Jan Potůček Ara zelený je můj oblíbený druh papouška. Před lety jsem si pořídil první pár a podařilo se mi od něj uměle odchovat jedno mládě. Mladého samce jsem si nechal a nejprve zůstal doma jako mazlíček, ale letos se mi ho podařilo dopárovat roční samičkou z Loro Parque. Ochočeného samce jsem už dřív vystavoval na několika výstavách – EXOTĚ Olomouc či Chovateli v Lysé nad Labem. Letos jsem slíbil vystavit mladý pár v Pardubicích na výstavě Pod křídly exotů a hned týden na to i v Třebechovicích pod Orebem. Zatímco v Pardubicích mohli návštěvníci vidět oba ary zelené, v Třebechovicích byl jen jeden. Druhý mi totiž při přípravě na převoz na výstavu uletěl z přenosky.
Déjà vu s arou horským
Za moji šestnáctiletou chovatelskou kariéru mi zatím uletěl jen jeden papoušek. Šlo o aru horského a stalo se to v době, kdy jsem byl s dětmi na letním táboře. O tom, že si ara vesele létá po naší obci, jsem se dozvěděl z Facebooku den před návratem domů. Ačkoli jsem hned zalarmoval všechny okolní obce a s dalšími chovateli objížděl okolí, už se ho nepodařilo najít. Tentokrát mi ara uletěl díky mojí vlastní chybě. Oba ptáky jsem ve vnitřní voliéře odchytil a dal do přenosek, ale mladá samice mě stihla kousnout do prstu. To mě na nějakou dobu zaměstnalo zastavováním krvácení a během toho jsem vynesl přenosky z voliér pod vlašský ořech na zahradě. Vrátil jsem se zamknout voliéry, otočil jsem se a krve by se ve mně nedořezal.
Mladá samice vyviklala pletivová dvířka od přenosky, vymáčkla je ven a vylétla z přenosky přímo do větví ořešáku. Zapletla se asi půldruhého metru nad zemí, takže jsem po ní hned skočil, ale podařilo se jí z větví dostal dřív, než bych ji chytil a nízkým průletem těsně minula plot, prolétla nad sousední zahradou a „zalomila to“ na další zahradu. Rychle jsem hodil druhou přenosku se samcem do domu a rozběhl se do míst, kam měla samice přistát. Jde o pozemek, který je v podstatě opuštěný, ale tentokrát na něm byla jedna ze sousedek na trávu. Rychle jsem se jí ptal, jestli tam neviděla papouška. Prý ano, ale vystartoval po něm její pes, a tak ulétl pryč. Jakým směrem? ptám se. Nevěděla. Prošel jsem tedy celou ulici a pak se vydal ještě do sousední, ale ara nikde.
Do rána po arovi ani slechu, potom zazvonil telefon
Po cestě domů potkávám přímou sousedku a jdeme se podívat ještě do domu, který přes ulici sousedí se zahradou, kam měl ara namířeno a vyplašil ho tam pes. Jde o ubytovnu, která slouží několika ukrajinským rodinám a od jednoho jejího obyvatele jsme se dozvěděli, že ara přilétl na střechu domu a chvíli tam pobyl. V době, kdy jsme se tam byli podívat, už byl ale pryč. Začalo se smrákat a bylo jasné, že pro dnešek už jakékoli pátrání postrádá smysl. Napsal jsem tedy příspěvek o ulétlém arovi do naší obecní skupiny na Facebooku a požádal, aby ho nikdo nezkoušel chytit ani nahánět. S kamarádem jsme odvezli druhého aru na výstavu a mě čekal perný víkend. Se samicí ary zeleného jsem se pomalu loučil a představoval si, jak přistála někomu na dvorek, kde je volně puštěný pes, nebo jak sedá na dráty vysokého napětí. Nebo že ji v noci uloví výr nebo kočka.
