali, co všechno je třeba, a dohodli jsme denní harmonogram: před sedmou ráno jsem mláďata donesla v polystyrenové krabici před vchod domu, kde Jiří bydlí (bylo to jen přes ulici), a ten si je rychle převzal, aby je donesl do tepla. Já jsem pokračovala na autobus do práce a večer cestou z práce jsem si mláďata zase vyzvedla. Ještě předtím Jiří absolvoval u mě v práci rychlokurz krmení mláďat dokrmovací kaší. Ukázala jsem mu, jak se kaše připravuje a jakým způsobem se mají mláďata nakrmit a utřít jim zobáky. A hned další den si je poprvé nechal u sebe doma.
Jiří vyfasoval dokrmovací kaši, stříkačky, doporučenou literaturu a teď to bylo jenom na něm. Už cestou do práce jsem trnula, zda to zvládne a zda ararauny takovou změnu prostředí přežijí bez úhony a budou dobře trávit. Do té doby jsem je krmila každé tři až čtyři hodiny, takže ho čekala docela velká fuška. Před ranní předávkou jsem se snažila mláďata nakrmit, aby Jiří poprvé krmil až okolo desáté dopoledne, ale někdy se to nepodařilo a musel krmit už ráno. Ještě že kvůli pandemii koronaviru nemusel jezdit do zaměstnání a pracoval z domova. Nejistota, jak to s mláďaty zvládne, ve mně ale rostla a první den bez mláďat jsem byla jako na trní. Podaří se nám takhle mláďata dokrmit až do samostatnosti?
Pokračování příběhu mláďat arů araraun s ukousnutými špičkami horní čelisti zobáku si můžete přečíst příští pondělí na webu Ararauna.cz.
Úvodní foto: Lucie Izerová