Druhý den jsem chtěl vyrazit na pátrání už za svítání, ale musel jsem se postarat o děti, a tak se ven dostávám až okolo osmé ráno. Přes noc jsem nechal u jedné voliéry s araraunami otevřené okénko do venkovního výletu, aby mohly křičet už hodně brzy a samice ary zeleného je mohla slyšet. Jenže po ránu byla zima a araraunám se ven nechtělo. Tak je po osmé hodině všechny krmím v zázemí a pak všechny pouštím do výletů. Jako pokaždé se to neobejde bez patřičného řevu, ale tentokrát jednoho aru slyším jakoby z jiného směru, někde za voliérami. Vtom mi telefonuje chovatel, který bydlí ob zahradu a má žaky a amazoňany, že ulétlý ara sedí na střeše domu asi 100 metrů vzdušnou čarou od mých voliér.
Ara sedí na střeše a nikam se mu nechce
Na nic jsem nečekal, popadl jsem dalekohled a hned jsem se tam vypravil. A skutečně, na štítu domu seděla samice ary zeleného a vyhřívala se na sluníčku. Byla dost vysoko, a navíc v zástavbě dalších rodinných domů. Rozhodl jsem se, že ji tak nechám a vymyslím nějaký plán. Bylo jasné, že ary z voliér slyší a pokud ji nic nevyplaší, nebude se vzdalovat – spíš naopak. Musí být hladová a žíznivá, dřív nebo později se bude muset vydat za potravou a nejspíš si to zamíří k voliérám. Připravil jsem tedy na střechu venkovního výletu mladšího páru arů zelených kameninovou misku se zrninovou směsí, otevřel dvířka venkovního výletu, na pletivo z přední strany přidělal další misku se zrním a tu samou ještě dovnitř do výletu, ale tam jsem dal už ořechy, které mají arové ze všeho nejradši.
Ještě jsem ke dvířkám od venkovního výletu připevnil provázek, protáhl ho okem blízkého plotu a natáhl ho asi pět metrů k mému domu. Vyzkoušel jsem, jestli takhle půjde dvířka na dálku zavřít a fungovalo to. Plán byl takový: ara k večeru přiletí k voliérám, uvidí na jejich střeše misku se zrním, přistane u ní, ale nebude jí to stačit, potom uvidí shora další misku přidělanou na pletivu z přední strany voliér, sleze k ní a uvidí od ní další misku uvnitř voliéry s ořechy, kterou jsem přimontoval co nejdál od dvířek. Jakmile bude tam, zatáhnu za provaz a bude hotovo. Ještě jsem se domluvil se sousedkou, která má z okna výhled na voliéry, že jí v případě, že ara opravdu přilétne na voliéry, zavolám a ona mi dá vědět, až vleze dovnitř a kde se nachází. V ideálním případě by totiž samice mohla sama zalétnout do záletů a zavírání dvířek provázkem bych mohl vynechat.
Důmyslná past, která byla k ničemu
Při kladení „pasti“ na střechu voliér jsem si potvrdil, že samice sedící na střeše domu vzdáleného 100 metrů má přímý výhled až sem. Potom to bylo už jen o čekání. Střecha, na které ara seděl, byla přímo vidět z blízkého sběrného dvoru, který měl v sobotu dopoledne otevřeno, a tak jsem tam dal obsluze svoje telefonní číslo, aby mi zavolala, kdyby papoušek odletěl, a jakým směrem se vydal. Přišla mi také sms od majitelů domu, na kterém se ara usadil, že četli moji výzvu na skupině na Facebooku a že ho tedy nebudou nijak plašit a taky ho monitorují. Za téhle situace jsem se doma pustil do vaření obědu pro děti – a přitom jsem zjistil, že přes korunu jednoho stromu můžu aru vidět dalekohledem přímo z kuchyně. A tak vařím a mezitím co chvíli koukám na střechu, jak se tam ara sluní a protahuje.
Hodiny ubíhají a ara se nemá k ničemu. Odpoledne začínají na pardubické letiště přilétávat charterové lety cestovních kanceláří, ale papoušek je naštěstí z voliér na velká letadla zvyklý. Nevyplaší ho dokonce ani nízký průlet dvou gripenů, které se na nějaký čas přestěhovaly z čáslavského letiště na to pardubické. Počítám, že čas odchytu přijde podvečer, až začnou být arové ve voliérách aktivnější a hlučnější. Jenže před třetí hodinou odpoledne mi přichází sms od majitelů domu, na jehož střeše se samice ary zeleného usadila, že slétla na jejich zahradu na šňůry s prádlem a jestli si ji přijdu odchytit, nebo počkám, až přiletí ke mně. Na to jsem opravdu čekat nechtěl, protože mi bylo jasné, že po celém dni na slunci musí být samice dehydrovaná a hladová, jinak by neletěla dolů do stínu.
Čert vem prst, já tě prostě nepustím!
Vzal jsem si tedy misku na krmení, do ní nasypal trochu zrní, popadl síťku na odchytávání arů ve voliérách, bundu, dalekohled a šel jsem. Už cestou jsem s řekl, že síťku nepoužiju. Arové ji mají spojenou s odchytáváním a jakmile ji vidí, začínají ve voliérách panikařit. Ještě než jsem vkročil na zahradu, odložil jsem ji, bundu i dalekohled a vypravil se tam jen s miskou se zrním. Samice seděla na šňůrách s prádlem a nechystala se místo opustit. Pomalu jsem k ní šel a začal na ní mluvit. Ptáci jsou na to z voliér zvyklí, i když nejsou ochočení. Přemýšlel jsem, co udělám. Šňůry byly poměrně nízké, ale chytat ji přes ně bylo ošidné. Opatrně jsem je podlezl a šel k samici z druhé strany. Ona popoběhla a začala se přikrčovat, že uletí, ale zároveň viděla zrní a asi byla opravdu hladová. Jenže se bála přiblížit. Byl jsem od ní asi půl metru, levou ruku s miskou jsem natáhl skoro až k ní a čekal, jestli začne žrát.
Samice se pořád rozmýšlela, jestli radši neuletí, ale po očku sledovala misku. Řekl jsem si, že buď teď anebo nikdy a švihnul po ní pravačkou. Přes šňůry bych ji nestihl chytnout za krkem, tak jsem ji vzal za kořen ocasu a stáhnul dolů. Samozřejmě se mi hned instinktivně zakousla do prsteníčku na pravé ruce a hravě ho prokousla. Zařekl jsem se, že za nic na světě ji nepustím a začal jí ten prst páčit ze zobáku, ale nepustila. Trvalo to snad půl minuty, než se mi ho podařilo dostat, notně zakrvácený, ven. To už jsem měl její hlavu zafixovanou levou rukou. Jako pravák jsem nebyl v úplně komfortní situaci, ale prostě jsem si řekl, že to dám a pravou rukou jsem jí stáhl křídla a pařáty. Všechny věci jsem nechal na místě a vydal se s ní ulicí k domovu. Cestou mě ještě stihla klovnout do ramene.
Víc štěstí než rozumu
Za chvíli už samici vypouštím do venkovní voliéry a zamykám za ní dvířka. Vracím se k majitelům domu, na kterém strávila celý dnešní den a vyzvedávám si síťku, dalekohled a bundu. Děkuji jim za skvělou spolupráci, hlavně za to, že se aru nepokoušeli sami chytit. Kdyby totiž samice odlétla někam dál, už by bylo komplikovanější její pohyb sledovat. Když o tom tak zpětně přemýšlím, měl jsem velké štěstí, že ulétla v době, kdy bylo pěkné počasí, předpověď na týden dopředu nepočítala s žádným deštěm a ani v noci nebyla zase tak hrozná zima. Navíc byl prodloužený víkend, takže jsem ji já i další sousedé mohl sledovat neustále. Navíc jde o mladého ptáka, půldruhého roku starého. Jak by mi asi pochroumal prst dospělý ara zelený?
Samozřejmě jsem měl po celou dobu nutkání k tomu domu, na jehož střeše ara „vegetil“, jít a nějak ho zkusit odchytit. Byl by to ale hrozný nesmysl: samice by se jen vyplašila a mohla by odlétnout kdo ví kam. Takhle se vlastně od chvíle, co uletěla, pohybovala v perimetru do 100 metrů od voliér, tedy neustále v doslechu dalších arů. Kdyby se její odchyt nezdařil, pravděpodobně by ulétla mnohem dál, a navíc by mě už nenechala tak přiblížit. Všechno to byla otázka náhody a velkého štěstí, ale především trpělivosti. A té musí mít každý chovatel arů fakt nadmíru.
Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz
